Sýrie, plným názvem Syrská arabská republika (), je stát v jihozápadní Asii, řazený k zemím Blízkého východu – v jeho rámci spadá jak do území Mezopotámie, tak do Levanty. Hlavním městem je historicky významný Damašek. Zemí protékají řeka Eufrat a částečně i hraniční Tigris. Sýrie na severu a severozápadě hraničí s Tureckem (822 km), na východě s Irákem (605 km), na jihu s Jordánskem (375 km). S Izraelem (76 km) sousedí na jihozápadě a s Libanonem (375 km) na západě. Menší část západní hranice omývá Středozemní moře.
Dle odhadu z roku 2010 žilo v Sýrii 22,5 milionu obyvatel. V důsledku občanské války a s ní spojeného masového exodu poklesl počet obyvatel země do roku 2020 na 17,5 milionu. V roce 2024 je počet obyvatel již cca 24 milionu. Velkou část obyvatelstva představují sunnité. Významnou náboženskou menšinu tvoří ší'ité, především alavité, jejichž příslušníci mají ve státních orgánech a v neposlední řadě v armádě a policii dominantní postavení. Občanskou válkou byly značně postiženy křesťanské církve, které měly před ní poměrně velký počet věřících, a také malé židovské komunity. Etnickým složením je velká část Syřanů arabského původu. Největší etnickou menšinou jsou Kurdové.
Moderní syrský stát byl ustanoven jako francouzské mandátní území, které roku 1946 dosáhlo nezávislosti jako parlamentní republika. Po vyhlášení nezávislosti následovalo několik vojenských převratů. V letech 1962 až 2011 platil v Sýrii výjimečný stav, který pozastavoval platnost občanských práv Syřanů. V letech 1971 až 2000 byl prezidentem Sýrie Háfiz al-Asad, po jeho smrti jej nahradil jeho syn Bašár al-Asad. Oba byli představitelé strany Baas, která si od vojenského převratu v roce 1963 udržovala dominantní politické postavení v zemi. V letech 2011 až 2024 byla Sýrie zmítána občanskou válkou mezi vládou Bašára Asada, rebely, kurdskými milicemi a Islámským státem. Do této války se zapojily také další země, především Turecko, Rusko, Írán, Spojené státy a leteckými útoky také Izrael. V prosinci 2024 vláda Bašára Asada padla, poté co byla opozičními milicemi dobyta většina Sýrie včetně Damašku. Sám Bašár Asad uprchl do Ruska a moc převzala přechodná vláda.
Historie
Starověk
náhled|vlevo|Odkryté pozůstatky města Ebla náhled|vlevo|Římské divadlo ve městě Bosra Sýrie leží na dávné cestě mezi Mezopotámií a Středozemním mořem. Kolem roku 2400 př. n. l. se zde nacházelo město Ebla, pravděpodobně kontrolující obchodní spoje ve velké části východního Středomoří. Poté bylo syrské území velice často okupováno cizími mocnostmi. Od roku 2000 př. n. l. zde vládla Akkadská říše. Poté se zde vystřídali Egypťané, Asyřané, Babylóňané a Chetité. Nakonec oblast ovládli Peršané. Perská vojska byla vyhnána ze Sýrie Alexandrem Velikým. Ten donesl zemi řeckou kulturu. Po smrti Alexandra se území chopil Alexandrův velitel Seleukos I. Níkátor, jenž se v roce 312 př. n. l. prohlásil za pána Babylónu a dal tak vznik Seleukovské říši. V roce 63 př. n. l. po četných porážkách hlavně s Římany zaniká Seleukovská říše a Sýrie se tak stává součástí Římského impéria jako provincie.
Středověk a novověk Po rozdělení Římské říše v roce 395 připadlo území Východořímské říši, která měla sídlo v Konstantinopoli. Byzanc vládla Sýrii do roku 634, kdy ji dobyli muslimští Arabové. Obyvatelstvo přijalo islám a z Damašku se stalo hlavní centrum politického, kulturního a obchodního dění v celém islámském světě, a to až do roku 750, kdy byla v Damašku sídlící dynastie Umajjovců nahrazena rodem Abbásovců. Ti své sídlo poté přesunuli do Bagdádu. V 11. století vpadli do Sýrie Turci a dobyli ji. Ve 12. století se stala Sýrie místem boje křižáckých výprav s muslimy. Křižáci zabrali část Sýrie a vytvořili zde křižácké státy, nikdy se jim ovšem nepodařilo dobýt jedno z nejdůležitějších měst oblasti, Damašek. Kurdský vojevůdce Saláhuddín (Saladin) porazil křižáky a vyhnal je ze země. Jeho potomci, vládnoucí v Egyptě, byli svrženi Mamlúky, kteří pak vládli zemi až do roku 1516, kdy ji zabrala Osmanská říše. Ta si udržela moc nad Sýrií až do konce první světové války.
Po jejím skončení se Sýrie stala francouzským mandátním územím. Po pádu Francie v roce 1940 zůstala Sýrie podřízená režimu ve Vichy až do obsazení území britskými vojáky a vojáky Svobodné Francie v červenci 1941 (Operace Exporter).
Nezávislá republika Období politické nestability náhled|vlevo|Gamál Násir roku 1958 spolu s egyptskými a syrskými členy jeho kabinetu před prezidentským palácem v Damašku náhled|Pohled na damašskou čtvrť z roku 1905 Během války musely síly Svobodné Francie čelit diplomatickému tlaku USA, Sovětského svazu a Velké Británie na vyhlášení syrské nezávislosti. Osud francouzské dominance v Sýrii zpečetila rezoluce OSN z února 1946, na základě níž se do 15. dubna téhož roku všechny francouzské jednotky ze syrského území stáhly.Library of Congress, s. 3 K moci se v novém státě dostali většinou příslušníci městských vyšších vrstev, kteří zároveň vlastnili rozsáhlý pozemkový majetek na venkově. Jejich cílem se stalo vytvořit jednotný syrský stát, jak se ale mělo později ukázat, tento úkol nebyla nová vládnoucí vrstva schopná úspěšně dokončit. Tehdejší syrská společnost byla rozdělena v mnoha ohledech – vedle sunnitské většiny, k níž tehdejší vedoucí syrští politici patřili, zde existovaly skupiny šíitů a křesťanů, po etnické stránce představovala pro snahy o vybudování unitárního státu velký problém především kurdská menšina. V neposlední řadě však přetrvávaly rozsáhlé sociální rozdíly – vedle obyvatel měst žilo v Sýrii i velké množství rolníků a nomádů s odlišnými zájmy a představami o uspořádání společnosti. Zároveň za nestabilní politické situace a daných společenských podmínek neměla syrská elita možnost svoje cíle naplnit. Ránu prestiži syrské vládnoucí elity představoval zejména debakl během izraelské války za nezávislost roku 1948 – arabské jednotky byly Izraelci poraženy, což dalo vzniknout novodobému židovskému státu na Blízkém východě a ve svém důsledku podrylo i reputaci syrské vlády.
V poválečné Sýrii se konstituovaly celkem tři významné politické subjekty – Národní strana zastupující zájmy damašských hodnostářů a podporující Saúdskou Arábii, Lidová strana napojená na aleppské hodnostáře s kontakty spíše na Irák a strana Baas, rekrutující příznivce z řad studentů a vojáků, především pak příslušníků šíitské náboženské sekty alavitů. Strana Baas měla program spočívající především v panarabismu a socialismu. V březnu roku 1949 došlo k vojenskému převratu, který odstartoval dlouhá léta střídaní různých vlád, pučů a protipučů. V pozadí si nad politickým vývojem udržovaly silný vliv syrské ozbrojené síly. Namísto původních tři stran se nyní v rozhodujícím politickém subjektu té doby, armádě, prosazovaly dvě politické síly – autoritářská Syrská sociálně nacionální strana a nadále přetrvávající strana Baas. Od roku 1958 byla Sýrie spojena s Egyptem ve Sjednocenou arabskou republiku pod vedením egyptského prezidenta Gamála Násira, ovšem tato unie se rozpadla o tři roky později, poté, co se stále výrazněji ukazovalo, že Egypťané berou Sýrii jako méněcenného partnera. Roku 1961 proběhl puč, který nastolil takzvaný „secesionistický“ režim, jenž vedl ke zrušení spojeného státního útvaru a zároveň zrušil některé předchozí násirovské reformy, například přerozdělení půdy a znárodnění průmyslových podniků. O dva roky došlo opět k puči, tentokrát pod vedením strany Baas, která se udržela u moci až do roku 2024.
Vláda strany Baas náhled|vlevo|Háfiz al-Asad, nejvýznamnější představitel baasistického režimu, se na letišti v Damašku setkává s americkým prezidentem Nixonem, 1974 náhled|Syrské tanky vyfocené během jomkipurské války náhled|Těžce poškozená Kunejtra před izraelským stažením v červnu 1974 Nový režim pod kontrolou alavitských důstojníků zavedl v Sýrii policejní stát, opírající se vedle armády i o příslušníky středních a nižších vrstev, žijících většinou v menších městech mimo Aleppo a Damašek. Nová vládnoucí vrstva využívala nevraživosti, kterou si tito lidé během předchozích vlád ke starým elitám vytvořili, a upevňovala tak svoji moc. Na druhou stranu vznikaly problémy v samotné straně Baas, kde různé frakce soupeřily v boji o moc. Roku 1966 byl proveden další puč, a to pod vedením generála Saláha al-Džadída. Tento muž představoval radikální civilní křídlo strany Baas, proti němuž naopak stála vojenská strana, v mnoha ohledech umírněnější.Library of Congress, s. 4 Vůdcem vojenského křídla byl Háfiz al-Asad. Po nezdařených zahraničních akcích Džadídova režimu (prohraná šestidenní válka s Izraelem v roce 1967, debakl v Libanonu v září 1970) využil Háfiz al-Asad neúspěchů svého rivala a v nekrvavém puči jej v listopadu 1970 svrhl. Režim strany Baas si v následujících letech udržoval určité sympatie obyvatelstva, a to zejména díky její politice podpory hospodářského rozvoje, pozemkové reformě, podpoře vzdělání, posilování armády a vehementní opozici vůči Izraeli. Jakákoliv opozice byla však likvidována brutálními metodami.
Proti vládnoucí alavitské menšině rostl postupný odpor, jehož příznivci se rekrutovali především z řad početně dominujících sunnitů. Vrchol protivládních akcí představovalo povstání takzvaného Muslimského bratrstva ve městě Hamá z roku 1982, jež bylo ovšem brutálně potlačeno syrskou armádou. Při bojích ve městech podle odhadů zemřelo 5 000 až 10 000 lidí. Vedle vzpour obyvatelstva se začaly množit od osmdesátých let 20. století další problémy – zejména přebujelý a neefektivní veřejný sektor stále více zatěžoval syrskou ekonomiku. Přes tento neúspěch si režim více méně udržoval stabilní pozici, zejména díky nepřetržitému výjimečnému stavu, který syrská vláda vyhlásila roku 1962 s ohledem na neukončený konflikt s Izraelem, se kterým svedla řadu tvrdých bojů během jomkipurské války a poté v roce 1982, což bylo způsobeno zapojením Syřanů do libanonského konfliktu. V případě Libanonu si Sýrie dokázala udržet silný vliv na vnitropolitické dění tohoto svého souseda, zejména skrze přítomnost svých vojenských jednotek na libanonské půdě.
Z velmocí udržovala Sýrie úzké vztahy především se Sovětským svazem, ačkoliv během irácko-íránské války podporovala Írán, nepřítele nejen Iráku, ale i SSSR. Tento postup byl dán především soupeřením s iráckou stranou Baas, od níž se její syrská strana po roce 1963 odpoutala, protože skrze společnou stranickou strukturu mohli zahraniční státníci zasahovat do syrských záležitostí. Rovněž se Sýrie zúčastnila na straně USA protiiráckých operací během války v Zálivu. Od června 1991 se Sýrie účastnila mírových jednání s Izraelem, ta však nedospěla ke zdárnému konci.
Roku 2000 Hafíz al-Asad zemřel a vedoucí místo ve státě přejal jeho syn Bašár. Po jeho nástupu následovalo krátké období uvolnění a tolerance, zvané Damašské jaro. Brzy se však situace vrátila do starých kolejí a případní odpůrci režimu opět čelili perzekuci. Zatímco si syrská vláda dokázala udržet pod kontrolou vnitropolitickou situaci, roku 2005 byla na základě silného mezinárodního tlaku donucena vyklidit své jednotky z Libanonu.
Občanská válka
náhled|Vojenská situace v lednu 2026: