Belgie , plným názvem Belgické království, je stát v severozápadní Evropě. Na severu sousedí s Nizozemskem, na východě s Německem, na jihovýchodě s Lucemburskem, na jihozápadě s Francií a na severozápadě se Severním mořem. Sever země je nížinatý a rovinatý, na jihu se nacházejí hornaté Ardeny, klima je mírné oceánské. Belgie se dělí na tři regiony se značnou autonomií: Vlámsko, Valonsko a Bruselský region; na ploše asi 31 000 km² žije 11,8 milionu obyvatel, což z ní činí 6. nejhustěji osídlenou zemi Evropy. Hlavním městem a největší metropolitní oblastí je Brusel, dalšími velkými městy jsou Antverpy, Gent, Charleroi a Lutych. Většinu obyvatel tvoří Belgičané. Belgie je domovem dvou hlavních jazykových společenství: Vlámského společenství, které tvoří asi 60 % obyvatelstva, a Francouzského společenství, které tvoří asi 40 % obyvatelstva. Ve východních kantonech existuje malé německy mluvící společenství. Region hlavního města Bruselu je oficiálně dvojjazyčný v francouzštině a nizozemštině.
Necelá polovina populace se hlásí ke křesťanství.
Centrální poloha Belgie od středověku znamenala, že tato oblast byla relativně prosperující a obchodně i politicky propojená se svými většími sousedy. Dnešní podoba země vznikla po belgické revoluci v roce 1830, kdy se oddělila od Spojeného království nizozemského, k němuž bylo po Vídeňském kongresu v roce 1815 připojeno jižní Nizozemsko (zahrnující většinu dnešní Belgie). Název zvolený pro nový stát je odvozen od latinského slova Belgium, které bylo použito v "galských válkách" Julia Caesara k popisu nedalekého regionu v období kolem roku 55 př. n. l.C. Julius Caesar, De Bello Gallico, book 8, chapter 46. Belgie byla také dějištěm bojů evropských mocností a vysloužila si přezdívku "bojiště Evropy",—The book reviewer, Haß, attributes the expression in English to James Howell in 1640. Howell's original phrase "the cockpit of Christendom" became modified afterwards, as shown by:
—and as such coined for Belgium:
(See also The Nuttall Encyclopaedia) přičemž tuto pověst posílily ve 20. století obě světové války.
Belgie se podílela na průmyslové revoluci a v průběhu 20. století vlastnila řadu kolonií v Africe. V letech 1885-1908 se Svobodný stát Kongo, který byl v soukromém vlastnictví belgického krále Leopolda II., potýkal s rozsáhlými krutostmi a nemocemi; po protestech veřejnosti v Evropě Belgie toto území anektovala jako kolonii. Belgická koloniální říše získala nezávislost v letech 1960-1962. Druhá polovina 20. století byla poznamenána rostoucím napětím mezi nizozemsky a francouzsky mluvícími občany, které bylo živeno jazykovými a kulturními rozdíly a nerovnoměrným hospodářským rozvojem Vlámska a Valonska. Tento přetrvávající antagonismus vedl k několika dalekosáhlým státním reformám, jejichž výsledkem byl přechod od unitárního k federálnímu uspořádání v letech 1970-1993. Navzdory reformám napětí přetrvává; země se potýká se silnými separatistickými náladami mezi Vlámy, s kontroverzními jazykovými zákony a s roztříštěnou politickou scénou, která po federálních volbách v roce 2010 vyústila v rekordních 589 dní bez sestavení vlády.
Belgie je konstituční lidovou monarchií a federální parlamentní demokracií, hlavou státu je král, zákonodárnou moc má dvoukomorový federální parlament. Belgie je vyspělou zemí s vyspělou vysokopříjmovou ekonomikou. V indexu lidského rozvoje zaujímá 12. místo na světě. Nezaměstnanost ve Valonsku je více než dvakrát vyšší než ve Vlámsku, které po druhé světové válce zažívalo rozmach. Belgie je jedním ze šesti zakládajících členů Evropské unie a její hlavní město Brusel je také de facto jejím hlavním městem. Belgie je také zakládajícím členem eurozóny, Severoatlantické aliance (NATO), OECD a Světové obchodní organizace, Beneluxu a schengenského prostoru. V Bruselu také sídlí řada významných mezinárodních organizací, například NATO.
Název Název Belgie vychází z římské provincie Gallia Belgica. Tuto severovýchodní část Galie obývaly kmeny keltského (tj. Belgové) a germánského (tj. Germani cisrhēnani) původu. V 18. století bylo francouzské přídavné jméno belgique považováno za ekvivalent nizozemský (místo přívlastku neshodného: de Pays-Bas); například krátce existující nezávislý nizozemský stát z roku 1790 se ve francouzštině nazýval États belgiques unis a v nizozemštině se obvykle nazýval Verenigde Nederlandse Staten. V té době však nizozemští patriotové svůj původ odvozovali od germánského kmene Batavů a v Nizozemí byla s pomocí Francie vyhlášena Batávská republika (1795–1805). Jižní jazykově nejednotné Nizozemí se proti svému připojení (1815) k severnímu Nizozemí vzbouřilo (1830) a názvem svého samostatného státu se přihlásilo k dědictví keltského kmene. Nizozemsky België, ve francouzštině la Belgique, zpodstatnělé přídavné jméno, funkci přídavného jména převzalo slovo belge.
Dějiny
vlevo|náhled|Pazourkové doly ve Spiennes Na území Belgie, nedaleko městečka Engis, byly v letech 1829–30 objeveny vůbec první pozůstatky lidského druhu, který pak získal jméno podle pozdějších objevů v údolí Neandertal v Německu – člověk neandrtálský. Neandrtálci žili na území Belgie již 100 000 let př. n. l.
V neolitu zasahovala na belgické území kultura s lineární keramikou. Specifické na jejích projevech v Belgii bylo jinde nepříliš obvyklé opevňování vesnic zdmi. K nejcennějším pozůstatkům po této kultuře patří doly ve Spiennes, kde neolitičtí obyvatelé těžili pazourky, a které byly roku 2000 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První zemědělskou kulturou na území Belgie byla michelsberská kultura.vlevo|náhled|Zeď z římských časů ve městě Tongeren (Římany zvaném Atuatuca)Na konci doby bronzové, okolo roku 1750 př. n. l., území začaly osidlovat keltské kmeny. V dobách římské říše byly tyto kmeny, nacházející se v oblasti mezi Severním mořem, Rýnem, Seinou a Marnou (tj. na jihu dnešního Nizozemska, v Belgii, severní Francii a na západě Německa), označovány latinským slovem Belgae, tedy Belgové. Odtud pochází název státu Belgie. Z genetického výzkumu však vyplývá, že dnešní Belgičané mají s dávnými Belgy pramálo společného. V letech 59 – 52 př. n. l. si Belgy podrobil římský vůdce Julius Caesar a připojil jejich území k Římské říši. Ve svých zápiscích přitom Belgy označil za „nejstatečnější z Galů”. V roce 27 př. n. l. byla z území Belgů vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v Remeši. Část dnešního belgického území spadala i do římské provincie Germania Inferior. náhled|200x200pixelů|Servác z Tongeren V letech 406–407 pak území dnešní Belgie osídlil germánský kmen Franků. Severní část dnešního území se velmi germanizovala, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící Galořímané – to byl prapočátek současného jazykového rozštěpení země. V roce 450 Frankové expandovali do Galie, kde založili Franskou říši, jejíž součástí byla i Belgie. Během 7. století byla Belgie christianizována, přičemž klíčovou úlohu sehrál Servác z Tongeren.
Po rozpadu Franské říše Karla Velikého došlo k rozdělení belgického území mezi západofranskou říši Karla Holého a říši Lothara I. Hranici mezi oběma říšemi tvořil tok řeky Šeldy. Později se většina Belgie, včetně východních Flander, stala součástí Svaté říše římské, zatímco většina Flander byla lénem francouzského krále.
V průběhu středověku se oblast postupně rozdrobila na množství drobných feudálních států (Brabantské vévodství, Flanderské hrabství, Dolní Lotrinsko ad.). Nicméně ve 14. a 15. století řadu z nich sjednotili burgundští vévodové. V roce 1477 Karel Smělý zahynul v bitvě u Nancy, čímž burgundští vévodové vymřeli. Belgii a vůbec celé Nizozemí zdědili Habsburkové. Vzniklo Habsburské Nizozemí, v 16. století nazývané Sedmnáct provincií, to poté, co řada z jeho součástí získala jistou autonomii, na území dnešní Belgie zejména Lutyšské knížecí biskupství.
náhled|vlevo|Výjev z Belgické revoluce Ke klíčovému zlomu došlo za Osmdesátileté války (1568–1648), která se v posledních třiceti letech kryla i s třicetiletou válkou (1618–1648). Zatímco severní Nizozemí si dokázalo uchovat nezávislost, jeho jižní část, dnešní Belgie, byla dobyta Španěly a připadla španělské, později rakouské větvi Habsburků. Na konci 18. století se během napoleonských válek Belgie nakrátko zmocnili Francouzi. Roku 1815, po Napoleonově porážce u Waterloo na současném belgickém území, se Belgie stala součástí Spojeného království nizozemského. Po 15 letech, v roce 1830, však vypukla v bruselském operním domě La Monnaie revoluce, která vedla ke vzniku samostatného Belgického království, které se stalo nezávislou a neutrální konstituční monarchií. Jako první belgický král usedl na trůn o rok později Leopold I. Nizozemci a velmoci uznali Belgii londýnskou smlouvou z roku 1839. náhled|Britská karikatura krále Leopolda II. Berlínská konference z roku 1885 darovala africké území nazvané Svobodný stát Kongo belgickému králi Leopoldovi II. jakožto jeho osobní državu. Tím začala jedna z nejkontroverznějších kapitol belgických dějin. V Kongu byla zavedena nucená práce domorodců a Leopold II. žádal po Konžanech plnění tvrdých kvót na výrobu slonoviny a kaučuku. Jejich plnění bylo vymáháno brutálními metodami, které ve svém souhrnu připomínaly genocidu. Odhaduje se, že během Leopoldovy tyranie zemřelo téměř 10 milionů Afričanů, mnozí z nich podlehli nemocem jako neštovice nebo spavá nemoc, které se v Konžské pánví začaly šířit v důsledku kolonizace.John D. Fage, The Cambridge History of Africa: From the earliest times to c. 500 BC, Cambridge University Press, 1982, s. 748. Statisíce lidí byly vystaveny trestu useknutí ruky. Mezinárodní kritika přiměla krále Leopolda II. roku 1908 svou osobní državu předat belgickému státu se statusem „klasické“ kolonie. Od té doby byla nazývána Belgické Kongo. Belgická vyšetřovací komise z roku 1919 odhadla, že počet obyvatel Konga se za belgické vlády snížil na polovinu počátečního stavu. Během první světové války Belgičané z území Konga obsadili také území Ruanda-Urundi (dnešní Rwandu a Burundi), které tehdy bylo kolonií Německého císařství. V roce 1924 jim Společnost národů toto území svěřila do koloniální správy. náhled|Zničené město Ypry, 1918|vlevo Během první světové války byla Belgie přes svoji deklarovanou neutralitu napadena Německem, v rámci Schlieffenova plánu útoku na Francii obchvatem. Velká část bojů na západní frontě se odehrála v západních částech Belgie. Počáteční měsíce války jsou někdy nazývány „znásilnění Belgie“ kvůli řadě německých excesů. Belgie během okupace též čelila potravinové krizi. Mezinárodní pomoc zorganizoval budoucí americký prezident Herbert Hoover. Jeho organizace nakonec sytila až 10 milionů lidí denně. Často je to označováno za jeden z nejpozoruhodnějších humanitárních výkonů v dějinách. V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně užit bojový plyn yperit.
Po válce, v níž Němci nakonec prohráli, získala Belgie krom některých německých kolonií v Africe i dva pruské okresy Eupen a Malmédy, a tedy i německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (v účinnost vešla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura belgický frank na lucemburském území a naopak. náhled|Pevnost Breendonk, místo nacistických krutostí