Joseph Riepel (22. ledna 1709 Deutsch Hörschlag, Horní Rakousko – 23. října 1782 Řezno) byl rakousko-německý hudební teoretik, houslista a hudební skladatel. Je znám především svými teoretickými pracemi, jejichž popularita byla založena především na nové teorii melodie a formy. Riepelovy spisy patří k základům teorie hudební kompozice na konci 18. století.

Život Joseph Riepel byl synem sedláka a hostinského. Navštěvoval jezuitskou kolej ve Steyru a začal studovat filozofii v Linci a Štýrském Hradci, ale brzy proslul jako houslista. V letech 1735–1736 cestoval po Balkánském poloostrově jako komorník generála Alexandra hraběte d'Ollone v 7. turecké válce. V letech 1739 až 1745 pobýval v Drážďanech, kde podle vlastních výpovědí měl „denní kontakt“ s Janem Dismasem Zelenkou a koncertním mistrem Johannem Georgem Pisendelem a kde získal i vlastní hudební vzdělání. Po pobytech v Polsku a ve Vídni se v roce 1749 stal kapelníkem u knížecího dvora Thurn-Taxisů v Řezně, kde strávil zbytek svého života. Jeho teoretické spisy a většina jeho skladeb vznikly zde.

Dílo Hudební teoretik a pedagog náhled|412x412pixelů| Titulní strana jednoho svazku díla Anfangsgründe... Riepelovy práce z hudební teorie jsou pojaty jako „kapitoly“ děl Anfangsgründe zur musicalischen Setzkunst (Základy umění hudební kompozice) a Harmonisches Sylbenmaß (Harmonické slabičné metrum). Název Základy obsahuje Riepelův záměr postupovat „ne starým matematickým, hypotetickým způsobem kruhových harmoniků“, ale prakticky orientovaným způsobem, „v celém rozsahu s jasnými příklady“. Protože se domníval, že „Circul-Practick“ (dělení monochordu, výpočet číselných poměrů) není pro kompoziční praxi užitečný, s takovými a podobnými pozůstatky starší musica theorica polemizoval. V tom Riepel projevil podobně kritický pohled na tradici jako Johann Mattheson.

K prezentaci svého učení Riepel důsledně používá formu dialogu (s výjimkou posmrtně publikovaného Basového klíče), pravděpodobně podle vzoru díla Johanna Josepha Fuxe Gradus ad Parnassum. Konverzace mezi Praeceptorem (učitelem) a Discantistou (žákem ve sboru) je často burleskně-humorná a vyznačuje se systematickými odbočkami. Někdy se tak stává, že Praeceptor a Discantist diskutují o hudební teorii / kompozici, interpretační praxi, hudební estetice a také o mnoha nehudebních tématech na pouhých několika stránkách, přičemž se po několika odbočkách často vracejí k původnímu tématu. Zavádějící jsou i názvy jednotlivých svazků, jelikož se „kapitoly“ nezabývají pouze jedním tématem. Například diskuse o rytmu (časovém pořadí) není uzavřena první „kapitolou“; následující svazky se na ni odkazují, stejně jako první svazek již předpokládá tónové pořadí, kontrapunkt atd.

Kromě toho se často vyskytují narážky na osoby a místa, které jsou buď fiktivní, nebo pseudonymní (různé anagramy jména „Riepel“, hudební funkcionáři v „Monsbergu“, „Vallethalu“, „Urbsstadtu“ atd.)

Riepelovy práce se do povědomí dostávaly jen pomalu (zřejmě z publikačních důvodů), ale přední teoretici byli o jeho práci vždy velmi dobře informováni. Marpurgovo a Hillerovo přijetí bylo nadšené; Hiller předal znalost Riepelových spisů Christianu Gottlobovi Neefeovi, jehož prostřednictvím se s nimi seznámil Ludwig van Beethoven. Mezi Riepelovy přímé žáky patřili Fortunatus Cavallo, F. A. Veichtner, J. B. Hamp, J. C. Kaffka, J. A. Liber, C. F. W. Nopitsch, F. X. Pokorný, G. Poll, S. Prixner, T. von Schacht, J. B. Schmid, J. C. Schubarth, C. Steiglehgel a Johann Christ. Leopold Mozart v dopise povzbuzoval svého syna Wolfganga, aby „Riepela“ nezanedbával.

Moderní vydání Riepelových teoretických spisů je Thomas Emmerig (ed.): Sämtliche Schriften zur Musiktheorie, Vídeň 1996.

Hudebník O stavu dvorního orchestru Thurn-Taxisů pod Riepelovým vedením se dochovaly protichůdné zprávy: V roce 1772 Charles Burney odmítl jet do Dischingenu poté, co ho „vynikající hudební znalec“ ujistil, že orchestr několikrát slyšel a zjistil, že hraje „neelegantně a bez výrazu“; Burneyho německý překladatel to však (na základě jiných fám) vehementně popřel. Johann Nikolaus Forkel zařadil řezenskou kapelu do svého seznamu nejlepších dvorních kapel v Německu.

Seznam Riepelových děl sestavil Emmerig (1984). Patří k nim:

Mše, rekviem, nešpory, žalmy a jiná duchovní hudba Opera Artaserse, Dramma per musica (3 akty), libreto Pietro Metastasio (ztracena) Symfonie 3 houslové koncerty (Řezno 1756, Paříž 1767) Další koncerty a komorní hudba

Reference

Literatura Robert Eitner: Riepel, Joseph. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 28, Duncker & Humblot, Leipzig 1889, S. 565 f. Wilhelm Twittenhoff: Die musiktheoretischen Schriften Joseph Riepels (1709–1782) als Beispiel einer anschaulichen Musiklehre (= Beiträge zur Musikforschung. Bd. 2). Buchhandlung des Waisenhauses, Halle 1935 (Zugleich: Halle, Universität, phil. Dissertation, 1934). Ernst Schwarzmaier: Die Takt- und Tonordnung Joseph Riepels. Ein Beitrag zur Geschichte der Formenlehre im 18. Jahrhundert. Verlag für musikalische Kultur und Wissenschaft, Wolfenbüttel 1936. Josef Merkl: Josef Riepel als Komponist (1709–1782). Ein Beitrag zur Musikgeschichte der Stadt Regensburg. Lassleben, Kallmünz 1937 (Erlangen, Universität, phil. Dissertation, 1937). Arnold Feil: Satztechnische Fragen in den Kompositionslehren von F. E. Niedt, J. Riepel und H. Chr. Koch. Heidelberg 1955 (Heidelberg, Universität, Dissertation, 1955). Wolfgang Budday: Grundlagen musikalischer Formen der Wiener Klassik. An Hand der zeitgenössischen Theorie von Joseph Riepel und Heinrich Christoph Koch dargestellt an Menuetten und Sonatensätzen (1750–1790). Bärenreiter, Kassel u. a. 1983, ISBN 3-7618-0712-0 (Zugleich: Tübingen, Universität, Dissertation, 1982). Nola Jane Reed: The theories of Joseph Riepel as expressed in his „Anfangsgründe zur musicalischen Setzkunst“ (1752–1768). Rochester 1983 (zároveň Rochester NY, University of Rochester, disertace, 1983). Thomas Emmerig: Joseph Riepel (1709–1782). Hofkapellmeister des Fürsten von Thurn und Taxis. Biographie, thematisches Werkverzeichnis, Schriftenverzeichnis (= Thurn-und-Taxis-Studien. Bd. 14). Lassleben, Kallmünz 1984, ISBN 3-7847-1516-8. Markus Waldura: Von Rameau und Riepel zu Koch. Zum Zusammenhang zwischen theoretischen Ansatz, Kadenzlehre und Periodenbegriff in der Musiktheorie des 18. Jahrhunderts (= Musikwissenschaftliche Publikationen. Bd. 21). Olms, Hildesheim u. a. 2002, ISBN 3-487-11781-9 (Zugleich: Saarbrücken, Universität, Habilitations-Schrift, 2002). Oliver Wiener: „Ein ganzes Duzend Manuductionen“. Joseph Riepels Desintegration der Gradus ad Parnassum von Johann Joseph Fux (= Johann-Joseph-Fux-Gesellschaft. Jahresgabe 26). Graz, Johann-Joseph-Fux-Gesellschaft 2003. Franz Steinmaßl: Joseph Riepel. In: Harry Slapnicka/Franz Steinmaßl: Berühmte Persönlichkeiten aus dem Mühlviertel und dem Böhmerwald, Band 2, Edition Geschichte der Heimat, Grünbach 2004, ISBN 3-902427-14-0, S. 42–46.

Kategorie:Němečtí hudební skladatelé Kategorie:Klasičtí houslisté Kategorie:Klasicistní skladatelé Kategorie:Hudební teoretici Kategorie:Lidé z Řezna Kategorie:Narození v Horních Rakousích Kategorie:Narození v roce 1709 Kategorie:Narození 22. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1782 Kategorie:Úmrtí 23. října Kategorie:Úmrtí v Řezně Kategorie:Muži