Katedrála svatého Petra v Moûtiers ( ) je významná římskokatolická sakrální stavba nacházející se ve městě Moûtiers v údolí Tarentaise v departementu Savojsko v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii.

Původně byla tato katedrála hlavním sídlem arcidiecéze Tarentaise. Ta byla však zrušena na základě konkordátu z 2. dubna 1802, který nově vytvořil spojenou diecézi Chambéry-Genève. V letech 1825 až 1966 se chrám stal opět sídlem obnovené diecéze Tarentaise. Tato samostatná epocha skončila v roce 1966, kdy dekret Svatého stolce natrvalo sjednotil tři savojská biskupství (Chambéry, Tarentaise a Maurienne) do jediné arcidiecéze Chambéry, Maurienne a Tarentaise.

Katedrála byla oficiálně zapsána na seznam historických památek Francie (monument historique) dne 30. října 1862. Tento starší právní akt byl následně nahrazen novým, dodnes platným ministerským klasifikačním výnosem ze dne 30. října 1906.

Historie Biskupství v Tarentaise bylo založeno v 5. století, z původního prvního katedrálního kostela se však nedochovaly žádné hmotné pozůstatky. List papeže svatého Lva z roku 450 uvádí, že toto biskupství bylo tehdy podřízeno vlivné metropoli ve Vienne.

Vůbec první písemný pramen, který katedrálu výslovně zmiňuje, pochází z let 517 až 525. Jedná se o slavnostní homilii, kterou pronesl viennský arcibiskup svatý Avitus u příležitosti vysvěcení nového chrámu, jenž nechal vybudovat tarentaiský biskup Sanctus (dicta in basilica sancti Petri quam Sanctus episcopus Tarantasiae condidit). Svatý Avitus v textu upřesňuje, že tato nová stavba nahradila starší svatyni, která již kapacitně nevyhovovala a byla příliš malá.

V tehdejší Darantasii (dnešní Moûtiers) vznikl s nejvyšší pravděpodobností – podobně jako v Ženevě, Lyonu a dalších biskupských městech – ucelený biskupský okrsek. Ten standardně sestával z vlastního biskupského chrámu, farního kostela a samostatného baptisteria (křestní kaple). Existenci tohoto raně středověkého komplexu potvrdily archeologické výzkumy v 19. století, které v prostoru za chórem současné katedrály odkryly základy kruhové stavby.

V průběhu raného středověku postihly Alpy nájezdy Saracénů, kteří pronikli až k Moûtiers a tehdejší katedrální stavbu pravděpodobně zničili. Poté, co byl v červenci 972 během své cesty mezi Římem a Cluny Saracény zajat clunyjský opat Maïeul, zorganizoval provensálský hrabě Vilém I. Provensálský spolu s dalšími šlechtici rozsáhlou vojenskou odvetu. V roce 973 úspěšně dobyli saracenskou pevnost v La Garde-Freinet, čímž nájezdy v západních Alpách definitivně ukončili.

Zásadní zlom v politickém a ekonomickém postavení diecéze přinesl rok 996, kdy burgundský král Rudolf III. vydal takzvanou „Rudolfovu chartu“ a povýšil tarentaiské arcibiskupy na hrabata z Tarentaise. Panovník jim tímto aktem udělil plnou světskou a hraběcí pravomoc (comitatus) nad významnou částí alpského údolí. Když následně celé Burgundské království připadlo jako dědictví císaři Konrádu II., bylo toto území plně integrováno do Svaté říše římské a tarentaiští arcibiskupové získali prestižní status říšských knížat.

Tento vysoký knížecí titul zajistil arcibiskupům obrovské finanční příjmy z výběru daní a cel, což jim umožnilo zahájit stavbu nové monumentální katedrály. Výsostná práva a privilegia těchto arcibiskupů-hrabat následně v roce 1186 slavnostně potvrdil císař Fridrich I. Barbarossa ve své Zlaté bule.

Stavební fáze a architektonický vývoj Románské založení chrámu (11. a 12. století) V průběhu 11. století zahájil tehdejší arcibiskup (pravděpodobně Aymon/Amizon nebo jeho bezprostřední nástupce) rozsáhlou novostavbu katedrály, kterou předtím vážně poškodily saracénské nájezdy. Souběžně s chrámem byl na jižní straně podél řeky Isère nově vybudován biskupský palác a na severní straně, v místech dnešního náměstí, vznikl klášterní křížový ochoz.

Z této monumentální románské katedrály se do současnosti v původním stavu dochovalo pouze kněžiště (chór) a hlavní půlkruhová apsida. Stavba původně disponovala čtyřmi věžemi, z nichž se však do moderní doby zachovaly pouze dvě. Samotný chór, který byl kdysi symetricky obklopen dvojicí věží, si uchoval již jen svou severní věž, která dnes plní funkci hlavní zvonice. Vnitřní stěny chóru byly v románské epoše pokryty bohatými figurálními freskami. Tyto středověké malby však nechal po roce 1650 kompletně překrýt silnou vrstvou omítky arcibiskup François-Amédée Milliet de Challes. Části této vzácné malířské výzdoby náhodně objevil a částečně odkryl až v roce 1882 architekt Borrel.

Nejnovější stavebně-historické výzkumy katedrály prokázaly, že její románské jádro vzniklo ve dvou hlavních, na sebe navazujících etapách: Východní část (chór a apsida) byla kompletně vyzděna kolem roku 1020. Západní část (hlavní loď) byla stavebně dokončena kolem roku 1050. Z této původní románské lodi se dodnes v exteriéru dochovala upravená jižní obvodová zeď.

V letech 1141 až 1175 nechal katedrálu celkově zrestaurovat arcibiskup svatý Petr II. Jeho dobový životopisec výslovně uvádí, že prelát nechal hlavní loď chrámu nově osadit pevnými kamennými klenbami, neboť do té doby byla zastropena pouze plochým podhledem, na rozdíl od chóru zaklenutého již od počátku 11. století.

Pozdně gotická přestavba (15. století) Dne 25. července 1454 založil kardinál Jean d'Arces, tehdejší arcibiskup-hrabě z Tarentaise, uvnitř chrámu soukromou kapli Nevinných (Chapelle des Innocents). Tento prelát následně zahájil rozsáhlou přestavbu velké části katedrály v tehdy módním gotickém slohu. Přesné datum zahájení prací – rok 1461 – dodnes dokládá kamenná pamětní deska osazená na levé straně hlavního vstupního portálu. Tento nápis navíc výslovně uvádí jméno tehdejšího hlavního zednického a kamenického mistra, kterým byl François Cirgat.

Potridentská barokní transformace (17. století) V druhé polovině 17. století se arcibiskup François-Amédée Milliet de Challes d’Arvillars rozhodl interiér katedrály radikálně proměnit, aby jej architektonicky plně přizpůsobil nové katolické liturgii a dekretům, které definoval Tridentský koncil. Tyto barokní zásahy zásadně změnily podobu chrámu: Demolice románské krypty: Arcibiskup nechal kompletně strhnout podzemní kryptu z 11. století, která se nacházela přímo pod chórem. Tato krypta původně sloužila jako mučednické pohřebiště (martyrium) pro vystavování svatých relikvií a svou výškou způsobovala výrazné vyvýšení kněžiště nad úroveň lodi. Prelát tuto demolici oficiálně zdůvodnil tím, že podzemní prostory údajně vážně ohrožovaly statiku celé navazující apsidy. Tímto krokem byla úroveň chóru výrazně snížena vůči předchórovému prostoru. Prosvětlení transeptu: V bočních ramenech příčné lodi byla proražena velká okna, která zajistila dostatek denního světla v dosud temném interiéru. Výstavba kupole: Nad centrálním křížením příčné a hlavní lodi nechal stavitel Louis Billot vztyčit monumentální barokní kupoli zakončenou lucernou.

První oficiální stavební smlouva na tyto barokní úpravy nese datum 31. října 1669, druhá prováděcí smlouva pak byla podepsána 1. dubna 1671.

V roce 1686 byl na vnějším okraji pozemku vybudován reprezentativní vstupní portikus, který se nacházel na začátku přístupového dvora před samotným průčelím katedrály. Tento prvek byl sice kompletně zničen během francouzské revoluce, avšak v roce 1864 byl v původních proporcích věrně novogoticky rekonstruován.

Revoluční demolice a kolaps klenby (1792–1794) S příchodem francouzských revolučních vojsk do Savojska v roce 1792 postihl katedrálu radikální zvrat. Církevní majetek byl vyvlastněn a samotný tisíciletý biskupský chrám byl v duchu tehdejší revoluční ideologie přeměněn na sekulární Chrám Rozumu.

V roce 1793 dorazil do kraje s plnou mocí revoluční jakobínský komisař Antoine Louis Albitte. V rámci své radikální politiky plošného zrovnoprávnění společnosti rozhodl, že vysoké kostelní zvonice a věže urážejí republikánskou zásadu rovnosti, a nařídil jejich okamžité stržení. Tyto demoliční práce však byly provedeny naprosto neodborně a bez jakýchkoli statických záruk. Náhlé snesení hmoty věží vedlo k okamžitému uvolnění vazby krovu a celkovému oslabení nosných zdí. Tlak obvodových stěn nevydržela vnitřní klenební struktura, což vyvrcholilo katastrofou dne 24. prosince 1794, kdy se románské i gotické klenby hlavní lodi kompletně zřítily a pohřbily pod sebou interiér chrámu.

Po smrti posledního tarentaiského arcibiskupa v roce 1793 a po zřícení chrámu uprchl zbytek zdejších duchovních do exilu v sousedním Piemontu. K postupné stabilizaci církevního života v Moûtiers došlo až po podepsání napoleonského konkordátu v roce 1801. V rámci nových státních a diecézních reforem však bylo starobylé tarentaiské arcibiskupství natrvalo zrušeno a jeho území bylo podřízeno diecézi v Chambéry, jejíž jurisdikce nově pokrývala oba savojské departementy, ženevský kanton a přilehlou oblast Pays de Gex.

Po definitivním pádu Napoleona Bonaparteho a kolapsu Prvního francouzského císařství v roce 1815 se celé Savojsko vrátilo zpět pod suverenitu sardinského krále, který současně požíval titul savojského vévody. To otevřelo cestu k postupné finanční a materiální obnově zdevastovaného chrámu.

Obnova a rekonstrukce v 19. století Poté, co se Chambéry stalo v roce 1817 arcibiskupstvím, došlo v roce 1825 k oficiálnímu obnovení samostatné tarentaiské diecéze (souběžně s diecézí v Maurienne). Nový sídelní biskup Alexis Billiet (kterého v úřadu brzy vystřídal Antoine Martinet) našel po svém příchodu katedrálu v žalostném stavu. Zřícená hlavní loď musela být postavena znovu – její rekonstrukce v neoklasicistním slohu pochází z první poloviny 19. století.

Systematické plánování celkové obnovy chrámu bylo zahájeno v roce 1827. Provedení stavebních prací bylo smluvně svěřeno předním piemontským architektům Ernestu Melanovi (1792–1867) a Sognovi.

Vnitřní figurální a ornamentální malířská výzdoba byla zadána italskému freskaři Casimirovi Vicariovi. Tento umělec osobně vymaloval postavy světců a proroků na barokní kupoli nad centrálním křížením příčné lodi. Detaily této výzdoby přesně specifikovala dochovaná prováděcí smlouva, kterou dne 13. nora 1829 podepsal tehdejší biskup Antoine Rochaix. Sám malíř později ve stejném duchu vyzdobil také katedrálu svatého Františka Saleského v Chambéry.

Stavebně dokončená katedrála byla slavnostně požehnána 31. října 1829 a její celková konsekrace (vysvěcení) proběhla dne 13. července 1831. O tři desetiletí později, 30. října 1862, získal objekt statut historické památky (monument historique). V roce 1869 byla architektonická dispozice lodi rozšířena o novou boční kapli přistavěnou k severní boční lodi.

Zásadní puristický zvrat přinesl rok 1882, kdy hlavní diecézní architekt Borrel nechal na základě tehdejších archeologických poznatků v prostoru kněžiště obnovit původní románskou kryptu. Během těchto prací nechal nekompromisně odstranit veškeré mladší barokní dekorace ze 17. století, aby tak chóru navrátil jeho domnělou středověkou strohost a čistotu.

Architektonická dispozice chrámu Katedrála svatého Petra v Moûtiers je vystavěna na klasickém půdorysu latinského kříže. Hlavní loď chrámu sestává ze čtyř klenebních polí zastropených křížovými klenbami. Celé trojlodí je koncipováno jako halový prostor, což znamená, že obě boční lodi dosahují stejné výšky jako loď hlavní. Architektonickou kompozici doplňuje výrazně vystupující příčná loď (transept), nad jejímž centrálním křížením se klene barokní kupole zakončená prosvětlovací lucernou.