Tirana (albánsky Tiranë, v gegském dialektu Tirona/Tiron) je hlavní a největší město Albánie. Podle oficiálních údajů rychle roste a žije zde 557 422 obyvatel (2015). Hlavním městem státu je od roku 1920, do té doby tuto funkci plnil Drač (Durrës), se kterým dnes tvoří prakticky jednu souměstskou aglomeraci.
Tirana je sídlem albánského prezidenta a vlády. Sídlí zde také okresní soud (albánsky Gjykata e Rrethit Gjyqësor), Nejvyšší soud Albánie (albánsky Gjykata e Lartë e Republikës së Shqipërisë) a také Odvolací soud (albánsky Gjykata e Apelit), Ústavní soud a státní zastupitelství.
Jméno K původu jména Tirana existuje několik výkladů:
od slova Theranda, které je zmiňováno ve starověkých řeckých a latinských dokumentech. Jméno odkazovalo na naplaveniny, přinesené řekami z nedalekých hor; od jména hradu Tirkan, které je nejspíše starověkého původu a poprvé je doloženo z byzantských záznamů; z řeckého slova Tyros (Τύρος), odkazujícího na zpracování mléka; jméno je slovanského původu, obdobně jako např. původ města Trnava; od místního obyvatelstva, ze sousloví Të rônë.
Poloha a přírodní poměry Město se rozkládá v Tiranské rovině ve střední části Albánie mezi pohořím Dajti na východě a vrcholky pohoří Mali me Gropa směrem k pobřeží Jaderského moře, vzdáleného 36 km od města.
Tirana je vzdálena 501 km severně od Atén, 613 km jihovýchodně od Říma, 131 km jižně od Podgorice, 153 km jihozápadně od Skopje, a 250 km jihozápadně od Prištiny. Město leží na stejné severní šířce jako Neapol, Madrid a Istanbul a na stejné východní délce jako Krakov nebo Budapešť.
Městem protékají říčky Tirana a Lana. Nachází se v něm několik umělých jezer.
Klimatické podmínky Tirana leží v nadmořské výšce přes 90 m. Na východ od města se zvedá horský masiv Dajti (1 611 m), z jižní a západní strany obkružují Tiranu vrchy a pouze k severu a severozápadu se otevírá rovina. Podnebí je subtropické středomořské s dešti v zimě a suchým létem.
Průměrná teplota v lednu činí 6,7 °C a 24 °C v červenci. Jara mohou být stejně horká, jako léta. Teplota klesá k bodu mrazu nebo pod bod mrazu velmi zřídkakdy.
Průměrná roční teplota je 16 °C (7 °C v lednu, 24 °C v červenci), roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1200 mm. Počet slunečných hodin se pohybuje okolo 2500 ročně.
Historie
Oblast Tirany byla osídlena již od neolitických dob, což dokládají archeologické nálezy. V roce 520 zde postavil byzantský císař Justinián I. hrad jménem Tirkan, stále ještě se však nejednalo o nějaké velmi významné místo. Během středověku tu vznikaly osady, později vesnice.
Město je zmíněno v dubrovnických dokumentech z roku 1418. První zmínky o vlastnictví a přidělování půdy pocházejí z let 1431 a 1432. Tehdy už celá dnešní Albánie spadala pod Osmanskou říši a začal se zde upevňovat islám. V té době tu bylo 60 sídel, okolo tisíce domů a 7 300 obyvatel. Během následujících sto padesáti let se tato čísla ztrojnásobila; žilo tu 20 000 lidí a stálo 2 900 domů.
V 15. století navštívil Tiranu katolický kněz Marin Barleti, který ve svém spisu Historia de vita et gestis Scanderbegi Epirotarum principis psal o Malé Tiraně a Velké Tiraně. Jednalo se však stále ještě o vesnici.
vlevo|náhled|Tirana na počátku 20. století. vlevo|náhled|Hotel International před druhou světovou válkou. Když místní feudál Sulejman Paša Mulleti zde založil osmanské město, vznikla první mešita (dochovala se až do druhé světové války, dnes již neexistuje), hammam (turecké lázně) a tržiště. Stalo se tak v roce 1614. Město se rozvíjelo v pásu od pravého břehu řeky Lany dále na sever směrem k současnému Skanderbegovu náměstí a třídě Rruga e Barrikadave.
Podle zápisků Johanna Georga von Hahn, rakouského diplomata, však měla Tirana tržnici (bazar) a několik vodních mlýnů již z dřívějška. Díky procházejícím obchodním trasám město zvolna rostlo. V roce 1789 (podle jiných zdrojů roku 1820) byla vystavěna Edhem Beyova mešita, známá městská pamětihodnost.
Od roku 1889 začaly v Tiraně působit první školy, na kterých byl vyučován albánský jazyk.
náhled|Tirana v noci Zatímco na začátku 20. století byla Tirana nevýznamným osmanským městem, jakých byly v celém impériu tisíce, rok 1912 (vyhlášení albánské nezávislosti) a později ještě 1920 (8. prosinec) znamenaly přelom: Tirana se stala hlavním městem. Důvodem byla především jeho poloha; dosavadní Drač byl snadno napadnutelný z moře a vnitrozemská Tirana se navíc nachází relativně ve středu země. Tehdy mělo město jen 17 tisíc obyvatel. Politické rozhodnutí o ustanovení nového hlavního města padlo na sjezdu ve městě Lushnjë v lednu 1920. Následně muselo být relativně malé sídlo s nevyhovujícími podmínkami pro státní správu rozsáhle modernizováno. První urbanistický plán pro rozvoj mladé metropole byl připraven již v roce 1923. Další plány na rozvoj města realizovali v druhé polovině 20. let Florestano de Fausto a Armando Brasini, známí architekti Mussoliniho éry v Itálii.
Počet obyvatel města tehdy dosahoval 25 tisíc, před druhou světovou válkou se přehoupl přes třicet tisíc.
Po okupaci Albánie Itálií v roce 1939 a vytvoření loutkového státu byl předpokládán další rozvoj města směrem na jih, k současnému náměstí Matky Terezy a hlavní budově univerzity. Rozšíření moderního středu města dostal za úkol další italský architekt, tentokrát Gherardo Bosio. Rozšíření bulváru bylo uskutečněno s myšlenkou konání velkolepých vojenských přehlídek.
Během války působilo v Tiraně aktivní hnutí odporu, které se pokusilo o atentát na tehdejšího italského krále Viktora Emanuela III. Po založení albánské komunistické strany se město stalo jedním z center boje proti okupaci. Existoval však i nekomunistický odboj v čele s Muharremem Bajraktarim a Myslimem Pezou, kteří konspirovali proti okupantům v jedné z tiranských čtvrtí. Tirana byla v boji osvobozena dne 17. listopadu 1944, kdy byli Němci poraženi a nuceni se stáhnout. Boje trvaly celkem tři týdny.
vlevo|náhled|Výstavba nové budovy v Tiraně během fašistické okupace. V roce 1949 byla do města zavedena železniční trať z přístavního města Drač.
Po vzniku socialistické Albánie se město rozvíjelo nejprve za pomoci Jugoslávie, později Sovětského svazu a nakonec Čínské lidové republiky. Kromě toho byl postaven také první moderní park (Park Rinia). Bourány byly celé čtvrti; zmizel původní orientální bazar (v 60. letech 20. století), vybudovány byly objekty ve stylu socialistického realismu, ale později i moderní architektury a brutalismu. Mezi ně patří např. Národní historické muzeum na Skanderbegově náměstí, dům kultury (jako dar SSSR), hotel International a některé vládní budovy. Moderních výškových staveb vznikalo překvapivě málo ve srovnání s typickou výstavbou východního bloku. Prefabrikace byla použita (na rozdíl od jiných východoevropských zemí) jen omezeně a domy měly většinou dvě až pět podlaží. Jejich výstavba byla prováděna mnohdy prostřednictvím dobrovolnických pracovních brigád.
Město bylo rozsáhle industrializováno, podporován byl zejména strojírenský, obuvnický a textilní průmysl. S pomocí SSSR vznikla např. textilka (označovaná dnes jen jako Kombinat), původně nesoucí název po Stalinovi, včetně jeho sochy. Strojírenské závody pomohlo realizovat Východní Německo. Prostředky na rozvoj průmyslu poskytovalo také Československo.
vpravo|náhled|Střed města v roce 1978. Po inspiraci kulturní revolucí se komunistická Albánie rozhodla zakázat náboženství a prosazovat ve společnosti přísný ateismus. To vedlo k likvidaci zbývajících náboženských objektů, především mešit. Výstavba se soustředila hlavně okolo hlavních tříd, v řadě míst i v centru Tirany zůstaly ještě doby z osmanské éry uvnitř nových bloků. Ačkoliv se město stalo kompaktnějším, vzdálenosti v něm byly kratší (neboť se obyvatelé přesunuli do bytových domů), chronické problémy byly s vytápěním a přeplněností patrových obytných domů. Albánský stát i přes masovou mobilizaci pro potřeby bytové výstavby nebyl schopen zajistit dostatek bytů ve všech městech a především v již tehdy rostoucí Tiraně. Většina budov vznikala s nízkou architektonickou hodnotou aby bylo co nejsnadnější je postavit. Výjimkou je Kadareho dům.
V roce 1972 měla Tirana okolo sto padesáti tisíc obyvatel.
Po smrti Envera Hodži bylo v Tiraně vybudováno jeho mauzoleum jako symbol kultu zemřelého vůdce. Mezi místními je známé jen jako pyramida. Po roce 1991 bylo opuštěno a dnes slouží jako alternativní kulturní centrum. Mezi další brutalistní stavby v Tiraně z této doby patří např. kongresový palác. Na třídě Barikád () v centru města vyrostlo několik sedmipatrových bloků.
V roce 1990 došlo k v Tiraně a ve Skadaru k protestům proti politickému vedení země. Vláda na ně reagovala nejprve brutální silou, místní obyvatelé však začali rychle hledat útočiště na zastupitelských úřadech západních zemí. Na podzim téhož roku protestovali v Tiraně i studenti. V polovině prosince 1990 souhlasila albánská vláda se vznikem nezávislých politických stran i organizací. Dne 20. února 1991 byla stržena socha Envera Hodži. Politické změny provázely i demonstrace a turbulentní události. Stovky až tisíce Albánců vzaly ztečí velvyslanectví západních zemí v naději na odchod z vlasti.
Po revoluci z roku 1992, kdy byl socialismus v Albánii svržen, se město začalo pozvolna otevírat Západu. Objevila se první auta, náboženská liberalizace umožnil, aby vyrostly nové mešity a kostely. V roce 2003 byla např. dokončena římskokatolická katedrála sv. Pavla. Zničena byla řada původních domů, krachujících továren a průmyslových závodů v okolí města. Objevili se rovněž zahraniční investoři a s nimi kancelářské budovy. Město navštívila také Matka Tereza. V 90. letech však byly běžné ještě rozpadlé ulice a aut se pohyboval po ulicích stále jen malý počet. V roce 1995 dosáhl počet obyvatel města 240 tisíc. Ještě v posledních letech socialistické Albánie byla Tirana vnímána jako město s nejlepšími podmínkami k životu, což vedlo k rychlému procesu sestěhování obyvatel z velké části Albánie (ať už z měst nebo venkova) právě do metropole. Na rychlo vyrůstala celá satelitní předměstí (jako např. Kamëz severně od města, Babruja západně od města nebo Yzberish jihozápadně od Tirany). Do roku 2008 se počet obyvatel Tirany téměř zdvojnásobil. Tato skutečnost spolu s postupným rozpadáním městské infrastruktury vedla k přeplnění místních škol, poničeným parkům a komunikacím.
vpravo|náhled|Střed města v 70. letech 20. století. Hotel Internacional a Skanderbegova socha na Skanderbegově náměstí jsou dobře patrné. vpravo|náhled|Ulice Tirany v roce 1988.
Zoufalý technický stav obytných budov v centru města z 50. let 20. století byl řešen jednak jejich rekonstrukcí, také však i úpravou fasád. Nevzhledné hnědé a šedé bloky nařídil tehdejší starosta města Edi Rama natřít pestrobarevnými barvami, čímž získal pozornost v západních médiích a popularizoval město. Tirana také trpí rozšířenou nelegální stavbou domů, která omezuje efektivitu územního plánování a předvídatelného rozvoje města. K principům územního plánování panovala dlouhodobá nechuť, neboť u řady obyvatel vyvolávaly vzpomínky na plánované hospodářstí. Během volebního období Ediho Ramy jako starosty byly učiněny první kroky k omezení nelegální výstavby. Nové hotely např. vznikaly a vznikají v podhůří národního parku Dajti. Edi Rama vedl proti nelegální výstavbě rozsáhlou kampaň; nechal rovněž zmodernizovat údolí řeky Lany, které bylo po roce 1990 ve velmi špatném stavu.
Rychlý stavební boom neumožnil ani tolik příchod zahraničních investorů, jako spíše finanční prostředky, zasílané Albáncům z diaspory. Jejich objem byl na přelomu 20. a 21. století značný. Teprve až se stabilizací situace v zemi v 21. století se začal zvyšovat objem investic ze strany globálních firem.