náhled|Mapa Evropy v době kolem roku 814 náhled|Karel Veliký, první středověký římský císař Jako raný středověk označují historici období evropských dějin od 6. do 11. století, někdy bývá rozlišováno ještě přechodné období od antického starověku ke středověku (4.–8. století) od vlastního raného středověku (9.–11. století). Jedná se o epochu, kdy se na troskách antické římské říše a civilizace zrodila v součinnosti s barbarskými národy středověká křesťanská společnost. Politická mapa Evropy dostala novou podobu a v základních rysech si ji udržela až do dnešních dnů. Tento přerod byl dokončen po roce 1000. Poté nastal vrcholný středověk (11.–14. století).
V tomto období došlo k dalšímu prohlubování rozdílů mezi řeckým Východem a latinským Západem. Západořímská říše byla minulostí, antická civilizace rychle zanikala. Její bývalé území bylo obsazeno germánskými kmeny, začaly se zde prosazovat nové společenské poměry a vznikat nové státy. Na Východě zůstal římský stát zachován. Po mnoho staletí tu přetrvaly také instituce a jevy typické pro antickou civilizaci. Zároveň začala východořímská společnost procházet v 7. století hlubokými společenskými, politickými a administrativně správními proměnami, které vykazovaly mnohem více kontinuity, než tomu bylo na Západě. Na místě antického impéria vznikl středověký řecký stát, nazývaný historiky Byzancí. Politické rozdělení bylo následováno formováním východního řecko-ortodoxního a západního latinského civilizačního okruhu. Roku 800 došlo k obnovení západního císařství a roku 1054 vzala za své dlouho přetrvávající fikce o existenci jednotné křesťanské církve. Skutečnou existenci dvou císařství následovalo formování dvou církevních organizací.
Jedním z charakteristických rysů tohoto období byla feudalizace společnosti. Na jedné straně se vytvořila vládnoucí vrstva válečníků, kteří byli zároveň velkými vlastníky půdy, jež byla mezi sebou propojena feudálně vazalskými svazky. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců. V 9.–11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu pro léno – feudum se celý systém i středověká společnost označují jako feudální. Půda feudálních statků byla obdělávána rolníky, kteří byli ekonomicky a často i osobně závislí na vrchnosti.
V raném středověku došlo k christianizaci obyvatelstva téměř celé Evropy. S šířením nové víry byl spojen rozvoj křesťanské vzdělanosti a kultury.
Společensko-ekonomický vývoj Drtivá většina tehdejších obyvatel Evropy žila na venkově. Tomu odpovídala struktura ekonomiky, v níž jednoznačně dominovala zemědělská výroba nad řemeslem. Obdělávání polí bylo značně primitivní a přinášelo jen malé výnosy. Při pěstování obilí se například sklidil pouze dvojnásobek zasetého osiva. Půda se při orbě kypřila, ale neobracela, hnojení nebylo známo. Proto bylo nutné nechat jeden rok obdělaná pole ležet další rok ladem, to znamená odpočívat. Tento jednoduchý systém se nazýval dvojpolím – polovina půdy byla oseta, druhá polovina zůstala úhorem a sloužila jako pastvina pro dobytek, který ji zároveň pohnojil svými výkaly. V 9. století se ve franské říši objevil pokročilejší trojpolní systém, při němž ležela ladem pouze třetina půdy, druhá třetina se osívala na podzim (ozim), a třetí na jaře (jař), ale prosazoval se jen velmi pomalu a převládl až ve 12. a 13. století.
Většinu potřebných řemeslných výrobků si vyráběly rolnické rodiny podomácku samy, specializované řemeslo na venkově téměř neexistovalo. Výjimkou bylo pouze kovářství a hrnčířství. Zemědělské osady byly zpočátku malé, rozptýlené po krajině a izolované, neboť je obklopovaly rozsáhlé hvozdy a pustiny. Jejich obyvatelé museli být hospodářsky soběstační, protože prakticky měli málo příležitostí k obchodování. Jen občas si kupovali od dálkových kupců kovy, zbraně, sůl a jen výjimečně přepychové zboží. Místní směna zasahovala pouze nejbližší okolí. V jejím rámci vyměňovali specializovaní řemeslníci své výrobky za potraviny a další životně nezbytné věci.
Zemědělská půda se postupně stala majetkem vládnoucí vrstvy (panovníka, šlechty, církevních hodnostářů a institucí). Pozemky obdělávali rolníci, kteří se časem stali poddanými, ekonomicky závislými na majitelích pozemků (feudální vrchnost), a někdy upadli i do osobní závislosti (nevolníci). Za propůjčení malého pozemku v rámci vrchnostenského statku, tzv. rustikálu, který sloužil rolnické rodině k obživě a postavení obydlí, museli poddaní pracovat na panském, tzv. dominikálu, to znamená odvádět rentu v úkonech (robota), případně odvádět část vypěstovaných plodin jako naturální rentu. Vlastnictví půdy, obdělávané poddanými, se tak stalo významným měřítkem bohatství a moci.
Mimo venkov bylo řemeslo provozováno jednak v sídlech vyrostlých na troskách antických měst, jednak při dvorech panovníků nebo významných šlechtických velmožů, kteří byli nejenom zákazníky místních řemeslníků, ale také odběrateli exkluzivnějšího zboží, z větší části dováženého z Orientu.
Politický vývoj náhled|200px|Germánská etapa stěhování národů Chakteristickým znakem přechodného období od antického starověku ke středověku (4.–8. století) byla krize římské říše a jejího společensko-ekonomického uspořádání a velké migrace barbarských kmenů, žijících za jejími hranicemi, známé jako stěhování národů. Během něho zaútočily nejprve germánské (4.–5. století) a později slovanské (6.–8. století) kmeny, hledající novou půdu a kořist, na oslabenou říši, přispěli k prohloubení stávající krize a nakonec i k zániku západního císařství. Stěhování národů změnilo etnickou i politickou strukturu Evropy a významně ovlivnilo její další osudy.
Kmenové svazy Gótů, Franků, Vandalů, Langobardů, Burgundů a dalších Germánů, uvedené do pohybu roku 375 vpádem kočovných Hunů do severního Černomoří, křižovaly několik desetiletí Evropou. Později se začaly usazovat na území ještě přežívající římské říše a vytvářet zde svá království. První byla říše Vizigótů v jihozápadní Galii v roce 419. Téměř všechny tzv. barbarské říše, založené především na osobní autoritě panovníka, byly politicky nestabilní a existovaly jen pár desítek let či jedno, dvě století. Ve zmatcích válečného chaosu a velké politické lability tohoto období přetrvala pouze říše Franků, která postupně pohltila méně odolné okolní státní útvary a kmenová území, a anglosaská království na Britských ostrovech. náhled|200px|vlevo|Slovanská etapa stěhování národů Kolem roku 500 nastal v Evropě po předchozím náporu germánských kmenů do jisté míry klid. Poražení Hunové ztratili po smrti svého vojevůdce Attily v roce 453 útočnou sílu a na území bývalé západořímské říše se upevňovala království Germánů. V 6.–7. století se však objevila nová, mnohem mohutnější vlna nových příchozích kmenů, Slovanů. Část Slovanů uvedly do pohybu nájezdy kočovných Avarů, kteří přitáhli do Evropy v polovině 6. století ze středoasijských stepí jako kdysi Hunové. Svoji říši si Avaři založili na území dnešního Maďarska a v jeho okolí a podmanili si Slovany, kteří se zde usadili už před jejich příchodem. Jiné slovanské kmeny se naopak staly avarskými spojenci a společně s kočovníky podnikaly kořistnické výpravy na území byzantské říše. Během dvou století osídlili Slované obrovský prostor od Labe k hornímu toku Volhy a od Baltského moře až po řecké ostrovy v Egejském moři. Osídlení střední, východní a jižní Evropy Slovany ukončilo stěhování národů. Slované, usazení v nových sídlech, fyzicky oddělili byzantský Východ od latinského Západu. náhled|vpravo| Korunovace Karla Velikého římským císařem roku 800 V 8.–10. století došlo k pokusu o „germánskou organizaci“ západní a části střední Evropy.Kultura středověké Evropy, s. 58-74. Jejími hlavními aktéry byli v první fázi franští vládcové z rodu Karlovců a v 10. století saští Otoni. Franská říše se za vlády Karlovců stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul, který jako první středověký panovník získal z vůle papeže roku 800 franský král Karel Veliký. Tak byla na západě obnovena římská říše, která se vůbec nepodobala starověkému otrokářskému impériu. Nový význam dala její existenci církev. Zatímco Karel se považoval především za vládce Franků, papež si přál učinit z císaře jediného vládce všech křesťanů včetně východních, neboť považoval konstantinopolský trůn v té době za uprázdněný (v Byzanci tehdy vládla žena, císařovna Irena). Karel Veliký se mnoho let snažil prosadit vojensky i vyjednáváním uznání svého titulu v Byzanci, kde považovali za jediného právoplatného římského císaře konstantinopolského basilea. Nakonec mu císař Michael I. přiznal roku 812 titul basilea, to znamená císaře, nikoliv však císaře Římanů.
Karel Veliký vytvořil na dobové poměry rozsáhlé impérium, ale za dobových podmínek bylo složité zachovat jeho celistvost a ovládat ho z jednoho centra. Jeho nástupce Ludvík I. Zbožný ztratil panovnickou autoritu v zdlouhavých bojích se svými syny a marných pokusech udržet jednotu franské říše. Roku 843 si ji rozdělili smlouvou uzavřenou ve Verdunu mezi sebou jeho tři synové. Tak byly položeny základy středověkého francouzského a německého království. Karlovští vládci následujících generací byli většinou jen slabými panovníky. Později přestali usilovat o císařskou korunovaci a titul římského císaře v západní Evropě roku 924 opět zanikl.
Evropa se snažila o politickou a ekonomickou obrodu, ale zároveň byla sužována nájezdníky, kteří přicházeli z mimoevropských oblastí nebo z okrajových částí evropského kontinentu. Ze severu útočili vikingové a bezohledně plenili celé evropské pobřeží. Na Pyrenejském poloostrově a Sicílii se uchytili Arabové, útočící z Afriky, kteří předtím připravili Byzanc o rozlehlé východní province a africké državy. Od východu vpadla do Evropy další vlna kočovných kmenů, Maďaři. vlevo|náhled|Byzantský císař Basileios II. Bulharobijce, vyobrazen na minci s bratrem Konstantinem VIII. Byzantské říši se v prvních staletích středověku nemohlo rovnat žádné z nově založených západních království ani se nemohlo honosit tím, že je legitimním nástupcem a dědicem starověkého římského impéria. V prvních staletích středověku neexistoval na evropském kontinentu stát, který by byl mocnější a bohatší nebo dosáhl vyšší úrovně vzdělanosti a kultury. Centralizované uspořádání rozlehlého státu ostře kontrastovalo s politickou roztříštěností západní Evropy. Přitom se Byzanc musela potýkat s mnoha problémy. Po celou svoji dlouhou existenci byla vystavena vnější expanzi a ztrácela jednotlivá území. Přesto se dokázala vyrovnat s vnitřní krizí a útokem barbarů, které zahubily antický Řím, projít v 7. století hlubokými společenskými, politickými a administrativně správními proměnami, jež vykazovaly mnohem více kontinuity s antickou civilizací, než tomu bylo na Západě, a proměnit se ve středověký v podstatě řecký stát, jenž zažil od poloviny 9. do počátku 11. století svůj vrcholný rozkvět.
náhled|vpravo|Palác arabských emírů v Zaragoze