Mahmut II. (20. července 1785 – 1. července 1839) Turky nazývaný Mahmut Adli (Mahmut Spravedlivý), byl sultánem Osmanské říše v letech 1808–1839. Patří nepochybně k nejpozoruhodnějším osobnostem moderních dějin Osmanské říše.
Jeho matkou měla být údajně Francouzka Aimée Dubucq de Rivera, již během plavby z Marseilles na Martinik zajali berberští piráti, kteří ji poté jako smířlivé gesto zaslali z Alžíru sultánovi Abdülhamitovi I. do Cařihradu. Zde měla žít Aimée šťastně až do smrti jako „francouzská sultánka“ a seznámit svého syna Mahmuta s myšlenkami osvícenského absolutismu. Ve skutečnosti se však Mahmut narodil přinejmenším tři roky předtím, než Aimée opustila Francii a neexistuje ani žádné hodnověrné svědectví, že by se mladá žena vůbec kdy do Alžíru či Turecka dostala. Jedná se tedy pouze o nepodložené romantické pověsti. Mahmutův otec, sultán Abdülhamit I. (1774–1789), poskytl svému synovi tradiční vzdělání osmanského prince, spočívající ve výuce turečtiny, perštiny, arabštiny, náboženství, práva, poezie a dějin. Mahmut byl výborným kaligrafem a básníkem, psal pod pseudonymem Adli. Nezískal však žádné zvláštní vědomosti o Evropě.
Nástup Mahmuta II. na trůn a první pokusy o reformu náhled|vlevo|Mahmut II. před reformou oblečení před rokem 1826 Na trůn usedl Mahmut za dramatických okolností. Roku 1807 byl svržen proreformní sultán Selim III. (1789–1807), Mahmudův bratranec, který jako první osmanský vládce inicioval program reforem podle evropského vzoru nazvaný Nizam-i Cedid (Nový pořádek), zaměřený zejména na modernizaci armády. Tradiční vojska janičárů měla být nahrazena vycvičenou a organizovanou armádou podle evropského vzoru. Program však narazil na odpor vnitřní opozice vedené janičáry a konzervativními muslimskými duchovními.
Odpůrcům reforem se dostalo příležitosti k zásahu na jaře 1807. 27. května se vzbouřenci, především janičáři a fanatičtí studenti teologie, shromáždili poblíž sultánova paláce Topkapi v Cařihradu. Selim III. se vylekal a v panice vyhlásil, že jednotky Nizam-i Cedid budou rozpuštěny. Poté vyhnal z paláce proreformní ministry, čímž je vystavil jisté smrti. Následujícího dne jmenoval novou Imperiální radu. Vzbouřenci však spokojeni nebyli a podezřívali sultána, že pokud zůstane na trůnu, zruší svá prohlášení ihned, jakmile se vrátí jemu loajální vojska z dunajské fronty, kde byla kvůli právě probíhající rusko-turecké válce. Situace se dramaticky vyhrotila. Vzbouřenci se na vnějším prvním nádvoří paláce Topkapi zmocnili sultánova osobního tajemníka a rozsekali ho na kusy. Jeho hlavu pak hodili do sultánova paláce. 29. května byl Selim III. prohlášen za neschopného vládnout v souladu se zásadami islámu. Vzbouřenci ho donutili uchýlit se do izolace ve „zlaté kleci“ v harémové části paláce (kde byl umístěn i Mahmut) a na jeho místo dosadili duševně labilního Mustafu IV., syna Abdülhamita I. a nevlastního Mahmutova bratra.
Nový sultán okamžitě zrušil reformu Nizam-i Cedid. Janičáři ovládli hlavní město a rozpoutali všeobecný teror. Reformní ministři a příslušníci reformované armády byli chytáni a vražděni. Stále větší počet nespokojenců, nejen stoupenců reforem, ale i znechucených oportunistů, se stahoval do provinčních měst. Mnozí se vydali na sever a prošli bulharským územím do Ruščuku, opevněného města, ležícího u břehu Dunaje, kde měl hlavní stan schopný vojevůdce Mustafa Paşa Bayraktar. Bayraktar do roka obnovil disciplínu v rozvrácené osmanské armádě a učinil ji bojeschopnou. „Ruščucký výbor“ naplánoval státní převrat. 19. července 1808 Bayraktar v čele armády obsadil Cařihrad a donutil Mustafu IV. odvolat nejvyššího muftího Ataullaha Efendiho. Za několik dní pak odjel z města. Janičáři a muslimští duchovní sultána varovali, že ho ruščucký paša hodlá sesadit a znovu nastolit reformistu Selima III. Tehdy si Mustafa uvědomil, že nechá-li Selima i nevlastního bratra Mahmuta zabít, zůstane jediným žijícím mužem v osmanské dynastii, a bude mít život i sultanát pevně v rukou. Když 28. července Bayraktar s patnáctitisícovou armádou zaútočil na sultánův palác, vystrašený Mustafa poslal popravčí do harémové části paláce. Selim, jenž byl právě na modlitbách, se katovi bránil, nenechal se uškrtit a zkrvavené tělo nešťastného sesazeného sultána bylo nalezeno na vnitřním nádvoří paláce. Třiadvacetiletému Mahmutovi se ale podařilo přežít. Když uslyšel rozruch způsobený zabijáky, uprchl údajně s pomocí své matky na střechu harému, kde se ukryl mezi komíny. Tam ho nalezli a zachránili Bayraktarovi muži, kteří již vtrhli do paláce. Podle jiné verze našel Bayraktar Mahmuta ukrytého pod kupou koberců. Ať už to bylo jakkoliv, Paşa se postaral o sesazení Mustafy IV. a vyhlásil novým sultánem Mahmuta. Mustafu chtěl Bayraktar zprvu na místě zabít jako odplatu za Selimovu smrt, ale jelikož poprava dvou panovníků během jediného dne nepřicházela v úvahu, neboť pak by osmanská dynastie pravděpodobně vymřela po meči (Mahmut by byl posledním žijícím mužským potomkem), byl Mustafa umístěn do „zlaté klece“ do harému. Bayraktar Mustafa Paşa byl jmenován velkovezírem.
Cyklus palácových převratů ale ještě neskončil. Bayraktar se rozhodl pokračovat v politice armádních reforem. Místo zdiskreditovaných pluků Nového pořádku sestavil oddíly Nových psovodů (Şegban-i Cedid). Velení těchto vojsk předal bývalým důstojníkům Nového pořádku, což rozhořčilo reakcionáře. Bayraktar navíc udělal chybu, když se se svými „psovody“ v napjaté atmosféře na konci postního měsíce ramadánu věnoval hodování. Janičáři kuli celou noc pikle a ráno 15. listopadu 1808 velkovezíra přepadli v sídle Vysoké porty. Bayraktar se ukryl v sousední malé kamenné budově, která se zdála poměrně dobře hájitelná. Šlo však o sklad střelného prachu, a tak když v okolí propukla střelba, ozval se náhle silný výbuch, který usmrtil velkovezíra, jeho osobní strážce i několik stovek útočících janičárů. Mrtvé velkovezírovo tělo bylo vytaženo z trosek a naraženo na kůl.
Poté se janičáři rozhodli zaútočit na sultánův palác Topkapi. Mahmut II. však byl pohotový a přivolal na pomoc osmanské loďstvo, které začalo vzbouřence bombardovat. Následný požár přeměnil dřevěné domy v okolí paláce v pravé peklo. Po dvou dnech bojů velitelé janičárů začali prostřednictvím muslimských duchovních vyjednávat a bylo dosaženo rámcové dohody se sultánem. Janičáři slíbili zastavit obléhání a zajistit volný odchod odzbrojených vojáků. Ráno 18. listopadu byly brány sultánova paláce otevřeny a průvod vojáků beze zbraní ve spořádaných šicích odcházel z paláce. Několik set metrů od paláce však byli proradnými janičáry napadeni a rozsekáni. Mahmut II. si zachránil život jedině okamžitým příkazem k uškrcení sesazeného Mustafy IV. Rozhodl se k tomuto kroku, protože žil v očekávání mužského dědice – jeho oblíbená žena Fatma byla již několik měsíců těhotná. Nyní ještě nikdo nemohl tušit, že v únoru následujícího roku Fatma zemře při porodu dcery a malá princezna se dožije jen útlého věku. Mahmut si tak uchoval trůn, avšak nadlouho musel reformní proces zastavit. Jednotky Nových psovodů byly rozpuštěny.
Pozvolné reformy a centralizační snahy Mahmuta II. náhled|Mahmut II po reformě oblečení v roce 1826 Vzhledem k traumatickým zážitkům z mládí neměl sultán Mahmut II. rád palác Topkapi. Topkapi zůstal oficiální dvorskou rezidencí, ale Mahmut raději jedl a spal v menším a lépe hájitelném paláci Besiktaş. Poučil se z osudu reformátorů sultána Selima III. a velkovezíra Bayraktara. Právě Selim III., s nímž déle než rok sdílel „zlatou klec“, měl na něj velký vliv. První léta Mahmutova panování plynula ve stínu vzpomínek na Selimův osud a ve strachu z nové vlny násilí. Léta čekal na vhodnou příležitost, aby mohl udeřit proti nenáviděným janičárům. Byl mimořádně trpělivý, vynikající taktik, cílevědomý, tvrdý. Nepostrádal osobní odvahu a rozhodnost. Jeho výchozí pozice při nástupu k moci byla mimořádně slabá. Prvních patnáct let usiloval o centralizaci moci ve svých rukou. První kroky směřovaly k posílení mocenské pozice sultána přímo v Cařihradu. Na klíčové funkce ve státní byrokracii, armádě, ale i v hierarchii muslimského duchovenstva trpělivě a systematicky jmenoval své věrné přívržence. Nejsilnějším osmanským státníkem prvního období vlády Mahmuta II. byl ultrakonzervativní muž vyšlý z řad duchovenstva Mehmet Sait Halet Efendi (1761–1823). V letech 1802–1806 sloužil jako osmanský velvyslanec v Paříži. Jako hlavní sultánův rádce vystupoval v roli ochránce janičárů a jako oponent jakýchkoli reforem. V listopadu 1822 ho sultán Mahmut II. sesadil z funkce a poslal do vyhnanství, kde ho také brzy dostihl sultánův popravčí s hedvábnou šňůrou. Za několik dní byla jeho hlava vystavena na mramorovém sloupu v sultánově paláci. Likvidace Haleta Efendiho výrazně posílila sultánovu autoritu. Vlivnou osobností v osmanské armádě byl Kara Ağa Hüsein Paşa (1776–1849). V únoru až říjnu 1823 byl jmenován velitelem janičárského sboru, získal hodnost vezíra a titul paši. Jeho zkušeností pak sultán využil k likvidaci janičárů. Výraznou osobností vlády sultána Mahmuta II. a hlavním rivalem Haleta Efendiho byl Mehmet Husrev Paşa (1756–1855). V letech 1801–1803 byl místodržícím Egypta, velký vliv získal v hodnosti velkoadmirála v letech 1811–1818 a 1822–1827. Poté jako vrchní velitel armády prosazoval vojenské reformy, aby svou kariéru ukončil jako velkovezír.
Dalším cílem centralizačních snah sultána Mahmuta II. byla likvidace feudálních separatistů. V tomto směru byl osmanský sultán do velké míry úspěšný. Mahmut II. se soustředil nejprve na centralizaci v Anatolii. Když roku 1814 zemřel Çapanoğlu Süleyman Bey, byla rozšířena sultánova kontrola na centrální Anatolii. Když pak roku 1816 zemřel Karaosmanoğlu Hüseyin Ağa, byla ovládnuta západní Anatolie. Roku 1817 se tak celá Anatolie ocitla pod ústřední mocí sultána Mahmuta II.
Likvidace balkánských místodržících proběhla v letech 1814–1820. Poslední baštou balkánského feudálního separatismu byla doména Aliho Paşi z Janiny (1741–1822). Ta byla zlikvidována tažením v dubnu 1820 až lednu 1822, jemuž velel Halet Efendi. Ali Paşa a jeho synové byli sesazeni ze svých funkcí, prohlášeni za povstalce a byla proti nim vypravena pozemní i námořní expedice. Starý „Lev z Janiny“, jenž udržoval styky s vlivnými řeckými emigranty, neúspěšně vyzval Řeky, aby se připojili k jeho odporu proti Turkům. Tažení osmanské armády probíhalo s nebývalou rychlostí, již v srpnu 1820 bylo obleženo sídlo paši v Janině. Ali Paşa se déle než rok zoufale bránil na citadele, posléze se uchýlil do malé opevněné ostrovní vily na jezeře Janina. Vzdal se po příslibu, že mu bude udělena sultánem milost. Místní velitel však nechal janinského pašu 24. ledna 1822 proradně zabít. Jeho hlava byla pro výstrahu vystavena před palácem Topkapi v Cařihradu. Mahmutova armáda tak oslavila triumf nad mužem, který dokázal vzdorovat pěti sultánům.
V roce 1813 rozdrtily tři turecké armády devět let trvající povstání v srbském knížectví a donutily Karadjordje Petroviće (1760–1817), který byl roku 1804 zvolen prvním srbským vládcem, uprchnout do Uher. Represe janičárů v Srbsku však byly tak kruté a nesnesitelné, že v roce 1815 vyvolaly druhé srbské povstání pod vedením vojvody Miloše Obrenoviće (1780–1860). Srbové se marně domáhali slyšení na Vídeňském kongresu. Sultán Mahmut II. posléze roku 1815 uznal Miloše Obrenoviće za vrchního knížete (1815–1839, 1858–1860) a přiznal Srbsku částečnou vnitřní autonomii s tím, že města a pevnosti zůstanou v tureckých rukou. Miloš Obrenović pak systematicky rozšiřoval srbskou autonomii i své osobní postavení a zavedl zcela despotický režim. Když se Karadjordje vrátil v roce 1817 z emigrace, kníže Miloš ho nechal popravit a jeho hlavu poslal sultánovi Mahmutovi II. do Cařihradu. To se stalo zárodkem nenávisti mezi dynastií Obrenovičů a Karadjordjevičů po celé 19. století. Téhož roku byl Miloš Obrenović prohlášen za dědičného knížete.
Řecké povstání