Lesňáček louisianský (Vermivora bachmanii) je pravděpodobně vyhynulý pěvec z čeledi lesňáčkovití (Parulidae) a rodu Vermivora. Hnízdil na jihovýchodě Spojených států amerických, zatímco zimoviště měl na Kubě. S délkou těla asi 10 až 11 cm patřil mezi nejmenší zástupce lesňáčků, měl také nápadně zahnutý zobák. Zbarvení bylo olivově zelené na svrchních partiích, na temeni tmavé, a žlutavé na spodní straně těla. Nejnápadnějším znakem, pomocí něhož však bylo možné identifikovat pouze dospělé samce, byla černá náprsenka. Samice měly oproti samcům obecně variabilnější a fádnější opeření.
Lesňáčci hnízdili zejména v nížinných bažinatých, resp. záplavových lesích. Je možné, že se jednalo o ptáka sukcesních biotopů, jenž preferoval světliny v původních lesích. O jeho chování a ekologii se toho však ví jenom málo. Lesňáčci se krmili zejména malými členovci, které lovili na povrchu a ve shlucích listí. Hnízdo si stavěli v podrostu, často nad vodní hladinou či v její blízkosti, přičemž k zahnízdění docházelo někdy po jarních záplavách. Na Kubu lesňáčci odlétali již během července a vraceli se odtud během února.
Druh vědecky popsal John James Audubon roku 1833, v pevninských Spojených státech amerických byl od té doby pták pozorován až za více než padesát let. Z přelomu 19. a 20. století pochází relativně velké množství záznamů, ale od 30. let 20. století se lesňáček stal velmi vzácným a po druhé světové válce postupně vymizel. K poslednímu nespornému pozorování ve Spojených státech došlo roku 1962, byť nepotvrzená pozorování sahají až na začátek 21. století. Ačkoli lesňáček louisianský nejspíše vyhynul, důvody vyhynutí zůstávají nejasné. Svou roli však nejspíše hrálo kácení lužních lesů a přirozený úbytek spojený i s vlivem hurikánů na zimovištích.
Systematika Lesňáčka louisianského roku 1833 vědecky popsal John James Audubon, jedna z předních postav americké ornitologie 19. století. Původní vědecké jméno znělo Sylvia Bachmanii, a to na počest reverenda Johna Bachmana, Audubonova přítele, jenž lesňáčka ulovil v červenci téhož roku, přičemž získaný vzorek pro něj neznámého pěvce odeslal Audubonovi k identifikaci. Typovou lokalitou se staly bažiny blízko Charlestonu v Jižní Karolíně, kde tou dobou Bachman bydlel. Popis nového druhu vyšel v Audubonově čtyřsvazkovém díle The Birds of America, kde jej doprovázela i ilustrace. U lesňáčka louisianského nebyly popsány žádné poddruhy ani geografické variety.
Současná systematika klade lesňáčka louisianského do čeledi lesňáčkovití (Parulidae) a rodu Vermivora. Jedinými žijícími zástupci tohoto rodu jsou lesňáček zlatokřídlý (Vermivora chrysoptera) a lesňáček modrokřídlý (Vermivora cyanoptera) a poněvadž mezi nimi dochází k významné míře křížení, hybridizace jako evoluční fenomén byla zvažována také u lesňáčka louisianského. Genomická práce z roku 2023 nicméně potvrdila, že lesňáček louisianský představoval svébytný druh, reprodukčně izolovaný od ostatních lesňáčků.
Popis vlevo|náhled|Vyobrazení lesňáčků louisianských v Audubonově The Birds of America Lesňáček louisianský patřil mezi nejmenší zástupce své čeledi, dorůstal délky asi 10 až 11 cm, v literatuře se však objevují i o něco větší rozměry. Samci byli obvykle větší než samice.
Dospělí samci byli během jara zbarveni v olivově zelených odstínech na svrchních partiích, zatímco na spodních partiích převládalo žluté opeření. Výrazným rozlišovacím znakem samců byla černá náprsenka, která však své plné barvy mohla dosáhnout až za dva roky. Hlava byla rovněž žlutá, před a za okem žluté zbarvení přecházelo do tmavě olivové, resp. olivově šedé v oblasti ušních otvorů. Temeno bylo vepředu černé, ve středu s šedými pírky a směrem dozadu barva přecházela do olivově šedých odstínů. Mladší samci neměli temeno tak výrazně zbarvené. Křídla byla olivově zelená, se žlutým zbarvením malých krovek a ohybů křídel, a s tmavšími letkami. Rýdovací pera na ocase měla zbarvení šedě olivové, s bílými skvrnami. Na podzim měli samci peří na temeni spíše našedlé a náprsenku ohraničenou žlutě olivovým peřím. Mladí samci měli spíše světlejší a matnější spodní partie, ještě o něco méně výraznou náprsenku a temeno co do černého zbarvení, stejně tak méně výrazné bílé znaky na ocase.
Dospělé samice byly během jara, podobně jako dospělí samci, olivově zelené na horní straně těla. Ovšem spodní partie byly spíše světle žluté, směrem níže blednoucí, bez výrazné náprsenky, kterou zastupovalo pouze peří šedě olivového nádechu, někdy doplněné černými pírky. Po stranách krku a někdy i hrudi, níže potom i na bocích se objevovaly šedavé odstíny. Temeno a šíje měly, v kontrastu s těmi samčími, rovněž šedé zbarvení, okolo oka byl patrný nápadný světlý kroužek. Křídla měla olivové zbarvení, v oblasti malých krovek a ohybů křídel přecházející opět do žluta, letky byly opět o něco tmavší. Rýdovací pera měla zbarvení šedě olivové, ale s ne tak nápadnými skvrnami. Mladé samice měly opeření obecně šedivější a matnější než samice dospělé. Na podzim působilo zbarvení samic jako svěžejší, u mladých samic bylo proměnlivé, obecně matnější než u samic dospělých.
Zobák byl štíhlý, u obou pohlaví zahnutý směrem dolů (šlo o jediného zástupce rodu Vermivora s takto tvarovaným zobákem). Končetiny byly hnědavé, s nažloutlými chodidly. Dospělí samci byli pro své charakteristické zbarvení peří jen obtížně zaměnitelní s jinými druhy, ovšem u samic kvůli variabilnějšímu a fádnějšímu opeření existovalo vyšší riziko záměny s jinými lesňáčky. Juvenilní ptáci měli zbarvení světle hnědé na hlavě a hřbetě, s pruhy na křídlech. Na spodních partiích se zbarvení pohybovalo spíše v hnědožluté, níže bledlo.
Výskyt a stanoviště náhled|Wambaw Creek v Jižní Karolíně je součástí Francis Marion National Forest, kde byli lesňáčci pozorováni i po druhé světové válce Lesňáček louisianský hnízdil v pevninských Spojených státech amerických, zimoval pak na Kubě a občas asi na Floridě. V USA se areál výskytu soustředil zejména do jihovýchodních států, přičemž podle Juliana P. Humeho lesňáček louisianský – druhovému jménu navzdory – hnízdil zejména na pobřeží Jižní Karolíny, ve střední Alabamě, jihovýchodním Missouri a západním Kentucky. Ohledně přesného areálu výskytu panují nejasnosti, protože je rekonstruovatelný jen na základě konkrétních starších dobových záznamů, k nimž je nutné přistupovat s opatrností. Do problematických oblastí patří státy jako Georgie, Illinois či Indiana. Ze sporných zimovišť lze jmenovat zase Ostrov Mládeže, odkud pocházel jeden fyzický exemplář uschovaný v soukromé přírodovědné sbírce, jenž byl však spolu s ní zničen při povodni. Je možné, že lesňáčci zimovali také na ostrově Hispaniola a na jiných vhodných ostrovech v Karibiku, ale to zůstává v rovině spekulací. Zimoviště snad mohla vzácně poskytovat i pevninská území (Florida, bažina Okefenokee v jižní Georgii). O migracích lesňáčků existuje několik záznamů, pocházejících zejména z konce 19. století. Vyplývá z nich, že na Kubu lesňáčci odlétali již během července a vraceli se odtud během února. Nemuselo se jednat o vytrvalé letce. Z migračního koridoru mezi Kubou a pevninskými spojenými státy pochází zajímavý záznam ze 13. března 1901, kdy byl jeden lesňáček nalezen na Bahamách.
Lesňáčci hnízdili zejména v nížinných bažinatých, resp. záplavových lesních oblastech. Z tamějších dominantních listnatých stromů lze jmenovat ambroň západní (Liquidambar styraciflua), duby (Quercus spp.), ořechovce (Carya spp.) či tupelu lesní (Nyssa sylvatica). Z vegetace mezi zalesněnými plochami lze jmenovat druhy rákosovec obrovský (Arundinaria gigantea), serenoa plazivá (Serenoa repens), ostružiník Rubus cuneifolius či cesmínu lysou (Ilex glabra). Dobová pozorování přinášejí protichůdné závěry, co se optimálního stanoviště pro lesňáčky týče. Je však možné, že se jednalo o ptáka sukcesních biotopů, preferujícího světliny v původních lesích (a spekulovalo se, že jde o druh specializovaný na porosty rákosovců). Tomu by napovídalo i chování zbývajících lesňáčků z rodu Vermivora a k tomuto závěru se přiklání například i Mezinárodní svaz ochrany přírody. Zimoviště byla mnohem rozmanitější, zahrnovala i suché lesy nebo městské oblasti, lesňáčci však na Kubě zřejmě vyhledávali zejména zalesněné oblasti s kvetoucími ibišky (Hibiscus).
Chování a ekologie náhled|Hnízdo lesňáčka louisianského vyfocené v Alabamě roku 1920 Ohledně chování a ekologie lesňáčka louisianského se ví jen malé množství informací. Ty jsou navíc ještě podstatně vychýleny ze strany hnízdišť oproti karibským zimovištím, a navíc jsou v některých ohledech protichůdné – některá pozorování například naznačují mezidruhovou, jiná pouze vnitrodruhovou teritorialitu. Zpěv lesňáčka louisianského byl popisován jako série bzučivých tónů s nezřetelným zakončením, v literatuře je přepisován například jako „bzz-bzz-bzz-bzz-bzz-bzz-bzz-zip“. Podobal se zpěvu stále žijícího lesňáčka lišejníkového (Setophaga americana). Ptáci zpívali za různých okolností (z posedu, při shánění potravy, za letu) a také tempo zpěvu se lišilo, zřejmě v závislosti na hnízdním období. Starší samci s výraznější černou náprsenkou zpívali energičtěji než samci mladší a je možné, že si tak mohli dříve najít družku. Vábení lesňáčků pomocí nahrávek jejich zpěvu ukázalo, že na teritoriální volání reagují i jiní ptáci, jako lesňáček světlebrvý (Limnothlypis swainsonii). Během tahu se lesňáčci louisianští každopádně přidružovali k dalším stěhovavým pěvcům regionu.
Jídelníček lesňáčků louisianských tvořili zejména malí členovci (což potvrdila i analýza žaludečního obsahu u mrtvých jedinců). Potravu si lesňáčci podle dobových záznamů většinou sháněli nízko nad zemí z povrchu nebo shluků listí, ačkoli konkrétně jarní migranti na Floridě byli při této činnosti pozorováni i vysoko v korunách stromů. Při shánění potravy se lesňáček louisianský uměl zavěsit hlavou dolů a propátrávat spodní stranu listů. Zároveň však také nejspíš dokázal zachytit hmyz za letu, podobně jako lejsčíkovití. Na kubánských zimovištích snad jídelníček zahrnoval i nektar a je možné, že právě k získávání nektaru mohl lesňáčkovi napomáhat jeho nápadně zahnutý zobák. Není však jisté, zda tvar zobáku představoval skutečně zvláštní adaptaci k nějakému specializovanému účelu. Na Kubě kupříkladu žijí také lesňáčci rodu Teretistris (navzdory jménu se ukázalo, že by měli být řazeni do samostatné čeledi, ne mezi „pravé“ lesňáčkovité), již mají podobně zahnutý zobák, ovšem ekologicky jde spíše o přizpůsobivé generalisty. Oba dva ptáci se spolu někdy sdružovali do společných hejn.