Oland (severofríštinou Ualöön) je ostrov typu hallig v severofríských ostrovech. Leží u pobřeží Šlesvicka-Holštýnska v Severním moři, mezi hlavními přílivovými kanály Norderaue a Süderaue. Společně se sousedním halligem Langeneß, který leží západně, tvoří obec Langeneß. Oba tyto ostrovy jsou vzájemně i s pevninou propojeny železniční tratí Dagebüll–Oland–Langeneß.
Ostrov je dlouhý 2,9 km a široký 500 až 980 m. Jeho rozloha činí 2,01 km². V 17 domech, které stojí na jediném umělém obytném pahorku zvaném Olandwarft, žije přibližně 20 obyvatel. Na ostrově se nachází bývalá škola (nyní obchod Olädchen), kostel, hostinec, komunitní centrum s knihovnou a maják Oland, což je jediný maják v Německu s doškovou střechou. Uprostřed se nachází historický fething (nádrž na napájení dobytka).
Historie Oland byl jako ostrov uveden již v soupisu majetku krále Valdemara kolem roku 1231. Administrativně náležel ke starému okresu Nordstrand. Po druhé Marcellově povodni v roce 1362 se stal halligem, ačkoli farnost zůstala zachována. Během povodně na svátek Všech svatých v roce 1436 přišlo o život 23 lidí. V 17. století na ostrově působil plnohodnotný námořní soud, tvořený osmi námořníky, který sloužil jako odvolací orgán v právních záležitostech týkajících se plavby. Listina z roku 1661 vydaná anglickým králem Karlem II. obyvatelům zaručovala právo na nerušenou obchodní plavbu. V roce 1634 zničila Burchardina povodeň spojení s Langeneßem a na Olandu přitom zahynuli čtyři lidé. Zničující následky měly rovněž vánoční povodeň v roce 1717 a únorová povodeň v roce 1825. Při povodni v roce 1717 dosáhla hladina vody o dvě stopy vyšší úrovně než v roce 1634 a všechny domy utrpěly různě závažná poškození a větrný mlýn byl zničen.
Kolem roku 1800 se na ostrově nacházely tři warfty. V roce 1825 bylo zničeno 33 z 36 obydlí a na ostrově zahynuli dva lidé. Mnoho obyvatel ostrova se v důsledku toho přestěhovalo na ostrov Föhr. Do roku 1850 zůstaly zachovány pouze dva warfty, přičemž menší pahorek zvaný die Pipe zanikl kolem roku 1862. Postupný úbytek pevniny na západní straně se podařilo zastavit v roce 1896 vybudováním kamenného opevnění břehu. Možnosti obživy na halligu byly vždy omezené. Stávající zemědělskou usedlost mohl převzít pouze jeden syn a pro zakládání nových sídel zde nebyl prostor. Mladým mužům tak zbývaly dvě možnosti, a sice buď se vydat na moře, nebo emigrovat na pevninu a vybudovat si život tam. Také mladé ženy si obživu zpravidla hledaly na pevnině, kde se i vdávaly, což dokládají četné rodinné kroniky. V roce 1860 byl ostrov poprvé spojen s pevninou náspem. Trasa vedla až k vyvýšenině Lütt-Jens-Warft ve Fahretoftu. Tato stavba byla v následujících zimách opakovaně ničena bouřkovými přílivy a plovoucím ledem. Až do druhé šlesvické války v roce 1864 patřil tento hallig k dánskému Šlesvickému vévodství a až poté se stal součástí nové pruské provincie Šlesvicko-Holštýnsko.
Trvalé spojení vzniklo až díky výstavbě náspu pro úzkorozchodnou železnici do Dagebüllu v letech 1925–1927. V roce 1941 byla dosud samostatná obec sloučena s obcemi Langeneß a Nordmarsch do nové obce Langeneß. Výstavba náspu umožnila narůstání pevniny na východní straně, což kompenzovalo neustálý úbytek půdy způsobený bouřkovými přílivy, který přetrvával, dokud nebyla zpevněna západní strana halligu. Elektřina byla na ostrově zavedena v roce 1954. Bouřlivý příliv v roce 1962 způsobil rozsáhlé škody na domech i na warftu, avšak nedošlo k žádným ztrátám na životech. Následně byl v každém domě zřízen prostor chráněný před zaplavením. V roce 1963 byl ostrov napojen na vodovodní síť pevniny. V letech 1967–1968 byl warft navýšen na úroveň 5,25 m nad mořem. Druhá lednová povodeň v roce 1976 zasáhla ostrov tvrdě, když v nízko položených domech vystoupala voda až k okenním parapetům. Všichni obyvatelé ostrova přežili, uhynula však dvě telata. Bouřlivý příliv z 26. ledna 1990 znamenal pro Oland nový rekord ve výšce hladiny vody, avšak budovy tentokrát zůstaly suché. V průběhu 20. století byl warft celkem třikrát navýšen (1939, 1967 a 1985). V rámci posledního projektu byla kolem stávajícího pahorku vybudována prstencová hráz.
Stavby
Kostel Nelze přesně určit, kdy byl na ostrově poprvé založen kostel, ale předpokládá se však, že zde stála dřevěná stavba, která přečkala ničivé záplavy v letech 1362 a 1634. Nový kostel byl vysvěcen v roce 1709 a stál na Knudswarftu, který v té době náležel k oblasti zvané Pipe. Do roku 1802 se pahorek s kostelem a farou posunul tak blízko k okraji ostrova, že musely být rozebrány. Nový kostel je jednoduchá halová stavba z roku 1824 a odolal mimo jiné silným bouřkovým přílivům v letech 1825 a 1962. Jeho interiér je velmi malý. Různé prvky vybavení pocházejí z předchozího kostela, včetně kazatelny, zpovědnice, vlysu s vyobrazením apoštolů, několika epitafů a velkých náhrobních desek. Své místo zde našly i tradiční bohoslužebné nádoby pro svátost oltářní. Křtitelnice pochází z románského období, stejně jako postava zdobící krucifix. Oltář je malý a kazatelna je nad ním.
Maják Maják na ostrově je s výškou hřebene střechy 7,45 m nejmenším funkčním majákem v Německu. Byl postaven a uveden do provozu v roce 1929 na základu z přírodního kamene, který spočívá na železobetonové desce. Čtvercová stavba z cihelného zdiva má stěny silné 23 cm a je zastřešena polovalbovou střechou krytou došky. Jako mezipatra slouží dřevěné trámové konstrukce pokryté prkny. Světelný systém byl řízen pomocí soumrakového spínače a astronomických hodin. Věž, jejíž světlo je umístěno sedm metrů nad průměrnou hladinou přílivu, je vybavena svítidlem s Fresnelovou čočkou a slouží jako směrové světlo pro plavební dráhy Föhrer Ley a Dagebüll. Původně se používala námořní svítilna s hořákem na propan-butan a od roku 1954 je napájen elektřinou.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Ostrovy Německa v Severním moři Kategorie:Ostrovy Šlesvicka-Holštýnska Kategorie:Geografie zemského okresu Severní Frísko Kategorie:Ostrovy Fríských ostrovů Kategorie:Halligy