Fjodor Fjodorovič Lewis (psáno ), (6. září 1767 Haapsalu, Estonsko – 16. dubna 1824 Zelen/Sehlen/Sēļi, Wolmarský rajón, Vidzeme, Lotyšsko) byl baltský šlechtic a generál ve službách Ruského impéria v období francouzských revolučních a napoleonských válek. Koncem 80. let 18. století bojoval proti Švédsku a v první polovině 90. let proti Polsku. Poté se účastnil tažní roku 1805 a 1806–1807, 1809 i 1810. V roce 1812 bránil Rusko před Napoleonovou invazí.

Život a kariéra vlevo|náhled|upright|Znak rodu Lewis of Menar Narodil se v Haapsalu v dnešním Estonsku 6. září 1767 (podle juliánského kalendáře 26. srpna, podle některých autorů však 16. září) do rodiny generálmajora Reinholda Friedricha von Lowis of Menar (1731–1794) a jeho choti Dorothey Elisabeth Clapier de Colongue (1744–1799). Pocházel ze starého skotského rodu. Jeho předek William Lewis odešel v 17. století do služeb švédského krále Gustava Adolfa a za své služby během třicetileté války byl odměněn statky v Livonsku. Území pak v 18. století za vlády Petra Velikého po severní válce připadlo Rusku.

Raná vojenská služba Lewis byl už jako pětiletý v prosinci 1772 zapsán jako kaprál k Moskevskému karabinickému pluku a v listopadu následujícího roku jmenován vachmistrem. Na podzim 1781 se stal auditorem v hodnosti korneta a před koncem téhož roku byl ustanoven plukovním adjutantem Kazaňského kyrysnického pluku. Ve věku 14 let v létě 1782 nastoupil skutečnou aktivní službu, kterou zahájil v hodnosti podporučíka Revelského pěšího pluku, kde byl přidělen ke štábu svého otce. Před koncem následujícího roku byl povýšen na poručíka Kexholmského pěšího pluku a na počátku roku 1786 přeložen k Narvskému pěšímu pluku.

Zúčastnil se rusko-švédské války na finském území v letech 1788–1790. Vyznamenal se v bojích u Fredrikshamnu (Hamina), při zničení mostu na řece Kymmene (Kymijoki) i při přechodu jezera Saimen (Saimaa) po ledě s útokem na opevněnou pozici. V létě 1789 byl povýšen na kapitána, týden nato na sekundmajora a na jaře 1790 na premiérmajora. Po podpisu Värälské mírové smlouvy a ukončení války v srpnu 1790 byl Lewis přeložen do Polocku a od roku 1791 velel praporu granátníků.

Francouzské revoluční války V roce 1792 se účastnil válečného tažení do Polska. V červnu velel „létajícímumu oddílu“ jezdců při dobytí Vilna (Vilnius) a na podzim byl povýšen na podplukovníka. V roce 1794 byl nasazen při potlačení polského Kościuszkova povstání, v létě toho roku bojoval proti povstalcům generála Grabowského u Vilna a o dva měsíce později proti generálu Oginskému u Vilkoměře (Ukmergė). Za svoje zásluhy v Polsku obdržel Řád svatého Jiří 4. třídy.

V létě 1795 byl přeložen k Rižskému karabinýrskému pluku, jenž byl před koncem roku 1796 přejmenován na Rižský kyrysnický pluk. O rok později byl Lewis povýšen na plukovníka a na podzim 1798 se stal velitelem kyrysnického pluku generálmajora Mellera-2 (dříve Rižského). V březnu 1799obdržel hodnost generálmajora a byl ustanoven šéfem Kazaňského kyrysnického pluku, který byl tímto přejmenován na kyrysnický pluk Lewis. Mezitím se již 24. září 1797 v Dorpatu oženil s Johannou Wilhelminou, svobodnou paní von Posse a měl s ní posléze pět dětí.

Napoleonské války V létě 1800 odešel do výslužby, už v prosinci téhož roku se však vrátil, stal se velitelem Jekatěrinoslavského kyrysnického pluku a zároveň adjutantem polního maršála hraběte Ivana Petroviče Saltykova. Kvůli zranění při nešťastném pádu z koně v listopadu 1802 však byl nucen znovu armádu dočasně opustit. Do služby se vrátil v září 1805 a v listopadu téhož roku byl jmenován šéfem Jaroslavského mušketýrského pluku. Sloužil s ním v tzv. Volyňské armádě (Волынская армия) generála Buxhöwdena při tažení na Moravu a 2. prosince 1805 v bitvě u Slavkova velel brigádě složené z Jaroslavského a Novoin­ger­manlandského mušketýrského pluku na levém křídle rusko-rakouské sestavy. Za zásluhy obdržel Řád svatého Vladimíra 3. třídy.

V následující válce čtvrté protifrancouzské koalice v letech 1806–1807 sloužil v armádě generálporučíka Essena-1 při obraně západních hranic Ruska (od Brestu Litevského po Grodno). Bojoval v lednu 1807 u Ostrowa a v květnu téhož roku u Pultuska. Obdržel Řád svaté Anny 1. třídy. Po uzavření tylžského míru byl v prosinci 1807 povýšen na generálporučíka.

Jako velitel 10. pěší divize pomocného sboru generála pěchoty Golicyna se zúčastnil rakouského tažení roku 1809, do bojových operací však přímo nezasáhl. V únoru následujícího roku byl jmenován velitelem sboru Moldavské armády, překročil Dunaj, účastnil se obléhání pevnosti Silistria a bojů u Šumly. Onemocněl však horečkou, musel se vrátit do Rusku a v červnu 1811 byl pro nemoc propuštěn ze služby. vlevo|náhled|Plánek obléhání Gdaňsku roku 1813 V roce 1812 požádal Lewis cara Alexandra I. o opětovné přijetí do služby a v červenci byl zařazen ke sboru generála Essena-1 v Rize. Zúčastnil se tak Vlastenecké války roku 1812 při obraně Ruska před Napoleonovou Velkou armádou (Grande Armée), bojoval proti pruským vojskům u Gross-Eckau, Schlocku, Keckau a Dalenkirchenu. Obdržel Řád svatého Vladimíra 2. třídy a Řád svatého Jiří 3. třídy. Na počátku roku 1813 se v čele sboru zúčastnil obléhání Gdaňsku, po jehož dobytí obdržel Řád svaté Anny 1. třídy, zlatý meč s diamanty „Za chrabrost“ a stuhu Řádu svatého Alexandra Něvského. Byl pak také jmenován velitelem 25. pěší divize ve Varšavském knížectví.

Závěr života náhled|upright|Náhrobek Fjodora F. Lewise a jeho choti Johanny Wilhelminy V říjnu 1814 definitivně odešel ze zdravotních důvodů do výslužby. Usadil se poblíž Derptu v Livonské gubernii, kde zastával různé civilní úřady a doprovázel cara Alexandra I. a pruského krále Fridricha Viléma III. při jejich návštěvě tamního regionu. Od roku 1818 zastával úřad livonského zemského maršálka, což byl nejvyšší představitel šlechty, z něhož v roce 1822 rezignoval kvůli konfliktu s generálním guvernérem markýzem Pauluccim. V roce 1818 zakoupil statky Weißensee a Kawwern, roku 1820 Üllenorm, v roce 1823 zdědil statek Bergshof.

Zemřel 16. dubna 1824 (podle některých autorů však 28. dubna) ve věku 56 let na svém statku Sehlen (Zelen/Sēļi) ve Wolmarském rajónu. Pohřben byl na hřbitově Salisburg. Zanechal po sobě mimo jiné také literární dílo: psal o válkách, kterých se účastnil, zejména o obléhání Gdaňsku, a také různé práce z oblasti opevňování, botaniky či zemědělství. Jeho portrét z roku 1824 namalovaný anglickým portretistou Georgem Dawem se stal součástí Vojenské galerie Státní ermitáže v Petrohradě.

Reference

Literatura

Externí odkazy

Lieutenant General Friedrich von Lowis of Menar na webu Napoleon Series Löwis of Menar, Friedrich v. (1767-1824) v BBLd – Baltisches Biografisches Lexikon digital Friedrich von Lоwis of Menar webu Michaila Odinzova Napoleon a revoluce Friedrich von Löwis of Menar na Military History Wiki

Kategorie:Ruští generálové Kategorie:Osobnosti francouzských revolučních válek Kategorie:Osobnosti napoleonských válek Kategorie:Účastníci bitvy u Slavkova Kategorie:Narození v roce 1767 Kategorie:Narození 6. září Kategorie:Narození v Haapsalu Kategorie:Úmrtí v roce 1824 Kategorie:Úmrtí 16. dubna Kategorie:Úmrtí v Lotyšsku Kategorie:Muži