Reprodukční spravedlnost (anglicky reproductive justice) je koncept, který propojuje reprodukční práva s principy sociální, rasové a genderové spravedlnosti. Na rozdíl od užšího pojmu reprodukčního práva, který se soustředí především na právní a zdravotnický přístup k antikoncepci a interrupcím, vychází reprodukční spravedlnost z širšího rámce lidských práv a zdůrazňuje, že skutečná svoboda rozhodování o reprodukci je podmíněna sociálními okolnostmi, jako jsou příjmové nerovnosti, rasová diskriminace, přístup ke zdravotní péči, dostupnost bydlení, bezpečné životní prostředí či absence násilí.
Podle organizace SisterSong Women of Color Reproductive Justice Collective, která dodnes platí za jednu z nejvýznamnějších organizací, jenž se zabývá tímto tématem, představuje reprodukční spravedlnost lidské právo na osobní tělesnou autonomii, právo rozhodnout se, zda mít či nemít děti, a možnost vychovávat své děti v bezpečném a udržitelném prostředí. SisterSong byla první organizací, která vznikla s cílem rozvíjet hnutí reprodukční spravedlnosti. Toto hnutí bylo formálně založeno v roce 1997, kdy se šestnáct organizací vedených ženami barevné pleti – zastupujících domorodé Američanky, Američanky z latinské Ameriky, Afroameričanky a Asiatky – spojilo a založilo neziskovou organizaci SisterSong s cílem vytvořit celonárodní platformu pro prosazování reprodukční spravedlnosti. Na přelomu tisíciletí začaly vznikat další organizace, které se k tomuto rámci hlásily, nebo přetvořily svou činnost tak, aby odpovídala principům reprodukční spravedlnosti.
Historie Koncept reprodukční spravedlnosti vznikl v 90. letech 20. století jako reakce na hnutí reprodukčního práva. To totiž jen zřídka zahrnovalo faktory jako nízký příjem, barvu pleti, zdravotní postižení či osoby z LGBT+ komunity, což u mnoha vyvolávalo pocity vyloučení. Tyto skupiny měly za to, že tehdejší hnutí za reprodukční práva se soustředilo především na spor mezi zastánci a odpůrci interrupcí („pro-choice“ vs. „pro-life“), opomíjelo širší sociální a ekonomické souvislosti a argumentovaly tím, že reprodukční právo je bezcenné, pokud k němu nemají lidé přístup. Proto v roce 1994 vznikl pojem reprodukční spravedlnost, který reprodukční právo se sociální spravedlností spojuje. Vznikl jako organizační rámec, který byl vytvořen skupinou černošských žen, které své uskupení pojmenovaly „Women of African Descent for Reproductive Justice“ (Ženy afrického původu pro reprodukční spravedlnost).
Skupina žen se v roce 1994 setkala v Chicagu na konferenci pořádané organizacemi Illinois Pro-Choice Alliance a Ms. Foundation for Women s cílem formulovat společné prohlášení reagující na návrh administrativy prezidenta Billa Clintona týkající se zavedení univerzální zdravotní péče. Konference byla naplánována krátce před Mezinárodní konferencí o populaci a rozvoji v Káhiře, na níž bylo potvrzeno, že právo jednotlivce plánovat vlastní rodinu představuje základní součást celosvětového rozvoje. Nově vytvořený koncept představily prostřednictvím celostránkového prohlášení s názvem „Black Women on Universal Health Care Reform“ („Černošské ženy k reformě univerzální zdravotní péče“), které podepsalo více než 800 osob a které bylo zveřejněno v denících The Washington Post a Roll Call.
Mezi zakladatelky konceptu reprodukční spravedlnosti patřily Loretta Ross, Elizabeth Terry, Cynthia Newbille, Terri James, Evelyn S. Field, Alma Crawford, Bisola Marignay, Toni M. Bond Leonard, Cassandra McConnell, Mable Thomas, Winnette P. Willis a Kim Youngblood.
Koncept a principy reprodukční spravedlnosti Koncept reprodukční spravedlnosti spočívá v zabránění diskriminačním procesům. Stojí na třech vzájemně propojených souborech lidských práv:
Právo mít dítě za podmínek, které si člověk sám zvolí. Včetně typu porodnické péče. Právo nemít dítě a zajistit si přístup k bezpečné antikoncepci a interrupci Právo vychovávat děti v prostředí podle vlastního výběru tedy bez institucionálního, strukturálního a mezilidského násilí za pozitivních sociálních, zdravotních a ekologických podmínek.
Někdy je zahrnován čtvrtý princip, právo na sexuální sebeurčení.
Tyto základní principy jsou zakotveny v dokumentu OSN o Sexuálním a reprodukčním zdraví a právech. Tento rámec umožňuje prosazování a vymáhání individuálních i kolektivních práv na základě kolektivních zkušeností různých komunit čelícím útlaku. Je zde jasně obsažen rozdíl mezi neoliberláními individualistickými přístupy, které vycházejí z přesvědčení, že lidé jsou individuálně odpovědní za svou životní situaci a své vlastní reprodukční zdraví. Neberou však v úvahu vliv nerovného rozdělení ekonomických a jiných zdrojů.
Reprodukční práva a sociální spravedlnost Reprodukční spravedlnost je kombinací reprodukčních práv a sociální spravedlnosti. Zaměřuje se také na snahu poukázat na otázky dostupnosti zdrojů na kolektivní úrovni a kritizuje hnutí, která se zaměřují výlučně na individuální práva, jako například právo na potrat.
Právo na potrat je důležité pro všechny osoby, které mohou otěhotnět. Zásadní problém ale spočívá v tom, že ne všechny osoby, by mohly tohoto práva využít. Reprodukční spravedlnost zahrnuje do požadavků také adekvátní přístup a sociální podmínky.
Reprodukční spravedlnost se snaží zahrnovat oba dva aspekty do své agendy – jak práva individuální, tak práva kolektivní.
Intersekcionální přístup reprodukční spravedlnosti Koncept reprodukční spravedlnosti dává prostor zkušenostem a perspektivám marginalizovaných skupin v otázkách sexuality, antikoncepce, interrupce, těhotenství, porodu a rodičovství. Na rozdíl od tradičního pojetí „univerzální ženy“, které přehlíží specifické situace těchto skupin, Loretta Ross, významná zastánkyně reprodukční spravedlnosti, navrhla přístup založený na sdílených, ale ne zcela shodných příbězích reprodukčního útlaku. Tento pohled umožňuje identifikovat společné rysy různých zkušeností a proměnit je v konkrétní politické kroky, čímž podporuje solidaritu a spolupráci mezi různými aktivistickými hnutími.
Rozdíl reprodukční spravedlnosti a hnutím pro-choice Existuje významný rozdíl mezi konceptem reprodukční spravedlnosti a feministickými hnutími jako je například pro-choice, které bývají často s reprodukční spravedlností ztotožňovány.
Rozdíl mezi nimi spočívá zejména v šíři záběru problematiky, kterou daný přístup zahrnuje. Reprodukční spravedlnost se zaměřuje mimo jiné na antinatalistické politiky a eugenické praktiky zaměřené na udržení nízké porodnosti v marginalizovaných komunitách.
Tyto praktiky zahrnují sterilizační programy zaměřené na různé skupiny. V průběhu historie se uplatňovaly například v Grónsku na inuitských ženách v 60. a 70. letech, kterým byla zaváděna nitroděložní tělíska, která zabránila ženě zplodit potomka.
Grónské ženy však nejsou jedinou skupinou, která se stala obětí antinatalistických a eugenických praktik. Metody byly uplatňovány také na Židech, Romech a dalších etnických menšinách. Cílovou skupinou těchto metod byli také zdravotně postižené osoby, domorodé komunity v Peru v 90. letech nebo trans osoby v Německu.
Jedním z příkladů takových sterilizačních metod je antikoncepční prostředek Norplant, který byl využíván ve Spojených státech amerických jako politický nástroj omezení porodnosti v černošských komunitách.
Feministická hnutí jako je pro-choice se zaměřují výhradně na práva na potrat, reprodukční spravedlnost zahrnuje mnohem širší spektrum sociálních problémů.
Situace v České republice Přerušení těhotenství na vlastní žádost bez udání důvodu je v České republice možné do 12. týdne těhotenství, ze zdravotních důvodů pak do 24. týdne. Interrupce na vlastní žádost je zpoplatněna (cenu stanovuje zdravotnické zařízení), interrupce ze zdravotních důvodů je hrazena z veřejného pojištění. Přerušení těhotenství bylo v Československu legalizováno poprvé v roce 1957, následně se v roce 1986 přijala nová podoba zákona platící dodnes.
Situací v České republice se zabývala aktivistická skupina A.S.A.P. (Abortion Support Alliance Prague), která provedla výzkum trvající od ledna do dubna 2024. Byla shromažďována data ze 76 gynekologických oddělení státních nemocnic ČR ze všech krajů. Výzkum se zaměřil i na cenovou dostupnost interrupcí v České republice, přičemž bylo zjištěno, že mediánová cena činí 3926 Kč za miniinterrupci (prováděna do 8. týdne), 4500 Kč za interrupci po 8. týdnu a za farmakologickou interrupci 4000 Kč. Z celé republiky jsou nejvyšší mediánové ceny interrupce v Praze a ve Středočeském a Pardubickém kraji, kde mediánové ceny za chirurgickou interrupci činí 5200 Kč a 7750 Kč. Nejnižší mediánové ceny jsou poté v Královéhradeckém či v Ústeckém kraji, kde chirurgická interrupce stojí 3000 Kč a 4200 Kč.
Další částí výzkumu byla dostupnost interrupcí pro osoby z Evropské unie, přičemž ze 76 oslovených gynekologických zařízení by interrupci osobě bez trvalého pobytu na území ČR provedlo 47 % z nich. 43 % zařízení uvedlo zápornou odpověď, 5 % uvedlo nejednoznačnou odpověď a 4 % se nevyjádřila. Jako důvod záporné odpovědi byla občas uváděna situace v zemi, kde má daná osoba občanství. Podle prohlášení Ministerstva zdravotnictví z roku 2021 ale je možné provést umělé přerušení těhotenství cizinkám na území ČR. Na portálu gov.cz se lze též dočíst, že o umělé přerušení těhotenství v ČR může žádat i občanka Evropské unie. Nicméně i přes tyto skutečnosti se ale zdravotnická zařízení často bojí zákroky osobám z Evropské unie dělat nebo si nejsou jistá.
Existuje i Měsíc reprodukční spravedlnosti, který se koná v dubnu. Klade si za cíl upozornit na problematiku ohledně interrupcí, menstruační chudoby a dalších témat. V dubnu 2025 se v Praze konal již druhý ročník, do kterého byly zapojeny i akademické obce, například FAMU. Konaly se panelové diskuze, promítání snímků či přednášky.
Odkazy Reference
Související články Reprodukční práva Interrupce Antinatalismus Eugenika
Kategorie:Feministická teorie Kategorie:Ženská práva