Mykolas Sleževičius (21. února 1882 Drembliai – 11. listopadu 1939 Kaunas) byl litevský politik a novinář. Třikrát zastával post premiéra Litvy (1918–1919, 1919, 1926). Byl představitelem středolevé Litevské socialistické lidové demokratické strany (Lietuvos socialistų liaudininkų demokratų partija) a posléze agrárnické strany Litevský lidový rolnický svaz (Lietuvos valstiečių liaudininkų sąjunga).

Život Vystudoval práva na Oděské univerzitě, absolvoval roku 1907. V Oděse se začal politicky angažovat v kroužku litevských nacionalistů (Juozas Gabrys aj.). Aktivně se zúčastni revoluce roku 1905, zastupoval Litevce z Oděsy ve svolaném Velkém sejmu ve Vilniusu a začal přispívat do novin Lietuvos ūkininkas.

V roce 1907 se vrátil do Litvy a vstoupil do Litevské demokratické strany (Lietuvių demokratų partija). V letech 1907 až 1912 byl šéfredaktorem Lietuvos ūkininkas, v letech 1910 až 1912 souběžně vedl také noviny Lietuvos žinios.

Když německá armáda během první světové války, v roce 1915, obsadila Litvu, Sleževičius odešel do Ruska. V roce 1917 se spolu s Felicijí Bortkevičienė odtrhl od LDP a založil Litevskou lidovou socialistickou demokratickou stranu. V roce 1917 se spolu s Kazysem Griniem připojili k prezidiu nově zřízené Nejvyšší rady Litvy v Rusku se sídlem ve Voroněži. Podporovala myšlenky litevské suverenity a pomáhala Litevcům s návratem do vlasti. Za své aktivity byl Sleževičius v roce 1918 na měsíc uvězněn bolševiky. 19. prosince 1918 se vrátil do Litvy.

Situace v Litvě byla tehdy ovšem kritická, čekal se útok ruských bolševiků. První premiér Augustinas Voldemaras a předseda litevské rady Antanas Smetona 20. a 21. prosince 1918 opustili Litvu. Odešli do Německa, což mnozí v zemi vnímali jako útěk. Stasys Šilingas, který byl jedním ze dvou zbývajících členů litevské rady (kolektivní hlavy státu), vyhlásil 22. prosince 1918 převzetí diktátorských pravomocí. Nezískal však podporu armádních důstojníků, kteří si vyžádali jeho rezignaci už o den později a nabídli diktátorské pravomoci Sleževičiovi. Sleževičius odmítl být diktátorem, ale souhlasil, že převezme funkci předsedy vlády za podmínky, že jeho vláda získá plné zákonodárné pravomoci. Rada souhlasila a 26. prosince 1918 oficiálně rozpustila Voldemerasův kabinet. Sleževičius se tak stal druhým litevským premiérem.

Dostal se ale rychle pod velký tlak. Polská armáda obsadila v lednu 1919 Vilnius, což donutilo jeho kabinet uprchnout do Kaunasu. Bolševické síly také postupovaly. Sleževičius usiloval o získání pomoci z Německa, které mělo v Litvě stále část vojenských jednotek, a zároveň ozbrojil část obyvatelstva. Dne 8. ledna 1919 německá vláda oznámila, že její síly budou spolupracovat s Litevci v boji proti bolševikům. Nakonec spojené litevsko-německé síly skutečně bolševiky zatlačily zpět. Vláda měla široké pravomoci a vyhlašovala zákony, litevský sněm nezasedal. Tyto pravomoci však přivedly vládu do konfliktu s Radou. Po neshodách, zejména se Šilingasem, Sleževičius 12. března 1919 rezignoval na svou funkci. vlevo|náhled|Sleževičius (dole uprostřed) v čele své druhé vlády, čtvrté vlády litevské republiky (1919) Pouhé dva týdny poté byl Sleževičius požádán, aby vedl vládu znovu. Přijal pod podmínkou, že Rada Litvy zvolí prezidenta, který ji nahradí. Rada souhlasila a zvolila Smetonu prvním prezidentem Litvy. Sleževičius byl jmenován čtvrtým předsedou vlády 12. dubna 1919 a po celé funkční období působil také jako úřadující ministr zahraničí. Jeho koaliční kabinet zřídil dobrovolnickou armádu, která se stala Litevskými ozbrojenými silami, a podnikla kroky ke zmaření záměrů polské nacionalistické organizace Polska Organizacja Wojskowa. Kabinet také položil základy litevských státních institucí. Sleževičiova vláda připravila i první návrh pozemkové reformy, která sloužila jako klíčový nástroj národní obrany tím, že slibovala půdu výměnou za vojenskou službu. Po rezignaci pravicových členů vlády Sleževičius rezignoval 7. října 1919 a odmítl účast v následné vládě vedené Ernestem Galvanauskasem. Soustředil se pak na práci v Seimasu (parlamentu).

Zde byl v roce 1920, po vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Polskem a Litvou, zvolen předsedou Litevského obranného výboru (Vyriausias Lietuvos gynimo komitetas). Později Slaževičius sloučil svou nepříliš úspěšnou stranu s agrárníky. Nově vzniklý Litevský lidový rolnický svaz se stal velmi silným uskupením a roku 1926 s 22 procenty hlasů vyhrál volby. Sleževicius se následně potřetí ujal premiérské funkce, když s ním do koalice šli sociální demokraté. V kabinetu držel také post ministra spravedlnosti a byl úřadujícím ministrem zahraničních věcí.

Vláda zrušila v Kaunasu a na některých jiných místech výjimečný stav (který tam trval už od počátku státu), obnovila politické svobody a vyhlásila širokou amnestii pro politické vězně. Pravice to kritizovala jako nahrávání komunistům. Obvinění z prokomunistických postojů vygradovala po podpisu sovětsko-litevského paktu o neútočení, a to přesto, že smlouvu vyjednala předchozí pravicová vláda. Katolické duchovenstvo si vláda znepřátelila, když navrhla snížit platy duchovenstva a dotace pro katolické školy. Škrty v oblasti obrany rozzuřily důstojníky. Koalice konzervativních sil tak brzy začala připravoval státní převrat. Ten uskutečnila armáda vedená Povilasem Plechavičiusem v prosinci 1926. Vpředvečer převratu byl o přípravách informován Sleževičius sovětským velvyslancem, ale neudělal žádné kroky, aby puči zabránil. Poté byl nastolen autoritativní režim, do jehož čela armáda postavila Smetonu.

Ačkoli z politiky neodešel, Sleževičiusův vliv v litevské politice významně poklesl, zejména poté, co Smetona roku 1927 rozpustil Seimas a dalších devět let nevyhlásil nové volby. Ve straně byl Sleževičius zpočátku kritizován za to, že se nepokusil převratu nijak zabránit, ale hájil se tím, že chtěl zabránit krveprolití a za hlavní viníky pádu demokracie označoval křesťanské demokraty. Spolustraníci jeho obhajobu akceptovali a v roce 1931 byl opět zvolen do ústředního výboru strany. Pokoušel se o nějaké politické aktivity, ale ty byly významně omezeny roku 1935, kdy byly zakázány všechny opoziční strany.

Reference

Kategorie:Litevští politici Kategorie:Premiéři Litvy Kategorie:Litevští novináři Kategorie:Úmrtí v Kaunasu Kategorie:Narození 21. února Kategorie:Narození v roce 1882 Kategorie:Úmrtí 11. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1939 Kategorie:Muži Kategorie:Absolventi Oděské univerzity Kategorie:Ministři zahraničních věcí Litvy