náhled|Bývalá budova České spořitelny ve Znojmě (2012) Česká spořitelna je největší bankou v Česku podle počtu klientů, kterých je zhruba 4,493 milionu za celou skupinu (ta zahrnuje například i stavební spořitelnu nebo penzijní společnost). Je součástí nadnárodní finanční skupiny Erste Group, která působí ve střední a jihovýchodní Evropě se sídlem ve Vídni.
Historie
Počátek spořitelen na území rakouské monarchie (1825–1844) Zřizování prvních spořitelen v Evropě spadá do druhé poloviny 18. století, kdy většinou v německy mluvících zemích (Německo, Švýcarsko) vzniklo několik takovýchto institucí. Na začátku 19. století se pak myšlenka spořitelnictví začala šířit i Británií, kde lze koncem r. 1818 napočítat již několik set spořitelen. Účelem spořitelen měla být podpora chudých vrstev v jejich hospodaření s penězi.
Také v habsburské monarchii se počátkem 19. století začali o spořitelní myšlenku zajímat a výsledkem snah bylo dne 4. 10. 1819 založení Die Erste oesterreichische Spar-Casse (První rakouská spořitelna), což je současný vlastník České spořitelny – Erste Bank). Tato záložna se stala prvním peněžním ústavem svého druhu v rakouském císařství. Její počátky byly velmi skromné, začínala s jměním 8717 zlatých a teprve ke konci prosince roku 1822 vykázala navýšení na 338.388 zlatých.Kurze Geschichte der Böhmischen Sparkasse, in: Monatschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen 1, 1829, s. 165 Následně začaly spořitelny vznikat i v dalších městech monarchie: v Lublani roku 1820, v Innsbrucku a Bregenzi r. 1822, v Hollabrunnu r. 1824.
První spořitelna na českém území V Praze stál v čele iniciativy myšlenky spořivosti jako výrazu píle pražský policejní ředitel a guberniální rada Josef šlechtic von Hoch, který podal první návrh na založení pražské spořitelny. Vzniku spořitelny předcházela výzva, uveřejněná v novinách už roku 1823, k upisování základního fondu spořitelny, jenž se má budoucím střadatelům stát zárukou, že nepřijdou o svoje peníze. Celkové minimum fondu bylo stanoveno na 12.000 zlatých konvenční měny. Jako první na výzvu zareagoval Rudolf kníže Colloredo-Mansfeld, který vložil do fondu budoucí spořitelny 300 zlatých. S touž částkou jej následovalo 23 českých šlechticů a další podporovatelé z řad průmyslníků a podnikatelů. Do první skupiny dárců s příspěvkem 300 zlatých patřili šlechtici František Josef hrabě z Vrtby, August z Lobkowicz, Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, Filip Kinský, František z Dietrichsteinu, Josef Vratislav z Mitrovic, Karel kníže Rohan-Guemené, Jan Kolowrat-Krakowský, Rudolf Kinský a pražský arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský, František Deym a Jiří František August Buquoy. Druhou skupinu zakladatelů tvořili Kristián z Clam-Gallasu, Arnošt z Valdštejna-Wartenbergu, Josef Matyáš z Thunu, z velkoobchodníků a bankéřů to byli např. Leopold von Lämmel, Moritz Zdekauer, Josef Schicht, Karel II. Egon z Fürstenbergu, nemalou částkou přispěli Habsburkové: rakouský arcivévoda Karel, arcivévoda Leopold II. Toskánský, a největším vkladem 2000 zlatých přispěl císař František I..takže ke konci roku 1824 již základní jmění převyšovalo 11.000 zlatých.Legis-Glückselig, Gustav, Thormund Spořitelna v Praze zahájila svou činnost symbolicky 12. února 1825 – v den císařových narozenin. 13. března 1825 se konalo první generální shromáždění vkladatelů, na němž byli do čela spořitelny zvolení čtyři ředitelé: hejtman Josef von Hoch a bankéři Leopold von Lämmel, Moritz Zdekauer a Karel August Fiedler.
Stejně jako u většiny ostatních tehdejších spořitelen bylo cílem první české spořitelny pomoci chudším vrstvám obyvatel. Lidé (uklidněni jistotou základního fondu) si měli ukládat určité částky, jež se jim měly zvyšovat o drobné úroky, a tvořit si tak rezervu pro případ nemoci, stáří či nezaměstnanosti. Měla se v nich tak podporovat spořivost a pracovitost.
Původní název této pražské spořitelny v češtině zněl Schraňovací pokladnice (pokladní kasa) pro hlavní město Prahu a pro Čechy. Postupně se však vžil kratší název Spořitelna Česká (Böhmische Sparkasse), přičemž adjektivum „česká“ označovalo místo působení spořitelny, nikoli její národnostní zaměření. Nová spořitelna zpočátku úřadovala jen několik dní v týdnu (v pondělí, ve středu a v sobotu) v 9:00–12:00 a v 15:00–18:00 hodin, a to ve dvou místnostech, které jí poskytly zemské stavy v budově Zemského sněmu. Do vlastního se spořitelna přestěhovala až roku 1845. V Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí čp. 37-III již měla otevřeno po celý týden.
Co se týče vkladů, bylo možno si ukládat od 25 krejcarů do 100 zlatých (při jednorázovém vložení). Lidé získávali vkladní knížky na jméno (fungovaly však vlastně na doručitele). Úroky byly 4 %, později již jen 3 %. Spořitelna prováděla pouze některé aktivní operace (hypoteční zápůjčky, operace s rakouskými státními papíry a částečně proplácení směnek před dobou splatnosti), aby byly vložené úspory chudších lidí v bezpečí.
Bilance banky v následujících desetiletích strmě vzrůstala. Zatímco vklady z roku 1825 činily částku 124 000 zlatých, roku 1830 to bylo 1 573 000 zlatých a deset let poté už 8 087 000 zlatých. Podobně rostla její aktiva.
Moravský zemský sněm zvažoval také založení spořitelny na Moravě, ale mezitím již Erste Bank (Erste oesterreichische Spar-Casse) zřídila r. 1826 svoji pobočku v Brně a brzy nato i ve Znojmě (1827) a v Jihlavě (1828). Poměrně malé filiálky na dosti velkém teritoriu se však ukázaly jako neúnosné, a tak byly začátkem 40. let 19. století zrušeny (brněnská fungovala až do r. 1848). náhled|Centrála České spořitelny, Olbrachtova, Praha 4
Rakouský spořitelní regulativ Ještě začátkem 40. let bylo zřízení spořitelen povolováno speciální koncesí. Stále naléhavěji však byla pociťována potřeba obecného zákona, který by činnost spořitelen upravoval. K tomu došlo 26. září 1844, kdy byl vyhlášen rakouský spořitelní regulativ. Jednalo se o zákonnou normu, která (s drobnými úpravami) platila až do zániku habsburské říše.
Rakouský spořitelní regulativ byl založen na myšlence, že spořitelny jsou sociální instituce, které vlastně přebírají část agendy veřejné správy, tj. péče o blaho lidu. Za nejvhodnější zakladatele spořitelen proto považoval filantropické spolky (§2); další zřizovatelé (města. obce apod.) přicházeli v úvahu jen jako náhradní řešení (§3). Aktivní obchody spořitelen byly značně redukovány tak, aby se tyto peněžní ústavy vyvarovaly rizika a chránily tudíž úspory obyvatel. I finanční přebytky měly být především použity k rozšiřování rezervního fondu a teprve v menší míře k podpoře všeobecně prospěšných projektů (stavba škol, nemocnic apod.). Tyto dobře míněné regule však podvazovaly další rozvoj spořitelen a zakonzervovaly řadu prvků, které se časem přežily. Pozitivním přínosem regulativu tak bylo především to, že postavil existenci spořitelen na pevný právní základ.
Konsolidace a rozrůstání spořitelních ústavů (1845–1918) náhled|Pobočka v Turnově
Zakládání jazykově českých spořitelen v 50. a 60. letech Přestože měl spořitelní regulativ z r. 1844 podpořit další zakládání spořitelen, nové ústavy vznikaly jen pomalu. První spořitelnou na českém území, která byla zřízena po jeho vydání, se stala spořitelna v Aši (1847), další pak přibyly v Brně (1852), v Liberci a Chebu (1854) a v Českých Budějovicích (1856). Postupně se pak přidávaly další – na přelomu 50. a 60. let 19. století to bylo asi 20 těchto peněžních ústavů.
Zmíněné spořitelny byly ovšem jazykově německé. Co se týče národnostně českých spořitelen, za první je považována spořitelna v Plzni, která byla otevřena r. 1857. V první polovině 60. let pak došlo k většímu nárůstu. České spořitelní ústavy vznikly v Mladé Boleslavi (1860), v Příbrami, Kutné Hoře a Jičíně (1861), v Chrudimi, Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, Táboře, Domažlicích, Klatovech a Jindřichově Hradci (1862), v Rakovníku, Lounech, Mělníku, Novém Bydžově a Říčanech (1863) a v Hradci Králové, Litomyšli, Pelhřimově a Poličce (1864). České spořitelny se tak co do počtu téměř vyrovnaly jazykově německým, kapitálově však byly již od počátku výrazně slabší.
Změny ve zřizovatelích a klientele V této době také začalo docházet ke změně v zakladatelích spořitelen. Zatímco zpočátku to byly v naprosté většině filantropické spolky, jak si také přál spořitelní regulativ, postupně se zakladateli stávaly především okresy, města či obce. Nad „filantropickými“ spořitelnami (které zakládaly společenské elity) tak začaly převažovat spořitelny komunální (zřizované střední třídou, měšťanskými vrstvami).
Také sociální zařazení klientů prošlo proměnou. Spořitelny byly původně určeny především pro chudé, sociálně nejslabší vrstvy. Nyní se však klienty začali stávat především měšťané ze střední třídy, což se pak projevilo i v národnostním složení a ekonomické síle nových spořitelen. Ze spořitelen se staly městské peněžní ústavy spojené s měšťanskou vrstvou a jako takové hospodářsky prosperovaly především v národnostně německém prostředí – ať už v německých pohraničních městech nebo v německy mluvících komunitách vnitrozemských velkých měst. České měšťanstvo, které nebylo ekonomicky tak silné jako to německé, se mezitím ve velké míře začalo obracet k jinému typu drobného peněžnictví – ke svépomocným (tzv. občanským) záložnám – družstevním záložnám, ekonomicky aktivnějším než spořitelny.
Po období konjunktury na přelomu 60. a 70. let došlo po finančním krachu na vídeňské burze („černý pátek“ v květnu 1873) k hluboké hospodářské krizi. Ta spořitelnám pomohla, protože lidé v nich, po neblahé zkušenosti se spekulačními aktivitami jiných peněžních ústavů, viděli záruku jistoty. Spořitelny tak dále početně narostly a zvýšily se i jejich vklady. V této době vznikla také Městská spořitelna pražská (1. května 1875).
Sílící postavení českých spořitelen od 2. pol. 80. let Tento rozvoj spořitelen se však stále týkal především jazykově německých ústavů. Česky mluvící obyvatelé mnohdy považovali spořitelny za instituce svou povahou „německé“, zatímco jako „české“ se jim jevily záložny. Teprve postupně převážil názor, že oba druhy peněžních ústavů mohou existovat vedle sebe a doplňovat se. Ve 2. pol. 80. let pak opět začaly ve větší míře vznikat české spořitelny a postupně početně dohánět spořitelny německé (např. r. 1895 bylo v Čechách asi 160 spořitelen, z toho českých jen 60; před světovou válkou pak tu působilo asi 130 německých a 120 českých spořitelen). Německé spořitelny si udržovaly značnou kapitálovou převahu; postupně však začínaly sílit i některé české spořitelny a rostoucí národnostní uvědomění českého obyvatelstva vedlo mnohdy (zesíleně od přelomu století) i k přesunům vkladů (např. r. 1903 vybrali vkladatelé desítky milionů korun z Bömische Sparkasse a vložili je do nacionálně českých spořitelen, především Městské spořitelny Pražské).
Vznik ústředních institucí začátkem 20. století Začátkem 20. století vznikly některé zastřešující orgány: v červnu 1901 vznikl Svaz českých spořitelen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v březnu 1903 pak Verband deutscher Sparkassen in Böhmen (Svaz německých spořitelen v Čechách), posléze vznikaly podobné střešní orgány německých spořitelen i pro Moravu a Slezsko a poté byl zřízen i střešní orgán – Reichsverband deutscher Sparkassen in Österreich (Říšský svaz německých spořitelen v Rakousku). V této době byly též ustaveny peněžní ústavy, které měly hájit zájmy spořitelen: r. 1901 tak vznikla Centralbank der deutschen Sparkassen in Prag (Centrální banka německých spořitelen v Praze) a r. 1903 Ústřední banka českých spořitelen. Obě nově vzniklé ústřední instituce převzaly část finančních prostředků spravovaných spořitelnami, což znamenalo přetvoření starého systému na nový, který lépe odpovídal době. Peněžní prostředky mnoha místních spořitelen se tak mohly zapojit do nových forem úvěrového podnikání.
Stav spořitelen v období před 1. světovou válkou