náhled|Alexandr III. poslouchá svůj rodokmen, pozdně středověká ilustrace Scotichroniconu. Toto je seznam legendárních skotských králů. Skotský renesanční humanista George Buchanan ve svých dějinách Skotska publikovaných v latině jako Rerum Scoticarum Historia roku 1582 uvedl dlouhý seznam skotských králů, z nichž většina je dnes historiky považována za legendární postavy nebo zcela zkreslené. Seznam sahá zhruba 1 900 let do minulosti a začíná Fergusem I. Jakub VI. Skotský, který byl Buchananovým žákem, přijal příběh Ferguse I. jako svého předka a starobylost rodu byla zdůrazněna rodem Stuartovců. Některé skotské panovníky také zmiňují díla Geoffreyho z Monmouthu, zabývajícího se především britskou historií.

Dynastický význam Genealogie skotských králů, sahající až k Fergusovi mac Ferchar (tj. Fergusovi I.) a dále, existovala již v polovině 13. století, kdy byla recitována při inauguraci Alexandra III. Skotského v roce 1249. V roce 1301 se Baldred Bisset účastnil slyšení v papežské kurii na skotské straně debaty o nárocích Eduarda I. Anglického a přinejmenším pomohl připravit materiál zabývající se mytologickou historií, která byla na obou stranách uváděna jako relevantní.

Otázka starobylosti skotské královské linie a dokonce i detaily souvisejícího mýtu o původu se staly obzvláště významnými od roku 1542, kdy na skotský trůn nastoupila Marie Stuartovna. Buchanan se o Mariině dlouhém původu zmiňoval ve svém Epithalamiu, které napsal pro její sňatek s Františkem II. Francouzským v roce 1559. V období před Mariiným zasnoubením se hodně diskutovalo o sňatku s princem Eduardem, budoucím anglickým králem Eduardem VI. Součástí této debaty byl seznam legendárních britských králů v podobě „mýtu o Brutovi“, který propagoval Edward Hall navzdory pochybnostem Polydora Vergila. Publicisté na anglické straně sporu, včetně Johna Eldera, Jamese Henrisouna a Williama Lamba, vrhali pochybnosti na skotské dějiny.

Když Jakub VI. v roce 1579 vstoupil do Edinburghu, byla zveřejněna genealogie skotských králů, a když jeho syn Karel I. v roce 1633 navštívil Edinburgh, byly vystaveny portréty 107 králů, z nichž některé (od George Jamesonea) se dochovaly. Další sérii 110 imaginárních portrétů panovníků ze seznamu namaloval pro Karla II. Jacob de Wet II. Tyto portréty visely v zámku Holyrood. Sbírka portrétů de Weta se později stala oblíbenou turistickou atrakcí, o které například píše John Macky v knize A Journey through Scotland.

Historiografie Buchananova seznamu Ačkoliv dílo Rerum Scoticarum Historia vyšlo až v roce Buchananové smrti, pracoval na něm po většinu svého života. Bylo vydáno spolu s jeho dílem De jure regni apud Scotos, které bylo poprvé vytištěno v roce 1579. Z těchto dvou děl sloužila Historia pro Buchanana jako zdroj precedentů v jednání se špatnými králi (tyrani na seznamu nevyhnutelně končí žalostně rukou lidu, v souladu s Buchananovým monarchomachským postojem), zatímco De jure je prezentováno jako humanistický dialog mezi samotným Buchananem a Thomasem Maitlandem a zaměřuje se na klasické vzory. Obě díla byla věnována Jakubovi VI. Král Jakub začal považovat kroniky Buchanana a Johna Knoxe za „nechvalně známé invektivy“.

Seznam králů v Historii byl tedy v tomto díle pouze vedlejším faktorem vzhledem k Buchananovu záměru v knize, ať už byl později využit jakkoli. Po pozdější vědecké práci Thomase Innese se počátečním částem tohoto seznamu přikládala malá důvěryhodnost. Byl však vyvrcholením staletí vývoje seznamů králů pro Skotské království. Mnoho fiktivního materiálu do těchto seznamů vnesl humanista Hector Boece, který psal půl století před Buchananem. Peter Hume Brown ve své biografii Buchanana ho popisuje jako poněkud skeptičtějšího než Boece v tom, co přijímal za historické, ale méně než John Mair, který psal dříve. Buchanan byl označen za nekonzistentního ve svém zacházení s klasickými prameny, protože jeho odmítá legendu o Gathelovi, ale nikoli rané skotské krále, kteří stejně tak nejsou zmiňováni klasickými autory.

Mezi spisovatele, kteří udržovali tradici Boece, jak ji zformoval Buchanan, patřili Alexander Gardyne (Theatre of the Scotish Kings, 1709), David Hume z Godscroftu, Gilbert Gray, James Ussher,Vol. vi in Whole works; now for the first time collected, with a life of the author and an account of his writings (1864), edited by Charles_Richard_Elrington. James Wallace (The History of the Kingdom of Scotland from Fergus the First King to the Union, 1724) a John Johnston (Inscriptiones Historicæ Regum Scotorum, continuata annorum serie a Fergusio I. ad Jacobum VI., 1602).

Starobylost linie byla napadena Williamem Lloydem, který tvrdil, že Skotsko nebylo osídleno před 6. stoletím. George Mackenzie vydal v roce 1685 dílo Defence of the Antiquity of the Royal Line of Scotland proti Lloydovi a v následujícím roce vydal pokračování proti Edwardu Stillingfleetovi, který podal skeptický popis Boeceho historie v páté kapitole své knihy Origines Britannicae. Dílo Innese, které v podstatě ukončilo vědeckou debatu, bylo publikováno v roce 1729, ale tradice pokračovala v dílech Francise Nicholse (The British Compendium, 1741), Jamese Andersona (Royal Genealogies, 1732; tato kniha byla založena na díle Johanna Hübnera, ale s Andersonovými dodatky, zmíněný královský seznam je Tabulka 499, připisovaná Boece a Buchananovihttps://books.google.com/books?id=yrqeY839bMwC&q=james+anderson+royal+genealogies) a Williama Guthrie.

Následně John Pinkerton a William Forbes Skene přispěli ke studiu seznamů králů. Referenční díla však i nadále opisovala Buchananův seznam a trvalo mnoho let, než se mytologické dějiny dostaly z oběhu, přičemž v tištěné podobě jako faktografické dokumenty přetrvávaly až do 19. století (například čtvrté vydání Encyclopædia Britannica (1810), Encyclopædia Perthensis (1816), London Encyclopaedia (1829) a jednotliví králové v referenčních knihách George Crabba a Johna Plattse).

Obsah legend První historickou postavou v Buchananově seznamu je Caratacus. Znovuobjevení Tacitových děl přimělo Boeceho k zařazení této dobře doložené postavy z období římské okupace Británie.

Diskuse o poslední legendární postavě je složitější. Králové v seznamu přibližně od 6. století (v Buchananově Páté knize) mohou mít určitý vztah k historickým postavám v království Dál Riata, které se rozkládalo v západním Skotsku a v části Irska. Skotské království (tj. Alba) však nebylo historickou realitou, dokud jej v roce 843 nevytvořil Kenneth MacAlpin, a to, co o jeho předchůdcích v seznamu uvedl Buchanan, může mít jen malý historický základ.

Kritická Esej (1729) od Innese sice zdiskreditovala seznam králů sahající až k Boeceovi, ale částečně jej nahradila králi Piktů, což je nyní svým způsobem považováno za sporné. Innes byl jakobita, a proto se snažil klást důraz na legitimitu původu a prvorozenství.

Scota a Albanus Scota je ve skotské mytologii a pseudohistorii jméno dané mytologické dceři egyptského faraona, od níž odvozovali svůj původ Gaelové a Skotové. Scota se v literatuře poprvé objevila v 11. nebo 12. století a většina moderních badatelů interpretuje legendy, které ji obklopují, jako konkurenci tvrzení Geoffreyho z Monmouthu, že potomci Bruta (prostřednictvím Albanakta) založili Skotsko.Restoration Scotland, 1660–1690: royalist politics, religion and ideas, Clare_Jackson, Boydell Press, 2003, pp. 46–47.W. Matthews, "The Egyptians in Scotland: the Political History of a Myth", Viator 1 (1970), pp. 289–306. Nicméně některé rané irské zdroje také odkazují na legendy o Scotě a ne všichni badatelé považují tyto legendy za výmysly nebo politické konstrukty.Myth and Identity in Early Medieval Scotland, EJ Cowan, Scottish Historical Review lxiii, No. 176 (Oct. 1984) pp. 111–135. V mýtech o původu Skotů zaujímal Albanactus jen malé místo a skotští kronikáři (např. Jan z Fordunu a Walter Bower) tvrdili, že Scota byla eponymní zakladatelkou Skotska a Skotů dlouho před Albanactem, v době Mojžíše.

Eponymem Alby (jiný název pro Skotsko) byl podle díla Historia Brittonum Albanus, syn Hessitia. Jeho bratrem byl Britto, eponym Brittonů. Albanus a Britto jsou rovněž zmíněni v gaelské básni Duan Albanach z 11. století.

Králové podle Geoffreyho z Monmouthu jménoobrázekobdobí vládyživotrodičepoznámkyAlbanakt (Albanactus)bezrámu|122x122pixelů1091 př. n. l.–?neznáméBrutus I. Ignoge (Ignogen)Vládl Albě. Zabit Humberem, králem Hunů.GEOFFREY Z MONMOUTHU. Dějiny britských králů. Memoria medii aevi. Praha: Argo, 2010. .Maglaun (Maglawn)bezrámu|100x100pixelůneznáméneznáméneznáméVévoda z Alby v době Leara, manžel Learovy dcery Goneril (Goronilla).Margan I. (Margan)bezrámu|100x100pixelů805–803 př. n. l.zemřel 803 př. n. l.Maglaun GonerilSyn vévody z Alby, vládl zemi severně od Humberu, poražen Cunedagem.Stater (Ystadyr)bezrámu|100x100pixelůokolo 450 př. n. l.neznáméneznáméKrál Alby, poražen Dunwallem Molmudem.Cridious (Creidu/Caradauc)bezrámu|100x100pixelůokolo 55 př. n. l.neznáméneznáméKrál Alby v době první invaze Julia Caesara, vazal Cassibelauna.Angusel (Arawn)bezrámu|100x100pixelů?–537/542narozen asi 510Cynfarch ap MeirchionKrál Alby pod králem Artušem.Eventus (Owain)bezrámu|99x99pixelů537/542–?narozen asi 530UrienAnguselův nástupce, syn jeho bratra Uriena, vládce Moray. Ve skutečnosti Owain ab Urien Rheged, král Rhegedu.Gwenddolau (Gwenddoleu)bezrámu|100x100pixelů?–573zemřel 573Ceidio ab ArthwysKrál Skotska v době bitvy u Arderyddu (podle Annales Cambriae roku 573), ve skutečnosti Gwenddoleu ap Ceidio, vládce v Severní Británii.Rodarch (Rhydderch Hael)bezrámu|100x100pixelůasi ?–614asi 530–614Tudwal TudclydKrál Kumbrijců v době bitvy u Arderyddu (podle Annales Cambriae roku 573), ve skutečnosti Rhydderch Hael, král Strathclydu.Adanusbezrámu|100x100pixelůasi ?–634zemřel asi 634neznáméSkotský král v době Cadwalla, zabit Cadwallem.

Králové podle George Buchanana