náhled|190x190pixelů|Bruselský krajkový vějíř, perleťová žebra a mosazné kovové poutko, konec 19. století náhled|190x190pixelů|Hedvábný saténový vějíř, dřevěná žebra, Čína,konec 19. století Vějíř je pomůcka k osobnímu ovívání, ochlazování pokožky obličeje vířením vzduchu. Používá se v teplých měsících především ve středomořských státech jako je Španělsko, Itálie apod. V Evropě zůstává v oblibě během „plesové sezóny“, kdy plní funkci praktickou (ovívání) i jako módní doplněk. Funkce vějíře, od praktické, přes rituální a sociální se v průběhu staletí měnily.
Od konce čtrnáctého století vyráběli Číňané pevnější skládací vějíře s nalepeným listem z obou stran žeber. V Japonsku se používaly u císařského dvora, při divadelních představeních nebo při čajovém obřadu. Často je používali tanečníci.
V Evropě se rozšířili prostřednictvím španělských a portugalských zámořských výprav. První vějíře se koncem patnáctého století vyráběly ve Španělsku. V šestnáctém století se stali známými výrobci Italové. V sedmnáctém století se centrem výroby skládacích vějířů stala Francie. Na rozdíl od levných vějířů, dovážených z Číny se vějíř vyrobený v Evropě stal okázalým předmětem odrážející sociální nebo náboženské postavení majitele. Například v Holandsku vznikly série církevních vějířů. Antické mytologické náměty se objevily na listech v období baroka. Během rokoka byly vystřídány „galantními“ obrazy. Politické a historické motivy znázorňovaly anglické listy vějíře v osmnáctém století.
Masová výroba devatenáctého století umožnila rozšíření různých forem vějířů do všech vrstev společnosti. Motivy výzdoby tvořily karikatury, mapy, hlavolamy, noty atd. Vějíře již nebyly pouze společenským doplňkem, ale používaly se jako suvenýry. Levným materiálem na výrobu se stala sláma a celuloid. Novinkou byla speciální schránka na jejich ukládání. Během dvacátého století se měnila i jejich funkce. Začaly sloužit k reklamním účelům a postupně klesala jejich kvalita a cena. Až na výjimky jako je Itálie, Španělsko a Japonsko téměř vymizely.
Základní pojmy
Složení a základní rozdělení Vějíř se skládá z listu, jazýčku, krycí lišty, žeber, nýtu a podložky. Základní rozdělení bylo převzato z japonských tradic. Dělí se na pevné (učiwa), které mají pravděpodobně původ v Číně a Koreji, a skládací (ogi) pocházející z Japonska. Od středověku se pevné přestaly až na výjimky vyrábět. Naproti tomu skládací zaznamenaly velký rozkvět. Začaly se lišit nejen podle typů použitých materiálů, ale také výzdobou nebo způsobem výroby.
Proč vějíř „chladí“ Vrstva vzduchu, přiléhající k tváři, se otepluje a brání úniku tepla z pokožky. Tak dochází k přehřátí. Když je tato vrstva vzduchu uvedena listem vějíře do pohybu, přichází tvář do styku s chladnějším vzduchem z okolí. Pohybování vějířem umožňuje výměnu vzduchu u tváře a osoba získává příjemný pocit ochlazení. Také se zrychluje promíchávání vzduchu v uzavřených prostorách a pomáhá tak vyrovnání celkové teploty. náhled|217x217bod|Řecká dáma z Tanagry s vějířem, kolem 330 př. n. l. náhled|254x254pixelů|Starověké egyptské vějíře kresby v encyklopedii z 19. století
Historie K jejich vzniku vedly praktické důvody. V počátcích lidských dějin bylo třeba rozdmýchat oheň, odhánět hmyz, odstraňovat zrno od plev. Také se chránit před sluncem nebo ochlazovat se. První funkční „vějíř“ byla pravděpodobně větev. Nejstarší se vyráběly z koňských nebo kravských oháněk a také z křídel ptáků. Používaly se i vysušené kostry křídel.
Méně známé bylo využití vějíře jako zbraně k boji. Nejdříve se vyráběl ze dřeva a bambusu, ale mnohem častěji byl kovový, ten patřil k velmi nebezpečným zbraním, mnohdy těžším než meč. Vnější hrany měl velmi ostré. Kovové pláty, které tvořily žebroví byly připojeny na pružinách. I přes svou velikost mohl být nošen veřejně a proto patřil mezi nejnebezpečnější zbraně bojového umění.
Nejstarší hmotné doklady vějířů na světě byly nalezeny v Egyptě. Zdobená oháňka z dlouhých per vzácných ptáků byla zasazena do umělecky řešeného držadla. Stala se součástí ceremonií a poukazovala na nadřazenost a významnost osoby, za kterou byla nošena. Původní držadla byla prodloužena tak, aby sloužící pohybovali vějířem nad svým pánem, aniž by porušili požadovanou uctivou vzdálenost.
V Tutanchamonově hrobce jich bylo nalezeno osm. Známý je tzv. Zlatý vějíř nebo konstrukčně zajímavý, malý vějíř ze slonoviny.
Starověk Archeologické nálezy dokazují, že palmový vějíř se používal v oblastech starověkého Řecka a Říma. Z doby kolem druhého století před naším letopočtem se dochovaly terakotové sošky s vějířem z Tanagry. Malba na vázové keramice z Apulie dokládá používání listu z peří. Vějíře se rozlišovaly na základě jejich funkce. Jedním typem se udržoval obřadní oheň a jiný začaly používat vznešené Římanky jako módní doplněk. Nosily je nad nimi služky nazývané flabellifery.
Počátkem našeho letopočtu se údajně zabýval jejich výrobou také svatý Svatý Jeroným.
Období raného křesťanství a středověku Dělily se podle použití na pevné a skládací. Pevné (flabellum) používala západní i východní církev při liturgických obřadech již od raného středověku. Během prvního století našeho letopočtu získaly kruhový tvar. Z období raného středověku se většinou nedochovaly kulturní památky, tedy ani dokumenty o používání vějířů v běžném životě obyvatel. Naproti tomu záznamy o přesném používání církevního vějíře (flabelly) byly popsány ve čtvrtém století v tzv. Constitutions Apostoliqiies. náhled|219x219pixelů|Isabella Brant, první manželka malíře Petera Paula Rubense. Novověk V patnáctém století se v Evropě používaly oháňkové i péřové vějíře, nebo poskládané z koženého listu nebo látky. Měly většinou list kruhového nebo obdélníkového tvaru. První exemplář se v Evropě objevil snad v roce 1543 v Lisabonu prostřednictvím zámořských výprav, především španělských a portugalských. Během šestnáctého století, přes blízké rodinné vazby královských rodin, se rozšířily do Španělska, Holandska i Rakouska. Dvorní portréty dokazují, že orientální skládací vějíř se stal nezbytným doplňkem šlechty a důležitým znakem jejího společenského postavení.
Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století evropští výrobci neměli dostatek praxe a zkušeností. Snažili se napodobovat dovážené zboží a experimentovali s materiály i výrobou vějířů. V prvním desetiletí sedmnáctého století dovážela značné množství exotického zboží z Asie, tedy i skládací vějíře do Evropy Východoindická společnost. Mezi velmi žádané patřily tzv. brisé vějíře, vyrobené pouze ze žeber, která spojoval nýt a ve vrcholu stužka, držící jednotlivá žebra v určitém odstupu pohromadě. První evropské vějíře ze slonoviny byly těžkopádné. Postupně se evropská výroba zlepšovala a záhy začala konkurovat dováženému zboží. Poté co se Japonsko v roce 1639 uzavřelo před ostatním světem (Období Edo), se od poloviny sedmnáctého století stala Francie centrem výroby skládacích vějířů.
Itálie V renesanční Itálii se používal vějíř nazývaný ventarola pro ovívání, ale také pro podnícení ohně. Slavnostní vějíř girouettes tzv. praporkový, nebo také korouhvičkový nosily benátské dívky. Tento typ měl dlouhou rukojeť s plochým obdélníkovým listem, který byl zakotven do rukojeti nebo se kolem ní volně otáčel. Vyráběl se splétáním slámy, rákosových nebo palmových listů. K jeho výrobě se používal i jemně prořezávaný pergamen nebo zpevněný papír. Byl zdoben například paličkovanou krajkou, zdobícími lemy nebo vyšívanými motivy. Konce doplňovaly střapce a stužky. Bohatá výzdoba ukazovala finanční možnosti i postavení majitelky. Například vdané paní v Padově nebo Turíně ještě po roce 1550 používaly péřový vějíř s bohatě zdobenou rukojetí. Bohaté vrstvy si nechávaly zdobit rukojeti zlatem, drahokamy a polodrahokamy, nebo inkrustací křišťálovými či achátovými kamejemi.LAMAROVÁ, Milena, KYBALOVÁ Ludmila a HERBENOVÁ Olga. Obrazová encyklopedie módy. Artia, 1973. s. 624 Na počátku šestnáctého století se stala Itálie dominantní zemí ve výrobě vějířů v Evropě. Benátští umělci a řemeslníci byli známí svým uměním barvit peří i hedvábí.
Francie náhled|Vějíř z doby Ludvíka XIV.Bohatě zdobený praporkový vějíř se rozšířil u francouzského dvora a záhy po celé Evropě. V roce 1533 si přivezla do Francie Kateřina Medicejská orientální skládací vějíř ve své svatební výbavě. Tato konstrukce byla novinkou, také orientální původ zde hrál důležitou roli.
Umělecký vkus každého období se odrážel také na typu námětu. Výrobci listů se více zaměřili na aversové strany (tato strana je směrována k divákovi a je zdobena hlavním motivem). Listy z jemné kůže nebo papíru byly zdobeny malbami s použitím technik akvarel nebo kvaš. Předlohy poskytovaly malby italských a francouzských malířů, ke kterým patřil například Antoine Watteau nebo François Boucher.
Motivy konce osmnáctého století reagovaly i na politické nebo společenské události. Vějířové listy nově zdobily prvky reprezentující styl Ludvíka XV. (květinové koše, zátiší, holuby atd.). Na počátku devatenáctého století převládly menší většinou zelené, šedé nebo modré vějíře s hedvábnými nebo gázovými listy. Byly zdobeny výšivkami z kovových flitrů. Od poloviny devatenáctého století nové grafické techniky umožnily výrobu většího množství levnějších vějířů, které zdobily karikatury, mapy, hlavolamy a další texty. náhled|279x279pixelů|Vějíř z pavího peří, „Day Dreams“, malíř John William Waterhouse
Anglie Také Anglie se podobně jako Francie zajímala o vývoj toho doplňku. Královna Alžběta I. vlastnila péřové vějíře, mnohé dostávala darem. Její sbírka obsahovala péřové, skládací orientální a posléze vějíře již vyrobené v Evropě. Anglické vějíře, které se dochovaly z počátku sedmnáctého století nejsou tak propracované ani kvalitní, jako francouzské nebo italské. V druhé polovině sedmnáctého století během vlády Olivera Cromwella se k jejich výrobě začala používat slída. Typ brisé vyráběný v Anglii byly sice inspirován dovozem z Číny a Japonska, ale jeho charakteristickým znakem byly náměty z mytologie. Doplňovaly je akvarelové miniatury v medailoncích. Mezi umělce, kteří zdobili vějířové listy, patřila i malířka Angelika Kauffmanová.
Období Belle Époque V Evropě osmnáctého století byl vějíř doplněk, který používala vyšší společnost. Během devatenáctého století se však změnil v jednoduchý módní doplněk dostupný téměř všem společenským vrstvám. Mezi motivy výzdoby patřily karikatury, mapy, hlavolamy atd. Koncem století, během období Belle Époque, které bylo synonymem elegance, výstřednosti a hlavně „rozloučení se starým světem“ se vrátila obliba honosného reprezentativního vějíře. Mezi malíře listů patřil například Maurice Leloir, nebo Edgar Degas, Vincent Van Gogh nebo také Paul Gauguin.
Kvalitní a luxusní vějíře se vyráběly také v Rakousku, například lze zmínit sadu pro Alžbětu Bavorskou nebo kněžnu Windischgraetzovou. Petr Carl Fabergé zhotovoval také držadla vějířů. Emailové vyráběl například ve sto čtrnácti barevných odstínech.
V Evropě po roce 1868 (Období Meidži v Japonsku) patřily mezi nejlevnější japonské předměty dostupné v západním světě. Vyráběné pro vývoz byly velké a rozevíraly se ve větším úhlu než 180°, byly zdobnější a propracovanější, japonské klasické umění zde bylo potlačeno. náhled|233x233pixelů|Detail vějíře,kolem roku 1840. náhled|Secesní vějíř z perleti a hedvábí, kolem roku 1900, René Lalique
Umělecké a řemeslné zpracování Během staletí se jejich výroba v Evropě měnila v závislosti na prostředí a dostupném materiálu. Pevný se vyráběl z rostlinného materiálu (palmový list), různých druhů kůže, nebo z tkaniny. Péřové se vyráběly z pštrosího peří nebo z peří exotických ptáků. Také se dobarvovalo peří, které bylo dostupné. Různé druhy dřeva, kostí nebo slonovina se používaly na držadla. Konstrukce skládacích vějířů se vyráběly z želvoviny, slonoviny, rohoviny, perleti, kostí, také z různých druhů dřev. Nejmladším materiálem byl celuloid a později termoplasty.