Válka o kolejnice () byl krycí název diverzní operace prováděné sovětskými partyzány. Probíhala od 3. srpna 1943 do 15. září 1943 koordinovaně na celém okupovaném území SSSR a byla zaměřena na ničení logistických tras zásobování Wehrmachtu.
Výchozí podmínky a cíle operace alt=Partyzánské zóny na území Běloruské SSR v létě 1943 s vyznačenými komunikačními trasami.|náhled|Partyzánské zóny na území Běloruské SSR v létě 1943 s vyznačenými komunikačními trasami.|vlevo
Obecné podmínky Podle německých plánů pro budoucnost Běloruska byla většina obyvatelstva určena k deportaci do oblastí Kavkazu a Sibiře a asi zbývající čtvrtina určena jako pracovní síla. V Říšském komisariátu Ukrajina a okupovaných částech Ruska pod vojenskou správou byla situace obdobná. Civilní obyvatelstvo na okupovaném území SSSR se stalo předmětem německých požadavků na pracovní síly, které byly nutné pro říšskou válečnou výrobu a zemědělství. Proto byli mnozí lidé odvlékáni na nucené práce. Německá okupační politika spolu s porážkami německých armád v roce 1943 zapříčinila rozmach partyzánského hnutí.
Vojenské operace na východní frontě byly velmi náročné na zásobování a obecně na logistiku. Válečné nasazení vojáků v počtech milionů mužů vyžadovalo zásobování v objemech tisíců tun denně. Takovou kapacitu mohla splnit jen železniční přeprava, a proto představovala hlavní způsob transportu velkého objemu materiálu na dlouhé vzdálenosti vynucených podmínkami na okupovaných územích SSSR. Železnice byla na sovětském území nejdůležitější, protože existovalo jen málo silnic schopných zajistit takový objem přepravy. Právě pro tento strategický význam se železnice stala cílem diverzních operací. V okupovaném Bělorusku, přes které klíčové trasy vedly, byly velmi příhodné podmínky pro partyzánský způsob boje. V prostoru operovalo množství početně silných jednotek lidových mstitelů, jak jsou sovětští partyzáni nazýváni v současných ruských a běloruských pramenech.
Německá vojska po napadení SSSR následně obsadila asi 40 % ruské železniční sítě, ale jen 15 % lokomotiv. Ruská železniční síť je však širokorozchodná a německé vagóny nebyly použitelné. Logistické trasy německé armády tak byly vysoce vytížené.
Sovětská strategie Důležitost zásobovacích tras pro válečné úsilí si uvědomovalo i sovětské velení v čele s Josifem Stalinem, který dne 5. září 1942 vydal rozkaz č. 00189 O úkolech partyzánského hnutí, ve kterém byla zdůrazněna důležitost útoků na železniční trasy. Do provedení operace Válka o kolejnice nebyly prováděny centrálně řízené útoky partyzánů na dopravní sítě v tak velkém rozsahu. Na komunikace bylo útočeno, ale nešlo o systematicky koordinované úsilí a jednotky nebývaly zapojovány do rozsáhlých operací. Začátkem roku 1943 se ukázalo, že množství vojenských jednotek a civilistů na okupovaném území představuje sílu schopnou značně ovlivnit průběh válečných událostí.
Dne 24. června 1943 přijal Ústřední výbor VKS(b) Běloruska usnesení O zničení železničních komunikací protivníka metodou války o kolejnice (). Dokument předkládal plán simultánního masivního úderu proti železniční infrastruktuře, jejímž cílem bylo zničit tratě ve velkém měřítku a znemožnit tak nepříteli jejich rychlou opravu. Proto do naplánované operace bylo kromě ničení kolejí zahrnuta i demolice mostů a ničení zařízení klíčových pro přepravu. Cílem bylo poškodit tratě, snížit dopravní kapacitu německé dopravní sítě. Takto rozsáhlá koordinovaná diverze měla mít zásadní vliv na schopnosti Wehrmachtu provádět rozsáhlé operace reagující na sovětský nástup v bitvě u Kurska pod názvem Operace Kutuzov. Velitelé partyzánských oddílů a skupin měli za úkol paralyzovat přesun záloh a dodávky munice ustupujícím německým jednotkám.
Německá strategie Německé úřady se snažily potírat bandy, jak byli sovětští partyzáni názýváni v německém žargonu, nejrůznějšími metodami. Čelní místo mezi nimi zaujímají tzv. kárné operace, které měly za úkol likvidovat partyzánská uskupení a zlepšit bezpečnostní situaci v týlu bojující armády. Součástí těchto operací byl také teror vůči obyvatelstvu, které riskovalo za podporu partyzánů přísné tresty včetně masových poprav a vypalování vesnic.
Německá okupační správa se také snažila vytvářet jednotky na ochranu tratí prostřednictvím násilné mobilizace civilního obyvatelstva. K ochraně železnice a operacím proti partyzánům byly aktivně využívány útvary dobrovolníků z řad sovětských občanů. Jejich bojová morálka byla obecně špatná a vojáci často přebíhali k partyzánům.
V roce 1943 již partyzánské brigády představovaly značnou vojenskou sílu, a proto proti nim Němci nasazovali početné jednotky k jejich eliminaci zejména v souvislosti s očekávanými operacemi na frontě. Zejména Operace Cikánský baron byla prvotně především zaměřena na ochranu týlového prostoru v oblasti předpokládané německé ofenzívy. Největší operace realizované v roce 1943 shrnuje dále uvedená tabulka: +Název operaceTrváníÚzemíZimní les27. prosince 1942 – 25. ledna 1943BěloruskoZajíc bělák28. ledna 1943 – 12. února 1943BěloruskoHornung 11. února 1943 – 21. února 1943BěloruskoKulový blesk14. února 1943 – 19. března 1943BěloruskoZimní kouzlo16. února 1943 – 31. března 1943BěloruskoRusalka24. února 1943 – 1. března 1943BěloruskoCikánský baron16. května 1943 – 6. června 1943Brjanské lesy (Rusko a část Ukrajiny)Cottbus20. května 1943 – 24. června 1943Bělorusko Navzdory množství kárných operací však operační možnosti sovětských partyzánů nebyly výrazně oslabeny. Důkazem jejich síly byl provedený koordinovaný útok v operaci na zásobovací trasy wehrmachtu.
Plánování operace Hlavním cílem operace byla pomoc Rudé armádě rozvinout ofenzivní operace (Kutuzov a Vojevůdce Rumjancev) narušením zásobování německé armády a oslabení její obrany z důvodu nutnosti přesunu frontových jednotek na boj s partyzány včetně vyčlenění specializovaných útvarů na ochranu tratí.
Při projednávání podoby operace plánované na srpen – září 1943 se zvažovaly dva hlavní přístupy:
Ničení kolejí pomocí malých náloží ke zničení co největšího počtu kolejí současně, čímž se zabrání rychlým opravám. Ničení lokomotiv a celých vlaků velkými výbuchy. Koncept operace vypracoval sovětský expert na diverze plukovník I. G. Starinov, který prosazoval ničení tratí za pomoci výbuchů pod naloženými vlaky. Ty z důvodů své vysoké váhy s připočtením váhy nákladu nelze tak snadno odstranit a navíc by se automaticky znefunkčnilo kolejiště na 500–600 metrů. Partyzáni však nedisponovali takovým množstvím trhavin pro provedení výbuchu v potřebné síle, a proto se operace zaměřily na ničení kolejnic, o kterých se předpokládalo, že jich německé velení nemá dostatek. Předpokládalo se, že použitím ničení kolejnic jako hlavní metody boje bude nepřítel nucen podniknout pracné opravy na výměně zničených kolejnic a obnově tratí. Později po provedení operace se ukázalo, že Němci měli kolejnic dostatek a kritické pro ně byly naopak ztráty lokomotiv.
Dne 17. července 1943 schválil Ústřední štáb partyzánského hnutí plán, podle kterého se do operace mělo zapojit pět partyzánských velitelství. Byly jim přiděleny úseky železničních tratí v příslušných týlových oblastech německých uskupení proti postavení sovětských frontů: 19 na území Leningradského frontu, 10 na území Kalininského frontu, 23 na území Západního frontu, 13 na území Brjanského frontu, 106 na území Běloruského frontu. Všechny tyto položky byly rozděleny mezi partyzánské jednotky a byl stanoven počet kolejnic, které měly být zničeny. Velitelství běloruského partyzánského hnutí vypracovalo konkrétní opatření k realizaci operačního plánu a stanovilo oddílům a brigádám úseky železnic a počet kolejnic určených k likvidaci. Na všech frontách mělo být zničeno 213 160 kolejnic, což představuje délku kolejnic 6 500 kilometrů.
Součástí plánování byla také identifikace oblastí vhodných pro skrytý přístup k železničním tratím, jejichž nalezení nebylo lehkým úkolem. Němci jako protiopatření kompletně vykáceli všechny stromy a keře rostoucí do 150 metrů od železnice.
Dopravou potřebných zásob pro provedení operace bylo pověřeno sovětské letectvo, které partyzánské jednotky zásobovalo přes polní letiště nebo shozy zásob.
Nasazené síly
Německé síly Bezprostředně v týlové oblasti byly k zabezpečení zásobovacích tratí nasazeny ochranné divize (), dále příslušníci východních jednotek (), prapory pomocné policie včetně specializovaných stíhacích oddílů () a mobilizované obyvatelstvo. Přesný počet nasazených osob tak nelze stanovit, protože jednotlivé složky reagovaly na vzniklou situaci a zapojovaly se podle potřeby.
Z pozice německé organizace protipartyzánského boje za boj proti partyzánům zodpovídal Erich von dem Bach-Zelewski z titulu své funkce Zplnomocněnec Reichsführera SS pro protipartyzánský boj (). Sovětský útok byl pro německé velení překvapivý, a proto nelze v tomto smyslu uvést konkrétního velitele německých protipartyzánských operací.
Sovětské síly Ústřední štáb partyzánského hnutí pod velením generálporučíka Rudé armády Ponomarenka k provedení operace nasadil běloruské, leningradské, kalininské, smolenské, orelské, litevské, lotyšské a některé ukrajinské partyzány (celkem 167 brigád a samostatných oddílů). Do operace se přímo zapojilo asi 100 000 partyzánů.
Průběh operace Dne 14. července 1943 vydala Stavka rozkaz k provedení operace. Konkrétní úkoly v bojových rozkazech byly sdělovány osobně prostřednictvím kurýrů. Místní velitelství partyzánského hnutí a jejich zástupci v poli přidělili každé partyzánské jednotce pod jejich velením oblasti a cíle. Partyzáni byli zásobeni výbušninami a demoličními prostředky. Na pomoc byli vysláni specialisté na demolice od ženijního vojska.
V rámci přípravy operace bylo v červnu 1943 na partyzánské základny dopraveno nebo shozeno 36,5 tuny speciálních náloží s TNT, 156 000 metrů zápalných šňůr, 28 000 metrů konopných zápalnic, 595 000 rozbuškových kapslí, 522 protitankových min MZD-5, zbraně a střelivo. Celkem bylo partyzánům dodáno 144 tun nákladu. K zásobování partyzánů byly použity letouny U-2 s nosností 300–500 kg. Kromě technické podpory a leteckého zásobování sovětské velení poskytovalo informace partyzánům o pohybech německých vojsk a zpravodajské informace o důležitých transportech materiálu. Operace probíhala v týlových oblastech skupin armád Střed a Sever. Jednalo se o prostor v délce asi 1 000 km a 750 km do hloubky pásma. Na Ukrajině se sovětští partyzáni aktivně zapojili do akce v týlovém prostoru skupiny armád Jih.
Na rozkaz ze dne 3. srpna 1943 zahájilo 75 000 partyzánů (67 partyzánských oddílů) prakticky současný útok na nepřátelské železniční tratě. Během první noci operace bylo zničeno 40 000 kolejnic, což vedlo k omezení dopravy na mnoha tratích. Kolejnice nebyly jen vyhazovány do vzduchu, ale byly demontovány, či jiným způsobem ničeny. Obvykle útok probíhal zapálením konopné zápalnice, která poskytla dlouhé zpoždění pro únik partyzánské jednotky. Na konci pak zažehla krátký úsek zápalné šňůry, která rychle přenesla oheň na rozbušku trhaviny. Tato kombinace umožňovala bezpečné, účinné a načasované demolice. Sovětské pokyny doporučovaly použít k vyhození kolejnice do povětří 400 gramů TNT. Sabotáže probíhaly také formou nastražených min, které umísťovali civilní zaměstnanci železnic z místních obyvatel. Sovětské letectvo v součinnosti s partyzány také zaútočilo na železniční uzly a hlavní stanice. Souběžně také probíhala likvidace německých posádek sloužících k ostraze dopravních cest. Partyzáni také ničili infrastrukturní zařízení jako byla vodní čerpadla, vodovodní sítě a další. Dne 4. srpna 1943 po provedených útocích došlo k rozsáhlému omezení dopravy v týlu skupiny armád Střed a Němci na 48 hodin pozastavili provoz na železnici.