náhled|Vyobrazení lovu divočáků se psy, 14. století Lov divokých prasat či divočáků byl v minulosti nebezpečný, neboť se divoká prasata lovili taktikou přepadu. Jejich ulovení ztěžovaly nejen jejich kly, kterými se byla prasata schopná bránit, ale také jejich silná kůže, která ztěžovala jejich zabití nestřelnými zbraněmi.

Prase divoké Prase divoké (Sus scrofa) je předkem prasete domácího. Vyskytuje se ve velké části střední Evropy, Středomoří (včetně pohoří Atlas v severní Africe) a ve velké části Asie až po Indonésii. Zavlečeno bylo i na řadu jiných míst. Divoká prasata jsou lovena nejen pro maso, ale také proto, že při shánění potravy způsobují značné škody zemědělcům a lesníkům.

Metody lovu

Zabíjení pomocí kopí náhled|Zabití prasete ze hřbetu koně, Indie Divoká prasata byla zabíjena pomocí specializovaného kopí na divočáky. Lovci tak lovili prasata jednotlivě či ve skupinách, a to jak pěšky tak na koních. Kopí na divočáky bylo někdy vybaveno záštitou, aby se zabránilo rozzuřenému zvířeti vtlačit své probodnuté tělo dále do násady, čímž by tak před svou smrtí mohlo ohrozit na životě i lovce.

Tento způsob lovu byl v Indii populární mezi Džáty, Gudžaráty, Rádžpúti, Sikhy, Mahárádži i u britských důstojníku ve viktoriánském a eduardovském období. Podle jedenáctého vydání Encyklopedie Britannica byl vojenskými úřady podporován jako dobrý výcvik, protože "vyděšený a agresivní divočák je... zoufalý bojovník [a proto] musí mít lovec dobré oko, pevnou ruku, pevný sed, chladnou hlavu a odvážné srdce."Chisholm, Hugh, ed. (1911). "Pig-sticking". Encyclopædia Britannica. Vol. 21 (11th ed.). Cambridge University Press. s. 600.

Robert Baden-Powell, zakladatel skautského hnutí, napsal na toto téma knihu.Lewis P. Orans, ed. (30 April 1998). "B-P, Lessons from the Varsity of Life. Chapter III. Sport. Part Three: Pigsticking". V knize Lessons form the Varsity of Life píše: "Nikdy jsem se nevydal na obvyklou dovolenou do hor v horkém počasí, protože jsem se od tohoto sportu nemohl odtrhnout." Těm, kteří tuto praxi odsuzovali, řekl: "Vyzkoušejte to, než budete soudit. Podívejte se, jak si to užívá kůň, podívejte se, jak se sám kanec, šílený vzteky, vrhá z celého srdce do šarvátky, podívejte se, jak si vy, rozzuření hněvem, užíváte příležitosti si to naplno užít. Ano, lov prasat je brutální sport, a přesto jsem ho miloval, stejně jako jsem miloval i toho skvělého starého chlapíka, proti kterému jsem bojoval." Michael Rosenthal ho cituje slovy: "Lovení prasat je nejen nejvzrušujícím a nejpříjemnějším sportem pro muže i koně, ale opravdu věřím, že si to užívá i kanec."Rosenthal, Michael (Summer 1984). "The Boy Scouts". Raritan. 4 (1). Rutgers University.

Lov prasat se slony náhled|Královský lovecký reliéf v Taq-e Bostan. Ve starověké Persii používali aristokratičtí lovci slony k zahnání divočáků do bažinatých mělčin, kde na ně pak stříleli z lodí. Sloni pak převáželi ulovená zvířata do loveckého tábora. Reliéfy s těmito scénami se v Taq-e Bostan dochovaly z velké části nedotčené.

Lov se psy náhled|Bronzová socha zobrazující dva lovecké psy během lovu na divočáka, počátek 20. století Lovečtí psi se k lovu divokých prasat používají od starověku. Psí plemena jako americký leopardí pes, rhodéský ridgeback, Blue Lacy, louisianský leopardí pes či foxhound se používají k pronásledování kance, kterého zaženou na určité místo, hlasitě štěkají a čekají na lovce.

Psí plemena jako americký buldok, americký pitbulteriér, mastifové jako anglický mastif, bullmastif, argentinská doga, neapolský mastin, cane corso, bodeauxská doga a jejich menší kříženci se používají k ulovení kance svými čelistmi. Tito psi se kanci obvykle zakousnou do ucha. Jakmile ho chytí, drží ho za hlavu až do příchodu lovce. Lovec se následně přiblíží zezadu a kance zabije nožem nebo oštěpem, případně je i možné získat kance živého, v případě kdy je potřeba ho pouze přemístit. Pokud je cílem získat živého kance, lovec ho převrátí na záda a sváže mu nohy.

Není neobvyklé, že lovci používají během lovu oba typy loveckých psů. Jedni kance vystopují a štvou, jakmile se kanec otočí k boji, vypustí se jiný pes, aby kance chytil a srazil ho k zemi.

Pasti Hojně používanou metodou je i chytání divočáků do pastí. Existuje řada typů pastí, včetně konstrukcí jako je past ve tvaru 6 nebo srdce, což jsou ohradové pasti, obvykle vyrobené z panelů na prasata a T-sloupků. Krabicové pasti, což jsou obvykle kovové krabicové rámy s bočními, horními a spodními panely na prasata a dvířky, která se aktivují, jakmile je prase uvnitř a krmí se. Jako past na divoká prasata se úspěšně používají i oka. Prasata se obvykle chytají buď za nohu nebo krk a oko je udrží na místě do příchodu lovce.

Historie lovu divokých prasat Už ve starověku byl lov divočáků symbolem bojové zdatnosti, ale také se v jeho spojitosti setkáváme se smrtí mužského hrdiny a někdy je spojován i s bohyněmi.Smith, Evans Lansing (1997). The Hero Journey in Literature: Parables of Poesis. University Press of America. s. 253–254. Hatto, A. T. (10 April 1980). Essays on Medieval German and Other Poetry. Cambridge University Press. s. xii–xiii. Fol, Alexander; Marazov, Ivan (1977). Thrace & the Thracians. New York City: St. Martin's Press. s. 18–19.

Starověké Řecko a Řím náhled|Římský reliéf s vyobrazením lovu divočáka, c. 3. století Ve starověké řecké literatuře představoval divočák smrt, protože jeho lovecká sezóna začínala 23. září, tedy téměř na konci roku. Kanec byl také vnímán jako ztělesnění temnoty bojující proti světlu kvůli svému tmavému zbarvení a nočnímu způsobu života. Lov kanců se často objevuje ve starověké řecké mytologii a literatuře. První zaznamenaná zmínka o lovu kanců v Evropě se objevuje v Homérově podání lovu kalydónského kance z období 700 př. n. l. V Homérově Odysseii byl Odysseus jako chlapec zraněn na noze během lovu divokého prasete. A právě podle této jizvy jej Eurykleia po jeho návratu na Ithaku poznala.

V legendě o Adónisovi se titulní postava vydává na lov divočáků, ale je při tom lovu sama divokým prasetem zabita. Třetím Héraklovým úkolem bylo ulovení erymanthského kance. Podle legendy o založení Efezu bylo město postaveno na místě, kde Androklos zabil kance.Scheggi, Massimo (1999). La Bestia Nera: Caccia al Cinghiale fra Mito, Storia e Attualità (in Italian). Editoriale Olimpia. s. 201.

Starověcí Římané po sobě zanechali ještě více znázornění lovu divokých prasat než starověcí Řekové, a to jak v literatuře, tak v umění. Lov se stal populárním mezi mladými Římany od 3. století př. n. l. Byl vnímán jako způsob posílení charakteru a procvičování fyzické síly. Divočák byl známý jako aper, feri sues nebo singularis kvůli údajně samotářským zvykům tohoto zvířete. Podle Plinia staršího byl Fulvius Lippinus prvním Římanem, který vytvořil rezervaci pro divočáky, kde je v Tarquinii choval pro lov. Jeho metody napodobili Lucius Lucullus a Quintus Ortenzius.

Starověká Ibérie Archeologický nález z Méridy ve Španělsku, datovaný do 5. až 3. století př. n. l., zobrazuje mladíka na koni, nesoucího kopí nebo oštěp. Jezdec je doprovázen psem a loví kance. Tento předmět s názvem Carro Votivo de Mérida (Votivní vozík z Méridy) zřejmě představuje řeckého prince Meleagra v epizodě mýtu o lovu kalydónského kance, ačkoli v této otázce není mezi vědci shoda.Blázquez, José Maria. Imagen y Mito. Estudios sobre religiones mediterráneas e ibéricas. Madrid: 1977. pp. 344–360Abad, Rubén Abad. (2008). "La divinidad celeste/solar en el panteón céltico peninsular". In: Espacio, Tiempo y Forma. Serie II, Historia Antigua, 21: 88–91.

Středověká Evropa Germánské kmeny zodpovědné za vyplenění Říma byly vášnivými lovci, ačkoli na rozdíl od Řeků a Římanů považovali za nejušlechtilejší kořist jelena, nikoliv divoké prase.

Na rozdíl od Římanů, kterými byl lov divočáků považován za lidovou zábavu, ve středověké Evropě divoká prasata lovili převážně šlechtici za účelem zdokonalování svých bojových dovedností. Existovala tradice, podle které šlechtic sesedl z koně, jakmile byl divočák zahnán do kouta, a pak jej dorazil dýkou. Aby ještě více zkomplikovali lov, někteří lovci zvířata lovili v období páření, kdy byla zvířata ještě agresivnější. Záznamy ukazují, že divočáci byli ve středověké Evropě hojní. To potvrzují dokumenty od šlechtických rodů a duchovenstva, které požadovaly od obyčejných lidí z ulovených kanců odvádět tribut. Například v roce 1015 benátský dóže Otto Orseolo požadoval pro sebe a své nástupce hlavu a nohy každého divočáka zabitého v oblasti svého vlivu.

Renesance náhled|Lov divokého prasete, Německo, 17. století Období renesance přineslo dramatické zmenšení lesů z rozvojem zemědělské půdy, čímž se zmenšily některé populace divočáků. Divocí kanci byli stále častěji loveni jako predátoři plodin bohatými, kteří místo oštěpů, dýk a šípů měli již k dispozici střelné zbraně. Ty jim umožňovaly zabíjet divoké kance mnohem rychleji a efektivněji. Snížení počtu divoké zvěře vedlo k vytvoření loveckých obor.

Občanské nepokoje po skončení Francouzské revoluce ukončily feudální privilegia a lov byl liberalizován, což vedlo k dalšímu poklesu populace kanců.

Novověk V australském městě Jambin v Queenslandu se každoročně koná soutěž v lovu divokých prasat, která je považována za největší takovou akci v zemi. Třídenní soutěž přitahuje stovky soutěžících, kteří loví prasata ve snaze chránit místní zemědělskou půdu. Této akce se také využívá k vybrání peněžních prostředků pro místní školy.

Ve Spojených státech se po celé zemi usadila stáda divočáků. Některé státy, například Kalifornie, vyžadují, aby si lovci zakoupili lovecký průkaz, ale počet ulovených divokých prasat není nijak omezen, na rozdíl od omezení u jiných druhů zvěře, jako jsou jeleni či medvědi.Robb, Bob (2003). Hunting Wild Boar in California Vol II. Larsen's Outdoor Publishing. s. 15–26.

Čína v roce 2000 zakázala lov divokých prasat v rámci snahy o ochranu místní biodiverzity. Vzhledem k tomu, že se po tomto zákazu útoky divočáků staly vážným problémem pro místní komunity po celé zemi, ústřední vláda v roce 2023 vyřadila divoká prasata ze seznamu chráněných druhů a úřady povolaly lovce a nabídly jim za ulovené divočáky odměny.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Prase divoké Kategorie:Lov