Archiepiskopie Bělehrad-Karlovci je eparchie Srbské pravoslavné církve.

Území a titul biskupa Zahrnuje území města Bělehrad a jeho okolí, včetně Zemunu. Součástí archiepiskopie je několik monastýrů; Rajinovac, Rakovica, Slanci, Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu, svatého archanděla Gabriela, svatého Kryštofa, Drobnjaci a pećský monastýr.

Eparchiálnímu biskupovi náleží titul arcibiskup pećský, metropolita bělehradsko-karlovacký a patriarcha srbský.

Historie

Starověké biskupství Počátky křesťanství na území starověkého města Singidunum (dnes Bělehrad) se datují do 4. století. V tomto období zde již existovalo biskupství, jehož biskupové Ursacius a Secundianus byly zapojeni do ariánského sporu. Počínaje rokem 535 bylo toto biskupství podřízeno nově zřízenému arcibiskupství, jehož centrum se nacházelo ve městě Justiniana Prima (dnes poblíž města Lebane). Na počátku 7. století biskupství zaniklo.

Středověká eparchie a metropolie Bělehradská eparchie byla obnovena v průběhu 9. století. Prvním známým bělehradským biskupem z té doby byl Sergij, který je zmíněn v roce 878. Během 11.–12. století byla eparchie součástí ochridské archiepiskopie. Na konci 13. století dostal bývalý srbský král Stefan Dragutin od uherského krále správu nad Bělehradem s Mačvou. V té době byla bělehradská eparchie začleněna do srbské archiepiskopie se sídlem v Peći. Spolehlivé údaje o činnosti tehdejších bělehradských pravoslavných biskupů pocházejí z let 1290 a 1315. V té době se eparchie nazývala také mačvanskou eparchií.

Na samém začátku 15. století se bělehradská eparchie stala jednou z nejdůležitějších v srbském patriarchátu. Byla zde zřízena metropolie. Během 15. století se počet pravoslavných Srbů v podunajské a zadunajské oblasti neustále zvyšoval v důsledku imigrace obyvatelstva z jižních srbských, válkou zničených oblastí. S návratem Bělehradu pod uherskou vládu (1427) byli metropolité považováni za duchovní vůdce všech pravoslavných Srbů v jižních Uhrách. Jak dokládá listina uherského krále Matyáše Korvína z roku 1479, která byla udělena tehdejšímu bělehradskému metropolitovi Joanikimu, jejich jurisdikce se nakonec rozšířila daleko na sever, až do oblasti Maramureš obývané pravoslavnými Rusíny.

V té době se pravoslavní Srbové v oblastech jižního Uherska již stali velmi početnými. V roce 1481 vydal uherský král Matyáš zvláštní dekret, kterým osvobodil pravoslavné Srby od placení desátků latinským biskupům. Jeho nástupce, král Vladislav II., potvrdil novým dekretem z roku 1495 osvobození pravoslavných Srbů, Rumunů a Rusínů v Uhrách od placení desátků latinskému duchovenstvu.

Bělehradsko-sremská eparchie a pozdější dějiny Po dobytí Bělehradu Osmany (1521) došlo v církevním systému k významným změnám. Bělehradská eparchie dočasně spadala pod jurisdikci Ochridské archiepiskopie. V této době selhal pokus metropolity Pavla ze Smedereva o obnovení nezávislosti srbského patriarchátu. Ačkoli jeho pokus selhal, myšlenka nebyla opuštěna a nakonec byla realizována v roce 1557, kdy díky zásluhám srbského patriarchy Makarije I. došlo k definitivní obnově srbského patriarchátu s centrem v Peći. Došlo k nové reorganizaci hierarchických vztahů na bývalých uherských územích. Od té doby byla bělehradsko-sremská eparchie součástí obnoveného srbského patriarchátu a její biskupové v průběhu 16. a 17. století nesli titul metropolity. Během Dlouhé turecké války (1593-1606) došlo v oblasti středního Dunaje k masovému hnutí pravoslavných Srbů, známému jako Banátské povstání, které posloužilo Turkům jako záminka k převozu ostatků svatého Sávy do Bělehradu a jejich spálení.

Během Velké turecké války habsburská armáda dobyla Bělehrad (1688). Metropolitou bělehradským byl Simeon (Ljubibratić), který v roce 1690 uprchl do Uherska spolu se srbským patriarchou Arsenijem III. Až do konce války (1699) zůstala eparchie rozdělena na jižní část pod tureckou vládou a severní část pod habsburskou vládou. Nový srbský patriarcha Kalinik I. jmenoval na turecké straně nového bělehradského metropolitu Michaela, zatímco starý srbský patriarcha Arsenije III. jmenoval na habsburské straně Stefana (Metohiju), který sídlil ve Sremských Karlovcích. Dvě sídla (Bělehrad a Karlovci) byla znovu sjednocena v letech 1726–1739 a poté znovu rozdělena po skončení rakousko-turecké války (1737–1739). Poté zůstala sremská eparchie součástí Karlovacké metropolie (po roce 1848 Karlovacký patriarchát) až do roku 1920, zatímco bělehradská eparchie byla navrácena pod jurisdikci srbských patriarchů z Peće. Po zrušení Pećského patriarchátu v roce 1766 přešla bělehradská eparchie pod jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu.

V roce 1831 získala pravoslavná církev v Srbském knížectví autonomii od konstantinopolského patriarchátu a Bělehrad se stal sídlem arcibiskupa, který se stal metropolitou Srbska. Území eparchie bylo velmi rozsáhlé a zahrnovalo oblasti dnešních eparchií Šumadija a Braničevo. Roku 1879 obdržela metropolie autokefalitu. V roce 1920 se Bělehradská metropolie sloučila s dalšími srbskými církevními provinciemi a vytvořila jednotnou Srbskou pravoslavnou církev.

Seznam biskupů Sergije (kolem roku 878) Jovan (kolem roku 1317) Isidor (asi 1415–1423) Grigorije (asi 1438–1440) Joanikije (kolem roku 1479) Filotej (jmenován roku 1481) Teofan (kolem roku 1509) Maxim (Branković) (1513–1516) Roman (kolem roku 1532) Longin (1545–1548) Jakov (1560–1561) Serafim (před rokem 1588) Makarije (1588–1589) Luka (kolem roku 1596) Joakim (1607–1611) Visarion (1612) Avesalom (1631–1632) Ilarion (1644–1662) Jefrem (1662–1672) Elevterije (1673–1678) Pajsije (1680–1681) Simeon (Dubibratić) (1682–1690) Michailo I. (1699–1705) Mojsije (Petrović) (1713–1730) Vikentije (Jovanović) (1731–1737) Sofronije (1739–1745) Vićentije I. Stefanović Kalinik

Pod jurisdikcí konstantinopolského patriarchátu Jeremija (Papazoglu) (1761–1784) Dionisije (Papazoglu) (1784–1791) Metodije (1791–1801) Leontije (Lambros) (1801–1813) Dionisije II. (1813–1815) Agathangelos (1815–1825) Kirilo (1825–1827) Antim (1827–1831)

Bělehradská metropolie (1831–1920) Melentije (Pavlović) (1831–1833) Petar (Jovanović) (1833–1859) Michailo (Jovanović) (1859–1881) Teodosije (Mraović) (1881–1889) Michailo (Jovanović) (1889–1898) podruhé Inokentije (Pavlović) (1898–1905) Dimitrije (Pavlović) (1905–1920)

Patriarchové srbští Dimitrije (1920–1930) Varnava (1930–1937) Gavrilo V. (1938–1950) Vikentije II. (1950–1958) German (1958–1990) Pavle (1990–2009) Irenej (2010–2020) Porfirij (od 2021)

Odkazy Reference

Externí odkazy

Oficiální stránky Srbské pravoslavné církve

Bělehrad