Strojní a traktorová stanice

Strojní a traktorová stanice (slovensky strojná a traktorová stanica, zkratka STS) je označení pro socialistické národní podniky (později státní podniky), jejichž úkolem bylo přispívat k zvyšování socialistické zemědělské výroby. První strojní stanice měly formu družstva a byly ministerstvem zemědělství zřizovány v poválečném Československu podle vzoru Sovětského svazu. V listopadu 1948 ÚV KSČ rozhodlo, že mechanizační prostředky smějí nadále získávat pouze státní strojní stanice (STS), menší stroje místní strojní družstva (SD) a jen omezeně soukromí zemědělci. OV KSČ a zemědělská oddělení ONV následně započaly s výkupem strojů u velkých zemědělců (kulaků) a k jejich přidělování jednotlivým JZD a Státním traktorovým stanicím (STS). Vykoupením strojů připravil ÚV KSČ živnou půdu pro zahájení kolektivizace.Markéta Kalábová: Represe venkovských boháčů v 1. pol. 50. let 20. stol. na příkladu obce Mladoňovice.

Historie Poválečná mechanizace zemědělství (družstevní a státní) byla součástí agendy ministerstva zemědělství. Družstevní sektor v mechanizaci zemědělství zastupovaly družstevní strojní stanice, zřizované při okresních hospodářských družstvech (většinou ve vnitrozemí). Při zemědělských referátech okresních národních výborů vznikaly státní strojní stanice (převážně v pohraničí). Ministerstvo zemědělství povolovalo zakládání strojních stanic, majitelům strojních stanic napomáhalo při udržování provozu i vybavení (poskytováním bezúročných půjček, státními dotacemi a přednostním přídělem vázaných traktorů, strojů i pohonných hmot). Pro odborný výcvik personálu obsluhujícího strojní stanice organizovalo ministerstvo zemědělství spolu s okresními sdruženími JSČZ speciální kurzy. Ministerstvo zemědělství řídilo práci strojních stanic vydáváním směrnic a vypracováním zásad sjednocujících výstavbu okresních strojních stanic.Antonín Kubačák: Vývoj správy zemědělství v českých zemích v letech 1945–1949, Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství, Zemědělské muzeum 1990, s. 158.

Opravami německých traktorů a dodáváním součástek byly podle výnosu ministerstva zemědělství ze dne 30. dubna 1946 (čj. 20072-IV/1 46) pověřeny znárodněné německé konfiskáty firem: firma AUTO COMERZ, Praha-Karlín. Vítková 7, pro traktory zn. Hanomag firma Hofner Schranz v národní správě, Praha-Strašnice, u továrny Ogar, pro traktory zn. Lanz-Bulldog firma Klovner-Humpold-Deutz v národní správě, Praha II., Příkopy 12, pro traktory zn. Deutz a dále firma Josef Vild, strojírna Černčice u Loun pro pásové traktory zn. FAMO (Fahrzeug- und Motoren-Werke GmbH, dříve též v Československu AUTOFA PRAHA).

Poválečná pomoc UNRRA Nedostatek zemědělské techniky, hlavně traktorů, řešila pomocná akce UNRRA. První dodávka zemědělských strojů z pomocné akce UNRRA dorazila z Konstanty do Brna už 27. června 1945. Stroje byly předávány národním výborům a Jednotnému svazu českých zemědělců (JSČZ), které je následně rozesílaly do nepotřebnějších oblastí. Do konce roku 1946 byly UNRRA-traktory rozmístěny po celém území Čech, Moravy a Slovenska. Pro nedostatek náhradních dílů a nafty nemohly být všechny traktory použity již při podzimních setbě r. 1945. Další problémem byl nedostatek kvalifikovaného personálu pro obsluhu traktorů, což UNRRA vyřešila dodáním potřebné technické literatury, instruktážních filmů a čtyř odborníků, kteří po určitý čas na venkově učili montovat traktory a sestavili manuál, který čsl. vláda následně vydala v češtině. Vedle více než 4 000 traktorů poslala UNRRA i mnoho kombajnů, pluhů, brán, secích strojů, rozprašovačů a mnoho jiných zemědělských strojů, zasílala také semena, pesticidy, lesnické a veterinární potřeby.Jana Frydryšková: Hospodářská zahraniční pomoc při poválečné obnově ČSR se zaměřením na pomoc ze Spojených států (1944–1948), dipl. práce, 2006.

Družstevní strojní stanice Jako jednu z možností vyřešení nedostatku zemědělských strojů nabízel JSČZ spojení zemědělských závodů do družstva. Takto vzniklá zemědělská strojní družstva byla pak ministerstvem zemědělství vybavována přednostně hospodářskými stroji a nářadím. Zemědělské stroje z akce UNRRA bylo možné u strojních stanic také zapůjčit. Na zapůjčení měli přednostní nárok zemědělci do 20 ha (v případě, že byl stejný stroj zničen válečnými událostmi anebo byl žadatel vyznamenán v soutěži o výstavbě státu), pak státní a družstevní strojní stanice a členové družstevní stanice. V pohraničních obcích, kde dosud nefungovaly místní skupiny JSČZ, se žádosti předkládaly prostřednictvím okresních správních komisí. Žádosti o zapůjčení strojů musel potvrdit okresní národní výbor.Naše Demokracie, list československé strany lidové na jihozápadní Moravě, 7. 10. 1945, číslo 17, s. 4.

V případě nákupu zemědělských strojů do ceny 2 000 korun bylo třeba vyplnit tiskopis žádosti a předložit výpis ze statkového sešitu. Tuto žádost pak potvrdil místní národní výbor a místní skupina JSČZ. Na podkladě takto ověřené žádosti pak výrobce mohl dodat objednaný stroj. U velkých strojů musel výrobce obdržet potvrzenou žádost, ten následně potvrdil cenu a zda je možné stroj do 3 měsíců dodat. Potvrzená žádost následně putovala do oblastní úřadovny Jednotného svazu českých zemědělců, která ji projednala s ministerstvem zemědělství, které ji muselo povolit. Formuláře žádostí i výpisů ze statkového sešitu vydával sekretariát JSČZ. Na ministerstvu zemědělství se hromadily tisíce žádostí, takže JSČZ tuto cestu doporučoval jen ve velmi nutném případě.

Internátní kurzy pro výcvik obslužného personálu organizovaly Oblastní traktorové stanice při JSČZ, automobilové kurzy pro zemědělce privátní Autoškoly, přičemž u privátních poskytovatelů měli členové JSČZ, ÚRO, Svazu brannosti, SČM, Junáka a hasičských sborů slevu.

Státní strojní stanice Po parlamentních volbách v květnu 1946 ministerstvo zemědělství rozhodlo, že výstavba státních strojních stanic bude realizována v rámci podniku Československé státní lesy a statky. Výnosem ministerstva zemědělství ze dne 9. června 1947 zřídilo Ústředí státních zemědělských strojních stanic, které pověřilo vybudováním sítě státních strojních stanic v okresech do konce dubna 1948.

Státní strojní stanice (po únoru 1948) Jedním z kroků kolektivizace československého zemědělství (potažmo tažení proti tzv. kulakům) bylo využít i přídělů zemědělské mechanizace. V budoucnu měla zemědělskou mechanizaci přednostně obdržet dosud založená zemědělská družstva a drobní zemědělci. „Vesničtí boháči“ (kulaci) měli být odkázáni na státní strojní stanice, přičemž ÚV KSČ počítalo s tím, že za stroje budou platit „nadstandardní“ ceny. K tomu materiál zpracovaný Ďurišovým ministerstvem zemědělství pro jednání předsednictva ÚV KSČ 14. října 1948 uváděl:Jiří Pernes: Proměny myšlenky kolektivizace zemědělství v politice KSČ po únoru 1948. In: Kolektivizace v Československu, ÚSTR 2013.

Jednání předsednictva ÚV KSČ o mechanizaci zemědělské výroby proběhlo 29. listopadu 1948. ÚV KSČ na tomto jednání rozhodlo o vytvoření centrálního národního podniku Ústředí pro mechanizaci zemědělské výroby, který měl zajišťovat rozdělování zemědělských strojů jednotlivým zemědělským závodům. ÚV KSČ též schválilo zásadu, že přednostně budou stroji zásobeny státní strojní stanice, které budou zajišťovat mechanizaci zemědělských prací v obvodu své působnosti. Na základě této zásady přijalo ÚV KSČ usnesení, že tyto stanice mají mít právo disponovat v případě potřeby všemi mechanizačními prostředky v jejich obvodu. Pravomoc státní strojní stanice měla být zajištěna speciálně přijatým zákonem.Jiří Pernes: Proměny myšlenky kolektivizace zemědělství v politice KSČ po únoru 1948. Zápis ze schůze širšího předsednictva ÚV KSČ konané dne 29. listopadu 1948.

Legislativní normy, které v následujících letech dávaly státu právo zabavovat majetek (stroje) sedláků za zlomek skutečné ceny (nebo úplně zadarmo), se rodily tzv. za zavřenými dveřmi a materiály ÚV KSČ nesly označení „Tajné!“ nebo „Přísně tajné!“.Jiří Pernes: Proměny myšlenky kolektivizace zemědělství v politice KSČ po únoru 1948, s. 40. V prosinci 1948 ÚV KSČ jednalo o dosud založených strojních družstvech, kde se podle komunistů nacházeli ve vedoucích pozicích sedláci, kteří si za vlastní peníze nakoupili zemědělskou techniku a kterou mimo vlastní potřeby za finanční obnos zapůjčovali, přičemž byla navržena „očista družstevních strojních stanic“.J. Pšeničková, J. Juněcová (eds.): Kolektivizace zemědělství. Vznik JZD 1948–1949, s. 53–54. Návrh očisty v místních strojních družstvech. Dne 2. února 1949 byl přijat zákon č. 27/1949 o mechanizaci zemědělství, který byl doplněn vyhláškami č. 612 Ú. l. 87/194994 a č. 1048 Ú. l. 176/ 1949, na jejichž základě bylo možné vykoupit stroje od fyzických osob, neplnící předepsané dodávky nebo plně nevyužívající stroje a zařízení (Akce Kulak).Úřední list 1949, vyhláška č. 612, s. 565.

K 31. prosinci 1950 získala komunistická vláda tímto výkupem (zabráním) v soukromém sektoru 9 9000 různých strojů (16 391 traktorů, 20 365 samovazů, 23 014 mlátiček, 12 391 pluhů, 11 736 elektromotorů, 6 373 přívěsných vozů, 250 nákladních automobilů), které nebyly ale vždy plně využívány, některé ve strojních stanicích zcela zchátraly a skončily ve sběrných surovinách.

Ústředí pro mechanizaci zemědělství S účinností od února 1949 došlo na základě zákona č. 27/1949 Sb., o mechanisaci zemědělství, ke zřízení Ústředí pro mechanisaci zemědělství (ÚMEZ), národního podniku se sídlem v Praze, který byl řízen ministerstvem zemědělství. Jednotlivé strojní a traktorové stanice, jejich pobočky a opravny, sklady a výcviková střediska byla jeho složkami. V krajích byly při KNV zřizovány krajské inspektoráty jako útvary státní správy pro plánovaní a kontrolu, v okresech při ONV strojní a traktorové stanice jako základní výrobní jednotky.Antonín Kubačák: Vývoj správy zemědělství v českých zemích v letech 1945–1949, Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství, Zemědělské muzeum 1990, s. 168–169.

Úkoly, jež zákon uložil Ústředí a jeho složkám, se posléze staly úkoly strojních a traktorových stanic. Mezi tyto úkoly podle § 5 zákona č. 27/1949 Sb. např. náleželo: poskytovat strojní pomoc zemědělství a za úplatu opravovat zemědělské mechanizační prostředky, provádět školení a výcvik osob pro obsluhu a opravy zemědělských mechanizačních prostředků, a to pro cizí potřebu i za úplatu, poskytovat místním zemědělským družstvům se strojní činností soustavnou pomoc ve věcech správních, technických i provozních, vypracovávat v součinnosti s dalšími dotčenými organizacemi a institucemi plán na poskytování strojní pomoci zemědělství, účastnit se provádění tohoto plánu a provádět jeho kontrolu, uzavírat smlouvy s družstvy a jinými osobami o provedení jednotlivých zemědělských prací.

Důležitým oprávněním, které zákon Ústředí svěřil, bylo právo iniciovat řízení o výkupu základních mechanizačních prostředků fyzických osob, pokud Ústředí shledalo, že tyto osoby neplní výrobní nebo vyživovací plán nebo že svých mechanizačních prostředků nevyužívají. Výkupní řízení vedl příslušný okresní národní výbor. Pokud rozhodl o výkupu, byly dotčené fyzické osoby povinny své zemědělské mechanizační prostředky prodat.

Strojní a traktorové stanice Z jednotlivých územních složek Ústředí se na základě vládního nařízení č. 83/1951 Sb., o organisaci strojních a traktorových stanic, staly s účinností od 1. ledna 1952 samostatné národní podniky v čele s ředitelem jmenovaným ministrem zemědělství. V obvodě příslušného krajského národního výboru strojní a traktorové stanice řídilo oddělení pro mechanizaci zemědělství referátu krajského národního výboru.