Jižní Korea, oficiálně Korejská republika, je stát ve východní Asii. Tvoří jižní polovinu Korejského poloostrova a sousedí se Severní Koreou podél korejského demilitarizovaného pásma, na západě se Žlutým mořem a na východě s Japonským mořem. Stejně jako Severní Korea si Jižní Korea činí nárok na jedinou legitimní vládu celého poloostrova a přilehlých ostrovů. Tři čtvrtiny území Jižní Koreje tvoří hory a vrchoviny, hlavně na severu a východě, zbytek tvoří nížiny soustředěné hlavně u západního pobřeží a podél velkých řek. Má monzuny ovlivněné vlhké kontinentální podnebí s horkými léty, na jihu pak vlhké subtropické podnebí. Dělí se na 22 administrativních jednotek, na ploše 100 000 km² žije 52 milionů obyvatel, z nichž polovina žije v metropolitní oblasti hlavního města Soulu, , deváté nejlidnatější metropolitní oblasti na světě. Mezi další velká města patří Pusan, Tegu a Inčchon. Drtivá většina obyvatel jsou Korejci, úředním jazykem je korejština. Více než 50 % obyvatel je bez vyznání, 31 % se hlásí ke křesťanství a 17 % k buddhismu.
Korejský poloostrov byl osídlen již v starším paleolitu. Jeho první království bylo zaznamenáno v čínských záznamech na počátku sedmého století př. n. l. Od poloviny 1. století př. n. l. se různá polis konsolidovala do soupeřících království Kogurjŏ, Päkče a Silla, přičemž posledně jmenované koncem 7. století n. l. poprvé sjednotilo většinu poloostrova, zatímco na severu po Kogurjŏ nastoupilo Parhe. Dynastie Korjo (918–1392) dosáhla trvalého sjednocení a vytvořila základ moderní korejské identity. Následující dynastie Čoson (1392–1897) byla od poloviny 17. století svědkem vrcholu kulturních, ekonomických a vědeckých úspěchů i dlouhotrvajícího míru a izolacionismu. Následující Korejské císařství (1897–1910) usilovalo o modernizaci a reformy, ale v roce 1910 bylo připojeno k Japonskému císařství. Japonská nadvláda skončila po kapitulaci Japonska ve druhé světové válce, po níž byla Korea rozdělena na dvě zóny: severní zónu, kterou okupoval Sovětský svaz, a jižní zónu, kterou okupovaly Spojené státy americké. Po neúspěšných jednáních o sjednocení se v srpnu 1948 jižní zóna stala Korejskou republikou, zatímco severní zóna se následující měsíc stala komunistickou Korejskou lidově demokratickou republikou.
V roce 1950 vyvolala severokorejská invaze Korejskou válku, jeden z prvních velkých zástupných konfliktů studené války, v němž probíhaly rozsáhlé boje za účasti Američany vedeného velení Organizace spojených národů a Sovětským svazem podporované Čínské lidové dobrovolnické armády. Válka skončila v roce 1953 příměřím, ale bez mírové smlouvy, což vedlo k pokračujícímu korejskému konfliktu, a zanechala po sobě tři miliony mrtvých Korejců a hospodářství v troskách. Jižní Korea zažila řadu diktatur přerušovaných převraty, revolucemi a násilnými povstáními, ale zažila také prudký hospodářský vzestup a jeden z nejrychlejších nárůstů průměrného HDP na obyvatele, což vedlo k tomu, že se stala jedním ze čtyř asijských tygrů. Červnový demokratický boj v roce 1987 ukončil autoritářskou vládu a vedl ke vzniku současné šesté republiky.
Jižní Korea je unitární prezidentská republika s prezidentem jako hlavou státu i jako hlavou vlády, zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění. Země je nyní považována za jednu z nejvyspělejších demokracií v kontinentální a východní Asii. a je považována za regionální velmoc ve východní Asii a nově vznikající velmoc v celosvětovém měřítku; její ozbrojené síly založené na branné povinnosti jsou řazeny mezi nejsilnější na světě a mají druhý nejvyšší počet vojenského a polovojenského personálu. Jižní Korea je vysoce rozvinutou zemí, její ekonomika je podle nominálního hrubého domácího produktu (HDP) dvanáctá a podle HDP podle parity kupní síly je čtrnáctá největší na světě; je jedenáctým největším vývozcem a sedmým největším dovozcem na světě. Jižní Korea dosahuje dobrých výsledků v ukazatelích vzdělání, lidského rozvoje, demokratické správy věcí veřejných a inovací. Od přelomu 21. století je země proslulá svou celosvětově vlivnou popkulturou, zejména v oblasti hudby, televizních dramat a kinematografie, což je fenomén označovaný jako korejská vlna. Jižní Korea je členem Organizace spojených národů, Výboru pro rozvojovou pomoc Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, skupiny G20, Indopacifického hospodářského rámce a Pařížského klubu.
Název Oficiální název Jižní Koreje v korejštině je Tehan minguk (v písmu hangul 대한민국), složený z „Tehan“ (v hanča: 大韓), doslova „Velký Han“, což odkazuje na název někdejší korejské říše „Tehan Jeguk“, a ‚Minguk‘ (民國), doslova „lidová země“, alternativní způsob vyjádření republiky, který se používá pouze pro Jižní Koreu a Tchaj-wan, obvyklý je Gonghwaguk (共和國). Jméno Han pochází ze starověkých samhanských konfederací z doby tří starověkých korejských království.
Jihokorejci obvykle neoznačují svou vlastní zemi jako „Jižní Koreu“, ale obvyklý zkrácený název je Hanguk („země Han“), který má konotaci odkazující na celou Koreu. Zřídkakdy používají výraz Namhan (남한, „Jižní Han“), který označuje konkrétně Jižní Koreu. Severokorejci naopak používají Namčosŏn (남조선, „Jižní Čosŏn“), protože Koreu nazývají Čosŏn, nikoli Hanguk. V češtině, stejně jako ve většině západních jazyků, se národ nazývá Korejci, což je slovo odvozené od dynastie Korjo, která přijala své jméno s odkazem na ještě starobylejší království Kogurjŏ.
Historie
náhled|vlevo|Čikči – nejstarší zachovalá kniha na světě tištěná pohyblivými literami, odhadované datum vytištění je 1377Korejský poloostrov byl osídlen ve starém paleolitu, asi před 400–700 tisíci lety. Nejstarší známá korejská keramika je datována k roku 8000 př. n. l. Zemědělství je doloženo zhruba k roku 6000 př. n. l.
Archeologické důkazy naznačují, že předci Korejců migrovali na sever Korejského poloostrova z oblasti Mandžuska v době bronzové. Jižní část Korejského poloostrova původně obývali lidé kultury Jajoi, kteří hovořili jazyky japonické jazykové skupiny. Pod tlakem předků Korejců, kteří migrovali ze severu, se lidé kultury Jajoi začali v 1. tisíciletí př. n. l. masově stěhovat na japonské ostrovy.
Podle mytického příběhu v knize Samguk Jusa bylo nejstarším státem na poloostrově království Kočoson (Starý Čoson). Založeno mělo být v roce 2333 př. n. l. v severní Koreji a Mandžusku, legendárním hrdinou Tangunem. Rok 2333 př. n. l. byl od 14. století používán jako výchozí datum korejského kalendáře, v jižní Koreji se užíval až do roku 1962. vlevo|náhled|Tchädžo Ve 12. století př. n. l. se měla změnit ve státě dynastie a vzniklo tak království Kidža Čoson. V jižní části korejského poloostrova byl ve 3. století př. n. l. založen stát Čin. Roku 180 př. n. l. se v hlavním státě znovu vyměnila dynastie a vznikl tak stát zvaný Üman Čoson, který na konci století podlehl čínské dynastii Chan (108 př. n. l.). Tím skončilo období Kočoson a nastalo období malých, válčících států zvané období raných korejských království, které trvalo po zbytek doby železné.
Od 1. století (podle skeptičtějších odhadů od 4. století) ovládla celý korejský poloostrov a Mandžusko tři království: Kogurjo, Silla a Pekče. V roce 612 dokázal stát Kogurjo odrazit invazi čínské dynastie Suej, která vyslala stovky tisíc vojáků, což byl důležitý mezník dokazující, že Korea si dokáže zajistit nezávislost na mocném čínském sousedu. Celé období se nazývá období tří království. V této době pronikl do Koreje z Číny buddhismus, obvykle je tento průnik spojován s rokem 372. Do začátku 6. století se buddhismus etabloval ve všech třech královstvích, což bylo důležité pro vznik společného národního vědomí a předpřipravilo to politické sjednocení.
Období tří království skončilo ovládnutím všech tří států Sillou, tedy nejméně počínštěným korejským státem, v roce 676. Zároveň Silla z většiny území poloostrova úspěšně vytlačila intervenující armádu čínské dynastie Tchang. Tím vznikla Sjednocená Silla, první historicky doložený celokorejský stát existující v letech 668–918. Jeho hlavním městem byl Kumsong (dnešní Kjongdžu). V roce 698 Te Čo-jong (král Ko) nicméně založil království Parhe v severní části bývalého království Kogurjo. Proto se toto období někdy rovněž nazývá období severního a jižního státu. Trvalo do roku 926, kdy bylo Parhe dobyto Kitany.
Na konci 9. století se Sjednocená Silla rozdělila na pozdní tři království (Silla, Pozdní Pekče, Pozdní Kogurjo). Toto období bylo ukončeno sjednocením všech tří států králem Wang Konem (posmrtné jméno Tchädžo) pod dynastií Korjo. Za její vlády byly kodifikovány zákony, byl zaveden systém státní služby a kultura ovlivněná buddhismem vzkvétala. Korjo bylo historicky druhým státem, který ovládl prakticky celý Korejský poloostrov, a dalo zemi také název, který se ve světě užívá dodnes (nikoli v Koreji samotné). Hlavním městem byl Käsong. Korjo si drželo dlouho značnou suverenitu, kterou však narušil roku 1231 vpád Mongolů vedených Ogedejem, následovaný okupací. Svržení mongolské nadvlády v Číně roku 1368 znamenalo i pro Korjo osvobození od Mongolů a jejich mongolizačních snah, avšak zároveň vznikl mocenský chaos. Toho využil v roce 1392 I Song-kje (Tchädžo), uzmul trůn a založil novou dynastii. Stát přejmenoval na Čoson. Tento stát pak existoval 500 let. náhled|Korejci za vlády dynastie Čoson Rozkvět Čosonu nastal zejména za krále Sedžonga Velikého, který provedl četné administrativní, sociální a ekonomické reformy a roku 1446 nechal vytvořit hangul, původní korejskou hláskovou abecedu, kterou Korejci používají dodnes. Tím se začala silně rozvíjet vzdělanost, neboť do té doby užívané čínské znaky se pro zápis korejštiny nehodily, což limitovalo literární tvorbu. Dynastie Čoson také potlačila buddhismus ve prospěch konfucianismu (či spíše neokonfucianismu). To zlepšilo vztahy s mingskou Čínou. Mingové také pomohli Korejcům odrazit japonskou invazi v roce 1592 (tzv. imdžinská válka). Naopak další čínskou dynastii Čching, kterou založili Mandžuové, vnímali čosonští vládci jako barbarskou a silně poloostrov od Číny izolovali. Programově odmítali technologické a jiné novinky, které z Číny v té době přicházely, což od 16. století vedlo k zaostávání Koreje.
Od 16. století čelila dynastie Čoson rovněž četným invazím, vnitřním rozbrojům a vzpourám a v pozdním 19. století její moc značně upadla. Pokus francouzských jednotek si Koreu podrobit v roce 1866, po vzoru britského podrobení si Číny v opiových válkách, ještě zvýšil nedůvěru konzervativní říše ke křesťanství, Západu a modernímu světu, takže se ještě více izolovala. V roce 1897 vzniklo Korejské císařství, které ale trvalo pouhých 13 let, než bylo v roce 1910 okupováno po koloniích lačnícím Japonskem.
V roce 1919 vystoupilo nenásilné Hnutí 1. března s protestem proti japonské okupaci. Během protestů v roce 1919 byla zabito více než 7000 Korejců, 46 000 jich bylo zatčeno. Odpor trval až do osvobození v roce 1945.
Založení Jižní Koreje náhled|Slavnostní vyhlášení jihokorejského státu 15. srpna 1948 V období druhé světové války zneužívali japonští vojáci zadržené jihokorejské ženy, které využívali jako sexuální otrokyně.
Na konci války byla Korea rozdělena podél 38. rovnoběžky na severní část, jež byla okupována Sovětským svazem, a na jižní část, jež byla okupována Spojenými státy (okupace území probíhala na podobném principu jako například spojenecká okupace Rakouska – bylo vnímáno, že Japonci území zabrali proti vůli Korejců, nicméně bylo chápáno jako území poraženého státu s tím, že jeho další osud bude teprve vyjasněn).