Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|Kerberos, jak si jej představoval William Blake
Dějištěm VI. zpěvu Pekla je třetí podsvětní kruh, kde jsou trestáni obžerní. Děj se odehrává v noci z 8. na 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace v noci z 25. na 26. března 1300. Podobně jako VI. zpěv Očistce a Ráje se i VI. zpěv Pekla věnuje politickému tématu.
Rozbor zpěvu
Obžerní, Kerberos (v. 1–33) vlevo|náhled|Kerberos, ilustrace Gustava Dorého Zpěv začíná okamžikem, kdy se Dante vzpamatuje z mdloby, do níž upadl po rozhovoru s milenci Paolem a Francescou; ještě otřesen zármutkem a úzkostí nad jejich osudem (Dante tu užívá slova pietà, zde spíše ve smyslu tísně; podle jiných výkladů však jde o soucit, neboť i on sám byl blízko pádu do vášnivé lásky, než ho zachránila Beatrice) kolem sebe vidí nové zatracence a nové tresty.
Nachází se ve třetím kruhu, kde se řine „věčný, prokletý, studený a těžký déšť“, stále stejně silný — směs mohutného krupobití, černé vody a sněhu, jež se snáší temným vzduchem; země, na kterou déšť dopadá, se mění v bahnitou břečku a páchne.
Sídlí zde Kerberos, „krutá a podivná šelma“, který na zatracence pohroužené v blátě štěká třemi hlavami. I Kerberos je postava z Vergiliova podsvětí (Aeneis, VI,417) a Dantův popis vychází z popisu svého básnického učitele. V Komedii je však netvor ještě obludnější, napůl lidský, napůl zvířecí, a navíc zde spolkne hroudu bláta hozenou Vergiliem namísto medové placky s omamnou příměsí, jak tomu bylo při Aeneově cestě. Dante Kerbera líčí s krvavýma očima, mastným černým plnovousem, odulým břichem a pařáty místo tlap, jimiž zatracence drásá a rve; navíc je ohlušuje svým vytím a přivádí je tím natolik k šílenství, až by si přáli být hluší. Kerberos je v mytologii symbolem hltavosti (proto se objevuje právě v tomto zpěvu), ale i sváru — kvůli neustálým potyčkám mezi svými třemi hlavami; není náhodou, že se ve zpěvu následně mluví právě o florentských rozbrojích.
Když Kerberos spatří Danta a Vergilia, otevře tlamy a vycení tesáky. Vergilius proto rozevře dlaně a hodí do jeho „žádostivých chřtánů“ dvě plné hrsti hlíny, kterou zuřivý pes hltavě sní — podobně jako psi, kteří dychtivě štěkají, aby dostali nažrat, a jakmile se to stane, hned zmlknou.
Ciacco (v. 34–93) náhled|Gustave Doré, „Třetí kruh“ náhled|Třetí kruh, ilustrace rukopisu ze sbírek British Library, Priamo della Quercia (15. století) Zatímco Dante s Vergiliem procházejí směsicí bahna a duší zdrcených deštěm a šlapou po nich (jde o jeden z mála případů, kdy jsou duše v Pekle výslovně jen netělesnými stíny), jedna se před nimi náhle napřímí.
Duch Danta vyzve, ať ho pozná, jelikož ho znal ještě zaživa. Dante ho pro jeho ubohý stav — fyzické znetvoření i mravní úpadek — nepoznává. Ptá se ho tedy, kdo je a za co pyká, a dodává, že ač existují horší muka, žádné mu nepřipadá tak nedůstojné a odporné, ať už na pohled, nebo při pocitu na vlastní kůži.
Duch se představí jménem Ciacco. Ohledně identity této postavy nemáme jistotu, nepodařilo se ji spolehlivě ztotožnit s žádnou historickou osobou. Podle jednoho výkladu je Ciacco přezdívka odkazující k „vepři“, tedy k tomu, jakým způsobem a v jaké míře přijímá potravu; podle jiné a pravděpodobnější interpretace jde o florentskou zdrobnělinu jména Jacopo či Giacomo. Ciacco pochází ze stejného města jako Dante, z Florencie, jež je tak plná závisti, „že pytel už přetéká“; je odsouzen za hřích obžerství, a proto leží zmožen deštěm — nikoli sám, neboť všechny okolní duše pykají za stejný hřích. Tón setkání je zcela odlišný od předchozího setkání s Paolem a Francescou.
Jakýsi vnitřní popud básníka přiměje zeptat se Ciacca na proroctví o osudu Florencie (poutník Dante si do té chvíle nebyl vědom, že zatracené duše dokážou věštit budoucnost), a po krátké zdvořilostní formuli, v níž vyjádří soucit s jeho trestem, mu položí tři otázky: Kam dospějí občané rozděleného města? Existují v něm ještě spravedliví lidé? A co bylo příčinou takového sváru?
Ciacco zodpoví všechny tři otázky v tom pořadí, v jakém byly položeny. Na první odpoví slavným proroctvím, jež se týká bojů mezi bílými a černými guelfy v letech 1300–1302: po dlouhém sváru dojde k prolití krve, „lesní strana“ (tj. bílí guelfové) vyžene tu druhou s velkou tvrdostí, ale do tří let sama padne a k moci se dostane protivník díky síle kohosi, kdo zatím (tj. v roce 1300) zachovává neutralitu — to je narážka na papeže Bonifáce VIII. Tato strana pak bude dlouho pyšně vládnout, zatímco druhá bude reptat a lkát.
Na druhou otázku Ciacco odpovídá, že spravedliví jsou ve Florencii jen dva (tento údaj nutno spíše chápat jako řečnickou figuru, která vyjadřuje nízký počet, ne jako přesné číslo) a nikdo je neposlouchá. V tom možná zaznívá ozvěna starozákonní knihy Genesis, kde Abrahám, když se snaží zachránit město prohnilé hříchem, Boha žádá, ať město ušetří, najde-li se v něm alespoň padesát spravedlivých; laťka se pak postupně snižuje až na pouhých deset spravedlivých, ale i tak se nenajde se nikdo další vyjma Lota a jeho dcer.
Na třetí otázku Ciacco odpovídá, že příčinou byly tři jiskry, které rozdmýchaly srdce: pýcha, závist a lakota (totéž obvinění zopakuje Brunetto Latini v XV. zpěvu Pekla).
To, že se Ciacco Dantovi nezmiňuje o jeho budoucím vyhnanství, vedlo některé interprety (zejména Boccaccia) k domněnce, že první zpěvy Pekla vznikly už kolem roku 1301 čili ještě předtím, než se básník dozvěděl o svém odsouzení. Domněnka se však opírá o velmi slabé indicie (sám Ciacco totiž zmiňuje události roku 1302 a předpovídá, jak dlouho bude vláda černých guelfů trvat) a dnes převažuje názor, že Dante chtěl politické téma a téma proroctví rozvíjet postupně a vlastní vyhnanství si ponechal na Farinatovu věštbu v X. zpěvu.
Ve třech hříších — pýše, závisti a lakotě — Dante shrnuje svůj soud nad dějinami florentské obce, rozpolcené a otřesené závistí svářejících se stran, pýchou a mocichtivostí velmožů i lidu a lakotou a ziskuchtivostí obchodníků.
Po těchto slovech Ciacco znovu zmlkne a Dante ho musí vyzvat další otázkou: Jaký je osud skupiny význačných Florenťanů dřívější generace, „kteří obrátili své nadání k dobrým skutkům“ (v. 81)? Dostává se jim nebeské odměny, nebo je trýzní peklo? Míněni jsou Farinata degli Uberti, Arrigo (v Komedii již následně následně nezmíněný a komentátory neidentifikovaný), Mosca dei Lamberti, Tegghiaio Aldobrandi a Jacopo Rusticucci. Ciacco odpovídá, že jmenovaní patří mezi vůbec nejčernější duše a nacházejí se v hlubších kruzích pekla.
Zde se odehrává další krok Dantovy vnitřní proměny: poté co u Paola a Francesky poznal, že i účinky milostné poezie, k níž se v mládí sám hlásil, mohou vést k zatracení, nyní zjišťuje, že ani politická zásluha za života není zárukou spásy.
Nakonec Ciacco Danta prosí, aby ho připomněl mezi živými, a náhle se odmlčí: „Víc ti neřeknu a víc ti neodpovím.“ Groteskně stočí oči, snad vyčerpán snahou udržet se vzpřímeně, zatímco ho osud znovu táhne dolů, snad znovu přemožen zvířeckostí svého kruhu poté, co poznal těch pár chvil jasnosti mysli, jež mu bylo dopřáno věnovat rozhovoru s Dantem; skloní hlavu a znovu se propadá do bahna, zatímco Vergilius dodává, že se odtud hříšník nezvedne až do Posledního soudu, kdy anděl polnicí ohlásí „nepřátelskou moc“ čili Boha, nepřítele zatracených.
Osud zatracenců po Posledním soudu (v. 94–115) náhled|Zpěv VI, Giovanni Stradano, 1587 Vergilius pokračuje slovy, že se Ciacco neprobudí až do Posledního soudu, kdy na sebe každá duše opět vezme své tělo a vyslechne si konečný rozsudek. Zatímco Dante se svým vůdcem procházejí „ošklivou směsicí“ duší a bahna, poutník využije příležitosti a otáže se, zda po „velkém rozsudku“ čeká zatracené trest větší, menší, nebo stejný jako nyní. Vergilius mu odpoví, ale nejprve ho odkáže na jeho vlastní „vědu“, totiž na jeho filozofického učitele Aristotela: podle něj platí, že čím je nějaká věc dokonalejší, tím silněji je schopna vnímat dobré i zlé, neboť každý cit se tím zesiluje. A ačkoli tento „proklatý lid“ nikdy nedosáhne „pravé dokonalosti“, přesto očekává budoucnost („onen svět“ po Posledním soudu) s větší dychtivostí než svůj nynější stav („tento svět“).
Takto dvojice obchází okraj kruhu a hovoří spolu o mnoha dalších věcech, které Dante nezaznamenává (je to zde podruhé, co zamlčí obsah rozmluvy — poprvé to učinil po setkání se čtyřmi velkými básníky v limbu). Dorazí tak k místu, kde kruh klesá níž, a zde spatří strážce dalšího kruhu: Pluta, „velikého nepřítele“.
Tato pasáž představuje v rámci Komedie novum: jde o vůbec první místo, kde se Dante zabývá doktrinální otázkou, přičemž se odvolává na Aristotela („tvá věda“, tedy věda, kterou si Vergilius dobře osvojil) a též přímo na učení Tomáše Akvinského.
Contrapasso Trest obžerných je příkladem obecné analogie: jelikož se za života podobali zvířatům, jsou nyní jako zvířata přikrčeni k zemi ve špinavé břečce a bičováni nepohodou. Leží na zemi a déšť je nutí výt „jako psy“; navzájem se snaží krýt, plazí se tedy jako červi, a tito „ubozí bezbožníci“ se stále převalují. Contrapasso lze ale chápat i jako kontrast: zatímco za života obžerní vyhledávali ty nejlepší lahůdky, v pekle jsou nyní nuceni ležet v páchnoucím a těžkém dešti a blátě; a zatímco za života žili pro potřeby těla, nyní se Dantovi jeví jako pouhé stíny bez tělesné schrány. Navíc se tu čichový požitek z jídla trestá zápachem země, do níž se musí navěky hroužit.Steno Vazzana, Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso, přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové 2025, s. 34–37.
Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):
Když vědomí zas přišlo, jež jsem ztratil, hnut soucitem nad těmi příbuznými, neb smutek všecky smysly ve mnu zvrátil:
Tu v nových mukách s nově mučenými se potkávám, kde krok mé nohy stane, i kam jen zraky obrátím se mdlými.
Odkazy
Reference
Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro
Externí odkazy
Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project
06