Rakousko-Uhersko (, , ), plným názvem Rakousko-uherská monarchie (, ), byl státní útvar, reálná unie Království a zemí v Říšské radě zastoupených neboli Předlitavska (, nepřesně Rakouska) a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské neboli Zalitavska (, nepřesně Uherska), existující od 8. června 1867 do 31. října 1918. Toto soustátí vzniklo přeměnou Rakouského císařství (nástupníka habsburské monarchie) na základě rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867. Monarchie byla rozpuštěna krátce po porážce v první světové válce.
Rakousko-Uhersku vládla habsbursko-lotrinská dynastie a představovalo poslední fázi ústavního vývoje habsburské monarchie. Šlo o mnohonárodnostní stát a jednu z hlavních evropských mocností té doby. Rakousko-Uhersko bylo geograficky druhou největší zemí v Evropě po Ruské říši s rozlohou 621 538 km² a třetí nejlidnatější zemí (po Rusku a Německé říši). Impérium vybudovalo čtvrtý největší strojírenský průmysl na světě, po Spojených státech, Německu a Spojeném království.Schulze, Max-Stephan. Engineering and Economic Growth: The Development of Austria–Hungary's Machine-Building Industry in the Late Nineteenth Century, p. 295. Peter Lang (Frankfurt), 1996. Rakousko-Uhersko se také stalo po Spojených státech a Německém císařství třetím největším světovým výrobcem a vývozcem elektrických domácích spotřebičů, elektrických průmyslových spotřebičů a zařízení na výrobu energie pro elektrárny.
Jeho jádrem byla duální monarchie, která byla reálnou unií mezi Předlitavskem, severní a západní částí bývalého Rakouského císařství, a Uherským královstvím. Po reformách z roku 1867 byly rakouské a uherské státy mocensky rovnocenné. Oba státy prováděly společnou zahraniční, obrannou a finanční politiku, ale všechny ostatní vládní schopnosti byly rozděleny mezi příslušné státy. Třetí složkou unie bylo Chorvatsko-slavonské království, autonomní oblast pod uherskou korunou, která v roce 1868 vyjednala chorvatsko-uherské vyrovnání. Po roce 1878 se Bosna a Hercegovina dostala pod rakousko-uherskou společnou vojenskou a civilní správuMinahan, James. Miniature Empires: A Historical Dictionary of the Newly Independent States, p. 48. až do úplného anektování v roce 1908, což vyvolalo mezi ostatními mocnostmi bosenskou krizi.Jayne, Kingsley Garland (1911). "Bosnia and Herzegovina". In Chisholm, Hugh (ed.). Encyclopædia Britannica. Vol. 4 (11th ed.). Cambridge University Press. pp. 279–286.
Rakousko-Uhersko bylo jednou z ústředních mocností za první světové války, která začala rakousko-uherským vyhlášením války Srbskému království dne 28. července 1914. V době, kdy vojenské úřady dne 3. listopadu 1918 podepsaly příměří ve Villa Gusti, bylo již fakticky rozpuštěno. Uherské království a první Rakouská republika byly považovány za nástupce de iure, zatímco nezávislost západoslovanských a jihoslovanských států jako první Československá republika, druhá Polská republika a Království Jugoslávie, a dále většina územních požadavků Rumunského a Italského království, uznaly v roce 1920 také vítězné mocnosti.
Dějiny
Rakousko-uherské vyrovnání náhled|upright=0.8|vlevo|Císař František Josef I. vládl Rakouskému císařství od roku 1848, poté od roku 1867 Rakousko-Uhersku až do roku 1916, kdy zemřel (plných 68 let) Po katastrofální porážce rakouské císařské armády ve válce proti Prusku v roce 1866 se znovu objevily obavy z dalšího povstání v Uhrách tak, jak se tomu již v nedávné minulosti několikrát stalo. Připomeňme, že evropská vlna revolucí v roce 1848 v tomto regionu nakonec vyústila v otevřenou válku mezi císařskými vojsky a povstaleckou uherskou armádou, kterou se podařilo relativně rychle zpacifikovat jen díky pomoci Ruska. I v následné době Bachova absolutismu rakousko-uherský konflikt dál bublal pod povrchem a projevoval se občasnými projevy občanské neposlušnosti. Rakouská zahraniční politika se od padesátých let potácela od jednoho neúspěchu k druhému a o úspěších na bitevním poli se rozhodně také nedalo mluvit. Nakonec po prohrané Prusko-rakouské válce se vlivným politickým kruhům zdálo výhodné uklidnit vnitropolitickou situaci rozsáhlou autonomií Uherska. Národnostní struktura obou polovin říše byla podobná – v obou existoval politicky dominantní a početně nejsilnější národ, v Uhrách Maďaři a v Rakousku Němci, ale ani jeden z těchto národů ve „své“ části říše neměl nadpoloviční většinu. Tento způsob rozdělení Rakouského císařství se začal nazývat dualismem. Po vytvoření dualistické monarchie se tyto dva národní živly mohly podporovat bez vzájemné animozity. Dne 20. března 1867 uherský parlament schválil všech 69 článků vyrovnání<ref group="pozn.">Vyrovnání se v maďarštině označuje jako kompromis.</ref> a říše tím byla rozdělena na tzv. Země v říšské radě zastoupené (neoficiálně Předlitavsko) a Země koruny svatoštěpánské (neoficiálně Zalitavsko).Parlamenty obou zemí se neshodly na oficiálním jménu nových státoprávních útvarů, proto tato zdlouhavá označení.</ref> Vše bylo potvrzeno korunovací císaře Františka Josefa I. za uherského krále v Budíně 8. června 1867. Od roku 1868 se tato monarchie nazývala Rakousko-Uhersko.
Vyrovnání bylo veřejností v monarchii přijato rozporuplně. Pro podstatnou část občanů maďarské národnosti byla autonomie Uher nedostatečná, mnozí si totiž představovali úplné odtržení od rakouské části státu, nebo další koexistenci formou konfederace, zatímco mnohým politikům z Rakouska bylo proti mysli samotné dualistické státní zřízení, tedy zánik relativně centralizovaného státu. Mezi slovanskými národy vyrovnání zase oživilo naděje na vlastní autonomii. V září 1868 bylo přijato chorvatsko-maďarské vyrovnání, které zajistilo částečnou autonomii Chorvatsko-Slavonska v rámci Uher. Podobně začalo být připravováno i rakousko-české vyrovnání. Císař František Josef I. se při své návštěvě Prahy roku 1868 osobně pokoušel o dohodu s českými zástupci. O tři roky později pověřil hraběte Karla Siegmunda von Hohenwarta vytvořením vlády (vláda Karla von Hohenwarta), která se pak pokoušela o dohodu s Čechy. Čeští političtí představitelé sestavili fundamentální články jako základ pozdějšího vyrovnání. Požadavky v nich obsažené však vyvolaly odpor jak u uherského ministerského předsedy Andrássyho, který se obával snížení významu rakousko-uherského vyrovnání a podobně představitelé rakouských Němců se cítili ohroženi růstem vlivu slovanských národů. Nakonec panovník jednání o česko-rakouském vyrovnání zastavil. Vídeňská vláda, oslabená po prohrané válce, naopak vyšla vstříc polským obyvatelům Haliče, kde byla rozšířena autonomie země, polonizováno školství a soudnictví a vláda se rozrostla o jednoho ministra pro haličské záležitosti.
Gründerské období náhled|vlevo|upright=0.8|Rozestavěná vídeňská Ringstraße v roce 1872 Po vyrovnání nastoupila v Uhrách liberální vláda v čele s ministerským předsedou Gyulou Andrássym starším,<ref group="pozn.">Gyula Andrássy starší byl po porážce Uherské revoluce z let 1848–1849 v nepřítomnosti odsouzen k smrti, z emigrace se vrátil po amnestii roku 1858. která stála před úkolem modernizovat politicky i ekonomicky značně zaostalý region. Znovu zavedla některé zákony pocházející ještě z období uherské revoluce z roku 1848, kterými posílila charakter občanského státu a usnadnila vydávání novin a časopisů. Na druhou stranu byla nadále znemožněna účast v obecních volbách osobám, jež spadaly do moci nadřízeného, což byli např. sluhové, zemědělští dělníci nebo nádeníci. Těžko vymahatelné bylo i spolčovací a shromažďovací právo. Tyto nedemokratické rysy znevýhodňovaly především národnostní menšiny, jež tvořily nejpočetnější část chudiny. Další nutnou reformou byla modernizace školství, jelikož negramotnost u mužské populace k roku 1869 dosahovala 59 procent a u ženské dokonce 79 procent.
Země se po prohrané prusko-rakouské válce rychle vzpamatovala, protože bismarkovské Prusko nemělo zájem na nestabilitě svého jižního souseda, vyžadovalo proto jen nízké válečné reparace a dokonce si v mírové smlouvě vynutilo lepší železniční spojení obou zemí. V ekonomické i společenské vyspělosti byl obecně v různých oblastech monarchie značný nepoměr. Například Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku odhalilo, že zatímco v Čechách tvořili negramotní jen 3 % populace, tak v Chorvatsku to bylo plných 60 %. V rakouských zemích, především v Čechách, Moravě, Slezsku a na území dnešního Rakouska docházelo k prudkému rozvoji průmyslu i nové dopravní infrastruktury, zejména železnic, ale i říční nákladní plavby. V Uhrách se průmyslový rozvoj soustředil především v centrální oblasti v okolí Budapešti a v některých částech nynějšího Slovenska. V Předlitavsku se průmysl rychle dral na místo rozhodujícího ekonomického odvětví, Zalitavsko nadále hrálo roli zejména producenta a vývozce agrárních produktů. Nakonec i většina uherského průmyslu spadala do výroby zemědělských strojů, nástrojů a potravinářství. náhled|upright=0.7|vlevo|Rakousko-uherská obchodní vlajka
Hospodářský růst dále akceleroval po skončené prusko-francouzské válce, po které si v mírové smlouvě Prusko vymohlo na Francii válečné reparace v astronomické výši. Příliv těchto levných peněz ovlivňoval též situaci v habsburské monarchii. Léta 1867–1873 bývají nazývána zakladatelským nebo gründerským obdobím (Gründerzeit). V monarchii byly zakládány stovky akciových společností a desítky bank. V této době též vrcholila doba objevitelských cest k dosud neznámým končinám severských a jižních oblastí Země a u nových objevů stálo též Rakousko-Uhersko. V letech 1871 a 1872 byly vyslány dvě průzkumné výpravy do Arktidy, přičemž ta druhá objevila v létě 1873 nejsevernější souostroví, kterému objevitelé dali název Země Františka Josefa. Na palubě paro-plachetního škuneru Admiral Tegetthoff, který byl k severu vyslán (a sama loď byla při plavbě zničena), byla řada Čechů a českých Němců, díky čemuž dnes na mapě souostroví dodnes nalezneme několik českých jmen. Ostrovy se nestaly součástí Rakousko-Uherska, protože výprava byla financována ze soukromých zdrojů.
9. května 1873 došlo k zhroucení akciového trhu ve Vídni. Krach na vídeňské burze se stal počátkem hospodářské krize, která drtivě zasáhla většinu zemí světa. Krize zasáhla zejména strojírenství a těžký průmysl. V Čechách došlo k propadu výroby surového železa a litiny o 65 %. Uhry odvrátily hrozbu státního bankrotu jen díky půjčce od Rothschildova bankovního konsorcia za značně nevýhodných podmínek. Krize v monarchii doznívala až koncem 70. let.
Velká východní krize
V létě 1875 vypuklo v Hercegovině Hercegovské povstání křesťanského obyvatelstva proti osmanské moci. Osmanská říše byla na Balkáně ve stádiu postupného rozkladu již od začátku 19. století. Povstání využilo Srbsko s Černou Horou a obě země vyhlásily Osmanské říši válku. Tím začala Velká východní krize. Přes velkou materiální pomoc Ruska stálo vojenské štěstí spíš na straně Turků. Úplné porážce Srbska zabránilo diplomatické jednání evropských velmocí, které sice formálně spolupracovaly, ve skutečnosti však hájily především své imperiální pozice a šly tak v podstatě proti sobě. Nakonec Rusko po tajné dohodě s Rakousko-Uherskem vyhlásilo válku Turecku. Výměnou za rakouskou přátelskou neutralitu souhlasilo Rusko s rakousko-uherskými zájmy na Balkáně. V rámci mírové smlouvy mezi Tureckem a Ruskem tak Rakousko-Uhersko získalo do správy Bosnu a Hercegovinu, kterou od roku 1878 vojensky okupovalo. Ačkoliv oblast byla nadále formálně součástí Osmanské říše, faktickým suverénem zde byla právě habsburská monarchie.
Velká východní krize a následná okupace Bosny a Hercegoviny vzbudila velkou pozornost u ostatních slovanských národností v monarchii a např. český tisk vyvolával mezi lidmi vlny národních vášní, byl podporován bosenský slovanský odboj a intervenující ruská armáda. Národností požadavky a jejich odmítání jinými zájmovými skupinami v rakousko-uherské politice se stávaly hlavním zdrojem vnitřních rozporů v monarchii, přičemž spory česko-německé byly nejvážnějším z těchto konfliktů.