František Robert Kraus, hebrejským jménem גדעון בן יצחק קראוס Gideon ben Jicchak (14. října 1903 Praha – 19. května 1967 PrahaVěstník Židovských náboženských obcí v Československu, 6/1967, s.5 (dostupné online v NK ČR)), byl československý spisovatel a novinář, člen protinacistického odboje a přeživší holokaust. Patřil do tzv. Pražského kruhu spisovatelů. Působil v ČTK, Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuně, v Československém rozhlase zakládal krátkovlnné vysílání a byl prvorepublikovým zahraničním zpravodajem v českém, německém, francouzském a anglickém jazyce.

Během holokaustu byl vězněn v terezínském ghettu, přežil koncentrační tábory Auschwitz, Gleiwitz a Blechhammer a podařilo se mu uprchnout z pochodu smrti. Jeho knížka Plyn, plyn…, pak oheň, vydaná v září 1945 byla jedním ze zcela prvních literárně zpracovaných svědectví o holocaustu nejen v Československu, ale na světě vůbec.https://www.prazskypatriot.cz/v-povidkach-ze-svrabove-ctvrti-popisuje-frantisek-r-kraus-zmizely-svet-zidovske-prahy/

Z politických a antisemitských pohnutek komunistického režimu byla Krausova díla až do roku 1989 zakazována a cenzurována. Ačkoliv jeden z jeho žáků, Arnošt Lustig, jej považoval za spisovatele světového významu a přirovnával jeho tvorbu k Jacku Londonovi, E. E. Kischovi či Primo Levimu a jeho dílo vyučoval na zahraničních univerzitách, osobnost i dílo F. R. Krause u nás i ve světě zůstávaly dlouho na okraji zájmu.

Po válce byl Kraus aktivním členem pražské židovské obce, jako spisovatel pravidelně každý měsíc přispíval do Věstníku ŽNO. Byl také jedním z prvních, kdo se aktivně podílel na obnovení minjanu Staronové synagogy, a to okamžitě po osvobození v květnu 1945, společně např. s rabínem Richardem Federem či rabínem Hanušem Rezkem.

Život

Dětství Narodil se 14. října 1903 v Jungmannově ulici čp. 25/II na Novém Městě pražském v česko-židovské rodině krejčovského mistra a majitele módního salónu Roberta Krause (1876–1964) a jeho manželky, ženy v domácnosti Matyldy Krausové, rozené Kollmannové (1877–1955) jako jejich jediný potomek.Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 309, obraz 153, rodina tam bydlela do jeho šesti letV pobytové přihlášce rodiny shodné údaje o bydlišti jako v policiejní přihlášce Jeho strýcem byl doktor Mořic Bloch (Maurus Bloch), tiskový poradce jak císaře Františka Josefa I., tak později i T. G. Masaryka, autor manifestu Mým národům.https://cnn.iprima.cz/manifest-mym-narodum-autor Doma a mezi kamarády se mluvilo česky, ale ve škole německy, takže Kraus byl odmala zcela bilingvní.

O svém dětství kdysi napsal, že je prožil na asanačních pláccích a zbořeništích Židovského města, tehdejší pražské páté čtvrti, která vzala za své při velkorysé modernizaci města na počátku 20. století, tzv. asanaci. Rodina Krausových se do někdejšího Židovského Města přestěhovala až v roce 1909, a to do novostavby činžovního domu čp. 921/I v Kozí ulici, kdy v tomto ani v sousedních blocích již žádné původní židovské domy nestály.K chronologii novostaveb: VLČEK Pavel a kolektiv: Umělecké památky Prahy, Staré Město a Josefov. Academia Praha 1996, s. 496-499 Přesto se nostalgické vzpomínky na starý Josefov a jeho specifické obyvatele té doby táhnou jako leitmotiv celým Krausovým dílem. Zde se údajně poprvé seznámil s existenciálním rozměrem staropražské chudiny, ale také s původním pražským sportovním prostředím, jehož vrcholové osobnosti dobře znal:

Jak bylo v té době časté mezi tzv. lepšími pražskými židovskými rodinami, základní vzdělání získal v piaristické klášterní škole v Panské ulici, pak pokračoval na reálce v Jindřišské ulici a maturitu složil na klasickém gymnáziu v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Zároveň docházel do slavné náboženské školy Talmud-Tora, zvané „Talme“, v Jáchymově ulici v Josefově. Vzpomínku na tuto školu, odrážející typický kolorit tehdejší „Páté pražské čtvrti“, zaznamenal v jedné ze svých knih:

Jeho bar micva proběhlo buďto v Jubilejní synagoze, spíše však ve Vysoké synagoze v roce 1916, nejpravděpodobněji na šabat svátku Simchat Tóra, zatímco jeho otec byl nasazen jako voják na italské frontě během první světové války. I tuto vzpomínku přetavil do jedné ze svých semiautobiografických črt:

náhled|Interiér Vysoké synagogy na fotografii Zikmunda Reacha z roku 1910; zařízení bylo asi shodně jako v období Krausovy bar micva.

Rozvod rodičů znamenal na dlouho konec úvahám o akademické kariéře – musel začít finančně přispívat na chod domácnosti, to jej ale přivedlo k novinářské dráze. V novinách také získal akronym svého jména – F.R.K. – který si zvolil podle T. G. M.

První republika náhled|Kraus byl aktivním sportovcem, nejdříve ve Slavii Praha, později v ŽSK Hagibor, kde získal ve 20. a 30. letech 20. století několik národních i mezinárodních cen v plavání, vodním pólu a fotbalu. Odznak ŽSK Hagibor Praha 1914. Kraus byl novinář a spisovatel. Patřil do tzv. Pražského spisovatelského okruhu. Za první republiky začal pracovat v německých novinách, třeba pro slavný Prager Tagblatt, Prager Presse, Bohemii a další. Měl kontakty také na české intelektuální prostředí, patřil do stejného kulturního okruhu jako např. Max Brod, Franz Kafka (povídka Džbánek plzeňského), Franz Werfel, Gustav Meyrink, Friedrich Torberg, Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Jan Masaryk, znal se ale např. i s Albertem Einsteinem. Jeho literárním vzorem, rodinným přítelem a životním učitelem byl „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch. Jeden čas Kraus u Kische, v domě U dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici, dokonce bydlel a hodně se spřátelili. Později po válce, v roce 1948, se však zcela názorově rozešli, protože Kraus byl přesvědčený sociální demokrat, zatímco Kisch zůstal komunistou a schvaloval únorový převrat. Kisch pak 31. března 1948 náhle zemřel.

Kraus byl také u toho, když se před válkou zakládal Československý rozhlas, působil v „Mluvených novinách“, dlouhou dobu také v Československé tiskové kanceláři (ČTK). Spolupráce s berlínským časopisem Die Grüne Post ho zaváděla často do zahraničí, do Berlína, Vídně, ale i mimo Evropu. To se však již hlásil k moci nacismus. Kraus se snažil proti nástupu nacismu v Československu, zejména v Sudetech, vystupovat ve svých pravidelných rozhlasových reportážích a relacích. Vyvolal tak hněv henleinovců, kteří proti němu dokonce interpelovali v parlamentu. Za osudovou považoval mobilizaci, které se sám aktivně jako voják zúčastnil (toto téma zpracoval v povídce Přilba v poli), a následné události, vrcholící mnichovskou kapitulací (reportáž Runciman u Henleina), která měla tragické důsledky nejen pro něj.

Kraus byl za první republiky mj. také vášnivým amatérským sportovcem. Několikrát získal medaile v plavání, jednou se stal celorepublikovým šampionem. Závodil za Slávii a později za židovský sportovní klub Hagibor. Kromě toho se také amatérsky věnoval i vodním pólu, fotbalu, tenisu a lyžování. Pravidelně reprezentoval Československo na Makabiádách.

Již za mlada si oblíbil, podobně jako mnoho dalších, vesměs židovských osobností první republiky, trávit dovolené v resortu ve Starých Splavech u Máchova jezera.

Protektorát, odboj a zatčení Po okupaci ČSR se Kraus stal informátorem odbojové zpravodajské sítě pod vedením Zdeňka Schmoranze. Tato síť, známá později jako Schmoranzova skupina, se zabývala sběrem zpravodajského materiálu především o německé branné moci. Tyto informace předával Schmoranz bývalým analytikům vojenské zpravodajské služby a v podobě zpráv je přes Obranu národa předával do Londýna. Po Schmoranzově zatčení gestapem následovalo i zatčení Krause. Byl vyslýchán na Pečkárně a poté krátce vězněn na Pankráci, ale protože mu napojení na Schmoranzovu skupinu nebylo dokázáno, byl propuštěn.

Holokaust

Terezín náhled|Bedřich Fritta: Terezínská noclehárna" (mezi 1943 a 1944) V listopadu 1941 byl zařazen do prvního transportu odeslaného do Terezína. Byl to transport Ak-1, což byla zkratka pro Aufbaukommando, tzn. „komando pro výstavbu“. Tato skupina se měla podílet na přestavbě města Terezína na židovské ghetto. Kraus dostal při registraci číslo Ak-353. Tento první terezínský transport jel ještě normálním klasickým vlakem, nikoli dobytčáky, kterými se jezdilo později. Jeli vlakem na Litoměřice, vystoupili v Bohušovicích a šli pěšky do Terezína, za doprovodu českých četníků.

Podmínky v terezínském ghettu vylíčil následovně:

Kraus byl ihned zpočátku existence ghetta židovskou radou starších (Judenältestenrat) pověřen (až do června 1943, kdy byl Terezín napojen na železniční trať Praha-Lovosice-Ústí nad Labem železniční vlečkou) organizováním pěších přechodů transportovaných právě z Bohušovic nad Ohří do Terezína, vzdáleného tři kilometry. Vysloužil si tak v ghettu všeobecně známou přezdívku Mojžíš, protože chodil vždy v čele zástupu:

Zároveň s tím mu byl již v roce 1942 svěřen úkol velet pracovnímu komandu vězňů, kteří v Bohušovické kotlině mezi Bohušovicemi a Terezínem postavili terezínské krematorium. I v takto příšerných podmínkách udržel jistou noblesu, chodil vždy upraven, v kravatě a v klobouku a v padnoucím obleku a platil za „nejlépe oblékaného muže Terezína“.

Byl také jedním z třiceti vězňů terezínského ghetta, kteří pohřbívali zavražděné muže z Lidic – tento hrůzný zážitek později popsal v povídce Pohřbíval jsem mrtvé z Lidic.

V Gleiwitzu byl Kraus patrně jedním z posledních, kdo mluvili s Karlem Poláčkem a Fritzem Tuassigem těsně předtím, než na otřesné podmínky zdejšího lágru zemřeli.

Vězni pracovali také na opravách poškozených podvozků automobilů, v dílně, v kovárně a stavěli také silnice a nedalekou přistávací dráhu pro Luftwaffe. Panovaly zde dvanáctihodinové směny. Častou "kratochvílí" velitele tábora Molla bylo tzv. „Steinetragen“ – zcela účelové a zbytečné přenášení kamenů z nedaleké hromady strusky do tábora a zpět. Téměř 100 vězňů zde zemřelo v důsledku týrání, hladu, infekcí a naprostého vyčerpání z práce. Při pokusu o útěk bylo nejméně 5 dalších zastřeleno a 2 ruští zajatci byli pro stejný delikt proti táborovému řádu pro výstrahu oběšeni. Těsně před evakuací v lednu 1945 zde bylo 1336 vězňů, většinou Židů, Poláků a Rusů, z toho poměrně nezanedbatelná část Čechoslováků, hlavně bývalých terezínských. Esesmany byla Gleiwitz ke konci ledna 1945 zlikvidována a v několika skupinách byli zcela vyčerpaní vězni hnáni pochodem smrti směrem na Gross-Rosen.

Blechhammer náhled|Zbytky vjezdové brány a strážní věže do KZ Blechhammer.

Tak se s dalším pochodem smrti Kraus dostal do dalšího lágru Blechhammer (dnes Blachownia Śląska, část města Kandřín-Kozlí), vzdáleného asi 30 km směrem na západ k německé hranici. Jednalo se po Monowitz o druhý nejrozsáhlejší pobočný tábor Auschwitz-Birkenau.https://subcamps-auschwitz.org/auschwitz-subcamps/arbeitslager-blechhammer/https://www.geni.com/projects/Blechhammer-Labor-Camp-Auschwitz-IV/42616 Byli zde vězňové a zajatci z takřka všech možných koutů Evropy, včetně Angličanů. Podmínky během kruté zimy 1945 byly tak úděsné, že zde panoval i kanibalismus mezi vězni, což Kraus popisuje. S blížící se frontou však velmi záhy (21. ledna 1945) začali nacisté pobočné pracovní tábory likvidovat a organizovali pochody smrti. Z Blechhammeru byl tak vypraven další pochod smrti, ale Krausovi se s ještě několika lidmi (mj. Jiří Brady) podařil útěk: