náhled|Tanky T-80 na Rudém náměstí během pokusu o puč v roce 1991 Rozpad Sovětského svazu či rozpad SSSR byl proces, který byl zakončen formálním zánikem Svazu sovětských socialistických republik dne 26. prosince 1991. Z patnácti svazových republik vzniklo patnáct nezávislých států, které měly být sdruženy do Společenství nezávislých států. Největším a hlavním nástupnickým státem je Ruská federace.
K události došlo za Michaila Gorbačova, který se po roce 1985 snažil pomocí reforem (perestrojka, glasnosť) ukončit „období stagnace“, hospodářskou krizi, ve které se Sovětský svaz nacházel. Nespokojenost a protesty vedly k pádu komunismu nejdříve mimo SSSR roku 1989 a k rozpadu východního bloku. V Sovětském svazu po zrušení monopolu Komunistické strany (1990) zesílily odstředivé tendence, které postupně vedly k vyhlášení nezávislosti v některých republikách. Vzrostl i význam ruské svazové federativní republiky jako protiváhy centrální moci, zejména poté, co se její prezident Boris Jelcin zasloužil o potlačení puče v srpnu 1991, kterým se konzervativní komunisti snažili zabránit Gorbačovově plánované volnější federalizaci SSSR. Zmařením tohoto plánu došlo naopak k urychlení rozpadu Sovětského svazu, který znamenal konec studené války.
Rozpad SSSR přinesl pro postsovětské republiky enormní ekonomické potíže a hospodářský propad. Hospodářská transformace provázela řada negativních jevů jako korupce, vzestup oligarchů – politicky vlivných magnátů a působení ruskojazyčné mafie. Různé, zejména národnostní spory vedly k různým vojenským konfliktům v postsovětském prostoru, často za účasti Ruska. Některé, jako baltské státy, se z propadu poměrně rychle zotavily. Některé státy, např. baltské státy, Ukrajina a Gruzie, se rovněž od Ruska odvrátily a orientují se na spolupráci s Evropskou unií a NATO, zatímco jiné, například Bělorusko a Kazachstán, udržují nadále s Ruskem úzké styky a jsou členy ruských organizací jako je Eurasijský ekonomický svaz.
náhled|Michail Gorbačov v roce 1987
Gorbačov a Perestrojka V březnu 1985 byl vybrán za generálního tajemníka KSSS tehdy mladý Michail Gorbačov, ve víře, že přinese změnu. V létě 1987 zahájil Gorbačov program tzv. Perestrojky a demokratizace. V roce 1988 bylo například zakotveno do zákonů v určité míře soukromé vlastnictví. Gorbačov však při provádění těchto výrazných změn narazil na problémy, kterým nebyl schopen čelit. Jednalo se hlavně o nedostatky, kterými byla hospodářská vyčerpanost, technologická zaostalost a národnostní i náboženské tlaky. V rámci mnohých opatření také byly staženy sovětské jednotky z Afghánistánu, kde roky trvající boje nepřinesly úspěch. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech; kritizována byla bytová situace, šíření drog, alkoholismus a korupce. Později začaly být přehodnocovány i dříve oficiálně pozitivní osobnosti dějin SSSR, například Lenin, což vedlo k ještě větší nespokojenosti a vůli po změně.
Vnitrozemským problémem se staly spory o Náhorní Karabach, který byl součástí Ázerbájdžánské SSR, ale obývaný Armény. Arménská SSR vydala rezoluci požadující připojení oblasti k svému území, avšak tomu nebylo vyhověno. Mezi oběma stranami se tak začaly objevovat násilnosti, které centrální vláda vyřešila posílením přítomnosti policejních a vojenských sil v regionu; z oblasti odešly první vlny uprchlíků. Ideál jednotného sovětského lidu tak byl velmi zdiskreditován, nyní již i veřejně a v televizi.
Události roku 1989 V březnu a dubnu 1989 se konaly volby do nově zřízeného (dodatkem k ústavě SSSR) Výboru lidových zástupců. Poprvé byli připuštěni kromě oficiálních kandidátů i kandidáti nezávislí. Uspěli však i radikalisté; pozice vládnoucích sil byla částečně oslabena, komunistická strana však stále ještě držela moc. Dne 15. března 1990 se stal Gorbačov prezidentem SSSR (abdikoval 25. prosince následujícího roku).
Pobaltí a Moldavsko náhled|upright|Pomník svobody v Rize V srpnu došlo k demonstracím za nezávislost v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Moldavsku. Protest proti sovětské okupaci pobaltských republik (známý též jako „Zpívající revoluce“) dosáhl gigantických rozměrů, když 23. srpna 1989 více než dva miliony občanů vytvořily při 50. výročí sovětsko-německého paktu lidský řetěz spojující hlavní města Tallinn, Rigu a Vilnius. Svobodu ale pobaltské státy znovuzískaly až v letech 1990–1991.
Ukrajina Studenti ze Lvova byli pozváni ukrajinskou komunitou v Litvě na vystoupení do Vilniusu a viděli tam takovou míru svobody, jakou předtím nespatřili. Kontakty mezi baltskými a ukrajinskými společenskými hnutími byly známkou toho, že sovětští vůdci ztrácejí kontrolu nad vnitřními hranicemi ve státě.
Ukrajinci spolupracovali s litevským národním hnutím při přípravě ukrajinských samizdatových novin Postup, jehož první vydání vyšlo koncem března. V té době vstoupilo hnutí Společenství Lva do volební kampaně do Kongresu lidových zástupců SSSR. První číslo Postupu zveřejnilo program kandidáta Společenství Lva Rostyslava Bratuně: požadoval ekonomickou samostatnost a politickou suverenitu a ochranu práv jednotlivce, životní úrovně a životního prostředí.
Bratuň (a mnoho dalších nezávislých kandidátů) získal křeslo v kongresu. Kongres se stal ohniskem glasnosti, protože nezávislí kandidáti využívali své imunity a přicházeli s tématy, jaká byla do té doby tabu, a to často v živém televizním vysílání. Díky demonstracím, které probíhaly v létě ve Lvově, bylo vytvořeno Lidové hnutí Ukrajiny za perestrojku neboli Ruch.
17. září se ve Lvově sešlo 150 000 lidí, aby požadovali legalizaci uniatské církve; městské úřady byly bezmocné.
Režim se rozhodl 1. října k odvetnému úderu. Při oslavách Dne Lvova zaútočila policie na dav veselících se lidí a nemilosrdně je zbila. Reakcí na to byl založen stávkový výbor. Během několika dalších měsíců uspořádal výbor několik protestů, k nimž patřila i jednodenní generální stávka (27. října).
Demonstrace nedosáhly vítězství jako v jiných zemích, Ukrajina vyhlásila svou suverenitu až v srpnu 1991.
Gruzie Podobně jako v Pobaltí, Moldavsku a na Ukrajině, i v Gruzii sílilo od roku 1988 napětí mezi příznivci odtržení země od SSSR a sovětskou vládou. Toto napětí bylo navíc spjato s rostoucím nacionalismem uvnitř Gruzínské SSR (menšiny Abcházů a Osetů požadovaly vlastní odtržení od Gruzie). Jarní protesty Gruzínů v roce 1989 vyústily v masakr 9. dubna, kdy při jedné z demonstrací sovětské represivní složky začaly střílet do lidí. Nicméně sovětskému vedení se v konečném důsledku nepodařilo zabránit konečnému osamostatnění Gruzie v roce 1991 (v souvislosti s rozpadem SSSR), ani občanské válce, která se v zemi rozhořela v letech 1991–1993 (viz Gruzínsko-abchazský konflikt).
Léta 1990–1991 SSSR se proto na začátku 90. let začal rozpadat. Nejprve se odtrhly pobaltské republiky, když jejich vlastní Nejvyšší sověty vyhlásily nezávislost. Zpočátku byla povstání potlačena silou, později, na podzim roku 1991, však byla Moskva nucena uznat právo svazových republik na sebeurčení tak, jak to garantovala ústava z roku 1977.
Dne 19. srpna 1991 proběhl v SSSR pokus o puč. Stalo se tak těsně předtím, než měla být podepsána nová smlouva o reorganizaci Svazu ve volnější federaci republik, kterou podporovaly hlavně středoasijské republiky. Konzervativní křídlo komunistické strany však vycítilo obavy z rozpadu země, ztráty výsadního postavení strany v zemi a pokus o kontrarevoluci. Byl vyhlášen výjimečný stav a zřízen státní výbor pro výjimečný stav v SSSR (GKČP SSSR), v jehož čele zasedli pučisté (Oleg Baklanov, Vladimir Krjučkov, Valentin Pavlov, Boris Pugo, Vasilij Starodubcev a další). Gorbačov byl internován na Krymu a odstaven od moci – oficiálně kvůli zdravotním komplikacím. Státní výbor mezitím pozastavil vydávání všech nekomunistických deníků, obnovil cenzuru a vydal prohlášení, které vysílala všechna rádia i televize. V Moskvě se mezitím obyvatelé zabarikádovali v Bílém domě, hlavní administrativní budově RSFSR, a čekali na příjezd armády, jež tam byla povolána.
Převrat po třech dnech (21. srpna) nakonec zkrachoval; pučisté ztratili podporu veřejnosti a armády. Gorbačov na Krymu okamžitě prohlásil všechna rozhodnutí GKČP SSSR za neplatná. Situaci navíc pomohl zastavit tehdejší prezident RSFSR Boris Jelcin, který rovněž přišel do Bílého domu podpořit Moskvany a zároveň prohlásil celý puč za nezákonný. Pučisté byli nakonec pozatýkáni ještě na letišti, když se Gorbačov vracel z Krymu.
Vliv Borise Jelcina neustále rostl. 23. srpna 1991 zakázal svým výnosem KS Sovětského svazu. Moskvu a některé další oblasti však zasáhl nedostatek potravin, který si vynutil znovuobnovení přídělového systému.
Vztahy mezi jednotlivými republikami se však nadále horšily. Ty stejně jako Pobaltí totiž také plánovaly vyhlášení vlastní nezávislosti či ji už dokonce vyhlásily – například na Ukrajinské SSR se 1. prosince konalo referendum o nezávislosti, kde 90 % hlasujících bylo pro. Spolupráci jednotlivých republik se nakonec představitelé 15 svazových republik rozhodli řešit vytvořením mezistátní organizace, Společenství nezávislých států. S nezávislostí všech se zde již počítalo. Bělověžská dohoda o vytvoření tohoto uskupení, uzavřená mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem 8. prosince 1991Informace na stránkách nato.int ve své preambuli fakticky ukončila existenci SSSR. Nejvyšší sovět Sovětského svazu deklarací č. 142-H ze dne 26. prosince 1991 oficiálně uznal rozpuštění Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Téhož dne uznaly USA bývalé republiky za nezávislé, a ze stožáru Kremlu stažena vlajka SSSR a nahradila ji vlajka Ruska.
Příčiny rozpadu Příčiny rozpadu Sovětského svazu jsou komplexní a přímo souvisí s příčinami rozpadu Východního bloku. Nejčastěji jsou uváděny hluboké ekonomické problémy, národnostní problémy a odstředivé tendence ve svazových republikách a neochota politického vedení tyto problémy nadále řešit silovou, tvrdě represivní cestou.
Jednoduchá vysvětlení Někdy se obejvuje snaha vysvětlit rozpad SSSR jednou primární příčinou, např. hospodářským kolapsem pro přílišnou štědrost sociálního státu a dotováním satelitních států (např. levnými surovinami). Teorií „vítězů studené války“ je domnělé finanční vyčerpání uzbrojením Reaganovými „hvězdnými válkami“. Naopak zastánci SSSR hlubokou hospodářskou krizi odmítají a z rozpadu viní Gorbačovovy reformy, kterými se ji snažil řešit.
Ekonomické a sociální problémy Jako ekonomické příčiny se uvádí úpadek ekonomiky spolu se strukturálními nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky, které způsobovaly sociální problémy.http://dejiny.wz.cz/studena/bitvy/sssr/sssr.html Článek o dějinách SSSR Paradoxem této ekonomiky je fakt, že supervelmoc produkující nejmodernější kosmickou a válečnou techniku nebyla schopná uspokojit potřeby spotřebního zboží. Nejvýraznější je to v oblasti kolektivního zemědělství, které nebylo schopné dodat potřebné potraviny. To do smrti Stalina stálo mnoho milionů životů během několika hladomorů, za Brežněva bylo řešeno masivním dovozem obilnin z USA (tedy úhlavního nepřítele) a Kanady a dotovaním cen základních potravin. Dalším ilustračním příkladem byla neschopnost produkovat uspokojivý osobní automobil, automobilka VAZ vyrábějící nejprodávanější vůz Žiguli byla licencí italského Fiatu.