Archimandrita Alipij, světským jménem Ivan Michajlovič Voronov (28. července 1914, Torčicha – 12. března 1975, Pskovo-pečerský monastýr) byl ruský pravoslavný duchovní, bývalý voják. V letech 1959–1975 byl představeným Pskovo-pečerského monastýru.ŠEVKUNOV, Tichon: Nesvatí svatí a jiné příběhy. Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017. ISBN 978-80-7465-214-1

Život Pocházel z venkovských poměrů, v roce 1930 dokončil středoškolské vzdělání v Moskvě. Poté dva roky pracoval v zemědělství a pak až do roku 1935 pracoval v Moskvě jako dělník. Zabýval se však také výtvarným uměním. Od roku 1942 se aktivně účastnil sovětsko-německé války. S Rudou armádou se dostal až do Berlína. Рогова Т. А. «Велики жертвы, приносимые народом нашим для спасения Отечества, но и велико и дорого спасение, ради которого приносятся эти жертвы!» О роли Русской православной церкви в борьбе с фашистскими захватчиками с использованием документов Центрального архива Министерства обороны РФ. V roce 1950 se stal poslušníkem v Trojicko-sergijevské lávře a podílel se zde na restaurátorských pracích výtvarné výzdoby. Mnišský postřih se jménem Alipij přijal 28. srpna téhož roku. Sám uváděl, že k zásadní změně života a přijetí mnišství jej dovedly válečné hrůzy, kterých byl svědkem. Pravmir.com: A Soviet Monk. Alypy the Soldier. Dostupné online.

V roce 1959 se na výzvu patriarchy Alexije I. ujal vedení Pskovo-pečerského monastýru. Bibliopskov.ru: Архимандрит Алипий (Воронов Иван Михайлович). Dostupné online. Ten byl tehdy materiálně velmi sešlý. Otec Alipij se sám podílel fyzickou prací na opravách. Bylo opraveno historické opevnění kolem monastýru, byl opraven hlavní monastýrský chrám sv. Michaela Archanděla (Michajlovský sobor). Archimandrita Alipij také sám psal nebo restauroval ikony.

Jako představený musel ale čelit také opakovaným provokacím a pokusům sovětských orgánů, které se snažily monastýr uzavřít a mnichy rozehnat. Vždy se mu monastýr podařilo uhájit. K tomu využíval i poukazy na svou minulost, neboť oficiálně byl válečným veteránem Rudé armády. V případě potřeby státním úředníkům i v náznacích vyhrožoval. Například tím, že v monastýrském bratrstvu je válečných veteránů více (což byla pravda) a že se vyhnání budou bránit třeba i násilím. Když mu úředníci přinesli Chruščovův dekret, jímž se monastýr rušil, archimandrita Alipij dokument přímo před nimi spálil. Jindy například zpacifikoval hlučnou skupinu mladých vojáků, kteří přišli do monastýru dělat nepořádek, tím, že mezi ně vběhl ve své vojenské uniformě s válečnými vyznamenáními, čímž je značně vyděsil. Ale poté, co se uklidnili, a dokázali se mu předpisově (jakožto vojáku s vyšší hodností) zahlásit, pozval je dál, provedl je po zajímavostech monastýru, pohostil je a přátelsky se s nimi rozloučil. Jelikož svou válečnou minulost a své občanství Sovětského svazu při podobných příležitostech rád zdůrazňoval, ujala se proň také přezdívka sovětský archimandrita.

Měl v úctě starectví a do Pskovo-pečerského monastýru umožnil příchod mnichů s tímto obdarováním, kteří byli nuceni odejít z Valaamského monastýru a rovněž přijal do pskovsko-pečerského bratrstva takto obdařeného kněze, nedlouho předtím trpitele z věznic a vyhnanství, Jana (Kresťjankina).

Své protisovětské postoje zdůraznil ještě nedlouho před smrtí, když při svém již špatném zdravotním stavu a přes výhružky ze strany státních orgánů přijal do monastýru jako kandidáta mnišství nedávného konvertitu, který se nechal po konverzi vyloučit z Komsomolu, budoucího mnicha a kněze Rafaela (Ogorodnikova), rodného bratra tehdy již v Sovětském svazu velmi známého disidenta Alexandera Ogorodnikova. Pskovskému církevnímu zmocněnci to pak ironicky vysvětlil tak, že kdyby se Rafael nemohl stát mnichem, jistě by se připojil k disidentským aktivitám svého bratra, což by v politické perspektivě bylo mnohem horší.

Archimandrita Alipij zemřel v důsledku dlouhodobějších zdravotních obtíží na jaře roku 1975. Když si uvědomil, že se blíží smrt, velmi systematicky se na ní duchovně připravil (mino jiné každodenním svatým přijímáním), a také si nechal předem vyrobit rakev, která až do okamžiku jeho smrti byla s jeho vědomím uložena v předsíni jeho kelie. Podle dochovaného svědectví měl dvě a půl hodiny před smrtí vidění Bohorodice, žádal mnicha, který se o něj v jeho nemoci staral, o plátno a barvy, aby ji mohl namalovat, ale již to nedokázal.

Pohřben byl v jeskynním pohřebišti (tzv. Bohem stvořené jeskyně) pod pskovo-pečerským monastýrem.

Odkazy Reference

Související články Pskovo-pečerský monastýr Externí odkazy Pravmir.com: A Soviet Monk. Alypy the Soldier

Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Mniši Pskovo-pečerského monastýru Kategorie:Narození v roce 1914 Kategorie:Narození 28. července Kategorie:Úmrtí v roce 1975 Kategorie:Úmrtí 12. března Kategorie:Muži