Kostel svatého Ondřeje v Évolu (katalánsky: Sant Andreu d'Èvol) je římskokatolický filiální kostel postavený v románském slohu. Nachází se v osadě Évol, která je součástí obce Olette ve francouzském departementu Pyrénées-Orientales v regionu Okcitánie.

Tento jednolodní chrám, vybudovaný v průběhu 11. století, prošel v 18. století stavebním rozšířením. Roku 1577 se stal sídlem Růžencového bratrstva, jehož staletá nepřetržitá činnost zajistila zachování pravidelných bohoslužeb i poté, co kostel na počátku 17. století ztratil status farního kostela. Celý památkový areál byl v roce 1943 zapsán na seznam historických památek (monument historique) Francie.

Půdorys kostela má tvar latinského kříže. Skládá se z hlavní lodi, která je na východní straně zakončena polokruhovou apsidou, z rozlehlé severní růžencové kaple a z mohutné věžové zvonice přiléhající k jižní stěně. Vnější stěny hlavní apsidy i zvonice zdobí typický románský dekor v podobě lombardských arkád. Exteriér apsidy je specifický neobvyklou šířkou lizén, které od sebe oddělují jednotlivá arkádová pole.

V těsné blízkosti kostela stojí samostatná drobná stavba zvaná conjurador (zaklínací kaple). Ta sloužila knězi k provádění rituálů pro odvrácení zlých sil, nečasu a prudkých bouří, které jsou v této horské oblasti velmi časté a v lidové tradici byly připisovány čarodějnicím, jež měly podle pověstí hojně obývat horní tok řeky Ribera d'Èvol.

Vnitřní uspořádání hlavní apsidy představuje architektonickou raritu v podobě dvou menších polokruhových absidiol, které jsou zahloubeny přímo do tloušťky obvodového zdiva.

V interiéru se dochoval cenný soubor mobiliáře, který zahrnuje historické oltářní retábly, svatostánky, sakrální plastiky, obrazy a liturgické předměty z drahých kovů. Mezi nejvýznamnější zlatnické práce patří stříbrné kalichy, sbírková miska a procesní kříže. Řada těchto uměleckých děl, datovaných od 13. do 18. století, je od 20. století individuálně chráněna jako movité historické památky.

Poloha Kostel se nachází ve východní části Pyrenejí, v oblasti zvané Garrotxes, kterou formují povodí horských bystřin Ribera d'Èvol a Ribera de Cabrils – jde o historicky chudý a silně vylidněný region. Samotná osada Évol leží na břehu stejnojmenné říčky v nadmořské výšce přibližně 750 metrů. Kostel je situován severně nad vesnicí a kvůli strmému horskému terénu je z obce přístupný po dlouhém schodišti vedoucím skrze areál místního hřbitova.

Dopravní dostupnost je zajištěna tříkilometrovou odbočkou z hlavní silnice N116, která spojuje nížinu Roussillonu s horským regionem Cerdanya. Z osady dále vedou horské silnice směrem k obcím Railleu a Ayguatébia-Talau a značená turistická stezka pro pěší do sousední vsi Oreilla.

Historie Kostel svatého Ondřeje byl vystavěn na počátku 11. století v souladu s tradičním urbanistickým a architektonickým konceptem tehdejších románských chrámů v regionu. Původní dispozici tvořila výhradně jedna podélná loď orientovaná ve směru západ-východ, na kterou na východní straně plynule navazovala polokruhová apsida. Vstup do celého objektu byl situován v jižní zdi hlavní lodi. Pravděpodobně v průběhu poslední čtvrtiny 11. století byla k lodi v těsné blízkosti jižní strany apsidy přistavěna mohutná čtvercová věžová zvonice.

První dochovaná písemná zmínka o existenci kostela pochází až z roku 1347, kdy obchodník z Villefranche-de-Conflent odkázal tomuto svatostánku částku pěti sous.

Zásadní historický zlom nastal v roce 1577, kdy bylo při kostele založeno Růžencové bratrstvo (compagnie du rosaire). U příležitosti této události byl pro kostel objednán velký oltářní retábl a samotná stavba byla rozšířena o severní růžencovou kapli.

Během 16. století začala sousední obec Olette mocensky i ekonomicky zastiňovat Évol. Přestože Olette bohatlo a mělo více obyvatel, nedisponovalo vlastním farním statusem. V roce 1559 požádal evolský farář biskupa o povolení křtít novorozence přímo v kostelech v Oreille a Olette. Místní obyvatelé v Olette však tento krok považovali za nedostatečný, obvinili faráře z neschopnosti a zahájili s ním spor, v němž byl duchovní roku 1568 osvobozen. Nároky Olette přesto sílily a tamní kostel Panny Marie (Sainte-Marie) je v pramenech poprvé uváděn jako farní v roce 1597. Definitivní ztráta farní autonomie pro Évol nastala v roce 1603, kdy status farního kostela oficiálně převzal právě mariánský chrám v Olette (který následně přijal patrocinium svatého Ondřeje). Kostel v Évolu se stal pouhým filiálním kostelem.

V průběhu 18. století prošel areál řadou stavebních úprav. Horní patro zvonice bylo kompletně přestavěno, což mohlo být důsledkem předchozího statického poškození či zchátrání věže. V roce 1723 došlo k rozšíření růžencové kaple, která byla následně 7. dubna 1724 slavnostně vysvěcena.

Stará sakristie, která byla původně včleněna přímo do tloušťky zdiva zvonice, byla v roce 1727 vysvěcena jako kaple Krista. Pro provozní účely chrámu proto byla v roce 1751 vybudována zcela nová přístavba sakristie. Kontinuální náboženský význam místa potvrdila listina z roku 1772, která formálně obnovila činnost Růžencového bratrstva a přesně definovala podobu i pravidla zdejšího specifického kultu.

Za starého režimu (Ancien Régime) patřil k evolské farnosti rozsáhlý majetek zahrnující velkou budovu fary v podhradí kostela, hospodářské budovy, pozemky obklopující hřbitov a dvě zavlažovaná pole. V roce 1791, v rámci revolučních konfiskací, byly tyto církevní pozemky (s výjimkou farní zahrady) narychlo odprodány za velmi nízkou částku. Tato utržená suma byla dokonce nižší než rozpočet na nutné opravy fary vypracovaný v roce 1781. Hospodářská stavení navíc neoprávněně obsadila jedna z místních rodin.

V témže roce (1791) se v kuchyni bývalé fary začala scházet obecní rada nově zřízené politické obce Évol. Z bezpečnostních a provozních důvodů byly dveře spojující tuto místnost se zbytkem obytné budovy trvale zazděny. Když byla obec Évol v roce 1827 administrativně sloučena s Olette, kuchyně na faře nadále sloužila jako shromažďovací a schůzovní místnost pro evolské obyvatele, zatímco zbytek budovy byl stále vyhrazen pro ubytování kněží.

V letech 1938 až 1945 působil ve spojené farnosti Olette, Évol a Garrotxes duchovní Jacques Llopet. Ten se zásadním způsobem zasloužil o to, že byl celý církevní komplex v roce 1943 zapsán na seznam historických památek. V roce 1950 prošly kompletní rekonstrukcí dochované pozůstatky rituální kaple conjurador stojící na venkovním schodišti před vstupem do kostela. Abbé Llopet v 60. letech publikoval dvě vlastivědné monografie o regionu Garrotxes, ve kterých textově detailně zmapoval historii a význam kostela svatého Ondřeje. Během 20. a 21. století byla navíc řada vnitřního mobiliáře prohlášena za movité historické památky.

Od roku 2009 zahájilo vedení obce Olette kroky k odkupu budovy staré fary do obecního vlastnictví. V roce 2015 byla ve spolupráci s nadací Fondation du patrimoine vyhlášena veřejná sbírka na celkovou rehabilitaci této památky. Plánované restaurátorské práce zahrnují zajištění statiky okolního terénu, kompletní sanaci fasád, obnovu okenních i dveřních otvorů a položení nové tradiční břidlicové střechy.

Architektura Kostel svatého Ondřeje představuje klasickou ukázku regionální románské architektury 11. století s pozdějšími barokními přístavbami, které původní podélnou dispozici proměnily do půdorysu latinského kříže.

Jádrem stavby je románská jednolodní dispozice (2) o vnitřních rozměrech 20 metrů na délku a 6 metrů na šířku. Loď je orientována v tradičním směru západ-východ a na její východní konec navazuje půlkruhová hlavní apsida (3). Hlavní vstupní portál do chrámu je proražen v jižní obvodové zdi lodi.

Tento tradiční podélný půdorys byl v průběhu staletí rozšířen o boční trakty, které kostelu vtiskly výsledný tvar kříže – jižní rameno je tvořeno obdélníkovou základnou mohutné věžové zvonice (5), jež byla přistavěna těsně k jižní stěně lodi v blízkosti triumfálního oblouku, a severní rameno tvoří velká barokní čtvercová kaple Růžencového bratrstva (4), která stojí přesně v ose naproti věži.

Zvonice Věžová zvonice čtvercového půdorysu o délce strany 6,50 metru dosahuje celkové výšky 15 metrů. Její vnitřní prostor je vertikálně rozdělen do tří nadzemních podlaží, přičemž proměnlivé vnitřní rozměry jednotlivých pater jsou dány odlišnou tloušťkou obvodového zdiva:

Přízemí tvoří malá obdélníková místnost o výšce 3 metrů bez jakéhokoli přirozeného osvětlení, která funkčně propojuje prostor zvonice s hlavní lodí kostela.

První patro dosahuje výšky 5 metrů, má obdélníkový půdorys a ve středu své jižní stěny je prolomeno románským oknem s půlkruhovým záklenkem a oboustrannou špaletou.

Druhé patro je již čtvercového půdorysu o výšce 4 metrů a vykazuje stopy starších stavebních úprav v podobě tří původních velkých oken s lomeným obloukem, která jsou v současnosti trvale zazděná.

Třetí patro je opatřeno otevřeným okenním otvorem na každé ze svých světových stran s výjimkou severní stěny.

Věž je zastřešena pultovou střechou skloněnou směrem k západu. Severní obvodová zeď věže je vytažena vzhůru a zakončena zděným dvoumetrovým zvonovým štítem se dvěma otvory, které tvarově odpovídají oknům ve třetím patře. Oba rohy jižní stěny jsou navíc osazeny pravoúhlými štítovými nadezdívkami, z nichž každá vrcholí kamennou pyramidou.

Conjurador (zaklínací kaple) Před vstupem do kostela se nacházejí dochované pozůstatky stavby zvané conjurador (zaklínací kaple), které dnes tvoří dva kamenné arkádové oblouky.

Obecně byly conjuradory drobné sakrální stavby otevřené do všech čtyř světových stran. Toto specifické uspořádání umožňovalo místnímu faráři provádět náboženské rituály zaměřené na odvrácení zlých sil, nečasu a na zažehnání čarodějnic, o kterých se v lidové tradici věřilo, že v hojném počtu obývají Évol a horní tok údolí bystřiny Ribera d'Èvol. Duchovní zde za doprovodu varovného zvonění na poplach z vedlejší věžové zvonice rituálně zaháněl prudké přívalové deště a bouřky (typické pro středomořské klima), které tehdejší obyvatelé připisovali působení temných sil. Podle svědectví novinářky a cestovatelky Gabrielle Vassalové z roku 1934 věřili těmto legendám a magickým kletbám v tomto horském údolí prakticky všichni tamní obyvatelé.

Fara V nižší části svahu pod kostelem se nachází rozlehlá budova čtvercového půdorysu s patrem a podkrovím, která sloužila jako farní budova. Její přesné datování je předmětem vědecké diskuse: zatímco podle tehdejšího evolského kněze a regionálního badatele Jacquesa Llopeta pochází jádro této stavby již z 10. nebo 11. století, památková nadace Fondation du patrimoine ji ve svých materiálech řadí spíše do celkové barokní výstavby z 18. století.

V dispozičním uspořádání domu vyniká čtvercová místnost o délce strany přibližně 5 metrů, která má samostatný venkovní vchod. Jedná se o bývalou farní kuchyni, jež začala být po Velké francouzské revoluci využívána obyvateli osady jako veřejná shromažďovací síň. V době, kdy byl Évol samostatnou politickou obcí, zde zasedala obecní rada. Původní interiérové dveře, které tuto místnost provozně spojovaly se zbytkem obytné budovy fary, byly v minulosti trvale zazděny. Právě v této izolované místnosti byl po dlouhou dobu uložen kompletní historický archiv obce Évol.

Vnitřní vybavení a chrámový poklad Svatyně v Évolu ukrývá mimořádně hodnotný chrámový poklad. Velká část jeho prvků požívá individuální památkové ochrany jako movité historické památky, což přímo dokládá kontinuitu a intenzitu zdejšího duchovního života v průběhu staletí.

Svatostánek (tabernákl) Významnou součástí mobiliáře je historický dřevěný svatostánek z roku 1553, zapsaný na seznam historických památek 11. května 2001. Skládá se z malovaných dřevěných panelů, které ikonograficky znázorňují Pannu Marii, svatého Jana a kalich završený eucharistickou hostií.

Zlatnické práce a liturgické předměty