Kostel Saint-Martin v Saint-Martin-de-Sescas je románský katolický kostel ve francouzské obci Saint-Martin-de-Sescas v departementu Gironde (region Nová Akvitánie), asi 45 km jihovýchodně od Bordeaux. Kostel stojí v centru vesnice u silnice D1113 (bývalá RN 113). Vstupní portál kostela je od 1. prosince 1908 zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury..

Historie Kostel, který v roce 1108 založil biskup z Bazas Bertrand de Baslade, měl dvojí status: sloužil současně jako klášter i farní kostel. Kolem roku 1115 připadl mnichům z opatství La Sauve-Majeure.

Struktura budovy byla skromná: tvořila ji jedna loď, půlkruhová apsida a zvonice. Chór je zaklenut polokruhově a svatyně má klenbu čtvercovou. Naproti tomu vyřezávaná výzdoba byla honosná: na jižní straně se v neporušeném stavu dochoval portál typický pro oblast Santoigne. Uvnitř se nachází deset vyřezávaných sloupových hlavic a v rámci sekundárního programu padesát figurálních modillonů.

Celkem se dochovalo více než 500 ornamentů, z nichž 130 tvoří figurální motivy. Klášter byl středně bohatý; části portálu a hlavic triumfálního oblouku však zůstaly nedokončeny, pravděpodobně z nedostatku peněz na zaplacení řemeslníků.

Nejpřekvapivější je, že i přes toto množství soch kostel zcela postrádá náboženské motivy. Nejsou zde žádné výslovné křesťanské symboly ani biblické odkazy; všechna témata v interiéru i exteriéru jsou světská. Románské kostely s výhradně světskou výzdobou jsou vzácné – příkladem je kostel Saint-Seurin de Gabarnac vzdálený asi deset kilometrů.

Jedinou stopou křesťanství v kostele je Kristův monogram zasazený do západní stěny ve výšce dvou metrů, který se zachoval při přístavbě zvonice v 19. století.

Podobné Kristovy monogramy se nacházejí i v sousedních kostelech v Saint-Maixant a Saint-Macaire.

V 19. století prošel kostel, stejně jako mnoho jiných v departementu Gironde, významnými změnami: loď byla novogoticky zaklenuta, věž s hřebenovou střechou nahradila věž s jehlanovou špicí a v roce 1874 byla zbourána přístavba chránící vstupní portál. Protože je od té doby portál vystaven povětrnostním vlivům, jeho eroze se zrychlila. Existují značné rozdíly mezi popisem Léo Drouyna (1857) a současným stavem portálu.

Románský portál je od 1. prosince 1908 zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury, samotný kostel byl zapsán 24. prosince 1925.

Románská ikonografie Následující informace pocházejí převážně z monografie Christian Bougoux, L'Imagerie romane de l'Entre-deux-Mers.

Románské sochy jsou rozděleny do tří zón: venku, u vstupního portálu, který vítá věřící, jsou modillony na jižní fasádě a kolem presbytáře; a uvnitř, v části vyhrazené pro duchovní (chór, presbytář a apsida).

Skutečnost, že kostel byl původně klášterem, tedy prostorem vyhrazeným především mnichům, možná vysvětluje jeho světskou výzdobu. Mniši v zásadě nepotřebovali připomínky náboženské povahy; naopak, připomínky proti pokušením tohoto světa a rizikům pro jejich spásu byly nezbytné. Ve skutečnosti se v mnoha románských farních kostelech kolem kněžiště nacházejí sloupové hlavice s profánními symboly varování, určenými pro duchovenstvo.

Zde byla snaha o morální poučení zadavatelů všude stejná: odsoudit pití vína, lidovou hudbu a tanec, pohanské slavnosti, venkovské orgie, ženu, pedofilii, homosexualitu… To vše jsou pasti ďábla, které přinášejí potěšení, ale vedou ke smrti duše. To bylo vyjádřeno buď přímými a jednoznačnými obrazy, nebo narážkami a aluzemi deviantních témat, tedy jejich satanizací.

Venkovní ikonografie Vstupní portál

Portál se otevírá na jižní straně pěti oblouky. Všechny kromě nejužšího spočívají po obou stranách na sloupech. Dvě malé slepé arkády lemují po pravé i levé straně velké archivolty portálu. Na jedné straně spočívají na sdruženém sloupu, který slouží zároveň jako opora nejširšího oblouku, zatímco na opačné straně se arkáda opírá o sloup samostatný.

Výška postranních slepých arkád činí 2,94 m, vstupního portálu 5,50 m a samotných dveří 3,20 m.

Vybudování portálu s dvanácti sloupy a pěti klenbami bylo pro malý, průměrně bohatý klášter mimořádným počinem. Jsou zde patrné známky problémů s financováním: třetí klenba je částečně prázdná a západní část páté klenby zůstala nedokončena.

Oblouky portálu Každý oblouk tvoří dvě části: samotný oblouk s řadou klenáků a nad ním umístěná římsa či archivolta, která tyto kameny rámuje. Oblouky i archivolty jsou zdobeny plastikami nejrůznějších tvarů.

První oblouk (vnitřní): Na archivoltě jsou hvězdy a na oblouku protilehlé šipky a torus vyplňující roh.

Druhý oblouk: Na archivoltě se proplétají ptáci v stoncích a klovou se. Na rohu oblouku je torus a na čelní straně široké kulaté listy.

Třetí oblouk: Na archivoltě je vytesáno třicet čtyři zajíců směřujících k horní části arkád, tak že se dva nejvyšší setkávají. Na levé straně je jich osmnáct a na pravé šestnáct.

Čtvrtý oblouk: Archivolta je zdobena propletením ve tvaru osmičky; na rohu oblouku je torus, ze kterého vycházejí rovné stonky... Na každé straně těchto stonků se rozvíjejí tři větve ohnuté do tvaru hole. Na každý kámen připadá jeden strom.

Pátý oblouk: Archivolta největšího oblouku je zdobena paprskovitými knoflíky. Na rohu oblouku je vytesáno šestnáct postav, všechny stojící čelem k divákovi, ale s rukama v různých pozicích. Jejich oděvy se také mírně liší. Každá z těchto postav je od ostatních oddělena konzolou, která je pouze jednoduchou kamennou deskou, někdy s perličkami, jindy bez nich.

Archivolta pátého oblouku Výzdobu tvoří dvě vzestupné řady po osmi postavách. Figury byly vytesány až přímo na místě, přičemž každá z nich sestává ze tří klenáků: první zahrnuje hlavu a horní část hrudníku, druhý trup po stehna a třetí nohy. Soubor tvoří šest atlantů a deset dalších osob s odlišnými gesty i oděvy. Silná eroze a chybějící dobové prameny znemožňují jejich přesnou identifikaci. Některé symbolické znaky typické pro románskou Akvitánii však dovolují usuzovat, že jde o postavy „nežádoucích“, které personifikují smrtelné hříchy – lakomství, obžerství, smilstvo a marnivost.

Popis začíná od spodní části oblouku.

Západní řada

Č. 1 a 2: Oba muži jsou oděni v krátkých tunikách a zrcadlově opakují svá gesta. Podle Drouyna drží na hrudi lakomcův měšec. Listoví za jejich hlavami sloužilo k označení satanských bytostí. Shodný motiv listoví se objevuje i za hlavami žen č. 1 a 2 ve východní sérii a na modillonu č. 30 v kněžišti. Č. 3: Nahý muž si levou rukou odhaluje přirození. Na ramenou mu sedí dva draví ptáci a klovou ho do dlouhých vlasů, které jsou symbolem marnosti. Ptáci zde ztělesňují tělesné pokušení a postava představuje hříšníka podléhajícího smyslnosti. Č. 4: Muž v podobě atlanta v krátkém bliaudu. Vyplazuje jazyk a vzpaženými pažemi podpírá torus. Č. 5, 6, 7 a 8: Trojice kráčejících atlantů. Přehnaně zdobné oděvy postav symbolizují marnivost. U postavy č. 7 se od kotníku až k rozkroku ovíjí had, představující muka způsobená démonem smilstva. Č. 8 tvoří přechod k východní sérii, přičemž hlavy a ruce obou krajních postav jsou spojeny.

Východní série

Č. 1 a 2: Dvě ženské postavy. První z nich, dnes značně poškozená, byla podle Drouynova popisu zachycena v sedě se zdviženou levou rukou, zatímco v pravé držela květinu. Žena č. 2 je bohatě oděna a na hlavě má čepec, což naznačuje, že jde o vdanou paní. Tančí se sukní vykasanou ke kolenům; tanec byl tehdejším duchovenstvem přísně odsuzován jako předehra ke smilstvu. Za hlavami obou žen se nachází motiv listoví symbolizující satanské síly. Č. 3: Muž ukazující pravou rukou na široce rozevřená ústa a levou se dotýkající břicha; pravděpodobně personifikuje hřích obžerství. Č. 4: Muž v krátké tunice (bliaudu). Levou rukou se dotýká spánku či vlasů a pravou si hladí vousy. Tato dvě gesta v románské ikonografii symbolizovala neřesti marnivosti a smilstva. Č. 5, 6 a 7: Tyto erozí poškozené sochy zobrazují muže v krátkých tunikách stojící s nohama rovnoběžně. Navzdory poškození lze rozpoznat jejich gesta: postava č. 5 má levou ruku položenou na břiše, č. 6 má ruce volně spuštěné v rozšířených rukávech a č. 7 má ruce sepjaté. Č. 8: Postava muže zobrazeného zezadu, jak sedí na patách s hlavou otočenou obličejem

Hlavice sloupů portálu Soubor tvoří dvanáct tesaných hlavic, z nichž sedm je figurálních: čtyři v západním a tři ve východním oblouku. Jsou seřazeny pod vlysem, na němž se střídají abaky a římsové nástavce (imposty) a jímž probíhá rostlinný motiv s vějířovitými listy, palmetami a uchy.

Na obou koncích portálu jsou zachyceny dva základní aspekty hříchu smilstva: homosexualita a cizoložství. Obě tyto neřesti byly v 11. a 12. století ústředním tématem dobové reformy mravů duchovenstva.

Západní hlavice Pedofilie a homosexualita

Na hlavici jsou čtyři postavy a tři zvířata. Navzdory erozi vnější strany je scéna velmi srozumitelná. Děj se odehrává kolem centrálního motivu hlavní strany: zvířecí maska s kočičími ušima, zvracející révu. Bylo obvyklé zobrazovat plivající masku, symbol pekla a Satana, jehož slova kontaminovala celé okolí.

Průvod začíná mladým mužem v krátké tunice, stažené v pase. Na rameni drží velkého ptáka. Levou rukou se drží paže dospělého muže. Jeho mentor kráčí před ním a mezi palcem a ukazováčkem levé ruky rozvazuje šňůru své tuniky. Pravou rukou sahá po šňůře tuniky chlapce. Démon zcela ovládl údajného průvodce, který vyvrhuje jedovaté výhonky, drží mladíka za paži (ošklivé gesta) a obklopuje jeho hlavu (ošklivé myšlenky).

Uprostřed hlavice sedí velký pták, který zvedl hlavu, aby kloval jedovaté výhonky démona. Jeho symbolická role spočívá v zdůraznění zvířecího charakteru, který hrozí člověku, který se obrací k Satanovi. Na druhé straně jsou dva muži, kteří se objímají, ruku v ruce. Muž vpravo je duchovní (opat nebo biskup, protože se zdá, že odhazuje svou berlu). Svůdník je vousatý muž s postavou atleta. Má drápy na nohou, a je tedy zlý. Levou rukou drží svého „přítele” za krk a pravou rukou se dotýká démona.

Zobrazení – a odsouzení – mužských milostných radovánek bylo v románských sochách časté, někdy velmi drsné, jako v opatství de La Sauve-Majeure. Zde jsou pedofilie a homosexualita naznačeny s citem.

Dvě zvířata opřená o sebe a ptáci

Pod stejným podstavcem se nacházejí dva sloupky se dvěma odlišnými zvířecími motivy.

Dvě čtyřnohá zvířata

Dva čtyřnožci se opírají o sebe. Jejich hlavy končí ptačím zobákem a setkávají se v rohu, kde klovou do horního rohu čtvercového dlaždice. Tento předmět se zdá být lidským výtvorem a je pravděpodobné, že se tato zvrácená zvířata dopouštějí úmyslného svatokrádeže (na posvátné knize, požehnaném klášterním chlebu nebo čtvercové hostii).

Ptáci a ptáčata

Hejno ptáků, kteří jsou umístěni v různých výškách a v různých pozicích po celé hlavici. S touto superpozicí hnízd, kde rodiče krmí ptáčata, je to obraz přirozené plodnosti, jak ji zamýšlel Bůh.

Tři akrobati a had

Hlavice je oboustranná pod římsou s listovím. Na rohu stojí muž oblečený v nafouklé tunice na špičkách. Nabízí své levé předloktí akrobatovi, který je zcela prohnutý a má hlavu na zemi. Druhou rukou drží šavli vodorovně ve výšce své hlavy. Vlevo od koše je další akrobat, rovněž prohnutý, s hlavou na zemi. Mává šavlí, která se kříží s mečem. Aby byla scéna ještě děsivější, zlořádný had kousá do levého ucha ústřední postavy.

Hudebníci a potulní umělci byli považováni za přisluhovače Satana. Koncil v d'Elvire se v kanonu 62 poprvé zabývá otázkou „herců, pantomimů a kočích cirkusu“. Ti, kteří chtěli přijmout křesťanskou víru, se museli nejprve vzdát svého povolání (exkomunikace herců). Konkrétně byl herec vyloučen ze společenství a postaven na stejnou úroveň jako prostitutka: oba vyjadřují – slovně nebo svým tělem – předstíranou situaci, kterou církev považuje za škodlivou. Toto prokletí přetrvávalo ve Francii až do 19. století.

Rostlinná výzdoba