Bazilika svatého Amabla v Riomu ( ) je významná sakrální stavba ve městě Riom v departementu Puy-de-Dôme v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii. Po katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Clermont-Ferrandu se jedná o druhý největší církevní objekt v celém historickém regionu Auvergne. Status baziliky minor chrám získal v roce 1912, kdy clermontský biskup oficiálně požádal papeže Pia X. o jeho povýšení.

Papež Pius X. této žádosti vyhověl a schválil ji formou papežského breve dne 7. března 1912. Svatyně tak tvoří jednu ze tří čestných bazilik v clermontské diecézi, vedle světoznámé clermontské baziliky Notre-Dame-du-Port a horské baziliky Notre-Dame v Orcivalu.

V průběhu staletí prošel chrám řadou stavebních úprav a přestaveb. Jeho hlavní konstrukční jádro však bylo vybudováno především ve 12. a 13. století.

Po dlouhá staletí byla stavba proslulá hlavně díky svatému Amablovi, jemuž byla zasvěcena. Bazilika fungovala jako vyhledávané poutní místo, kam směřovala velká procesí věřících až do počátku 20. století. V současnosti je tato architektonická dominanta města Riom známá především pro svou charakteristickou zvonici s vysokou břidlicovou jehlancovou špicí, která vyčnívá svým elegantně tvarovaným profilem.

Bazilika byla již roku 1840 zapsána na první národní seznam chráněných historických památek Francie (monument historique). Stala se tak součástí elitní kolekce 1034 nejvýznamnějších architektonických děl země, které byly vzaty pod přímou ochranu státu.

Předchozí stavby a raně středověký vývoj Před výstavbou současného chrámu stály na stejném místě dvě starší církevní stavby:

Kaple svatého Gervásia a svatého Protásia (Saint-Gervais et Saint-Protais): Přesné datum jejího vybudování není známo. Její existence je však spolehlivě doložena již v 5. století, tedy za života svatého Amabla, který se následně rozhodl tuto kapli radikálně přestavět a na jejím půdorysu založit nový kostel svatého Benigna. Kostel svatého Benigna (Saint-Bénigne): Tento chrám nechal v 5. století postavit sám Amable z Riomu. Po jeho smrti, kolem roku 640, byl nově překřtěn na kostel svatého Amabla. K tomuto přejmenování došlo v okamžiku, kdy clermontský biskup Gal II. rozhodl o slavnostní translaci (přenesení) Amablových svatých ostatků z Clermontu zpět do Riomu.

V roce 1077 svěřil tehdejší clermontský biskup Durand tento kostel do rukou Pierra de Chavanon (zakladatele významného opatství Notre-Dame de Pébrac), který zde provedl generální církevní reformu a povýšil svatyni na reprezentativní opatství.

Současný kostel

Celková novostavba nynějšího chrámu byla zahájena ve třetí čtvrtině 12. století, kdy vznikla hlavní loď. Práce plynule pokračovaly na počátku 13. století výstavbou presbytáře (chóru). V pozdějších obdobích byl kostel postupně doplňován o postranní kaple: Severní strana: Boční kaple byly přistavěny v průběhu 15. a 16. století. Jižní strana: Kaple byly zřízeny až kolem poloviny 18. století, z níž pochází také současné monumentální západní průčelí. Zvonice: Současná zvonice, která se tyčí přímo nad centrálním křížením transeptu, byla vztyčena až v průběhu 19. století.

Mimořádné rozměry chrámu – délka 64,50 metru a celková šířka 27 metrů – jej z hlediska zastavěné plochy řadí na druhé místo v celém regionu, hned za katedrálu v Clermont-Ferrandu. Architektura baziliky byla vážně poškozena a staticky narušena silnými zemětřeseními, která celou oblast Auvergne zasáhla v letech 1477 a 1490.

Popis Hlavní loď

Hlavní loď představuje vůbec nejstarší dochovanou část současného chrámu. Její pozdně románský styl v sobě integruje přechodové prvky románského a gotického slohu. Prostor je rytmicky rozčleněn do 7 klenebních polí, která vykazují mírnou asymetrii. Výška klenby dosahuje 16,15 metru a šířka lodi činí 7,10 metru.

Klenby obou bočních lodí jsou staticky zesíleny masivními pasy. Kamenosochařské provedení a dekorativní motivy hlavic polosloupů v bočních lodích jsou tvarově zcela identické s hlavicemi v lodi hlavní. Během generálního očištění pilířů a odstranění mladších nátěrů v roce 1975 byly na jedné z kleneb severní boční lodi objeveny vzácné fresky na červeném pozadí. Tyto malby podrobně zachycují výjevy ze života Ježíše Krista a jsou datovány do počátku 15. století.

Příčná loď Příčná loď neprošla celkovou novostavbou, ale byla v průběhu 19. století kompletně zrestaurována a doplněna o bohatou polychromovanou výzdobu a mozaiky. V severním i jižním rameni transeptu se nacházejí kaple, které byly vybudovány v roce 1859 během rekonstrukčních prací vedených architektem Aymonem Mallayem.

V severním rameni příčné lodi jsou trvale instalována dvě významná malířská díla: Kristus tišící bouři (Le Christ apaisant la tempête): Monumentální plátno od Clauda-Marie Dubufeho (1790–1864). Obraz reprezentuje umělecké proudy z počátku období restaurace Bourbonů. Malbu původně zakoupil stát pro potřeby riomského muzea, následně byla deponována na radnici a nakonec trvale umístěna do transeptu. Dubufe ve svém malířském rukopisu zůstává plně věrný odkazu svého mistra Jacquesa-Louise Davida (1748–1825). Dílo bylo kompletně zrestaurováno v roce 1996. Svatý Amable (Saint-Amable): Votivní obraz od pařížského malíře Jeana-Jacquesa Lévêquea, který jej chrámu daroval jako výraz díků za své zázračné uzdravení. Plátno ikonograficky zachycuje svatého Amabla, jak přijímá relikviář z rukou anděla a současně uzdravuje nemocného člověka. V pozadí scény je zobrazeno město v plamenech, což přímo odkazuje na jeden z Amablových slavných posmrtných zázraků během vojenského obléhání Riomu v roce 1135. Vyobrazený had v popředí malby připomíná jeden ze tří světcových duchovních darů – schopnost zahánět hady a léčit jejich jedovatá kousnutí.

Kněžiště a presbytář

Presbytář baziliky je vybudován v klasickém gotickém slohu s polygonálním závěrem a jeho výstavba proběhla v letech 1230 až 1235. Sestává z ústředního pole o délce 12,40 metru a jeho šířka přesně odpovídá hlavní lodi (7,10 m). Celou kompozici doplňuje chórový ochoz a tři radiální věncové kaple. V nejvyšším bodě klenby je osazen klenební svorník s reliéfem žehnajícího Krista, k němuž se sbíhá osm klenebních žeber vybíhajících z osmi obvodových nosných pilířů.

Technické a umělecké detaily závěru zahrnují: Chórový ochoz: Vykazuje proměnlivou šířku a je zaklenut křížovými žebrovými klenbami a pasy. Ty staticky dosedají na sloupy, jejichž hlavice zdobí motivy lidských hlav a listoví ve stylu přechodu 12. a 13. století. Věncové kaple: Tři kaple jsou navrženy na pětibokém půdorysu. Jsou zastropeny šesti žebry s listovým svorníkem a vzájemně jsou odděleny úzkými půlkruhovými okenními otvory. Téměř trapézový (lichoběžníkový) půdorys kaple svatého Amabla představuje v gotické architektuře naprosto výjimečnou anomálii. Chórové lavice: Tyto vyřezávané lavice a dřevěné obložení zhotovili a osadili v roce 1687 dva umělci – André Boysen (pravděpodobně vlámského původu) a Noël Mercier, řezbář a truhlář z Gannatu. Původně tvořily souvislou, nepřerušenou bariéru. Během puristické obnovy v 19. století však architekt Aymon Mallay rozhodl o odstranění vysokých opěradel, neboť podle jeho názoru narušovala stylovou jednotu a hlubokou perspektivu chóru. Na jižní straně lavic se dochoval reliéf svatého Amabla nesoucího relikviář a držícího opatskou berlu.

Boční kaple Severní boční kaple byly vztyčeny v průběhu 15. století a od podlahy hlavní lodi jsou vyvýšeny o dva schodišťové stupně. Většina okenních otvorů si intaktně uchovala své původní kamenné pruty a kružby. Naproti tomu původní středověké vitráže byly kompletně zničeny během řádění vandalů za francouzské revoluce. Gotické křížové klenby kaplí spočívají na žebrech s charakteristickým hruškovým profilem, která se sbíhají a vrcholí kolem zdobených klenebních svorníků s reliéfními erbovními štíty. Jejich patky a náběhy jsou vyneseny na ozdobných kamenných konzolách s motivy drobných lidských postav.

Jižní řada kaplí byla vybudována v letech 1747 až 1750. K jejich výstavbě se přistoupilo v souvislosti s úplnou demolicí tehdy již zchátralého a v troskách se nacházejícího křížového ochozu původního augustiniánského opatství svatého Amabla. Z hlediska celkových rozměrů a výškového osazení jsou plně srovnatelné s protilehlými severními kaplemi, avšak jejich okenní otvory jsou vyvedeny jako půlkruhové v souladu s tehdejší barokně-klasicistní architektonickou módou. Stejný dobový vliv vykazuje i tvarování klenebních konstrukcí a jejich žeber.

Západní průčelí

Současné západní průčelí baziliky bylo vybudováno v roce 1750 a jeho architektonická a kamenosochařská výzdoba nese čisté rysy slohové fáze Ludvíka XV. Spodní etáž průčelí je prolomena velkým ústředním portálem a dvěma postranními bočními vstupy, které vykazují elegantní rokokově-klasicistní dekorativní pojetí. Nad oběma bočními portály jsou proražena kruhová okna, která umělecky rámují bohatě tesané girlandy z květů a listoví.

Tato fasáda je významným autorským dílem architekta Françoise-Charlese Dijona (1705–1785), který v regionu působil jako hlavní inženýr královského sboru mostů a cest (Corps des ponts et chaussées) pro auvergnatský správní obvod. V rámci regionální historie umění se jedná o ojedinělou ukázku čisté klasické církevní architektury v celém Auvergne.

Vyvýšené horní patro průčelí, které je po stranách opřeno a opticky ztuženo obrácenými volutovými konzolami, prezentuje velké ústřední okno lemované z každé strany dvojicí pilastrů. Tyto pilastry korunuje masivní kladí, nad nímž se tyčí trojúhelníkový štít (fronton). Rohy a vrcholy štítu jsou osazeny dekorativními akrotériemi: vrcholové akrotérion nese kamenný kříž, zatímco obě postranní jsou zakončena vázami s plameny.

Sakristie Současná sakristie, zřízená v roce 1860, plnohodnotně nahradila původní starou sakristii, která byla konstrukčně přisazena k severnímu rameni příčné lodi a kněžišti. Interiér ukrývá velkolepé vyřezávané dřevěné obložení z roku 1687, jehož autory jsou clermontský umělecký truhlář André Boysen a řezbář Noël Mercier z Gannatu. Tyto dřevěné panely původně tvořily vysoká opěradla chórových lavic, která podél celého obvodu chórového ochozu vytvářela souvislou bariéru.

Zvonice Zvonice chrámu pochází z poloviny 19. století a do nynější podoby ji kompletně znovuvybudoval architekt Aymon Mallay. Věž je zakončena elegantní dřevěnou jehlancovou špicí krytou břidlicí. Před francouzskou revolucí měla tato dominanta zcela jinou podobu – byla vyzděna z precizně opracovaných kamenných kvádrů a dosahovala mnohem větší výšky.

Obě patra zvonice jsou vizuálně oddělena výraznou obvodovou římsou, přičemž zde byla uplatněna stylová syntéza. První patro je vyvedeno v čistém románském slohu. Druhé patro nese charakteristické znaky gotického stylu.

V útrobách zvonové komory je dnes zavěšen soubor cenných historických zvonů.

+ Specifikace zvonového souboru baziliky svatého Amabla Jméno zvonu Rok odlití Mistr zvonař Hmotnost Průměr Amable 1865 Pierre Baudoin (Riom) 4 080 kg 1,84 m Jacques 1816 J. B. Decharme 2 737 kg 1,63 m Bénigne 1783 J. B. Barrard 2 056 kg 1,51 m Marie 1882 Vauthier (Saint-Émilion) 500 kg 1,00 m

Zvon Amable: Jedná se o vůbec největší a nejtěžší zvon v celé clermontské diecézi. Zvon nese tradiční latinsko-francouzské heslo (devizu): „Amable se jmenuji; deset tisíc [liber] vážím; kdo tomu nechce věřit, ať si mě zváží.“ Do své nynější podoby byl kompletně přelit v roce 1865 riomským mistrem Pierrem Baudoinem. Zvon Jacques: Svými rozměry představuje třetí největší zvon clermontské diecéze. V roce 1816 jej přelil zvonař J. B. Decharme. Předchozí zvon byl v období francouzské revoluce věřícími tajně snesen a zakopán pod podlahu v kapli obchodníků (přímo za sádrovou sochou svatého Amabla), díky čemuž byl zachráněn před rekvizicí a roztavením pro vojenské účely.