Katedrála svatého Mořice ve Vienne ( ) je významná sakrální stavba ve městě Vienne v departementu Isère a regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii. Tento monumentální chrám sloužil jako hlavní sídelní katedrála někdejší vlivné arcidiecéze Vienne, jejíž existence je v písemných pramenech spolehlivě doložena k roku 314, kdy se biskup Verus z Vienne zúčastnil koncilu v Arles. Arcibiskupství zde bylo trvale zrušeno roku 1790 během francouzské revoluce. Do té doby byla katedrála rovněž prestižním sídlem primase sedmi galických provincií (Primatie des Sept Provinces). V současnosti stavba plní funkci spolukatedrály Diecéze Grenoble-Vienne.

Katedrála je chráněna jako národní historická památka Francie. Na prestižní oficiální seznam (monument historique) byla zapsána již v roce 1840. Stala se tak součástí vůbec první oficiální francouzské památkové listiny, kterou tehdy sestavil spisovatel a historik Prosper Mérimée a která zahrnovala nejvýznamnější architektonická díla celé země.

Historie

Katedrální areál ve Vienne zaujímá své stávající místo nepřetržitě již od 4. století, avšak ze staveb předcházejících 10. století se do současnosti nedochovaly žádné hmotné pozůstatky. Kolem roku 1030 zahájil arcibiskup Léger celkovou novostavbu raně středověkého chrámu, která byla dokončena přibližně v roce 1070.

Výstavba nynější monumentální budovy začala v letech 1120 až 1150 v čistě románském slohu. Z této nejstarší stavební fáze se v neporušeném stavu dochoval střední úsek hlavní lodi v rozsahu mezi 5. a 11. klenebním polem. Práce intenzivně pokračovaly v průběhu 13. století, kdy stavitelé pod vedením architekta Guillauma de l’Œuvre plně přejali nastupující gotický styl. V této vrcholně gotické fázi vznikl polygonální chór, horní patra a západní části hlavní lodi. Dne 20. dubna 1251 papež Inocenc IV. chrám slavnostně vysvětil pod trvalým patrociniem svatého Mořice. Pozvolné budování areálu pokračovalo až do počátku 16. století, kdy bylo vztyčeno bohatě zdobené západní průčelí. Poslední stavební kámen byl na fasádu symbolicky osazen v roce 1529.

Ve druhé polovině 16. století byl chrám těžce poškozen během francouzských náboženských válek. Dne 20. března 1562 vtrhli do katedrály hugenoti, kteří roztříštili většinu cenných středověkých vitráží a zničili kompletní figurální sochařskou výzdobu na trojici západních portálů. Během francouzské revoluce postihl památku další úpadek, když byla bývalá katedrála sekularizována a proměněna ve vojenská kasárna a sklad sena.

Ačkoliv byl objekt v roce 1802 oficiálně vrácen církvi k náboženským účelům, v bezprostředně následujících letech (1803–1804) došlo k nevratným urbanistickým zásahům. Za účelem modernizace a úpravy uliční sítě kolem chrámu byly kompletně zdemolovány dva historické křížové ochozy, tři přilehlé kaple a také sousední monumentální arcibiskupský palác. Novodobou ranou se pak stal rok 1869, kdy byla severní věž západního průčelí těžce poškozena ničivým požárem.

Historické mezníky a politický význam Dějiny katedrály svatého Mořice jsou hluboce propojeny s klíčovými politickými, dynastickými a církevními zvraty evropských dějin. Významné postavení chrámu se projevilo již v raném středověku, konkrétně v roce 887, kdy zde byl slavnostně pohřben dolnoburgundský král a hrabě z Vienne, Arles a Provence Bosso z Provence. Tuto panovnickou pohřební přítomnost dodnes připomíná dochovaný kamenný epitaf osazený v levé boční lodi chrámu.

Na počátku 12. století se katedrála stala dějištěm papežského triumfu. Dne 9. února 1119 zde byl po své předchozí volbě v Cluny slavnostně korunován tehdejší viennský arcibiskup Gui de Bourgogne, který přijal jméno Kalixt II. Následně 25. února 1120 tento papež potvrdil výsostný primát viennezských arcibiskupů nad šesti dalšími arcibiskupstvími a udělil jim mimořádný titul „primas primasů“ (primat des primats). Goticko-románská novostavba pak byla oficiálně vysvěcena papežem Inocentem IV. dne 20. dubna 1251.

Nejvýznamnější mezinárodní událost pod katedrální klenbou se odehrála na počátku 14. století. Od října 1311 do dubna 1312 se v prostorách chrámu konal slavný Viennský koncil, který osobně svolal a řídil papež Kliment V. Tento koncil vešel do dějin tím, že zde bylo oficiálně nařízeno zrušení řádu templářů. Stavební rozvoj byl formálně završen v roce 1529 osazením poslední dekorace na průčelí. Královský mecenát se v chrámu opětovně projevil v červenci 1548, kdy bylo do prostoru kněžiště uloženo srdce francouzského dauphina Františka, nejstaršího syna krále Františka I., což dnes před hlavním oltářem symbolizuje pamětní deska.

Novověk přinesl chrámu těžké zkoušky a strukturální změny. Roku 1562 byla katedrála brutálně vypleněna a její výzdoba poničena obrazoboreckými protestantskými oddíly pod vedením barona des Adrets. O století později, v roce 1693, pod její klenbou přednesl slavný francouzský dvorní kazatel Jean-Baptiste Massillon monumentální pohřební řeč u příležitosti úmrtí arcibiskupa Henriho de Villars. V rámci revolučních státních reforem roku 1790 bylo starobylé arcibiskupství natrvalo zrušeno a katedrální chrám byl degradován na běžný farní kostel.

V moderní době se pozornost upřela k památkové obnově a výzkumu. V únoru 1988 proběhly v chrámu velké mezinárodní oslavy u příležitosti 900 let od narození papeže Kalixta II. V 21. století prochází celá stavba rozsáhlou obnovou. Tyto práce doprovází kontinuální záchranný a stavebně-historický archeologický výzkum vedený specialisty z institutu Archeodunum. Výzkum na severní straně a u hlavní lodi (klenební pole 5 až 13) vedl Émilien Bouticourt, zatímco v letech 2021–2022 probíhal archeologický průzkum západního průčelí (severního a jižního portálu a jižní věže) pod vedením Quentina Rocheta. V letech 2015 až 2017 byla v rámci této obnovy kompletně staticky sanována a restaurována severní věž západního průčelí.

Popis Západní průčelí a portály

Hlavní západní průčelí katedrály se nachází na vyvýšené terase na náměstí Place Saint-Maurice, kam vede kamenné schodiště. Tato fasáda představuje stavebně nejmladší část celé budovy; vznikla mezi 14. a 16. stoletím v pozdně gotickém slohu. Architektonickou kompozici tvoří dvě boční věže, velké centrální hrotité okno s bohatou kružbou a trojice portálů ve stylu plaménkové gotiky. Ačkoliv byla figurální sochařská výzdoba v tympanonech a výklencích zničena obrazoborci během náboženských válek, detailní sochařské cykly na profilovaných archivoltách zůstaly dobře dochovány.

Trojice portálů má následující ikonografický program:

Jižní portál (konec 14. století) zdobí plastiky hrajících andělů a starozákonních proroků. Severní portál (konec 15. století) je zasvěcen Panně Marii. Zdobí jej postavy andělů s hudebními nástroji a sborových zpěváků oslavujících korunovaci Matky Boží. Hlavní (centrální) portál (konec 15. století) představuje vrchol celého sochařského programu průčelí. Archivolty jsou pokryty výjevy ze Starého a Nového zákona a postavami proroků, světců a králů. Na patkách archivolt jsou umístěny dvě alegorické sochy představující triumfující novozákonní církev (Ecclesia) a poraženou starozákonní synagogu (Synagoga).

Na severní straně chrámu se nachází cenný portál ze 13. století, do jehož konstrukce byl jako spolie zakomponován antický kamenný překlad. Je na něm vyobrazen reliéf bájných gryfů pocházející z dosud neznámé římské stavby.

Vnější severní obvodovou stěnu katedrály v horní části lemuje souvislý pás bohatě zdobených románských obloučkových arkád z 12. století.

Interiér

Vnitřní prostor katedrály tvoří trojlodí bez příčné lodi. Hlavní střední loď je vertikálně členěna do tří podlaží: úroveň spodních arkádových oblouků, ochozové triforium, zóna vrchních oken.

Kněžiště (chór) je oproti hlavní lodi výrazně vyvýšené, což si vyžádalo přizpůsobení stavby přirozenému svažitému sklonu terénu.

Celková vnitřní délka hlavní lodi dosahuje 90 metrů, výška klenby činí 33 metrů a celková šířka chrámu je rovněž 33 metrů. Interiér vykazuje slohovou jednotu, přestože stavební práce probíhaly kontinuálně po dobu více než čtyř století.

Umělecká výzdoba a chrámový poklad Vnitřní prostory chrámu obsahují bohatý soubor uměleckých děl, sepulkrálních památek a liturgického vybavení:

Vlámské tapisérie (konec 16. století): Kolem hlavního presbytáře je zavěšen ucelený soubor pěti vzácných vlámských gobelínů, které zachycují scény ze života a mučednické smrti svatého Mořice. Historické vitrážové okno (16. století): V závěru pravé boční lodi se nachází jediné okno v celé katedrále, jehož vitrážová výplň pochází z období před 19. stoletím. V horní části zobrazuje scénu Klanění tří králů. Spodní část nese zobrazení svatého Mořice (vpravo) a svatého Jakuba (vlevo), kteří rámují klečícího donátora doprovázeného jeho patronem, svatým Antonínem. Zaniklé relikviáře: Významnou součástí středověkého pokladu byla vzácná relikviářová busta (hlava) svatého Mořice, jež patřila k nejstarším ukázkám středověké figurální plastiky a předcházela slavným románským sochám typu „Majestát“; tento vzácný zlatnický objekt však v 17. století definitivně zmizel. Románský sochařský program: První polovinu 12. století reprezentuje soubor přibližně šedesáti dochovaných románských hlavic pilířů. Nese buď figurální scény (např. král David jako muzikant, Svaté ženy u hrobu), nebo ornamentální rostlinné dekory. Reliéfy ze zaniklého letneru (13. století): V bočních lodích jsou osazeny kamenosochařské skupiny, které původně tvořily součást středověkého lektoria (chórové přepážky). V levé boční lodi je nad portálem umístěn reliéf zachycující Tři krále před králem Herodem, v pravé boční lodi se nachází reliéf Klanění tří králů. Sochy v severní předsíni (12. století): V severní předsíni jsou instalovány tři plastiky apoštolů z poloviny 12. století, které svědčí o umělecké výměně a migraci kamenických hutí mezi Vienne a burgundským Autunem. Mramorová katedra (13. století): Přímo v obvodové zdi hlavní apsidy je vsazena dobře dochovaná kamenná biskupská katedra ze 13. století. Mauzoleum arcibiskupů: V pravé části chóru se nachází mramorové mauzoleum viennezských arcibiskupů Armanda de Montmorin a Henriho Oswalda de La Tour d'Auvergne. Toto dílo vytvořil francouzský sochař René-Michel Slodtz (zvaný Michel-Ange Slodtz). Zakázka byla zadána v roce 1740, celé dílo autor vytesal v Římě a do katedrály bylo dodáno a smontováno v roce 1747. Jeden z prelátů leží na sarkofágu, zatímco druhý k němu z boku kráčí. Jde o jedno z nejvýznamnějších děl barokního náhrobního sochařství ve Francii. Hlavní oltář: Autorem hlavního oltáře je rovněž sochař Michel-Ange Slodtz. K jeho stavbě použil antické mramory dovezené z Říma. Jde o jediný historický oltář v katedrále, který přečkal francouzskou revoluci bez poškození.

Zvony Ve zvonové komoře v severní věži západního průčelí se nachází soubor pěti historických zvonů. Všechny byly odlity ve zvonařské dílně Fonderie Paccard v Annecy. Dva zvony z roku 1870 původně pocházejí ze sousední, dnes již neexistující kaple svatého Teodora.

+ Technické parametry zvonů katedrály svatého Mořice Jméno zvonu Ladění Hmotnost Průměr Rok odlití Porte Joie Si2 2 600 kg 160 cm 1929 neznámé Ré3 1 500 kg 135 cm 1929 Psallite Domino Sol3 650 kg 100 cm 1929 Laudate Dominum La3 400 kg 86 cm 1870 Ave Maria Si3 280 kg 77 cm 1870

Patrocinium a kult svatého Mořice Katedrála je zasvěcena svatému Mořici, který spolu se svými spolubojovníky z Thébské legie podstoupil mučednickou smrt v helvétském Agaunu (dnešní Saint-Maurice ve Švýcarsku). Relikvie tohoto světce získal viennezský chrám již v roce 718. Hlavní část tohoto ostatkového pokladu se však trvale nachází a je uctívána v mateřském švýcarském opatství Saint-Maurice d'Agaune.

Odkazy

Literatura Lucien Bégule, Jules Bouvier, L'église Saint-Maurice, ancienne cathédrale de Vienne en Dauphiné : son architecture, sa décoration, Paris, H. Laurens, 1914, 176 s.