Indonésie, plným názvem Indonéská republika, je stát v jihovýchodní Asii a Oceánii, mezi Indickým a Tichým oceánem. Nachází se na více než 17 000 ostrovech, včetně Sumatry, Jávy, Sulawesi a částí Bornea a Nové Guineje, a je největším souostrovním státem na světě. Indonésie má pozemní hranice s Malajsií, Papuou Novou Guinejí a Východním Timorem. Indonésie je převážně hornatá, rozsáhlé nížiny jsou na Sumatře, Borneu a Nové Guineji, je zde kolem 130 aktivních sopek. Panuje zde tropické rovníkové podnebí, střídá se období sucha a dešťů. Indonésie se skládá z 38 provincií, na ploše 1,9 milionu km² žije 285 milionů obyvatel. Je tak 14. největší zemí podle rozlohy, 4. nejlidnatější zemí světa a hostí největší muslimskou populaci. Hlavním a největším městem je Jakarta, mezi další velká města patří Surabaja, Bandung a Medan. V Indonésii žijí stovky etnických a jazykových skupin, nejpočetnější jsou Javánci, následují Sundánci a Malajci. Oficiálním jazykem indonéština, aktivních je přes 700 domorodých jazyků. Velká většina obyvatel se hlásí k islámu, 10 % ke křesťanství a 2 % k hinduismu.
Indonéské souostroví bylo cenným obchodním regionem přinejmenším od 7. století, kdy se sumaterské království Šrívadžája a později jávské království Madžapahit zapojily do obchodu s entitami z pevninské Číny a indického subkontinentu. V průběhu staletí místní vládci asimilovali cizí vlivy, což vedlo k rozkvětu hinduistických a buddhistických království. Sunnitští obchodníci a súfijští učenci později přinesli islám a evropští kolonialisté mezi sebou v době zámořských objevů bojovali o ovládnutí obchodu s kořením na Molukách. Po třech a půl stoletích holandského kolonialismu získala Indonésie po druhé světové válce nezávislost a od té doby čelí vedle demokratizace a rychlého hospodářského růstu i problémům, jako je separatismus, korupce a přírodní katastrofy.
Indonésie je unitární prezidentská republika s prezidentem jako hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorové Lidové konzultativní shromáždění. Indonéská ekonomika, která je nově industrializovanou zemí, se řadí na 16. místo na světě podle nominálního HDP a na 7. místo podle parity kupní síly, i tak je chudoba velmi rozšířená, navzdory poklesu za poslední desítky let. V indexu lidského rozvoje zaujímá 113. místo. Indonésie je největším producentem palmového oleje a kokosu na světě. Nacházejí se zde rozsáhlé oblasti divoké přírody, kde je jedna z nejvyšších úrovní biologické rozmanitosti na světě. Jako třetí nejlidnatější demokracie na světě a střední mocnost v globálních záležitostech je země členem několika mnohostranných organizací, včetně OSN, Světové obchodní organizace, G20, BRICS a zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí, Sdružení národů jihovýchodní Asie, summitu východní Asie, Asijsko-pacifického hospodářského společenství a Organizace islámské spolupráce.
Etymologie Název Indonésie je odvozen od latinského slova Indus znamenajícího „Indie“ a starořeckého slova νῆσος (nesos) znamenajícího „ostrov“. Jméno bylo poprvé použito v 18. století, dlouho před vznikem nezávislé Indonésie. V roce 1850 navrhl anglický etnolog George Earl označení Indunésané (Indunesians) a Malajunésané (Malayunesians) pro obyvatelstvo „Indického resp. Malajského souostroví“. V téže publikaci Earlův student James Richardson Logan použil termín Indonésie jako synonymum pro Indické souostroví.; Nizozemští akademici věnující se jihovýchodní Asii však termín nepřejali. Namísto něj označovali oblast jako Malajské souostroví (Maleische Archipel), Nizozemskou východní Indii (Nederlandsch Oost Indië), lidově též Indië, Východ (de Oost) a Insulinde.
Od roku 1900 se termín Indonésie stal standardem v akademickém prostředí mimo Nizozemsko a indonéské nacionalistické skupiny jej přejaly pro účely své politické prezentace. Adolf Bastian z Berlínské university zpopularizoval označení svou knihou Indonesien oder die Inseln des Malayischen Archipels, 1884–1894. Prvním akademikem, který termín Indonésie použil, byl Suwardi Suryaningrat (Ki Hajar Dewantara) když v roce 1913 otevřel tiskovou agenturu pojmenovanou Indonesisch Pers-bureau.
Dějiny
vlevo|náhled|Loď vytesaná v Borobuduru, cca 800 n. l. náhled|Muškátový oříšek, dříve jedna z nejcennějších indonéských komodit Fosilní pozůstatky Homo erectus, někdy nazývaného Člověk jávský naznačují, že Indonéské souostroví bylo obydleno před 2 miliony až půl milionem let. citováno v ; citováno v ; citováno v Homo sapiens migroval z Afriky do jihovýchodní Asie před více než 60 tisíci lety.https://phys.org/news/2017-08-teeth-rediscovered-cave-humans-indonesia.html - Old teeth from a rediscovered cave show humans were in Indonesia more than 63,000 years ago Před jedním milionem let až 50 000 lety obýval ostrov Flores samostatný lidský druh Homo floresiensis.
Austronésané, kteří v současnosti tvoří většinu populace, migrovali do jihovýchodní Asie z Tchaj-wanu. Do Indonésie dorazili okolo roku 2000 př. n. l. a s rozšiřováním po souostroví začali vytěsňovat domorodé australoidní obyvatelstvo do oblastí na východě.Taylor (2003), s. 5–7 Díky ideálním podmínkám pro zemědělství a zvládnutí pěstování rýže okolo roku 800 př. n. l. se mohly rozvíjet vesnice a města, které nakonec daly základ prvním královstvím existujícím asi od roku 100 n. l. Díky strategickému umístění Indonésie rostl jak obchod mezi ostrovy, tak i mezinárodní obchod. Obchodní spojení s Indií a Čínou bylo navázáno několik století př. n. l. Od té doby hrál obchod v indonéské historii zásadní roli.Taylor (2003), s. 3, 9, 10–11, 13, 14–15, 18–20, 22–23; Vickers (2005), s. 18–20, 60, 133–134
Od sedmého století n. l. existovalo a prosperovalo mocné království Šrívidžaja, které bylo ovlivněno buddhismem a hinduismem, které do něj byly přineseny díky intenzivním obchodním vztahům s okolím.Taylor (2003), s. 22–26; Ricklefs (1991), s. 3 Mezi osmým a desátým stoletím na Jávě prosperovaly a následně upadly dvě mocné zemědělské dynastie, buddhistická Sailendra a hinduistická Mataram. Obě vybudovaly okázalé náboženské památky, Sailendra vybudovala Borobudur a Mataram za sebou zanechala Prambanan. Ve 13. století vzniklo na východě Jávy hinduistické království Madžapahit a za vlády panovníka Gajaha Mady se jeho vliv rozšířil do většiny Indonésie. Toto období je někdy označováno za „zlatou éru“ indonéských dějin.
Ačkoliv muslimští obchodníci poprvé navštívili jihovýchodní Asii v období raného islámu, první doklady o islamizaci obyvatelstva sahají teprve do 13. století na sever Sumatry.Ricklefs (1991), s. 3–14 Další indonéské oblasti začaly postupně přebírat islám, který se do konce 16. století stal dominantním náboženstvím na Jávě a Sumatře. Ve většině případů se islám smísil s existující kulturou, čímž vznikla dominantní forma indonéského islámu.Ricklefs (1991), s. 12–14
Koloniální doba První Evropané přistáli v Indonésii v roce 1512, kdy se portugalští obchodníci, které vedl Francisco Serrão, pokusili ovládnout zdroje muškátového oříšku, hřebíčku a kubéby na Molukách. Angličtí a holandští obchodníci jej brzy následovali. V roce 1602 vznikla Holandská Východoindická společnost a stala se dominantní evropskou silou. Zanikla po bankrotu v roce 1800 a nizozemská vláda prohlásila Nizozemskou východní Indii za svou kolonii.Ricklefs (1991), s. 24
Po většinu koloniálního období byla nizozemská kontrola souostroví mimo pobřežní pevnosti minimální. Až na začátku 20. století se nizozemský vliv rozšířil po celém území dnešní Indonésie. Muslimy ze sultanátu Ačeh se podařilo podrobit až v roce 1903 po dlouhé svaté válce, kterou vedli proti Nizozemcům.
Moderní doba
náhled|Sukarno, první indonéský prezident Nizozemskou vládu ukončila druhá světová válka a japonská invaze a následná okupace Nizozemské východní Indie, které podnítily k aktivitě dříve potlačované hnutí za nezávislost.; Library of Congress, 1992, "Indonesia: World War II and the Struggle For Independence, 1942–50; The Japanese Occupation, 1942–45". Dva dny po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlásil Sukarno, vlivný nacionalistický lídr, nezávislost Indonésie a byl jmenován jejím prezidentem.; ; ; Reid (1973), s. 30 Nizozemsko se pokusilo opětovně získat kontrolu nad Indonésií a ozbrojený a diplomatický boj skončil v prosinci 1949, kdy Nizozemsko pod mezinárodním tlakem uznalo indonéskou nezávislost.;
Sukarno posunul zemi od demokracie k autoritářské vládě a udržoval se u moci balancováním mezi opozicí tvořenou armádními složkami a Komunistickou stranou Indonésie.Ricklefs (1991), s. 237–280 V roce 1958 proběhl neúspěšný pokus o svržení Sukarna, který podporovala americká CIA. USA byly proti jeho příklonu ke komunistickému bloku. Další pokus o puč, se odehrál 30. září 1965. Ten byl potlačen armádou a připsán komunistům. Armáda poté rozpoutala násilnou protikomunistickou kampaň. Jejím projevem byla událost, která je označována jako Indonéský masakr. Ten si (během pouhých několika měsíců přelomu let 1965–1966) vyžádal mezi 500 tisíci až milionem obětí, a je tak jedním z největších vyvražďování 20. století. Jeho důsledkem bylo rozprášení komunistické strany.Friend (2003), s. 107–109; ; Ricklefs (1991), s. 280–283, 284, 287–290 ; Velitel armády, generál Suharto, vytlačil politicky oslabeného Sukarna a v březnu 1968 byl jmenován prezidentem. Jeho vláda „Nového řádu“ byla podporována Spojenými státyUS National Archives, RG 59 Records of Department of State; cable no. 868, ref: Embtel 852, 5. října 1965. ; Adrian Vickers, A History of Modern Indonesia. Cambridge University Press, p. 163; 2005; David Slater, Geopolitics and the Post-Colonial: Rethinking North-South Relations, London: Blackwell, p. 70 a otevřela Indonésii zahraničním investicím, které byly hlavním důvodem tří desetiletí nepřetržitého ekonomického růstu.; ; Autoritářská vláda „Nového řádu“ byla ovšem obviňována z korupce a potlačování opozice.
V letech 1997 a 1998 byla země zasažena Asijskou finanční krizí, která vedla k propadu popularity vlády a masivním protestům. Suharto 21. května 1998 rezignoval. V roce 1999 se od Indonésie po pětadvacet let dlouhé okupaci spojené s represí místního obyvatelstva, která byla mezinárodním společenstvím odsuzována jako brutální, odtrhl Východní Timor, který byl nelegálně anektován v roce 1975.; Demokratizační proces po Suhartově rezignaci obsahoval například program vedoucí k větší autonomii regionů. V roce 2004 se konaly první přímé prezidentské volby. Politická a ekonomická nestabilita, sociální napětí, korupce a terorismus však demokratizaci zpomalují. Ačkoliv jsou vztahy mezi různými náboženskými a etnickými skupinami většinou dobré, v některých oblastech zůstává násilí významným problémem. Politická dohoda o ukončení konfliktu na Ačehu byla dosažena roku 2005.
Státní symboly Vlajka Indonéská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy, červeným a bílým.Indonéská vlajka na Flags of the World
Znak Indonéský státní znak je tvořen zlatým garudou, který drží bílou stuhu s černým nápisem Bhinneka Tunggal Ika () a se štítem na hrudi. Štít se skládá z pěti znaků představujících Pancasilu, pět zásad národní indonéské filosofie.
Hymna Indonéská hymna je píseň Indonesia Raya (). Hudbu složil v roce 1928 Wage Rudolf Supratman.
Geografie
náhled|Mapa Indonésie náhled|Sopky Mount Semeru a Mount Bromo