Pro-katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Bastii (francouzsky Pro-cathédrale Sainte-Marie de Bastia), v korsičtině označovaná jako Santa Maria nebo Santa Marì, je významná sakrální stavba nacházející se v citadele města Bastia v departementu Haute-Corse na Korsice. V letech 1570 až 1802 sloužil tento chrám jako hlavní sídelní katedrála spojené diecéze Mariana a Accia. Diecéze byla zrušena na základě konkordátu z roku 1801 a její území bylo natrvalo podřízeno diecézi Ajaccio.

Chrám je v korsických dějinách obecně pokládán za vůbec nejvýznamnější sakrální objekt na celém ostrově. Během janovské nadvlády se v jeho prostorách odehrával klíčový státní akt – oficiální předávání moci mezi odcházejícím a nově nastupujícím janovským guvernérem Korsiky. Odcházející místodržící při tomto ceremoniálu symbolicky odevzdával svému nástupci klíče a žezlo Korsického království, které byly rituálně položeny na stříbrném podnose.

Tuto politicko-církevní dualitu moci vizuálně reflektovalo také samotné uspořádání presbytáře. Přímo v chóru stály dva čestné trůny postavené symetricky proti sobě: na jedné straně seděl sídelní biskup a na protilehlé straně měl stejné postavení a výsady guvernér ostrova.

Po prvotním zapsání do inventáře v roce 1929 byla pro-katedrála oficiálně prohlášena za národní nemovitou kulturní památku Francie a ministerským výnosem ze dne 3. února 2000 byla kompletně zařazena na nejvyšší seznam chráněných historických objektů (monument historique).

Historie Během epochy janovské nadvlády bylo město Bastia církevně i administrativně striktně rozděleno do dvou samostatných farností. Horní opevněné město, nazývané *Terra Nova*, spadalo pod duchovní správu farního kostela Nanebevzetí Panny Marie (Sainte-Marie-de-l'Assomption). Naproti tomu dolní podhradí u přístavu, známé jako *Terra Vechja*, bylo plně podřízeno farnímu chrámu svatého Jana Křtitele.

Založení prvního chrámu uvnitř citadely je pevně spjato se samotným zrodem města. V roce 1380 nechal janovský guvernér Leonello Lomellini na skalnatém ostrohu nad přírodní zátokou vybudovat novou pevnost, jejímž účelem bylo vojensky zajistit a chránit bezpečné kotvení a vyloďování janovských plavidel. Tento opěrný hrad dostal název *La Bastia*. Pevnostní charakter místa přilákal obyvatelstvo, což vedlo k urbanistickému rozvoji; první soukromé měšťanské domy se v těsném sousedství hradu začaly stavět od roku 1476 a budování prvního prstence kamenných městských hradeb bylo zahájeno v roce 1481.

V roce 1488 padlo oficiální rozhodnutí vybudovat pro obyvatele citadely plnohodnotný farní kostel, jehož stavba se rozběhla v roce 1489. Svatyně byla pojmenována *Santa Maria della Consolazione* nebo *Santa Maria del Soccorso*. Vzhledem k tomu, že byla konstrukčně přisazena přímo k masivnímu skalnímu útesu, získala v lidové mluvě specifické toponymické označení Santa Maria l'Arrimbata („opřená“ či „přisedlá“).

V roce 1496 nebyla stavba ještě kompletně dokončena, avšak tehdejší marianský biskup Mons. de Fornari se v ní rozhodl trvale usadit a formálně ji povýšit na svou hlavní rezidenční katedrálu. Od tohoto dějinného momentu všichni jeho biskupsští nástupci trvale preferovali bydlení a úřadování v chráněné Bastii namísto původního tradičního sídla ve vnitrozemské obci Vescovato (Viscuvatu). Výstavba tohoto prvního chrámu byla definitivně dokončena v roce 1510.

Následující 16. století však bylo na Korsice drasticky poznamenáno vleklými válkami s Francouzským královstvím, jehož vojska ostrov úspěšně okupovala v letech 1553 až 1559. Bastia byla během těchto bojů částečně obležena, ostřelována a těžce poškozena požáry. V důsledku těchto válečných škod dobové prameny k roku 1563 stroze konstatují, že celá budova bývalé katedrály „vážně hrozí celkovým zřícením“.

V témže krizovém roce 1563 došlo z rozhodnutí Říma k trvalému administrativnímu sloučení malého chudého biskupství Accia se starobylou diecézí Mariana. Nově vzniklá diecéze nesla oficiální název **biskupství Mariana a Accia**. V roce 1570 jmenoval papež do čela této spojené diecéze biskupa Mons. Centurioneho. Ten na Korsiku dorazil v květnu 1571, přičemž mu tamní obyvatelstvo a duchovenstvo připravilo velkolepé, triumfální přivítání, jak ve své slavné dobové kronice detailně popisuje spisovatel Anton Pietro Filippini.

Výstavba současné barokní pro-katedrály Vzhledem k nevyhovujícím rozměrům a špatnému stavu starého chrámu bylo v roce 1604 rozhodnuto o kompletní demolici původní stavby Santa Maria della Consolazione. Na jejím půdorysu byla naplánována novostavba současné, mnohem prostornější a monumentálnější barokní pro-katedrály, jejíž budování trvalo patnáct let.

Přesné datum zahájení této velké barokní stavby – rok 1604 – dodnes dokládá historická kamenná pamětní deska s nápisem, která je zazděna do vnější obvodové severní stěny chrámu směřující do ulice Rue de l'Évêché (Biskupská ulice). Tento epigrafický pramen potvrzuje, že základní kámen k nynější stavbě osobně položil tehdejší sídelní marianský biskup Mons. del Pozzo.

Výstavbu nové barokní pro-katedrály provázely vážné technické a finanční problémy. V roce 1611 došlo ke stavební havárii, kdy se náhle zřítily klenby všech tří lodí, což bezprostředně ohrozilo statickou stabilitu celé rozestavěné budovy. Záchranu projektu a dokončení chrámu zajistila až mimořádná finanční dotace z dědictví po bohatém korsickém námořním kapitánovi.

Tímto klíčovým donátorem byl Giovanni Pasquale Corso, který nashromáždil obrovské jmění díky ziskovému transatlantickému obchodu s kořením mezi Amerikou a Španělskem. Po své smrti v Seville v roce 1612 odkázal chrámu velkorysý dar, z jehož prostředků byla kompletně financována obnova zřícených konstrukcí a dostavba celé pro-katedrály.

Díky tomuto kapitálu byly hlavní hrubé stavební práce úspěšně dokončeny v roce 1619. U příležitosti završení stavby byla přímo nad hlavním vstupním portálem slavnostně osazena velká kamenná pamětní deska s dedikačním nápisem. Během pozdějších úprav průčelí byla tato nápisová stéla snesena a uložena do interiéru chrámu, kde je dodnes instalována na vnitřní straně západní fasády po pravé straně vchodu.

Dne 17. července 1625 byla nová pro-katedrála slavnostně vysvěcena. Konsekrační obřad osobně vedl tehdejší sídelní biskup Mons. Giulio del Pozzo, který byl synovcem svého přímého předchůdce Geronima del Pozza.

Po definitivním završení hrubé stavby trojlodí se stavební huť a měšťanské elity soustředily na vnitřní vybavení interiéru. V průběhu následujících desetiletí tak byly v bočních lodích postupně vybudovány a umělecky zařízeny jednotlivé postranní kaple.

Konstrukce monumentální čtvercové zvonice, která dosahuje výšky 38 metrů, byla vztyčena na samém počátku prací, již v roce 1620. K celkovému urbanistickému dořešení bezprostředního okolí chrámu došlo v roce 1666, kdy bylo za úřadování janovského guvernéra Giorgia Zoagliho nově vydlážděno a upraveno prostranství před hlavním průčelím.

Ceremonie předávání moci Pro-katedrála v Bastii měla výsadní status nejprestižnějšího církevního a státního chrámu na celé Korsice. Právě v jejích prostorách se pravidelně odehrával vrcholný politický akt – oficiální předávání moci mezi odcházejícím a nově nastupujícím janovským guvernérem Korsiky. Během tohoto ceremoniálu dosavadní místodržící symbolicky odevzdával svému nástupci klíče a žezlo Korsického království, které byly slavnostně položeny na stříbrném podnose.

Tato ceremoniální událost, vyznačující se mimořádnou okázalostní a leskem, byla přímo inspirována pompézním rituálním protokolem španělského královského dvora. Konala se pravidelně každé dva roky. Výsostné postavení světské moci odrážela i vnitřní dispozice chrámu – guvernér měl v prostoru kněžiště (chóru) stabilně vztyčen svůj vlastní čestný trůn, který stál v hierarchické rovnosti přímo naproti trůnu sídelního biskupa.

Architektura

Západní průčelí Vnější západní průčelí pro-katedrály prošlo v průběhu staletí několika zásadními slohovými proměnami a celkovými přestavbami. Původní historická fasáda, budovaná v letech 1604 až 1619, měla zcela odlišnou podobu než ta současná. Její přesný vzhled je vědecky doložen díky detailnímu architektonickému nákresu, který zůstal dochován v janovském státním archivu. Tato první verze průčelí byla navržena v čistém, dynamickém barokním stylu. Současná fasáda si však i přes pozdější úpravy částečně uchovala starší základní kompozici tvořenou dvěma horizontálními patry, nad nimiž se tyčí trojice štítů (frontonů).

K první radikální změně vzhledu průčelí se přistoupilo v průběhu 18. století. Během této klasicistní úpravy byly kompletně odstraněny původní boční volutové zdi a barokní křídla, která opticky zjemňovala přechod mezi oběma patry. Namísto nich architekti osadili přísné trojúhelníkové štíty a stěny nově prolomili hlubokými výklenky (nikami) určenými pro instalaci monumentálních soch svatých.

V průběhu 20. století se fasáda stala předmětem dvou rozsáhlých památkových obnov a restaurátorských prací, které byly úspěšně zrealizovány v letech 1937 and 1998. Tyto úpravy staticky zajistily poškozené zdivo a kompletně obnovily detaily její štukové výzdoby.

Architektonická dispozice a rozměry chrámu Půdorysný koncept pro-katedrály Sainte-Marie přímo navazuje na tradiční stavební schéma staré mateřské katedrály **La Canonica v Luccianě**. Chrám je dispozičně řešen jako **trojlodní bazilikální prostor** se třemi k sobě přiléhajícími loděmi, které jsou v závěru zakončeny polokruhovou absidou.

Celkové rozměry stavby vykazují tyto parametry: Celková délka: 44,70 m Celková šířka: 23,35 m Výška klenby: 17,10 m

Stavební prostor je rytmicky rozčleněn do čtyř klenebních polí, která jsou konstrukčně nesena řadami masivních křížových pilířů. Hlavní centrální loď dosahuje šířky 8,31 metru a je zastropena monumentální valenou klenbou. Obě postranní boční lodě jsou oproti ní výrazně užší. Celý vnitřní prostor trojlodí vyniká mimořádně bohatou a okázalou barokní dekorací s masivním využitím plátkového zlata a luxusních mramorů.

Vzhledem k tomu, že byl chrám Sainte-Marie od samého počátku projektován jako reprezentativní katedrála pro hlavní historické město Korsiky, byl v závěru navržen neobvykle hluboký a prostorný chór (presbytář). Ten byl určen pro instalaci rozsáhlých vyřezávaných chórových lavic a biskupského trůnu, přičemž z titulu státní reprezentace zde bylo vyčleněno čestné místo také pro symetricky umístěný trůn janovského guvernéra. Výsledná stavba je proto na ostrovní poměry mimořádně prostorná.

Interiér

Mramorová dlažba

Původní historická podlaha chrámu byla tvořena deskami z lokálního mramoru typu cipolin, který se těžil v lomech v obci Brando (Brandu). Tato stará dlažba byla v průběhu 19. století kompletně snesena a vyměněna, přičemž původní kamenné desky odkoupila a druhotně využila správa bastijského kostela svatého Josefa.

K celkovému přebudování a luxusnímu uměleckému ztvárnění podlahy vedly dramatické události na ostrově. Poté, co byla Bastia v roce 1866 zázračně ušetřena ničivé epidemie cholery, uspořádali věřící velká veřejná prosebná shromáždění a učinili společný slib, že jako výraz díků za záchranu města pro-katedrálu velkolepě zkrášlí. Za tímto účelem byla okamžitě vyhlášena rozsáhlá veřejná sbírka na financování stavebních prací.

Vypracováním architektonického projektu a celkovým vedením náročné pokládky byl pověřen renomovaný bastijský architekt Paul-Augustin Viale. Ten pro geometrickou kompozici nové podlahy zvolil luxusní materiálovou kombinaci tří specifických druhů mramoru: čistě bílý mramor z Carrary, šedomodrý mramor z Corte, sytě červený mramor z Levanta.

V rámci těchto velkých estetických úprav nechal architekt navíc obložit patky a spodní sokly nosných mezilodních pilířů vzácným zeleným mramorem z oblasti Bevinco. Na památku těchto pohnutých událostí a úspěšného završení sbírky byla přímo do podlahy chrámu slavnostně vsazena velká deska z bílého mramoru s pamětním latinským nápisem.

Štuková výzdoba