Albánie ( nebo ), plným názvem Albánská republika (albánsky ) je stát v jihovýchodní Evropě. Leží na Balkáně na pobřeží Jaderského a Jónského moře a na pevnině sousedí s Černou Horou na severozápadě, s Kosovem na severovýchodě, se Severní Makedonií na východě a Řeckem na jihu. Albánská krajina zahrnuje jak členité pohoří Prokletije, pohoří Korab, tak úrodné nížinné roviny táhnoucí se od pobřeží moře. Dělí se na 12 krajů, na ploše asi 29 000 km² žije 2,4 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem země je Tirana, následují Drač (Durrës), Vlora, Elbasan a Skadar. Drtivou většinu obyvatelstva tvoří etničtí Albánci, úředním jazykem je albánština; 48 % obyvatel vyznává islám, 8 % jsou římští katolíci a 7 % pravoslavní.
Ve starověku osídlili Ilyrové severní a centrální oblasti Albánie, zatímco Epiroté žili na jihu. Na pobřeží bylo založeno několik významných řeckých kolonií. Ve 2. století př. n. l. byl region připojen k Římské republice a po rozdělení Římské říše se stal součástí Byzantské říše. První známé albánské autonomní knížectví – Arbešské knížectví – vzniklo ve 12. století. Albánské království, Albánské knížectví a Benátská Albánie vznikly mezi 13. a 15. stoletím v různých částech země spolu s dalšími albánskými knížectvími a politickými celky. Koncem 15. století se Albánie stala součástí Osmanské říše, a to až do roku 1912, kdy byl vyhlášen nezávislý moderní albánský stát. V roce 1939 bylo Albánské království napadeno Itálií a stalo se Velkou Albánií, která se během druhé světové války stala protektorátem nacistického Německa. Po válce vznikla Albánská socialistická lidová republika, která trvala až do revolucí v roce 1991, které skončily pádem komunismu v Albánii a nakonec vznikem současné Albánské republiky.
Albánie je unitární parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Patří mezi rozvojové země, v indexu lidského rozvoje je na 67. místě na světě, její ekonomice s vyšším středním příjmem dominuje sektor služeb, následovaný zpracovatelským průmyslem. Po pádu komunismu v roce 1990 prošla Albánie procesem přechodu od centralizovaného plánování k tržnímu hospodářství.Reports: Poverty Decreases in Albania After Years of Growth. Dow Jones Newswires, 201-938-5500 201-938-5500 201-938-5500.Nasdaq.com"Albania plans to build three hydropower plants". People's Daily"Strong GDP growth reduces poverty in Albania-study". Reuters.Forbes.com Svým občanům poskytuje sociální zabezpečení, všeobecný systém zdravotní péče a bezplatné základní a střední vzdělání. Albánie je členem Organizace spojených národů, Světové banky, Severoatlantické aliance, Světové obchodní organizace, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace islámské spolupráce a UNESCO. Od roku 2014 je oficiálním kandidátem na členství v Evropské unii. Je jedním ze zakládajících členů Energetického společenství pro jihovýchodní Evropu, Organizace pro černomořskou hospodářskou spolupráci a Unie pro Středomoří.
Název Historický původ názvu „Albánie“ lze vysledovat až do středověké latiny, přičemž se předpokládá, že jeho základ je spojen s ilyrským kmenem Albánců. Tato souvislost získává další podporu v díle starořeckého geografa Klaudia Ptolemaia z 2. století n. l., kam zahrnul sídlo Albanopolis ležící severovýchodně od Drače.Madrugearu A, Gordon M. The wars of the Balkan Peninsula. Rowman & Littlefield, 2007. p. 146. Přítomnost středověkého osídlení s názvem Albanon nebo Arbanon naznačuje možnost historické kontinuity. Přesný vztah mezi těmito historickými zmínkami a otázka, zda Albanopolis bylo synonymem pro Albanon, však zůstává předmětem vědeckých debat.The Illyrians by J. J. Wilkes, 1992, , page 279,"We cannot be certain that the Arbanon of Anna Comnena is the same as Albanopolis of the Albani, a place located on the map of Ptolemy (3.12)"
Byzantský historik Michael Attaleiates ve svém historickém popisu z 11. století uvádí nejstarší nezpochybnitelnou zmínku o Albáncích, když se zmiňuje o tom, že se v roce 1079 zúčastnili povstání proti Konstantinopoli. Kromě toho označil Arbanity za poddané pod vládou vévody z Dyrrachia.Robert Elsei. The Albanian lexicon of Dion Von Kirkman. Earliest reference to the existence of the Albanian language, pp. 113–122. Ve středověku se Albánie označovala jako Arbëri nebo Arbëni, její obyvatelé se označovali jako Arbëreshë nebo Arbëneshë. Albánci používají při označování svého národa výrazy Shqipëri nebo Shqipëria, což jsou označení, jejichž historický původ sahá až do 14. století, avšak teprve na přelomu 17. a 18. století tyto výrazy postupně mezi Albánci vytlačily Arbëria a Arbëreshë, tyto dva výrazy jsou obecně vykládány jako symboly „Dětí orlů“ a „Země orlů“.Kristo Frasheri. History of Albania (A Brief Overview). Tirana, 1964.
Dějiny
vlevo|náhled|Mohylové pohřebiště v Kamenici (dnes součást města Korçë) Důkazy o paleolitické populaci neandrtálců na území Albánie byly objeveny na jihu země v Xarrë (v kraji Vlora) a v jejím středu, nedaleko Tirany, v pohoří Dajti. Mezi objevené předměty v jeskyni poblíž Xarrë patří nástroje z pazourku a jaspisu, zatímco v Dajti šlo o kostěné a kamenné nástroje podobné těm z aurignacienské kultury. Ve střední a jižní Albánii bylo nalezeno také mnoho artefaktů z doby železné a bronzové, poblíž mohylových pohřebišť. vlevo|náhled|Ruiny Foiniké Archeologové došli k závěru, že tyto oblasti byly osídleny od poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem indoevropskými lidmi, kteří mluvili protořeckým jazykem. Část této historické populace se později kolem roku 1600 př. n. l. přestěhovala do Mykén, kde založila mykénskou civilizaci. Dalším starořecky mluvícím kmenem byli Chaoniané na jihu dnešní Albánie, ti vybudovali město Foiniké (dnešní Finiq). Jejich území se později stalo součástí Epiru, důležitého antického království, jež ovlivňovalo i starořecké dějiny. vlevo|náhled|Mince s vyobrazením Ballaiose, vládce kmene Ardiaei v letech 260-230 př. n. l. Dalším z příchozích kmenů byli Thrákové, kteří se usadili zejména na západě země. Důležitou skupinou kmenů pro albánskou etnogenezi pak byli Ilyrové, kteří se na albánském území začali objevovat kolem roku 2000 př. n. l.. Byli to lidé mluvící indoevropským jazykem. Ilyrský kmen Albanoi dal zemi její dnešní název. Ovšem jen pro svět, v Albánii samotné převládá označení Shqipëria, které bylo odvozeno od slovesa mluvit či "mluvit jasně, srozumitelně". Nejdůležitější ilyrský kmen, který ovládal většinu dnešní Albánie, se však nazýval Ardiaei. K nejvýznamnějším ilyrským památkám v Albánii patří ruiny města Byllis.
Antika vlevo|náhled|Pozůstatky Apollonie Starověké antické zdroje často hovoří o oblasti dnešní Albánie jako o Ilýrii. Je ovšem sporné, zda šlo skutečně o státní útvar, ilyrské kmeny se patrně nikdy zcela nesjednotily. Ilyrské území nakonec začali kolonizovat zhruba v 7. století př. n. l. Řekové. Z této doby například pochází Butrint, město na jihu země. Dnes je památkou UNESCO. Další významnou řeckou osadou na území dnešní Albánie byla Apollonia, na jejíž akademii studoval i císař Augustus. Řekové v takových osadách vytvářely uzavřenou oligarchii (jak si povšiml i Aristotelés ve své Politice), která ovládala většinové a původní ilyrské obyvatelstvo (v případě Apollonie to byl ilyrský kmen Taulantů). Další z řeckých kolonií byl Epidamnos (Římany nazývaný Dyrrachium, dnes Drač). Thúkydidés vnitřní spory v Epidamnu označil za příčinu peloponéské války. náhled|Královna Teuta nařizuje popravu římských vyslanců Řekové Ilyry silně ovlivnili, nikdy je však zcela neovládli. Zejména Ardiaeiové, s hlavním městem ve Skadaru, si udržovali nezávislost a jejich král Agron a jeho manželka Teuta, jež vládla po jeho smrti, vytvořili silný stát, který se nadechoval k mohutné expanzi. Ta však narazila na moc Říma, který vyhlásil království Ardiaeiů roku 229 př. n. l. válku, pod záminkou, že podporuje pirátství. Tím začaly tzv. ilyrské války. Skončily roku 167 př. n. l., kdy Římané porazili a uvěznili posledního nezávislého ardiaeiského krále Gentia. Tím byl dokončen římský zábor ilyrského, tedy dnešního albánského území. vlevo|náhled|Římský amfiteátr v Drači Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Římané dnešní albánské území zahrnuli do několika provincií: Ilyrica, Dalmácie, Makedonie, Moesie i Epiru. V pozdějších dobách to pak byly Horní Moesie a v roce 284 pak provincie Praevalitana, jejímž hlavním městem byla Scodra (dnešní Skadar).
Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení Římské říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala až do roku 1204. Vymizení ilyrské etnické identity zůstává nevyjasněnou otázkou, patrně souvisí se slovanskými invazemi do oblasti v 6. a 7. století. Právě ze 7. století pochází poslední písemná zmínka o Ilyrech.
Středověká knížectví náhled|vlevo|Albánská knížectví ve 14. století|215x215pixelů Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Z roku 1079 pochází první písemná zmínka o Albáncích, v díle byzantského kronikáře Michaela Attaleiatese. Velké křesťanské schizma rozštěpilo v 11. století i Albánii, sever se stal katolickým, jih pravoslavným. náhled|Prapor Arbešského knížectví Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Jeho prvním vládcem byl archont Progon, střediskem město Kruja. Stát existoval 65 let, než se musel podrobit Epirskému despotátu. vlevo|náhled|215x215pixelů|Ruiny kláštera Shirgj, který nechala postavit Helena z Anjou Několik let po rozpadu Arbašského knížectví uzavřel francouzský a sicilský král Karel z Anjou, v součinnosti s papežem, dohodu s albánskými vládci a slíbil, že bude chránit jejich starověké svobody. V roce 1272 tak založil Albánské království a dobyl pro něj území na úkor Epirského despotátu. Následně bylo v zemi velmi šířeno katolictví, zejména díky Karlově sestřenici Heleně z Anjou, za jejíž vlády bylo postaveno kolem 30 katolických kostelů a klášterů především v severní Albánii.
Ve 14. až 15. století držela pás albánského pobřeží Benátská republika (tzv. Benátská Albánie).
Do své Srbské říše území nakrátko začlenil Štěpán Dušan. Albáncům se pak podařilo založit řadu dalších, menších států, jako byl Artský despotát (1359–1416), Albánské knížectví (1328–1415), Kastriotské knížectví (1389–1444), Knížectví Muzaka (1280–1417, 1444-1450) nebo Dukagjinské knížectví (1387–1444).
Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov.
Osmanská nadvláda vlevo|náhled|Skanderbeg Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, v roce 1431 obsadili většinu Albánie. Tisíce Albánců následně uprchly do západní Evropy, zejména do Kalábrie, Neapole, Ragusy a na Sicílii, jiní hledali ochranu v nepřístupných albánských horách. Proti Osmanům se postavila Lezhská liga vedená Gjergjem Kastriotim Skanderbegem, který dokázal na 20 let jejich vliv dočasně odstranit. Stal se tak legendou a klíčovou figurou, k níž se vztahuje moderní albánský nacionalismus.
Osmané v Albánii ale nakonec vládli dalších pět století. Vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám i vlastní kulturu. Katolíci konvertovali ve většině v 17. století, pravoslavní v osmnáctém. Obchod pomohli rozhýbat Židé vyhnaní ze Španělska, jimž Osmané dovolili se v Albánii usadit – zejména město Vlora se stalo prosperujícím obchodním centrem. Dlouhodobě však osmanský systém znamenal úpadek – zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.náhled|219x219bod|Abdyl Frashëri vlevo|náhled|180x180pixelů|Hrobka rodu Köprülü