Bitva u Marenga byla jednou z hlavních bitev v rámci války druhé koalice. Tato koalice byla vytvořena hlavně Habsburskou monarchií, Ruskem a Velkou Británií a byla namířena proti Francii. Bitva proběhla dne 14. června 1800 u obce Marengo v blízkosti města Alessandria v severozápadní Itálii, asi 90 km jihozápadně od Milána. Francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparta se v ní ocitla na prahu naprosté porážky, ale díky příchodu posil zvrátila bitvu ve svůj prospěch. Bitva se stala klíčovou v rámci italské fáze války druhé koalice (souběžně probíhaly operace na Rýně pod velením generála Moreaua) a rozhodujícím způsobem přispěla k uzavření dočasného příměří, které se na začátku roku 1801 rozšířilo v mír v Lunéville.
alt=|náhled|upright=0.9|Průsmyk Velký svatý Bernard, kterým Napoleonova Záložní armáda vpadla Rakušanům do týlu (dnešní podoba)
Události před vpádem do Itálie Bitva byla součástí takzvané války druhé koalice v letech 1798–1801. Proti Francii stála koalice, tvořená hlavně Rakouskem, Ruskem a Velkou Británií, dále také Osmanskou říší, Portugalskem a Neapolským královstvím. Koaliční armáda pod velením ruského generála Alexandra Suvorova byla v severní Itálii úspěšná, obsadila Milán a zrušila Cisalpinskou republiku, loutkový stát založený Napoleonem při předchozím italském tažení.
V květnu 1798 se Napoleon vydal do Egypta, kde se mu podařilo porazit jak oddíly egyptských mamlúků v bitvě u Gízy, tak osmanská vojska táhnoucí z území dnešního Izraele na pomoc. Přesto se jeho situace rapidně zhoršila, protože 1. srpna bylo francouzské loďstvo v bitvě u Abukiru poraženo, čímž jeho armáda ztratila možnost návratu do vlasti. Napoleon armádu opustil a vrátil se do Paříže, přičemž se 9. listopadu 1799 stal Prvním konzulem republiky, po známém převratu 18. brumairu (francouzský kalendář se tehdy počítal od data začátku Velké francouzské revoluce). Svrhl direktorium a ustanovil se jedním ze tří konzulů, přičemž však jeho pravomoci byly zdaleka rozsáhlejší než ty náležící zbývajícím dvěma.
Zatímco se Napoleon snažil konsolidovat moc ve Francii, kde ještě dohořívaly roajalistické bojůvky (příznivci předcházející bourbonské dynastie pokračovali v odporu v oblasti Bretaně), zahájila rakouská Lombardská armáda pod velením generála jezdectva Michaela Melase úder na francouzské síly v oblasti Janovské riviéry. Zdejší Italská armáda, vedená generálem Massénou, se nacházela v úzkostlivé situaci, jelikož dostávala málo prostředků a mnoho mužů z ní v průběhu předchozích měsíců dezertovalo. Morálka byla nízká a z Francie žádná pomoc nepřicházela. Jediným Massénovým štěstím bylo to, že jeho dva podřízení, generálové Suchet a Soult, patřili k výkvětu francouzského důstojnického sboru (v budoucnu se stali oba maršály) a jejich schopnosti mu notně pomohly ve zdržení rakouského útoku.
Generál jezdectva Melas měl v plánu Massénu rozdrtit v oblasti Janova, načež by se vypravil do Francie a z jihu táhl na Paříž. Boj se však nevyvíjel podle rakouských představ. 4. dubna byly zahájeny první rakouské přesuny, kdy se jádro armády přesunulo do oblasti kolem Janova a v několika kolonách zahájilo postup. Rakouské síly čítaly dohromady na severu Itálie 120 000 mužů, na samotný úder si jich Melas vyčlenil 62 000. Masséna mohl odpočatým rakouským vojákům vzdorovat svoji 40 tisícovou demoralizovanou armádou, z nichž bylo s trochu štěstí bojeschopných 30 000 mužů. Prvotní rakouský nápor skončil úspěchem a dne 21. dubna byly francouzské síly definitivně rozděleny na dvě části – levoboční pod velením generála Sucheta se postupně stahovala směrem k Francii, kde obsadila obrannou linii na řece Var a stala se z ní Varská armáda, zatímco pravá kolona francouzských jednotek, pod velením Soulta a se samotným vrchním velitelem Massénou, zůstala uvězněná v okolí Janova, kde začalo obléhání.
Zatímco Masséna a jeho armáda zůstali uvězněni v Janově, sestavil Napoleon v Dijonu Záložní armádu. Neměla jasně stanovený úkol, jelikož Napoleon si nebyl jist, jestli nebude chtít podpořit generála Moreaua, který zahájil dne 25. dubna 1800 útok se svou Rýnskou armádou na pozice rakouských jednotek Paula Kraye, barona von Krajowy, jehož úkolem bylo původně Francouze napadnout. Moreau si však počínal rychleji a jeho jednotky zatlačily rakouské síly do defenzivy. Vzhledem k tomu, že se Napoleon o toto válčiště tím pádem již nemusel zajímat, rozhodl se 50 tisícovou Záložní armádu nasměrovat na italské válčiště, přechodem přes Alpy. Kvůli momentu překvapení se po dlouhém uvažování rozhodl pro průchod švýcarským průsmykem Velkého svatého Bernarda, přičemž bočními průsmyky Malého svatého Bernarda, Simplonu, Svatého Gottharda a Splügenu měly projít pouze menší jednotky a později sbor generála Monceye, který měl za povinnost odeslat z německého válčiště Moreau, jakmile si bude jist, že má situaci pevně pod kontrolou.
vlevo|náhled|upright=0.7|André Masséna, velitel jednotek zdržujících Rakušany po dobu dvou měsíců Jednotky soustředěné kolem Dijonu se na začátku května přemístily do oblasti Ženevského jezera na území tehdejší vazalské Helvetské republiky. Všechny přípravy trvaly k Napoleonově nelibosti o něco déle než se očekávalo, jelikož armáda byla špatně vystrojená i vyzbrojená, a Napoleon si zrovna v tomto ohledu při starosti o vojáky nejvíce zakládal. I když se Napoleon snažil přípravy k vpádu do Itálie všemožně urychlit (už kvůli momentu překvapení), Lannesův předvoj vyrazil do průsmyku až 13. května. Během toho, co se konzulova armáda chystala, Masséna a jeho síly v Janově procházely peklem. Generálovi zůstalo posledních 12 000 mužů v zuboženém stavu, které rozdělil pod velení generálů Gazana (levé křídlo obrany) a Miollise (pravé křídlo). Jeho jediným štěstím bylo to, že Janov byl velmi dobře uzpůsoben k obraně a hory v jeho blízkosti byly doslova posety pevnostmi a pevnůstkami. Michael Melas podnikl na obranu několik útoků, nakonec však usoudil že vázat celou Lombardskou armádu u města je zbytečné a s 30 000 muži odtáhl na západ za podmaršálkem Elsnitzem, který už tehdy stíhal Suchetovu Varskou armádu. Obléhání města převzal podmaršálek Karl Ott von Bátorkéz. Ani ten však Janovské obránce nezdolával tolik jako hlad a nemoci. V přeplněném městě, které cítilo velkou zášť vůči Francouzům, byli postupně zabíjeni koně, krysy, nakonec trhány traviny na lukách a dle některých pramenů došlo i k pár případům kanibalismu. 14. května byly francouzské jednotky tak zesláblé, že ukončily veškeré ofenzivní výpady a spokojily se s pasivní rolí. Následovalo kompletní uzavření už tak skoro zablokované námořní trasy, o což se postaral britský admirál Keith se svou eskadrou. Od toho dne se už do města nedostaly žádné potraviny. Masséna, který věděl jak jeho muži trpí, však mermomocí prodlužoval obléhání, protože věděl že tím dává Napoleonovi čas přejít skrz Alpy a vpadnout Rakušanům do týlu. Když Masséna pochopil, že Záložní armáda jeho vojáky před úplnou dezorganizací nevyprostí, rozhodl se 4. června kapitulovat. I přesto však vyjednal podmínky, jako kdyby vyhrál. V kapitulační listině nebylo slovo kapitulace přítomno ani jednou, místo něj byl použit výraz evakuace. Trosky toho, co představovalo Italskou armádu, dostaly volný odchod z města, plně vyzbrojené a se všemi poctami, dokonce bez obvyklé doložky zakazující účast v dalších bojích. Zároveň Masséna skrz blufy a vyhrožování dosáhl neutrality Janova, jakožto i celé Ligurie. Rakušané se už nutně potřebovali Massény zbavit, a tak bylo v podvečer 4. června podepsáno „Ujednání o evakuaci Janova pravým křídlem francouzské armády“, načež zdánlivě neporažení ubožáci, kteří ani zdaleka už nepřipomínali vojáky, vypochodovali z města směrem na západ. Masséna svůj úkol splnil na výtečnou – tou dobou už konzulovy jednotky operovaly v týlu Melasovy armády a generál Suchet se svými jednotkami zle dotíral na ustupujícího Elsnitze.
Napoleonova Záložní armáda se vydala na cestu skrz Alpy v následujícím složení: Předvoj generála Lannese (Watrinova divize – 9089 mužů, 18 děl), I. sbor generála Duhesma (divize Boudet a Loison, 14 223 mužů, 16 děl), II. sbor generála Victora (divize Chabran a Chambarlhac, 14 572 mužů, 10 děl), záložní jezdectvo pod velením generála Murata (divize d’Harville a samostatná brigáda Duvigneau, 2372 jezdců), Italská legie vedená generálem Lecchim (2600 mužů) a konzulská garda s jezdectvem, dohromady 1160 mužů. Ne všechny jednotky procházely skrz hlavní směr, průsmykem Velkého svatého Bernarda, některé se vydaly postranními průsmyky, aby zahnaly tamější rakouské jednotky – všechny síly se měly postupně soustředit v rovině na severozápadě Itálie, na sever od Turína. Výstup byl zahájen jednotkami Lannesova předvoje, které se začaly k hospicu, jenž stál na vrcholu průsmyku, po půlnoci dne 14. května. Stoupání bylo opravdu náročné, vojáci museli táhnout děla místo přivedených koní, jezdecké jednotky se nahoru nemohly dostat prakticky vůbec, a Lannesovi pěšáci ztráceli velmi brzy odhodlání. Nakonec však úspěšně dorazili na vrchol, kde se o ně postarali mniši z hospicu. Odpočinek však neměl dlouhého trvání a Lannes, který usoudil, že se jezdectva již nedočká, zahájil 16. května s pěší části svého předvoje a pouhými 4 děly sestup na italskou stranu. Ještě téhož dne napadly jeho oddíly první vesnici na italské straně, Saint-Rémy, kde zahnaly hrstku chorvatských hraničářů (rakouské jednotky). Tím začal vpád Záložní armády do Itálie.
Záložní armáda v Melasově týlu náhled|upright=0.9|Napoleon přechází Alpy (představa malíře Davida, odporující realitě ve všech směrech) Napoleonovým cílem bylo dobytí městečka Ivrea, které otvíralo klíč k vstupu do Pádské nížiny. Tímto úkolem pověřil právě svůj předvoj, který se marně snažili dohnat jezdci generála Rivauda, k němu přidělení. Mezitím začal přes Velký svatý Bernard stoupat hlavní proud Záložní armády, přičemž Napoleon se vydal na pochod v pozdější skupině, ne na koni, jak ho zvěčnil známý francouzský malíř David, ale na obyčejném oslovi. Výstup jádra armády nebyl nepodobný výstupu předvoje. Vojáci táhli děla a jejich lafety, všichni pochodovali v naprostém tichu, aby neutrhli lavinu, a prokřehlí a vyčerpaní postupně přicházeli k hospicu na vrcholu. Hlavní část armády prošla průsmykem 19. května 1800, Napoleon sám května dvacátého. Celkově přešlo hory 50 011 mužů, 10 377 koní, 750 mul, 76 děl a 103 povozů. Při přechodu zemřelo pouze 5 vojáků, přičemž jeden na mrtvici, a 34 koní, což byl z tehdejšího i dnešního pohledu veliký úspěch. 21. května už pochodovaly hlavní francouzské síly údolím řeky Aosty, zatímco generála Lannese zastavila pevnost Bard pod velením kapitána Josepha von Bernkopfa.
Mezitím co Francouzi relativně rychle překračovali Alpy, Rakušané neměli o jejich pochodu ani tušení. Podmaršálek Kaim, který velel vojskům v průsmycích z Turína, nepodnikl žádné iniciativní operace a dá se říci, že štáb pod velením Antona Zacha doslova tápal ve tmě. Jisté zprávy se k němu sice o Záložní armádě dostaly, nikdo si ale nehodlal připustit, že je vojsko určené pro italské válčiště. V rakouských představách měla část armády být vyslaná na německou frontu, a zbytek měl potlačit roajalistické povstání v Lyonu. Aby si však velící Kaim pokryl všechny možné výstupy ze Švýcarska, zablokoval hrstkami jednotek každý přístup. Tím rozdrobil svoje síly a umožnil francouzským silám ještě jednodušší průchod. Nebyla to však zcela jeho chyba, jelikož z rakouského štábu žádné pokyny pro případ francouzského útoku nepřišly.
vlevo|náhled|upright|Pevnost Bard, která zablokovala francouzský postup (nynější vzhled)