vpravo|náhled|Nejstarší část města Sarajeva, turecký bazar vpravo|náhled|Starý most v Mostaru ve 30. letech, postavený za osmanské nadvlády Bosna a Hercegovina patří k zemím, kde se vystřídali mnozí vládci a proběhlo mnoho významných celoevropských i balkánských událostí. Zpočátku součást provincie Římské říše, později nezávislý středověký stát na rozhraní západního a východního křesťanství, poznala po dobytí expandujícím Tureckem islám a do té doby nepříliš známou kulturu i zvyky. Bosna a Hercegovina byla svědkem soupeření Osmanské říše s Rakousko-Uherskem, které ji ovládlo ke konci 19. století, stejně jako vzniku projektu jihoslovanského státu, Jugoslávie ve století dvacátém, vzestupu i pádu komunismu, ale i válek a etnického násilí.
Starověk a středověk
náhled|Územní vývoj bosenského království V dobách na počátku letopočtu zde žili tzv. Ilyrové, původní obyvatelé Balkánu, kteří byli sami potomci ještě starších Árijů, kteří do Evropy přišli. Ti sami se dělili na několik kmenů (Dalmáti, Desitijati, Liburnové, Ardani, Antiani, Labodi a Daorsové). To byli předchůdci současných obyvatel, později, po stěhování národů, se přemístili dále na jih do dnešní Albánie. Řekové Ilyry popisovali jako barbarskou kulturu nehelénského typu, což svědčí o značném rozdílu mezi oběma civilizacemi. Roku 229 př. n. l. začaly v kraji první střety mezi Ilyry a Římskou říší; trvaly mnoho let a skončily římským vítězstvím roku 9. Impérium pak začalo oblast kolonizovat; Bosna a Hercegovina se stala součástí provincie Illyria. Byly otevírány doly a ilyrské obyvatelstvo se začalo romanizovat. V úrodném údolí řeky Neretvy na jihu Bosny a Hercegoviny vznikají četné kolonie. Římská kultura proniká do všech oblastí dnešní Bosny a Hercegoviny. Po pádu Říma získává moc nad celou oblastí Byzantská říše.
V 6. století se objevuje první zmínka o Slovanech na území bývalé provincie Ilyria. Ti začali postupně vytlačovat původní obyvatelstvo a zabírat byzantské území; Cařihrad proti jejich postupu však nezasáhl, neboť Slované byli mnohem početnější. Po vytvoření Chorvatského království, jak jeho moc postupně rostla, ovládlo i části dnešní Bosny; východu současné země zase vládli Srbové. V roce 1353 vzniklo první nezávislé bosenské království. Jeho prvním vladařem byl Tvrtko I. Kotromanić, korunovaný v roce 1377 v Mile poblíž Visoka ve věku 15 let. V této době dosahuje Bosna největšího rozmachu; na severu ji ohraničuje řeka Sáva, na jihu pak ostrovy Hvar a Korčula. V tehdejším náboženském životě země sice dominovalo křesťanství, své věřící ale začala získávat i sekta známá jako bogomilství. To bylo vnímáno pro západní a východní křesťanství jako velké nebezpečí a bylo proti němu razantně vystupováno jak v pravoslavných, tak katolických státech, až se ho nakonec podařilo vykořenit. V Bosně ale působí bogomilové až do zániku státu v polovině 15. století, když zemi dobyli Osmané postupující od Bosporu severozápadním směrem do nitra Evropy.
Osmanská nadvláda a islamizace (1463–1878)
náhled|vlevo|upright|Mehmed Paša Sokolović původem z Bosny, v 16. století osmanský Velký vezír vpravo|náhled|Mešita v Cazinu na počátku 20. století - dědictví muslimské éry, kterou zahájilo obsazení země Osmanskou říší v období vrcholného středověku náhled|Hercegovské povstání (1875–77) Ke konci 15. století království vojensky dobyla Osmanská říše. Ta vytvořila Bosenský sandžak, který připojila k rumelijskému vilájetu se sídlem ve Skopji. Zpočátku však Osmané nezískali kontrolu nad celým územím dnešního státu, některá města a oblasti (například Hercegovina) vzdorovaly až do dvacátých let 16. století; Bihać byl dobyt až roku 1592. Nakonec si sultánova vojska podrobila všechna města. Z Bosny podnikají Osmané později výpady do Uher, v oblastech své východní državy hledají lidské zdroje pro své armády. To způsobuje také značné změny obyvatelstva; do oblasti dnešního severozápadu Bosny přicházejí muslimští uprchlíci z budínského pašaliku a dalších oblastí, které v Uhrách spravovali Turci.
V 16. století začínají v souvislosti s postupujícími armádami Rakouska na jih v severní části dnešní země vznikat vojenské pevnosti (tzv. kapetanie), ze kterých se později stávají města (například Bihać, či Gradiška). S Uherskem pak dochází k četným soubojům i na hranici, ta se tak často mění a některá bosenská města obsadí uherské síly. Přestože rakouská armáda podniká četné útoky, již muslimské obyvatelstvo se úspěšně brání. Nejúspěšnějším výpadem pro Rakousko byla výprava pod vedením Evžena Savojského, která na konci 18. století vyplenila Sarajevo.
Roku 1580 dochází k administrativní změně; původní Sandžak je rozdělen a bosenská část se stává novým vilájetem. Kromě dnešního státu k ní ale patří ještě některé části, které v současné době patří Chorvatsku, Srbsku, či Černé Hoře. Za hlavní město byla vybrána Banja Luka, roku 1639 byla pak metropole přemístěna do Sarajeva, v roce 1697 do Travniku a v roce 1850 pak opět do Sarajeva. Zatímco ostatní státy, které si Osmané podrobili byly rozdělené do několika vilájetů, teritoriální integrita Bosny a Hercegoviny zůstala zachována.
Osmanská správa zahájila pozvolnou islamizaci křesťanské země. Víra proroka Mohameda v zemi zakořenila na mnoho let dopředu. Přestože nedocházelo k násilí, založeném na náboženských rozdílech, muslimové byli podle osmanské praxe preferováni. Pouze oni mohli například žít ve městech, dnešní předci Srbů a Chorvatů byli nuceni zůstávat na venkově. Jen muslimové mohli sloužit v armádě, státní správě, či vlastnit rozsáhlý majetek, křesťané naopak museli platit zvláštní daně. Osmanská říše však kromě islámu, který zde byl až do obsazení prvkem cizím, přinesla také jistou stabilitu, protože ideologický základ zdejší správy stál – na rozdíl od Rakouska – na (byť omezené) náboženské toleranci. Výstavba nových kostelů sice možná nebyla, nicméně například františkáni a další zástupci křesťanských církví, působili v Bosně nadále. Po vyhnání ze Španělska navíc oblast obohatili ještě židé, kteří hledali nové útočiště v celé oblasti Balkánu a kromě Bosny se usazovali například i také v Bulharsku. Sefardští židé se usídlili hlavně v Sarajevu, kde vytvořili početnou a prosperující komunitu.
V této době byla založeno také mnohá města, jako například Tuzla, Mostar, ale i dnešní hlavní město Sarajevo (jeho název se postupně vyvinul z tureckého výrazu Bosna Serai – bosenský palác). I v oblasti kulturní začala hrát Osmanská říše velký vliv; vznikaly náboženské školy (medresy) a vakufská nadace v Sarajevu se zasloužila o rozvoj budoucí metropole, tehdejší kultury i vzdělanosti. Bosenština, místní slovanský jazyk, se tehdy zapisoval jak latinkou a cyrilicí, tak i speciálním arabským písmem upraveným pro slovanské hlásky (tzv. arabica). I přesto existovaly momenty, kdy muslimské obyvatelstvo vyjádřilo nespokojenost s vládou v Istanbulu, hlavně pak s jejími reformami. Do čela vzbouřenců v první polovině 19. století, kteří nesouhlasili s novými pořádky, se postavil Husejn Gradaščević, tehdejší kapetan (tj. správce pohraničního opevnění) z Gradačacu a napadl sultánova vojska. Zlikvidování jemu věrných jednotek si vyžádalo dlouhotrvající vojenské akce.
Ke konci osmanské vlády dochází k prudkým změnám obyvatelstva. Muslimů mírně ubývá a s nadcházející průmyslovou revolucí přichází do měst stále více křesťanů. Slábnoucí moc Istanbulu a tlak západních mocností navíc nutí Turky postupně nemuslimské obyvatelstvo zrovnoprávňovat se stoupenci Mohamedovy víry. Začínají se budovat první průmyslové provozy a s podporou Rakousko-Uherska se staví i první železnice do Banja Luky (plánovaná až do Sarajeva přes Jajce, avšak nikdy nedokončena). Zatímco katolické obyvatelstvo v této době doufá o připojení k Rakousku, u Srbů získává velký ohlas povstání v sousedním Srbsku, které i na území Bosny zasáhlo, nicméně nově vznikající srbský stát se nachází východně od Driny. Muslimové se obávají možnosti, že by se dostali do područí křesťanských států, a jako jedni z mála stále naléhají na integritu obyvatelstva Osmanské říše, která je však nacionalistickými proudy v Srbsku, Chorvatsku, ale i dalších zemích na Balkáně, (například v Bulharsku), narušována.
Kdysi dobře fungující právní řád a správa přelomu středověku a novověku přestává účinně fungovat a celá oblast se propadá do krize. V 70. letech se Bosna propadá do chaosu a propukají povstání. Situaci řeší až rozhodnutí okupovat celou zemi rakousko-uherským vojskem, které padlo na Berlínském kongresu v roce 1878 a bylo vnímáno jako dočasné. Vrchním velitelem armády při obsazování Hercegoviny byl Stephan von Jovanovič, který v Hercegovině zůstal jako vojenský velitel země.
Rakousko-uherský protektorát (1878–1918)
vpravo|náhled|Karikatura obyvatele Bosny v rakousko-uherských novinách, 1908 Koncem 19. století, v roce 1878, připadla země Rakousko-Uhersku a stala se na základě smluv z berlínského kongresu jeho protektorátem; Vídeň se zavázala obnovit v zemi mír a pořádek. Mandát Rakousko-Uherska byl však pouze dočasný a formálně zůstala suverenita nad zemí tureckému sultánovi. Nová rakouská správa se však obávala rizika národnostních nepokojů, stejně jako vnitřních neshod ohledně správy nově získaného území. To si nárokovalo jak Rakousko, tak i Uhersko.
Fakticky moc nad celou oblastí tak získal rakousko-uherský ministr financí, místní politická reprezentace se zatím nevytvářela. Administrativně byl přejat systém osmanský, původní názvy jednotek byly pouze přejmenovány do němčiny. Původní vlastnické vztahy (hlavně v záležitosti půdy a nemovitostí) mezi muslimy i křesťanskými obyvateli zůstaly zachovány. Rakouští správci začali následně s masivními investicemi – rozvojem průmyslu, školství a dalších moderních vymožeností západního světa v této zaostalé zemi. Tento proces ale probíhal velmi pozvolna; Bosna byla stále zemědělskou a zaostalou zemí, mnoho místních odcházelo na studia za hranice země, většinou tedy do významných center Rakousko-Uherska, kterými byla Vídeň, Budapešť, Praha, nebo Záhřeb.
Protektorát byl po delších diskuzích na rakouské politické scéně anektován v říjnu 1908. To vedlo ke krizi, neboť mnoho bosenských Srbů se nyní stalo součástí již regulérní části území Rakousko-Uherska. Rovněž byli nespokojeni i muslimové, kteří stále doufali v návrat osmanské správy. Srbsko, které mělo na území Bosny veliký zájem, již od dob krize, proti anexi protestovalo, přidalo se později i Rusko a Osmanská říše. Situace se zkomplikovala a vyostřila téměř až k novému válečnému konfliktu. Bělehrad mobilizoval a oba mocenské bloky, jejichž síla se naplno ukázala až o několik let později v první světové válce, se tak utužily. S anexí nakonec muselo Srbsko souhlasit, a to poté, co Ruské impérium zjistilo, že podporu pro případný konflikt by ze strany západoevropských mocností nezískalo.
Teprve až s výměnou ministrů, kteří byli za Bosnu a Hercegovinu v Rakouské monarchii zodpovědní, došlo ke změně. V roce 1910 vznikla bosenská ústava i parlament. Ten měl sice velmi omezené pravomoci a podléhal moci z Vídně a Budapešti, přesto v předvolební kampani se střetly nově vznikající strany jak chorvatské, tak i muslimské, či srbské. Mezi všemi začal těžký ideologický boj, který zasáhl samotnou podstatu Bosny a pokoušel se pro ten či onen národ získat dominantní postavení. V takové situaci se dobře dařilo šířit i protihabsburskou propagandu ze Srbska, kterou však místní úřady potíraly. V první polovině druhé dekády 20. století situace rychle eskalovala; mezi mládeží začalo přibývat radikálních sil. Ty považovaly místní politickou reprezentaci za značně neefektivní a chtěli své myšlenky prosadit silou. Mezi takové organizace se řadila například Mladá Bosna. Vznik parlamentu a politické soutěže vedl ale na druhou stranu k vzniku politických osobností, pro které bylo bosenské prostředí domácí a které mohly chod v zemi ovlivnit. Jejich aktivity pokračovaly i v dobách Jugoslávie. Mezi takové politiky patřil například Mehmed Spaho, či Petar Kočić.