Guillaume Dufay (také Du Fay nebo Du Fayt, výslovnost IPA , 1397 – 27. listopadu 1474) byl burgundský hudební skladatel a hudební teoretik působící značnou část života také v Itálii a Savojsku. Je považován za zakladatele franko-vlámské školy a jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů rané renesance. Dochovalo se asi 200 jeho skladeb, jak duchovních (mše, moteta a jiné), tak i světských (především asi 80 písní).
Život
Mládí Datum ani místo narození Guillauma Dufaye nejsou známa s jistotou. Muzikolog Alejandro Planchart předložil hypotézu, že se Dufay narodil 5. srpna 1397 nedaleko Bruselu v místě zvaném Beersel jako nemanželský syn jakéhosi preláta a ženy jménem Marie Du Fayt. Datum přitom odvodil z toho, že v tento den byla každoročně za Dufaye sloužena zádušní mše, a nemanželský původ dedukoval z toho, že otec není nikde v pramenech zmiňován.
náhled|vlevo|Karel IV. vjíždí do Cambrai, miniatura Jeana Fouqueta, asi 1455–1460 Marie Du Fayt se synem přesídlila do Cambrai, kde při tamní katedrále působil její příbuzný jako kanovník. Hudební nadání jejího syna bylo brzy rozpoznáno a byla mu umožněna studia. Roku 1409 studoval u Jeana de Hesdina a v letech 1409–1412 byl členem katedrálního sboru, který tehdy postupně řídili Nicolas Malin a Richard Loqueville. Roku 1411 obdržel jako odměnu za své schopnosti darem knihu Doctrinale puerorum, což byl tehdy velmi cenný dar, výjimečný pro tak mladého chlapce.
Na jaře 1414, když mu bylo asi 16 let, byl Dufay ustanoven klerikem při kostele v Saint Géry nedaleko Cambrai a od listopadu 1418 do roku 1420 podjáhnem při katedrále v Cambrai. Předpokládá se, že byl přítomen na kostnickém koncilu (1414–1418) v doprovodu kardinála d'Aillyho, jednoho z vůdčích teologů své doby.
Itálie Přímé doklady o skladatelově cestách v první polovině dvacátých let 15. století se nedochovaly, jeho kompozice z této doby jsou však spjaty s italskou šlechtickou rodinou Malatesta, jejíž tehdejší nejvýznamnější představitel, kníže Carlo Malatesta, byl papežským legátem na kostnickém koncilu. Proto lze předpokládat, že Dufay v těchto letech navštívil sídla obou hlavních větví rodu, Rimini a Pesaro. Nejstarší skladatelovo dochované moteto, Vasilissa ergo gaude (1420), je věnováno Cleofě Malatestové, manželce Theodora II. Paleologa, despoty města Morea. Další skladba, balada Resvellies vous (1423), byla zkomponována ke svatbě Carla Malatesty a Vittorie Colonny a motet Apostolo Glorioso (1426) k inauguraci Pandolfa Malatesty jako biskupa patrasského. Na dvoře Malatestů Dufay pravděpodobně poznal skladatele Huga a Arnolda de Lantins.
Roku 1424 se Dufay vrátil do Cambrai kvůli nemoci a pak smrti příbuzného, u kterého žila jeho matka. V roce 1426 odcestoval opět do Itálie, tentokrát do Boloně ve službách kardinála Louise Alemana, papežského legáta. V Boloni přijal jáhenské a poté kněžské svěcení (1428).
náhled|vpravo|Zikmund Lucemburský, Pisanello, asi 1420
Kardinála Aleman odešel v roce 1428 do Říma k papežskému dvoru. Dufay se zde stal členem papežské kapely zprvu Martina V. a po jeho smrti roku 1431 Evžen IV., jemuž věnoval monumentální moteta Ecclesiae militantis, pravděpodobně k obřadu Evženovy intronizace, a Supremum est mortalibus bonum u příležitosti usmíření mezi Evženem IV. a císařem Zikmundem (1433), a dále moteto Balsamus et munda cera k tradičnímu papežskému obřadu žehnání voskových sošek znázorňujících Beránka božího – Krista (1431).
V roce 1433 se politické a ekonomické podmínky papežského dvora zhoršily a v následujícím roce vypuklo v Římě povstání sympatizující s basilejským koncilem, takže papež Evžen IV. a jeho dvůr byli nuceni se uchýlit do Florencie. Dufay se tedy nechal najmout jako kapelník savojským vládcem Amadeem VIII., který před několika lety od císaře obdržel knížecí titul, a proto chtěl u svého dvora vybudovat kapelu odpovídající této nové hodnosti.
Dufay stále udržoval vztahy s papežskou kapelou. V roce 1436 konečně byla monumentální Brunelleschiho kupolí zakončena stavba katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii a pro obřad jejího vysvěcení, jemuž předsedal sám papež, Dufay složil moteto Nuper rosarum flores, jednu ze svých nejznámějších skladeb. Ze stejného období pocházejí ještě moteta Mirandas parit haec urbs Florentina puellae, která oslavuje krásu florentské mládeže, a Salve flos Tusce gentis. Během tohoto období a znovu v roce 1441 Dufay obdržel peníze od rodu d’Este. Jeho balada C'est bien raison je chvalozpěv na Niccolò III. d’Este, markýze z Ferrary.
Kanovníkem v Cambrai Konflikty mezi papeži a basilejským koncilem pokračovaly po celá třicátá léta. V roce 1439 koncil pod silným vlivem kardinála Alemana sesadil Evžena IV. a zvolil na jeho místo Amadea VIII. Savojského (ten mezitím přenechal vládu synovi Ludvíkovi a odebral se do kláštera). Amedeus tak do dějin vešel jako vzdoropapež Felix V., protože Evžen IV. rozhodnutí koncilu samozřejmě neuznal a konflikt se tím ještě prohloubil.
Dufay se tak náhle ocitl v choulostivé situaci, protože ho v minulých letech platil jak papež, tak i vzdoropapež. Vrátil se proto do své rodné země a získal v Cambrai místo kanovníka díky titulu bakaláře in decretis (tj. kanonického práva), který musel v bezprostředně předcházejících letech dosáhnout na turínské universitě. Jeden z prvních dokumentů, které uvádějí jeho přítomnost v Cambrai, je datován 27. prosince 1440 a jde o stvrzenku na 36 dávek vína ke slavnosti sv. Jana Evangelisty.
Dufay zůstal v Cambrai celé příští desetiletí: vedle péče o správu katedrály se spolu s Nicolasem Grenonem věnoval revizi a opisování hudebních rukopisů z katedrálního archivu. V roce 1444 zemřela jeho matka Marie a díky postavení a významu svého syna dostala výsadu být pochována v katedrále. V roce 1445 se Dufay přestěhoval do domu svého předchůdce, který mu zůstal domovem po zbytek jeho života.
Návrat do Itálie Po odstoupení vzdoropapeže Felixe V. roku 1449 se situace v církvi začala uklidňovat. V roce 1450 se Dufay vrátil do Itálie, a existuje velmi pravděpodobně spojení mezi mší, kterou složil na počest svatého Antonína z Padovy, a zasvěcením Donatellova oltáře v padovské bazilice v témže roce.
V 1452 byl Dufay opět na savojském dvoře, Ludvík Savojský mu poskytl funkci kapelníka a dvorního rádce. Dufay si však podržel i titul kanovníka v Cambrai, a protože v savojském dvorním archivu nejsou doloženy pravidelné platby v jeho prospěch, není jasné, zda v následujících letech u savojského dvora pobýval trvale.
náhled|vlevo| Filip III. Burgundský, R. van der Weyden
Z tohoto období se dochovalo mnoho skladeb, mezi nimi jeden ze čtyř Nářků (Lamentationes) na pád Konstantinopole v roce 1453, mše Se la face ay pale pravděpodobně psaná pro svatbu Ludvíkova syna Amadea s princeznou Jolandou Francouzskou v roce 1452 (má se za to, že baladu použitou jako tenor mše, napsanou rovněž Dufayem několik let předtím, měl ve zvláštní oblibě vévoda Ludvík a jeho žena, Anna Lusignanská). Ze stejné doby pochází Dufayův dopis Pierovi de Medici.
Mše na tenor L'homme armé, jedna z Dufayových nejznámějších, byla složena buď u savojského dvora nebo spíše v pozdějších letech v Cambrai. Spolu se stejnojmennými mšemi, které ve stejné době složili Johannes Ockeghem a Antoine Busnois, zahájila řadu bezpočtu mší na stejné hudební téma od předních skladatelů renesance, jež byly komponovány až do začátku sedmnáctého století.
Závěr života Dufay se natrvalo vrátil do Cambrai v roce 1458. V závěru života ho navštívila řada jiných hudebních tvůrců jako Antoine Busnois, Johannes Ockeghem, Johannes Tinctoris a Loyset Compère, kteří pak měli rozhodující vliv na vývoj polyfonie v příští skladatelské generaci. Roku 1467 započala výměna dopisů s florentským varhaníkem Antoniem Squarcialupim, jehož prostřednictvím Piero de Medici požádal Dufaye o zhudebnění jedné balady Lorenza I. Medicejského, zdá se však, že bez odezvy.
V tomto období napsal Dufay mši na tenor antifony Ave regina coelorum. Poslední písní, kterou složil, byla výzva k nové křížové výpravě po pádu Konstantinopole. Roku 1460 snad zkomponoval Rekviem, které se nedochovalo.
Dufay zemřel 27. prosince 1474 po nemoci trvající několik týdnů. V závěti uvedl, že jeho moteto Ave regina coelorum s vloženým tropem miserere tui labentis Dufay se má zpívat u jeho úmrtního lože, ale nebyl čas jeho přání uskutečnit. Byl pohřben v kapli sv. Štěpána v cambraiské katedrále a na náhrobek byl umístěn jeho portrét. Po zničení chrámu byla náhrobní deska ztracena, ale byla znovu objevena v roce 1859 a dnes je umístěna v muzeu v Lille.
Dílo Dufay byl nejvlivnější hudebník patnáctého století a jeho hudba byla opisována, šířena a zpívána všude, kde zakořenila polyfonie. Téměř všichni skladatelé příští generace přejali některé prvky jeho stylu. Sám Dufay vypracoval mimořádnou syntézu stylu největších skladatelů bezprostředně předcházející generace, zejména Johannese Ciconii a Johna Dunstabla. Lze říci, že přechod mezi stylem počátku patnáctého století – přímým dědicem Ars nova – a následujícím renesančním stylem, byl téměř zcela dílem Dufayovým, konaným v časovém rozpětí více než půl století.
vpravo|náhled|Guilaume Dufay podle miniatury z Le Champion des Dames První svědectví o Dufayově úloze ve vývoji evropské hudby podal jeho současník, savojský básník Martin Le Franc, který napsal v dvorní básni Le Champion des Dames (1442, doplněno slavnou miniaturou zachycující Dufaye a Binchoise):
Tapissier, Carmen, Cesaris N’a pas long temps si bien chanterent Qu’ilz esbahirent tout Paris Et tous ceulx qui les frequenterent. Mais onques jour ne deschanterent En melodie de tel chois, Ce m’ont dit ceulx qui les hanterent, Que Guillaume du Fay et Binchois.
Car ilz ont nouvelle pratique De faire frisque concordance En haulte et en basse musique, En fainte, en pause, et en muance. Et ont prins de la contenance Angloise et ensuÿ Dunstable, Pour quoy merveilleuse plaisance Rend leur chant joyeux et notable.
(Tapissier, Carmen, Cesaris, / nedlouho je tomu, co zpívali tak dobře, / že udivili celou Paříž / a všechny, kdo si je přišli poslechnout. / Ale nikdy nezapěli tak skvostný souzvuk / (jak jsem zvěděl od těch, kdo je slyšeli) / jako Guillaume Dufay a Binchois. // Ti totiž našli nový způsob, / jak vytvořit jasné souznění / v hudbě hlasité i tiché / v obměnách, kadencích i mutacích. / A přijali tak způsob / anglický a následovali Dunstabla, / takže nádherná elegance / činí jejich zpěv jasným a výrazným.)Rob C. Wegman: The State of the Art, s. 2 online
Kostnický koncil byl milníkem i v dějinách evropské hudby, protože církevní i světská knížata si s sebou na toto shromáždění brala své kapely, takže hudebníci se mohli navzájem stýkat a slyšet. Podle kronikáře Ulricha von Richental za čtyři roky koncilu, 1414 až 1418, Kostnicí prošly tisíce hudebníků, mezi nimi ne méně než 1700 instrumentalistů. Je možné, že zde byl John Dunstable, protože přítomnost anglických hudebníků je doložena, rovněž zde koncertovali nositelé Ciconiovy hudební tradice, protože koncilu se účastnil Ciconiův patron kardinál Francesco Zabarella z Padovy. Mladý Dufay tak v Kostnici mohl vyslechnout nejlepší a nejinovativnější hudbu předchozí skladatelské generace.
Dufay komponoval všechny hudební formy populární v jeho době: mše, moteta, Magnificat, hymny, antifony z oblasti duchovní hudby a ronda, balady, virelais z hudby světské. Soupis jeho díla s jistotou obsahuje: náhled|Jednání kostnického koncilu, ilustrace z Kroniky Ulricha von Richental 13 isorytmických motet, 8 neisorytmických motet, 7 úplných mší a mnoho jednotlivých částí, 15 mešních proprií, 3 Magnificat, 15 antifon, 24 hymny, 87 tříhlasých a čtyřhlasých písní.
Kromě těchto děl Dufayovi pravděpodobně náleží řada dalších dochovaných kompozic z 15. století, jejichž autorské zařazení není jisté.