Katedrála svatého Erazma v Cervione ( ) je prokatedrála, významná sakrální stavba nacházející se v obci Cervione v departementu Haute-Corse na ostrově Korsika ve Francii. V průběhu 18. století a až do roku 1802 sloužila jako hlavní sídelní kostel spojené diecéze Aléria. V roce 1802 byl tento samostatný biskupský stolec na základě konkordátu zrušen a jeho území bylo natrvalo integrováno pod diecézi Ajaccio.

Monumentální budova prokatedrály byla vystavěna v průběhu první poloviny 18. století a její konečné stavební úpravy i dovybavení interiéru pokračovaly ještě během 19. století. Na realizaci této pozdně barokní stavby se podílelo několik významných italských mistrů. Mramorářský mistr Boni, který v interiéru zhotovil mramorové oltáře a obklady, malíř Francesco Giavarini, autor části vnitřní figurální a ornamentální malířské výzdoby a malíř Giordani, který se podílel na celkovém dekorativním dotvoření kleneb a stěn chrámu.

Pro své nesporné uměleckohistorické, politické a architektonické hodnoty byla stavba prohlášena za národní kulturní památku Francie a kompletně zařazena na seznam chráněných historických objektů (monument historique) ministerským výnosem ze dne 27. června 1928.

Historie

Základy původní katedrály v Cervione byly položeny na samém sklonku roku 1578 za episkopátu biskupa Mons. Alexandra Sauliho. Tento chrám byl původně zasvěcen svatému Erazmovi, svatému Petrovi a svatému Pavlovi. Vzhledem k nevyhovujícímu stavu svatyně však byla v letech 1714 až 1745 provedena kompletní barokní novostavba celého chrámu. I přes toto relativně nedávné dokončení však dobové prameny z roku 1770 uvádějí, že se budova nacházela ve velmi špatném a zanedbaném technickém stavu.

Zásadní záchranné práce byly zahájeny v průběhu první čtvrti 19. století. V roce 1828 byl interiér chrámu obohacen o hodnotnou, detailně dochovanou a památkově evidovanou malířskou výzdobu, kterou na klenbách a stěnách zrealizovali přizvaní italští freskaři Francesco Giavarini a Giordani.

Dramatický zlom přinesl rok 1855, kdy došlo k fatální stavební havárii – kompletně se zřítila vnitřní zděná kupole chrámu. Tato katastrofa si v roce 1858 vynutila okamžité zahájení rozsáhlé obnovy, jejímž hlavním cílem bylo statické zajištění nosných zdí a celkové znovuvybudování zřícené kupole.

Další významné vnitřní úpravy postihly prostor presbytáře v roce 1896. Během této pozdně historizující vlny nechal mramorářský mistr Boni kompletně odstranit původní barokní dřevěné zábradlí (balustrádu) oddělující chór od lodi. Nahradil jej novou, luxusní mramorovou balustrádou, kterou navíc doplnil o přístupový schodišťový stupeň. V průběhu celého 20. století byla prokatedrála průběžně udržována a podrobena několika dalším dílčím technickým sanacím a opravám střech.

Popis Prokatedrála svatého Erazma v Cervione je koncipována na klasickém půdorysu latinského kříže. Hlavní loď chrámu je rozčleněna do tří lodí (trojlodí), které jsou zastropeny valenou klenbou s lunetami. Obdobný typ klenby s lunetami nese i příčná loď, nad jejímž centrálním křížením se tyčí eliptická kupole. Navazující kněžiště (chór) tvoří jedno přímé pole s valenou klenbou s lunetami, které je v závěru zakončeno polokruhovou apsidou zaklenutou tradiční čtvrtkulovou konchou. Siluetu chrámu v exteriéru doplňuje vysoká zvonice zakončená prosvětlovací lucernou.

Historická existence prvotní katedrály a sousední kaple svatého Kříže, náležící stejnojmennému bratrstvu, je v Cervione spolehlivě písemně doložena již od roku 1538 díky dochovaným zápisům notáře Santulina. Poté, co zde svatý Alexandr Sauli (biskup v letech 1570–1576) úspěšně uvedl do provozu církevní seminář, soustředil veškeré své úsilí na vybudování biskupského paláce a reprezentativní katedrály. Ta byla od sklonku roku 1578 vztyčena buď přímo na místě staršího strženého farního kostela, nebo s přímým využitím zbytků jeho obvodového zdiva. Tato původní renesanční katedrála postavená svatým Alexandrem však byla pouze velmi skromnou a rozměrově subtilní stavbou ve srovnání s nynějším chrámem.

Současná prokatedrála představuje jednu z nejmonumentálnějších a nejrozsáhlejších barokních církevních staveb na celé Korsice. Její celková koncepce pochází z první poloviny 18. století. Přesné datum zahájení této rozsáhlé barokní výstavby – rok 1714 – dodnes dokládá letopočet vytesaný do vnější obvodové severní stěny budovy. Stavební práce byly mimořádně zdlouhavé a náročné, neboť stavební huť pokračovala v budování nosných konstrukcí ještě třicet let po položení základního kamene a celé dílo bylo finálně završeno až kolem roku 1745.

Barokní katedrála

Z hlediska uměleckohistorické klasifikace náleží prokatedrála k vyzrálé barokní estetice, která dosáhla své slohové dokonalosti v Itálii během 17. století a na počátku 18. století se rozšířila také do zbytku Evropy. Její reprezentativní třípatrová fasáda vykazuje nápadnou typologickou spřízněnost s průčelím jezuitského kostela v severofrancouzském Cambrai, jehož výstavba byla zahájena o třicet pět let dříve.

Na průčelí v Cervione nacházíme identické tektonické prvky – především zdvojené pilastry určené k optickému odlehčení celého masivu, elegantní postranní voluty, které zajišťují plynulý kompoziční přechod mezi jednotlivými výškovými patry, dekorativní kamenné plameny a vrcholový kříž.

Na rozdíl od svého bohatě zdobeného vzoru v Cambrai je však fasáda v Cervione podstatně střídmější a čistší. Postrádá jakoukoli figurální sochařskou výzdobu a veškeré její architektonické motivy jsou tvarově zjednodušeny.

Konstrukční plán a celkové prostorové uspořádání chrámu důsledně vychází z římského kostela Il Gesù, který je absolutním archetypem barokní architektury. Dispozice se opírá o širokou hlavní loď zastropenou valenou klenbou, kterou po stranách lemují řady mělkých bočních kaplí, což plně odpovídalo dobovému potridentskému úzu. Centrální křížení transeptu je završeno jednou z mála zděných kupolí na celé Korsice.

Její vnitřní pandativy nesou bohaté figurální fresky zobrazující postavy čtyř evangelistů, přičemž vrcholová lucerna zajišťuje masivní přísun denního světla do celého interiéru. V celkovém dálkovém pohledu na exteriér se proporce této eliptické kupole a lucerny harmonicky pojí s vertikální hmotou navazující zvonice.

Vnitřní prostor trojlodí prokatedrály doplňuje ucelený a symetricky uspořádaný soubor bočních kaplí a liturgických prostorů:

Kaple svatého Alexandra Sauliho První kaple v levé boční lodi je zasvěcena svatému Alexandru Saulimu. Hlavní oltářní obraz, lemovaný dvojicí dynamických tordovaných (šroubovitých) sloupů, zobrazuje tohoto světce klečícího v modlitbě před křížem. Boční stěny u vstupu zdobí dvě historicky cenné monumentální fresky: první zachycuje slavnostní příjezd svatého Alexandra Sauliho do Cervione, druhá pak zobrazuje zkázu barbarských feluk (pirátských lodí) během prudké bouře na moři u nedalekého pobřeží Prunete.

Baptisterium Nachází se v mezilodním prostoru mezi kaplí svatého Alexandra a kaplí svatého Josefa. Tato křestní kaple a její kamenné vybavení vznikly jako přímý nadační dar Toussainta Caneriho (narozeného 3. prosince 1855 v místní osadě Canali v Cervione), který tehdy působil jako poslanec francouzského Národního shromáždění v Káhiře.

Kaple svatého Josefa Navazující boční kaple je zasvěcena svatému Josefovi. Uprostřed trojúhelníkového oltářního štítu (frontonu) je osazena ozdobná nápisová kartuše s latinským výrokem „Ite ad Joseph“ (Jděte k Josefovi). Zdejší oltářní obraz, na němž je postava svatého Josefa zachycena v pravé horní části, ikonograficky ilustruje scénu předávání růžence Pannou Marií s Ježíškem (Pannou Marií Růžencovou) svaté Kateřině Sienské (vlevo) a svaté Kláře z Assisi (vpravo). Toto plátno bylo do Josefovy kaple druhotně umístěno pravděpodobně až v pozdějším období.

Protilehlá boční kaple Je situována v pravé lodi přímo naproti kapli svatého Josefa a sdílí s ní shodný architektonický a dekorativní styl. Její oltářní obraz představuje novozákonní scénu, kde figurují malý Ježíšek, Panna Maria, dětský Jan Křtitel a jeho matka svatá Alžběta. V pozadí celou kompozici doplňují postavy arménského biskupa a mučedníka svatého Blažeje, svatého Josefa a svatého Zachariáše.

Kaple svaté Lucie Poslední z bočních kaplí je zasvěcena svaté Lucii. Zřízení tohoto prostoru přímo upomíná na zaniklý historický kostel svaté Lucie, který původně stál naproti prokatedrále a patřil stejnojmennému laickému bratrstvu. Z tohoto původního chrámu se dochovala dřevěná plastika a cenný oltářní obraz, který světici zobrazuje s bratrským odznakem – červeným křížem na hrudi. Nynější hlavní oltářní obraz, umístěný do kaple v pozdější epoše, zachycuje scénu předávání škapulíře Pannou Marií Karmelskou svatému Šimonu Stockovi.

Severní rameno příčné lodi Nachází se zde oltář Předávání růžence Pannou Marií s Ježíškem (Pannou Marií Růžencovou) svatému Dominikovi a svaté Růženě Limské. Obvod tohoto plátna je kompozičně lemován cyklem patnácti medailonů s vyobrazením patnácti tajemství růžence. Celá navazující dekorativní architektura tohoto oltáře je provedena formou iluzivní malby přímo na povrchu stěny.

Přímo naproti růžencovému oltáři je umístěno monumentální barokní plátno Archanděl Michael porážející ďábla. Kult tohoto archanděla se těšil mimořádné úctě a popularitě mezi korsickým obyvatelstvem, což dokládá jeho frekventované zobrazení v mnoha zdejších chrámech. Tento konkrétní obraz představuje vysoce kvalitní dobovou autorskou kopii slavného plátna, které v 17. století namaloval Guido Reni pro kapucínský kostel Santa Maria della Concezione v Římě.

Hlavní oltář Centrální hlavní oltář je završen velkoformátovým plátnem, na němž je zpodobněn papež svatý Řehoř I. Veliký spolu s klečící postavou adorující Pannu Marii. Přítomnost tohoto církevního otce v korsické prokatedrále má hluboký historický kontext – dochovaná bohatá korespondence tohoto papeže (zvoleného roku 590) spolehlivě dokládá jeho mimořádnou pastorační péči, diplomatickou ochranu a stálou podporu tehdejší raně středověké Korsiky.

Přímo v presbytáři (chóru) se nachází mimořádně hodnotný soubor mobiliáře: Vyřezávané chórové lavice kanovníků s dekorativními tordovanými (šroubovitými) sloupky pocházejí z roku 1750. Trůn biskupů z Alérie: Je situován po levé (evangelijní) straně chóru a sloužil jako sídlo úřadujících exilových prelátů této diecéze. Trůn svatého Alexandra Sauliho: Stojí symetricky na pravé (epištolní) straně presbytáře a je honosně dekorován vyřezávaným a polychromovaným rodovým erbem tohoto světce.

Historické varhany Katedrální varhany původně pocházejí z františkánského kláštera svatého Františka v Cervione (couvent Saint-François de Cervione). Do prokatedrály byl tento vzácný barokní nástroj přenesen v rozmezí let 1797 až 1861. Přesná provenience nástroje zůstává neznámá; historické prameny nedokládají, zda byl zhotoven přímo na Korsice, nebo jej františkáni importovali z Itálie. Uvnitř samotného hudebního aparátu se nedochovala žádná signatura ani přesná datace.

Italský varhanář Barthélemy Formentelli, který nástroj kompletně restauroval, jej na základě technologické analýzy připisuje staviteli z jižní Itálie působícímu kolem let 1740 až 1750. Formentelli tento závěr opírá o fakt, že původní rejstříková dispozice vůbec neobsahovala typický hlas „Voce Umana“ (lidský hlas), který se v jihoitalské varhanářské škole začal stabilně objevovat až po roce 1750.