Kiribati, plným názvem Republika Kiribati, je ostrovní stát v mikronéské části Oceánie ve střední části Tichého oceánu. Stát tvoří 32 atolů a jeden odlehlý vyvýšený korálový ostrov, Banaba. Tři hlavní souostroví tvoří Gilbertovy ostrovy, Phoenixské ostrovy a Liniové ostrovy. Ostrovy, od Banaby na západě po Kiritimati na východě, jsou rozloženy i přes rovník a 180. poledník, což z Kiribati činí jediný stát světa, jehož hlavní území se rozkládá na všech čtyřech polokoulích. Datová hranice však Kiribati obchází a všechny ostrovy mají stejný den. Jako jediná země na světě (konkrétně Liniové ostrovy, včetně největšího ostrova Kiritimati) se řídí časovým pásmem UTC+14, což znamená, že jako první vítá nový den, potažmo Nový rok.
Ostrovy jsou relativně ploché a nížinné, podnebí je tropické rovníkové. Na ploše 811 km² žije 119 000 obyvatel, rozlohou je šestým nejmenším samostatným státem v Oceánii. Hlavním a největším městem je Jižní Tarawa, kde žije polovina obyvatel státu. Drtivá většina obyvatel jsou domorodí Kiribatčané, úředními jazyky jsou kiribatština a angličtina. Drtivá většina obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Území, které se dnes nazývá Kiribati, obývají od doby mezi 3 000 př. n. l. a 1 300 n. l. Austronésané hovořící stejným oceánským jazykem. Tato oblast nebyla zcela izolovaná; později sem mořeplavci ze Samoy, Tongy a Fidži přinesli některé polynéské, respektive melanéské kulturní prvky. V letech 1528–1707 byly ostrovy prozkoumány loděmi pod velením Portugalců Fernanda de Magallanesa, Pedra Fernándeze de Quiróse a Španěla Álvara de Saavedra Ceróna. Vzhledem k velké vzdálenosti od hlavních oceánských tras byl budoucí stát Kiribati důkladně prozkoumán evropskými průzkumníky teprve na samém počátku 19. století.
Gilbertovy ostrovy byly vůči sobě navzájem i vůči ostatním oblastem víceméně politicky autonomní, dokud je v roce 1892 Britové nepřipojili jako jeden protektorát; v té době neměly žádné politické vazby na Phoenixské ani na Liniové ostrovy. Za druhé světové války ostrovy okupovali Japonci. Okupace skončila v listopadu 1943 americkým vítězstvím v bitvě o Tarawu. Britská anexe nad ostrovy skončila v roce 1979, kdy Kiribati získalo nezávislost na Spojeném království a stalo se suverénním státem. Součástí suverénního státu se staly Gilbertovy, Phoenixské, Liniové ostrovy a Banaba.
Republika Kiribati je parlamentní republikou, v níž je Beretitenti, prezident Kiribati, zároveň hlavou státu i hlavou vlády. Zákonodárnou moc má jednokomorové zákonodárné shromáždění. Ekonomicky patří mezi nejméně rozvinuté země, nejchudší stát v Oceánii. Před získáním nezávislosti země vyvážela fosfáty, ale doly se již vyčerpaly. Hospodářství a export jsou z velké části založeny na rybolovu, samozásobitelském zemědělství a produktech z kokosových ořechů. Vláda je velmi závislá na poplatcích za rybářské licence od zahraničních flotil a na mezinárodní kapitálové pomoci. Mnoho rodin žije z peněžních převodů od pracovníků žijících v zahraničí. V indexu lidského rozvoje se umístila na 140. místě. Jako nízko položený ostrovní stát je Kiribati velmi citlivé na vzestup hladiny oceánů a změnu klimatu. K tomu se přidávají hrozby v podobě tsunami, které zde existují již od nepaměti. Kiribati je členem Organizace spojených národů, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, Společenství národů, Organizace afrických, karibských a tichomořských států, Tichomořského společenství, Společenství národů a Aliance malých ostrovních států.
Název V kiribatštině se jako -ti zapisuje hláska /s/. [Kiribas] je tedy výslovnost, která se nejvíce blíží domorodé výslovnosti.
Současný název Kiribati byl zvolen při získání nezávislosti v roce 1979. Jedná se o kiribatský způsob výslovnosti a zápisu anglického slova Gilberts (Gilberts je přivlastňovací tvar anglického jména Gilbert nebo Gilbert Islands je anglický název Gilbertových ostrovů).
V roce 1820 byly tyto ostrovy takto pojmenovány, avšak ve francouzštině, ruským admirálem německo-baltského původu Ivanem Fjodorovičem Kruzenšternem, což potvrdil francouzský kapitán Louis Duperrey.Voyage autour du monde exécuté par ordre du roi, sur la corvette de Sa Majesté, La Coquille, pendant les années 1822, 1823, 1824 et 1825, sous le ministère et conformément aux instructions de S.E.M. le Marquis de Clermont-Tonnerre… et publié sous les auspices de son Excellence le Cte de Chabrol…, Par M. L. I. Duperrey…, 8 volumes in 4° et 5 volumes in-folio, Paris, Arthus-Bertrand, 1826-1830 (Imprimerie de Firmin Didot). Tento název byl zvolen na počest britského kapitána Thomase Gilberta, který spolu s Johnem Marshallem v roce 1788 při plavbě mezi Port Jacksonem a Kantonem proplul kolem některých ostrovů souostroví. Mapy vydané Krusensternem a Duperreyem byly sepsány ve francouzštině. Angloamerická tradice však, zejména po americké průzkumné expedici, někdy spočívala v tom, že se jim říkalo Kingsmillovy ostrovy, jak jsou uvedeny na konci románu Bílá velryba od Hermana Melvilla, což je název, který byl postupně nahrazen jménem Gilbert, jak je tomu v nařízení britské Rady pro západní Pacifik (1877) nebo v nařízení Rady pro Tichomoří z roku 1893. Název britského protektorátu z roku 1892 tedy zahrnuje název Gilbertových ostrovů, stejně jako název britské kolonie z roku 1916, Gilbertovy a Elliceovy ostrovy. Tento název zůstal zachován i po odtržení Tuvalu v říjnu 1975. Název pro obyvatele Kiribati se v písemné podobě objevuje již od roku 1895, ale nepoužíval se jako název země. První zmínka o něm ve slovníku jako o názvu souostroví se objevuje v kiribatsko-francouzském slovníku Ernesta Sabatiera z roku 1952.
Historie
Starověk náhled|Gilbertští válečníci z Tabiteuea se zbraněmi ze žraločích zubů, kolem roku 1841 Území, které se dnes nazývá Kiribati, obývají od doby mezi 3000 př. n. l.Macdonald, Barrie (2001) Cinderellas of the Empire: towards a history of Kiribati and Tuvalu, Institute of Pacific Studies, University of the South Pacific, Suva, Fiji, ISBN 982-02-0335-X, p. 1 a 1300 n. l. Austronésané hovořící stejným oceánským jazykem, a to od severu k jihu, včetně nejjižnějšího ostrova Nui. Tato oblast nebyla zcela izolovaná; později sem mořeplavci ze Samoy, Tongy a Fidži přinesli některé polynéské, respektive melanéské kulturní prvky. Sňatky mezi jednotlivými kmeny a intenzivní plavby mezi ostrovy vedly ke stírání kulturních rozdílů a vyústily v značnou míru kulturní homogenizace.Kiribati. Encyclopædia Britannica
Koloniální období náhled|Prohlášení protektorátu na Abemamě kapitánem E. H. M. Davisem v roce 1892 Ostrovy byly dobyté španělskými loděmi na počátku 16. století. V letech 1528–1707 byly ostrovy prozkoumány loděmi pod velením dvou Portugalců, Fernanda de Magallanesa a Pedra Fernándeze de Quiróse, a jednoho Španěla Álvara de Saavedra Ceróna (španělská nadvláda trvala od roku 1528 do roku 1885). V roce 1820 byly ostrovy přejmenovány na Gilbertovy ostrovy ruským admirálem německo-baltského původu Ivanem Fjodorovičem Kruzenšternem na počest britského kapitána Thomase Gilberta, který proplul kolem některých ostrovů souostroví v roce 1788 („Kiribati“ je místní výslovnost přivlastňovacího pádu slova „Gilbert“ [Gilbert's]). První anglická koloniální osada byla založena v roce 1837. Od roku 1892 byly Gilbertovy ostrovy britským protektorátem spolu s nedalekými Elliceovými ostrovy, ležícími jižněji. Obě souostroví se v roce 1916 staly koloniemi. Atol Kiritimati (Vánoční ostrov) se stal součástí kolonie v roce 1919 a v roce 1937 byly připojeny připojeny Phoenixské ostrovy. vpravo|náhled|Američtí mariňáci útočí na japonský bunkr během bitvy o Tarawu v listopadu 1943 Po útoku na Pearl Harbor během druhé světové války byly ostrovy Butaritari, Tarawa a další ostrovy ze severní skupiny Gilbertových ostrovů v letech 1941 až 1943 okupovány Japonskem. Ostrov Betio se stal letištěm a zásobovací základnou. Vyhnání japonských sil na konci roku 1943 provázela jedna z nejkrvavějších bitev v historii amerického námořního sboru. Námořní pěchota se vylodila v listopadu 1943 a následovala bitva o Tarawu. Jako sídlo kolonie byl ostrov Banaba v roce 1942 bombardován, evakuován a obsazen Japonskem a osvobozen byl až v roce 1945, poté co japonské jednotky vyvraždily všechny obyvatele ostrova s výjimkou jediného Gilberťana. V letech 1942 až 1946 pak Funafuti sloužilo jako prozatímní sídlo kolonie, než se do této role vrátila Tarawa.
V 50. letech byl atol Kiritimati dějištěm tří velkých jaderných testů britské vlády.
Nezávislost Gilbertovy a Elliceovy ostrovy dosáhly autonomie v roce 1971 a oddělily se v roce 1975. O sedm let později, v roce 1978, vyhlásily Elliceovy ostrovy svou nezávislost pod názvem Republika Tuvalu, zatímco Gilbertovy ostrovy počkaly ještě rok a staly se nezávislým státem 10. dubna 1979. Od té doby Spojené státy americké přestaly uplatňovat nárok na Phoenixské ostrovy, souostroví v Tichém oceánu jihovýchodně od Gilbertových ostrovů, a další tři ostrovy v této oblasti. Všechny se od té doby staly součástí území Kiribati. Tyto rozdělení byla odůvodněna etnickými a kulturními rozdíly obyvatel oproti Kiribatcům.
V 80. letech 20. století představovalo velmi závažný problém přelidnění: v roce 1988 bylo oznámeno, že 4 700 obyvatel hlavního souostroví bude přesídleno na méně obydlené ostrovy. V té době bylo Kiribati Organizací spojených národů označeno za jednu z nejchudších zemí světa, což vedlo k přílivu humanitární pomoci z různých zemí. Další zpráva OSN z roku 1989 ukázala, že Kiribati bude jednou z prvních zemí, které zmizí v důsledku vzestupu hladiny oceánů způsobeného globálním oteplováním.
V roce 1994 byl prezidentem zvolen Teburoro Tito. V roce 1995 Kiribati jednostranně posunulo datovou hranici daleko na východ, aby zahrnovala Liniové ostrovy, a země tak již nebyla touto hranicí rozdělena. Tento jeden z volebních slibů prezidenta Tita měl umožnit podnikům na rozsáhlém území zachovat stejný pracovní týden. Díky tomu se Kiribati stalo první zemí, která přivítala úsvit třetího tisíciletí, což byla událost významná pro cestovní ruch. Tito byl znovu zvolen v roce 1998. V roce 1999 se Kiribati stalo plnoprávným členem Organizace spojených národů, 20 let po získání nezávislosti. V roce 2002 přijalo Kiribati kontroverzní zákon, který umožňoval vládě uzavřít vydavatelství novin. Tento zákon následoval po spuštění prvních úspěšných novin v Kiribati, které nebyly provozovány vládou. Prezident Tito byl znovu zvolen v roce 2003, ale v březnu 2003 byl odvolán z funkce hlasováním o nedůvěře a nahrazen Státní radou. Anote Tong z opoziční strany Boutokaan Te Koaua byl v červenci 2003 zvolen Titovým nástupcem. Byl znovu zvolen v roce 2007 a v roce 2011.
V červnu 2008 požádali představitelé Kiribati Austrálii a Nový Zéland, aby přijaly občany Kiribati jako trvalé uprchlíky. Očekává se, že Kiribati bude první zemí, která kvůli klimatickým změnám ztratí veškeré své území. V červnu 2008 kiribatský prezident Anote Tong prohlásil, že země dosáhla „bodu, odkud není návratu“. Dodal: „Připravovat se na den, kdy už nebudeme mít vlastní zemi, je sice bolestné, ale myslím, že to musíme udělat.“
V lednu 2012 Anote Tong nastoupil na třetí a poslední po sobě jdoucí funkční období. Na začátku roku 2012 získala vláda Kiribati 2 200 ha velké území Natoavatu na druhém největším ostrově Fidži, Vanua Levu. V té době se široce hovořilo, že vláda plánuje evakuovat celé obyvatelstvo Kiribati na Fidži. V dubnu 2013 začal prezident Tong naléhat na občany, aby opustili ostrovy a přestěhovali se jinam. Kancelář prezidenta potvrdila, že za nákup půdy na Vanua Levu zaplatila cenu 9,3 milionu australských dolarů.