Maroko

Maroko, plným názvem Marocké království (, , berbersky ⵜⴰⴳⵍⴷⵉⵜ ⵏ ⵍⵎⵖⵔⵉⴱ), je monarchie v oblasti Maghrebu na nejzazším severozápadě Afriky. Jeho sousedy jsou na východě Alžírsko, na severu dvě malé španělské exklávy Ceuta a Melilla a na jihu sporné území Západní Sahara, které Maroko považuje za integrální součást svého území.

Etymologie Název Maroka je odvozen z názvu města Marrákeš. V arabštině se Maroko nazývá , což znamená Západ. Území Maroka se navíc nachází v oblasti zvané , což znamená „Dálný západ“.

Dějiny

Prehistorie a římská nadvláda náhled|vlevo|Ruiny římského města Volubilis Historie osídlení Maroka sahají až do pravěku. V jeskyních Vysokého Atlasu byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V letech kolem roku 1000 př. n. l. bylo Maroko úrodnou a zalesněnou zemí a tudíž se tamní lid zabýval zejména zemědělstvím.

Ve 2. století př. n. l. zakládali na území dnešního Maroka své osady Féničané podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli do Maroka Římané, kteří do roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a dali tak základ provincii Mauretania Tingitana. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory.

Toto období je specifické rychlým šířením pouštních oblastí, neboť Římané káceli místní lesy a nestarali se o jejich obnovu. V zemi tak klesala hladina podzemní vody a celá oblast pustla (v současnosti je zemědělsky využitelná přibližně jen třetina marockého území).

Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy Římany vypudili Vandalové a založili královskou říši. V ní však tvořili pouze málo početnou horní vrstvu a záhy splynuli s původním berberským obyvatelstvem.

V 6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší.

Pronikání islámu náhled|250px|Opevněná kasba v Aït Benhaddou byla vybudována Berbery ve 14. století Od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové, původem z dnešní Saúdské Arábie. K prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí Maroka došlo v letech 681–683. K podrobení došlo až v letech 705–708. Stejně jako Římané se i Arabové potýkali se stejnými problémy spojenými s kočovným životem Berberů. A i přesto, že Berbeři nakonec přijali islám, většina kmenů si zachovala politickou samostatnost; v roce 740 dokonce vypuklo berberské povstání, které nedokázal vládnoucí kalif potlačit.

V roce 789 založil kalify pronásledovaný Idrís I. dynastií Idríssdů. V 10. století přišli do Maroka kalifové z Córdoby s cílem vypudit Fátimovce.

V letech 1061–1269 vládli v Maroku Almoravidé a Almohadové, kterým se podařilo k Maroku připojit území jižní části Pyrenejského poloostrova. V roce 1269 obsadili hlavní město Marrákeš Berbeři. Ve 14. století se v Tangeru narodil proslulý cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta, který procestoval Čínu, Indii, Kavkaz a značnou část Ruska.

Portugalské a španělské vlivy Léta 1420–1554 se nesla ve znamení vlády Vattásovců, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalský vliv je dodnes patrný zejména ve městech, kde sídlily jejich faktorie, vybudované a opevňované během portugalské námořní expanze na základě dohod krále Manuela I. s místními vládci. Jde zejména o Safi, dále například o El Džadídu, dříve nazývanou portugalsky Mazagão, Essauru (Asavira, dříve Mogador), Tanger a Arzilu. Portugalci byli pak roku 1578 po porážce krále Sebastiána I. Portugalského v bitvě u Alcácer Quibiru z většiny osad vyhnáni. Avšak některé pevnosti i bývalé katedrály mají dodnes přívlastek „portuguesa“.

Imperialismus a cesta k samostatnosti náhled|Sultán Abderrahmane, Eugène Delacroix Evropský vliv na tomto území výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904.

V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku a pro výstrahu vyslala do Agádíru dělovou loď Panter. Tato akce nazvaná Skok Pantera do Agádíru vyvolala mezinárodní krizi. Ta vyústila o rok později (1912), kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku (tzv. Španělské Maroko) a Tanger se stal mezinárodním pásmem.

Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rífů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání – nyní označované jako rífská válka – rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát.

Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města díky přílivu venkovského obyvatelstva. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955.

náhled|vlevo|210px|Maroko v 70. letech obsadilo Západní Saharu a od té doby válčí s povstalci z Fronty Polisario, která má podporu Alžírska V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava.

Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauritánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. V roce 1979 se Mauritánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo.

Snahu OSN vyřešit problém Západní Sahary marocká vláda ignorovala až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno.

Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil  23. července 1999. na královský trůn jeho syn Muhammed VI. Krátce poté v televizním projevu slíbil, že se zaměří na potírání chudoby a korupci a podpoří vytváření pracovních míst, jakož i zlepšení situace v oblasti lidských práv.

Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V souvislosti s těmito nepokoji navrhl Muhammed VI. v roce 2011 změny ústavy zahrnující omezení svých pravomocí, které schválila 98,5% většina v referendu 1. července 2011. Opozice však považovala změny za nedostatečné.

Přehled dynastií náhled|Mapa Maroka Almorávidé Almohadové Merinidé Vatásovci Saadové Alawité

Hlavy nezávislého státu 14. 8. 1957 – 26. 2. 1961 – Muhammad V. – král 26. 2. 1961 – 23. 7. 1999 – Hassan II. – král 23. 7. 1999 – dosud – Muhammad VI. – král

Státní symboly Vlajka

Marocká vlajka je tvořena červeným listem na kterém je uprostřed umístěná zelená pěticípá hvězda (pentagram) z tzv. Šalamounovy pečetě.Marocká vlajka na Flags of the World

Hymna

Marocká hymna je skladba Hymne Chérifien. Text hymny napsal Ali Squalli Houssaini na hudbu od Léa Morgana.

Geografie

náhled|Vysoký Atlas Marocká krajina je nejvíce ovlivněna třemi aspekty – pohořím Atlas, Saharou a atlantickým pobřežím. Atlas prochází zemí od jihozápadu (Antiatlas s vrcholy přes 2 500 m n. m.) přes jeho největší část – Vysoký Atlas dosahující výšek přes 4 000 m n. m. – až k severu (pohoří Rif s vrcholy přes 2 000 m n. m.) a severozápadu země (Střední Atlas s vrcholy přes 3 000 m n. m.), kde strmě padá do Středozemního moře a pokračuje po pobřeží do Alžírska. Ve Vysokém Atlasu rozprostírajícím se ve středním Maroku najdeme i nejvyšší bod Maroka a celé Severní Afriky – Džabal Tubkal dosahující výšky 4 167 m n. m. Atlantické pobřeží je ploché a stoupá do vnitrozemí k tabulovité krajině marocké mesety (kolem 800 m n. m.).

Na východě a jihovýchodě přechází pohoří Atlas v alžírskou náhorní plošinu šotů a v Saharu.

Vodstvo Většina marockých řek ústí do Atlantského oceánu. Největší z nich (od severu k jihu) jsou Sebú, Um er-Rbia, Tensift, Souss. Řeka Mulúja ústí do Středozemního moře. Mnoho řek se ztrácí na okraji Sahary.

Režim řek je charakteristický vodností v zimním období a nízkými průtoky či vyschnutím v létě. Údolí občasných toků se nazývají vádí.

Podnebí náhled|upright=2.2|Město Merzouga na jihovýchodě Maroka Důležitou roli v podnebí v Maroku hraje Střední a Vysoký Atlas, který je výrazným klimatickým rozhraním. Severozápad země je ovlivněn Středomořím a vyznačuje se mírným deštivým podnebím v zimě s průměrnými teplotami 16 °C a horkými suchými léty s průměrnými teplotami 28 °C.

Oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotním rozdíly. Na jihu a jihovýchodu je suché pouštní kontinentální podnebí – horká léta, kde maxima dosahují přes 40 °C a studené zimy.

Množství srážek v průběhu roku kolísá mezi 900 mm na severu a 200 mm na jihu. Na severozápadních svazích hor bývá množství srážek přes 1 000 mm (ve vyšších polohách sněhových).

Politika náhled|Král Mohamed VI. s Georgem W. Bushem v dubnu 2002 Podle ústavy je Maroko konstituční demokratickou a sociální monarchií. Ve skutečnosti má však největší vliv na rozhodující otázky sám král, který je hlavou státu, vrchním velitelem ozbrojených sil a zároveň i duchovní hlavou muslimského obyvatelstva. Má nejvyšší zákonodárnou moc, protože schvaluje všechny zákony usnesené parlamentem, jmenuje ministry, může rozpustit parlament a vyhlásit výjimečný stav.

Jednokomorový parlament má 333 křesel z nichž se dvě třetiny obsazují přímými volbami na 6 let. Zbývající poslanci jsou delegováni z obecních parlamentů a stavovských organizací. Parlament řídí předseda vlády.

V Maroku platí všeobecná vojenská povinnost na 18 měsíců.

Jednotné právo se rozvinulo z francouzských a islámských zákonů. Pod jeden nejvyšší soud spadá devět pracovních soudů a dále provinční a obecní soudy.

Administrativní dělení náhled|Marocké regiony Od roku 2015 sestává Maroko z 12 regionů (včetně území Západní Sahary; arabsky جهة džaha, množné číslo جهات džahát, francouzsky région, množné číslo régions). Ty se dále dělí na 62 provincií a 13 městských prefektur. Navzdory fungujícímu systému nepřímých voleb do komunálních rad je reálná moc orgánů místní správy v rukou waliů (představitelé regionů) a guvernérů (představitelé provincií a prefektur) jmenovaných ministrem vnitra.

Ozn.na mapě Region Hlavní město Další dělení Populace (2014) Rozloha Hustota zalidnění(obyv./km²) počet provincií a prefektur počet obcí Obyvatel % Rozloha (km²) % 1 Tanger-Tétouan-Al Hoceïma Tanger 8 110 10,51 1,93 259,39 2L'Oriental Udžda 8 147 6,84 5,10 63,86 3Fès-Meknès Fès 9 194 12,52 5,64 105,72 4Rabat-Salé-Kénitra Rabat 7 114 13,53 2,56 251,78 5 Béni Mellal-Khénifra Béni Mellal 5 164 7,45 5,77 61,43 6 Casablanca-Settat Casablanca 9 153 20,27 2,74 352,82 7 Marrakech-Safi Marrákeš 8 251 13,36 5,51 115,42 8 Drâa-Tafilalet Al-Rášídijja 5 109 4,83 18,59 12,37 9 Sús-Mássa Agádír 6 175 7,91 7,57 49,77 10 Guelmim-Oued Noun Guelmim 4 53 1,28 6,49 9,41 11 Laâyoune-Sakia El Hamra Al-'Ajún 4 20 1,09 19,70 2,63 12 Dakhla-Oued Ed-Dahab Dachla 2 13 0,42 18,41 1,09 Celkem 75 1503 100 100 47,62

Ekonomika