náhled|Lov tuleně harpunou u otvoru k nadechnutí Lov tuleňů označuje lov zástupců čeledi tuleňovití (Phocidae). Lovci tuleňů využívají životní strategie tuleňů, kdy v době rozmnožování žije mnoho tuleňů v koloniích. Zejména na ostrovech se tuleni nikdy nemuseli bát predátorů ani člověka, proto je snadné je zabít. Původně se zabíjení provádělo kovovými tyčemi zvanými hakapik, aby se nepoškodila srst dírami po kulkách.
Historie náhled|Industrializovaný lov tuleňů s pomocnými plachetnicemi, 19. století Lov tuleňů je součástí tradičního způsobu života loveckých populací ve všech částech světa, kde se vyskytují ploutvonožci. Pro Inuity sloužil tento lov převážně jako prostředek obživy a to až do moderní doby, kdy lov tuleňů na Gotlandu pokračoval i v moderní době. Naproti tomu v 18. a 19. století Evropané zdecimovali velké kolonie lachtana medvědího (Callorhinus ursinus), mrože ledního (Odobenus rosmarus) a dalších druhů tak moc, že je dohnali téměř k vyhynutí. Tuleni se lovili hlavně pro srst, zatímco mroži se lovili pro maso a kly. Tyto druhy jsou již chráněny, ale i v 21. století se stále loví například tuleň grónský (Pagophilus groenlandicus).
V oblasti Severního moře byli tuleni obecní (Phoca vitulina) loveni až do 20. století. Zatímco jejich lov sloužil zpočátku hlavně jako zdroj potravy, s rozvojem cestovního ruchu v Severním moři se vyvinul v rekreační aktivitu a sport. Lov tuleňů obecných podél německého pobřeží Severního moře byl ukončen v 70. letech 20. století.
Tradiční lov tuleňů náhled|Kyj z kosti k zabíjení tuleňů pocházející z oblasti severozápadního Pacifiku, uložený v Britském muzeu Archeologické důkazy naznačují, že domorodí obyvatelé Spojených států amerických, První národy a Inuité v Kanadě loví tuleně již nejméně 4000 let. Když inuitský chlapec ubil svého prvního tuleně nebo karibu, tradičně se konala hostina. Tulení maso bylo důležitým zdrojem tuku, bílkovin, vitamínu A, vitamínu B12 a železa.Brunborg, Linn Anne; Julshamn, Kare; Nortvedt, Ragnar; Frøyland, Livar (2006). "Nutritional composition of blubber and meat of hooded seal and harp seal". Food Chemistry. 96 (4): 524–531. doi:10.1016/j.foodchem.2005.03.005 Dostupné online Kožešiny byly ceněny pro svou hřejivost. Strava Inuitů je bohatá na ryby, velryby a tuleně.
V roce 2005 žilo v Grónsku, na Aljašce, v Rusku a Kanadě přibližně 150 tisíc Inuitů. Ačkoli Inuité loví mnoho druhů, které obývají tundru a ledové plošiny, tuleň je jejich hlavní komoditou. Slovní zásoba v inuktitutštině zahrnuje slova označující specifické předměty vyrobené z tuleních kostí, šlach, tuku a srsti, které jsou používané jako nástroje, nitě, hry, šňůry, palivo, oblečení, lodě a stany. Existují také slova odkazující na roční období, topografii, místní názvy, legendy a příbuzenské vztahy založené na tuleních. Jeden region severní Kanady obývají Netsilikové (neboli tulení lidé).Wenzel, George (Spring 1978). "The Harp-seal Controversy and the Inuit Economy" Dostupné online
Tradiční lov tuleňů Inuity tvoří pouze tři procenta z celkového lovu tuleňů. Tuleni kroužkovaní (Pusa hispida) byli pro Inuity dříve hlavním zdrojem potravy a používali se k výrobě oděvů, bot, paliva do lamp, nádob, oken iglú a postrojů pro husky. Ačkoli se již v takovéto míře nepoužívají, jsou nadále důležitým zdrojem potravy i surovinou pro výrobu oděvů obyvatel Nunavutu. Tuleň kroužkovaný, kterému středoaljašští Yup'ikové říkají nayiq, je loven a konzumován i na Aljašce.
Různé druhy tuleňů byly loveny i v severozápadní Evropě a Baltském moři, a to již minimálně před 8000 lety.Ukkonen, Pirkko (October 2002). "The early history of seals in the northern Baltic". Annales Zoologici Fennici. 39 (3): 197.
Raný novověk První komerční lov tuleňů Evropany se údajně odehrál v roce 1515, kdy byl do Španělska odeslán náklad kožešin z tuleňů z Uruguaye. Tento náklad byl určen k prodeji na trzích v Seville.
Newfoundland Newfoundland a Labrador a Záliv svatého Vavřince byly prvními oblastmi, kde začal rozsáhlý lov tuleňů. Migrující rybáři s lovem začali již v 16. století. Velkoobjemový komerční lov tuleňů se stal od roku 1723 každoroční záležitostí a na přelomu 18. století se rychle rozšířil. Zpočátku se používala metoda chytání migrujících tuleňů do sítí ukotvených k pobřežním zařízením, známá jako landsman seal fishery. Lov byl primárně zaměřen na získávání tuleního masa jako formy obživy pro osady v oblasti, spíše než na komerční zisk.
Od počátku 18. století začali angličtí lovci lovit dále od pevniny, rok 1723 byl prvním rokem, kdy se lovci ozbrojení palnými zbraněmi vydali lovit na lodích, aby zvýšili svůj úlovek. Brzy se z toho stala sofistikovaná komerční operace: tuleni byli přepravováni zpět do Anglie, kde se jejich maso, kožešina a olej prodávaly odděleně. Od roku 1749 docházelo k dovozu tuleního oleje do Anglie každoročně. Olej se používal k svícení, k vaření, k výrobě mýdla a k ošetřování kůže.
Jižní Atlantik vlevo|náhled|Krátce poté, co jej v roce 1777 zmapoval James Cook, se ostrov Jižní Georgie stal od konce 18. století centrem lovu tuleňů Lov tuleňů se od konce 18. století stal významným odvětvím v jižní části Atlantského oceánu. Samuel Enderby spolu s Alexandrem Championem a Johnem St Barbem zorganizovali v roce 1776 první komerční expedici do jižního Atlantiku. Zpočátku byl jejím hlavním cílem lov velryb, ačkoliv i tuleni hráli významnou roli. Další expedice byly vyslány v letech 1777 a 1778. Poté ekonomické a politické problémy obchodu na nějakou dobu zbrzdily.
Dne 1. září 1788 vyplula z Londýna loď Emilia, vlastněná společností Samuel Enderby & Sons, pod velením kapitána Jamese Shieldse. Loď se vydala na západ kolem mysu Horn do Tichého oceánu a stala se první lodí, která operovala v Jižním oceánu. Emilia se vrátila 12. března 1790 do Londýna s nákladem 141 tun velrybího oleje.
Do roku 1784 měli Britové v jižní oblasti patnáct lodí, které všechny vypluly z Londýna. Tento přístav měl do roku 1790 pouze šedesát plavidel určených pro obchod. Mezi lety 1793 a 1799 bylo obchodních plavidel průměrně šedesát. Tento průměr se v letech 1800 až 1809 zvýšil na sedmdesát dva.Letter from Commander Thomas Melvill to Chas. Enderby & sons in London detailing this catch. Mitchell Library Sydney
Tulení průmysl se rozšířil dále na jih až k ostrovu Jižní Georgie, který poprvé zmapoval kapitán James Cook plavící se na lodi HMS Resolution. Zmapován byl 17. ledna 1775. Na konci 18. století a po celé 19. století obývali Jižní Georgii angličtí a yankeeští lovci tuleňů, kteří zde žili po dlouhé období a někteří zde i přezimovali. V roce 1778 přivezli angličtí lovci tuleňů z ostrova Jižní Gerogie a oblasti Magalhãesova průlivu až 40 tisíc tuleních kůží a 2800 tun oleje z rypoušů (Mirounga). Další tuleni byli v oblasti uloveni roku 1786 anglickou lodí na lov tuleňů Lord Hawkesbury. Do roku 1791 lovilo tuleně v oblasti jižně od rovníku 102 plavidel s třemi tisíci muži na palubě. První komerční expedici k Jižním Sandwichovým ostrovům uskutečnila roku 1816 anglická loď Ann.
Lovci tuleňů provozovali svůj obchod velmi neudržitelným způsobem a populace tuleňů se rychle snížila a některé druhy byly téměř vyhubeni. V důsledku toho měl lov tuleňů v oblasti Jižní Georgie několik vrcholů, a to v letech 1786–1802, 1814–1823 a 1869–1913, mezi nimiž klesal a postupně se přesouval k lovu rypoušů pro jejich tuk. Po objevení Jižních Shetland v roce 1819 byla loviště tuleňů rozšířena i o toto území, které je od roku 1961 součástí antarktického smluvního systému.L. Ivanov and N. Ivanova. Sealing period. In: The World of Antarctica. Generis Publishing, 2022. S. 78–84.
Tichý oceán Zdá se, že komerční lov tuleňů v australasijské oblasti začal s rodákem z Massachusetts Eberem Bunkerem, kapitánem lodi William and Ann, který v listopadu 1791 oznámil svůj záměr navštívit a lovit v Dusky Sound na Novém Zélandu. Kapitán William Raven z Britannie umístil v letech 1792 až 1793 skupinu v Dusky, ale objev Bassova průlivu mezi pevninskou Austrálií a Van Diemenovou zemí (dnešní Tasmanie) v letech 1798 až 1799 vedl k přesunu zaměření lovců tuleňů na tuto oblast v roce 1798, kdy se na ostrově Cape Barren vylodila skupina včetně Daniela Coopera z lodi Nautilus.McNab, Robert (1907). Murihiku. Invercargill, NZ: Invercargill, N.Z., W. Smith, printer. S. 70–71, 78–79.
Vzhledem k nadměrnému využívání Bassova průlivu do roku 1802 se komerční pozornost vrátila do vod jižního Nového Zélandu, kde byly v letech 1803 a 1804 prozkoumány, využívány a zmapovány Stewartův ostrov a Foveauxův průliv.Entwisle (1998), S. 13–15 Poté se zaměření lov tuleňů přesunul k subantarktickým Ostrovům Protinožců v letech 1805 až 1807, od roku 180ž k Aucklandským ostrovům, jihovýchodnímu pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu, přístavu Otago a do roku 1809 k ostrovu Solander. Poté se přesunul více na jih na Campbellův ostrov (objeven v lednu 1810) a ostrov Macquarie (objeven v červenci 1810).Entwisle (1998), S. 13–16Kerr, Ian S. (1976). Campbell Island: a history. Wellington, NZ: Reed. Cumpston, John Stanley (1968). Macquarie Island. Canberra, Australia: Antarctic Division, Department of External Affairs Během tohoto období byli lovci tuleňů aktivní na jižním pobřeží pevninské Austrálie, například na Klokaním ostrově.Cumpston, J.S. (1970). Kangaroo Island, 1800–1836. Canberra: Roebuck Society. Celá situace vyvolala tzv. válku lovců tuleňů na jihu Nového Zélandu v letech 1810 až 1821.
Australasijský lov tuleňů měřil svou produkci v kůžích.
Kolem roku 1815 ztratil lov tuleňů v Tichém oceánu na významu. Ke krátkému oživení došlo v roce 1823, ale to se ukázalo jako velmi krátkodobé. Ačkoli byl lov tuleňů občas velmi ziskový a Nový Jižní Wales poskytoval jednu z prvních obchodních základen, neregulovaný charakter lovu tuleňů vedl k jeho sebezničení. Mezi významné obchodníky z Británie a Austrálie patřili Simeon Lord, Henry Kable, James Underwood a Robert Campbell.Hainsworth, D.R. (1971). The Sydney Traders, Simeon Lord and his Contemporaries 1788–1821. Melbourne: Cassell Australia. Steven, Margaret (1965). Merchant Campbell 1769–1846 a Study in the Colonial Trade. Melbourne: Oxford University Press.
Do roku 1830 byla většina tichomořských populaci tuleňů vážně vyčerpána a Lloyd's Register of Shipping uváděl ve svých knihách pouze jednu loď na lov tuleňů na plný úvazek.
Průmyslové období náhled|Lov tuleňů na Newfoundlandu, 80. léta 19. století Lov na Newfoundlandu, vycházející z mezinárodního rybolovu v Grand Banks, zpočátku využíval malé škunery. Průměrná míra úlovků činila ve 30. letech 19. století 451 tisíc kusů ročně. Ve 40. letech 19. století počet vzrostl na 546 tisíc ročně. To vedlo k výraznému poklesu populace tuleňů grónských, což mělo negativní dopad na zisky v tulením průmyslu.
V oblasti Newfoundlandu v 50. letech 19. století operovalo čtyři sta škunerů s 13 tisíci lovci. Roční úlovek je odhadován na 700 tisíc.Bartlett, Robert A. (1929). "The Sealing Saga of Newfoundland". The National Geographic Magazine. LVI (One). National Geographic Society: 91–130. Lov tuleňů na Newfoundlandu dosáhl svého vrcholu v 60. letech 19. století, a to díky zavedení výkonnějších a spolehlivějších parníků, které byly schopny mnohem většího doletu a skladovací kapacity.Chesley Sanger, "Sail versus Steam: Post 1863 Technological and Spatial Adaptation in the Newfoundland Seal Fishery," Newfoundland and Labrador Studies, Fall 2008, Vol. 23 Issue 2, S. 139–169Shannon Ryan, The Ice Hunters: A History of Newfoundland Sealing to 1914 (St. John's: Breakwater Books, 1994) V 70. letech 19. století byli menší lovci tuleňů postupně vytlačováni z trhu. vlevo|náhled|SS Bear