Tádžikistán, plným názvem Republika Tádžikistán (tádžicky Ҷумҳурии Тоҷикистон, Džumhúrí-ji Tódžíkistón), je vnitrozemský stát ve Střední Asii. Sousedí na západě s Uzbekistánem, na severu s Kyrgyzstánem, na východě s Čínou a na jihu s Afghánistánem. Od Pákistánu je oddělen úzkým afghánským Vachánským koridorem. Země je velmi hornatá, většina území leží v nadmořské výšce nad 3000 m, největší část zabírá pohoří Pamír, podnebí má kontinentální. Tádžikistán se dělí na 4 vilájety, na ploše 143 000 km² žije 10,8 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Dušanbe, dalšími velkými městy jsou Chudžand, Bochtar a Kulob. Tádžikové tvoří přes 85 % obyvatel, největší menšinou jsou Uzbeci, oficiálním jazykem je tádžičtina a ruština, drtivá většina obyvatel se hlásí k islámu.

Území, které nyní tvoří Tádžikistán, bylo dříve domovem několika starověkých kultur, včetně starověkého města Sarazm v neolitu a v době bronzové, a později bylo domovem království ovládaných lidmi různých vyznání a kultur, včetně Oxuské kultury, Andronovské kultury, buddhismu, nestoriánského křesťanství, védského náboženství, zoroastrianismu, manichaeismu a islámu. V této oblasti vládly četné říše a dynastie, včetně Achaemenovské, Sásánovské, Heftalitské, Samanidské a Mongolské říše. V době, kdy byl ovládán Tímúrovskou dynastií a Bucharským chanátem, vzkvétala na území Timuridská renesance. Oblast byla později podmaněna Ruskou říší a jejím následníkem Sovětským svazem. V rámci Sovětského svazu byly moderní hranice země zakresleny, až když byla součástí sovětského Uzbekistánu jako Tádžická autonomní sovětská republika, než se v roce 1929 stala plnohodnotnou sovětskou republikou.Bergne, Paul (2007) The Birth of Tajikistan: National Identity and the Origins of the Republic, IB Taurus & Co Ltd, str. 39–40

Dne 9. září 1991 se Tádžikistán deklaroval jako samostatný suverénní stát, krátce nato se Sovětský svaz rozpadl. Téměř okamžitě po získání nezávislosti vypukla občanská válka, která trvala od roku 1992 do roku 1997. Od konce války umožnila nově nastolená politická stabilita a zahraniční pomoc růst ekonomiky země. Stát vedený prezidentem Emómalí-ji Rahmónem je od roku 1994 kritizován řadou nevládních organizací za autoritářské vedení, korupci a rozsáhlé porušování lidských práv, včetně mučení, svévolného věznění, rostoucí nedostatek náboženské svobody a dalších občanských svobod, a zhoršující se politické represe.

Tádžikistán je podle ústavy unitární prezidentská republika, kdy je prezident zároveň hlavou státu i hlavou vlády, zákonodárnou moc má jak vláda, tak dvokomorové Madžlisi. Ve skutečnosti jde autoritářský režim s prvky kultu osobnosti; v indexu demokracie je 9. nejhorší hodnocenou zemí. V indexu lidského rozvoje se Tádžikistán umístil na 126. místě na světě. Je to rozvojová země s přechodovou ekonomikou, která je vysoce závislá na převodech peněz od migrantů z ciziny , výrobě hliníku a pěstování bavlny. Tádžikistán je členem Organizace spojených národů, Společenství nezávislých států, Organizace pro bezpečnost a spolupráci, Organizace islámské spolupráce, Organizace ekonomické spolupráce, Šanghajské organizace pro spolupráci a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti a také členem partnerství pro mír s NATO.

Etymologie Tádžikistán znamená „zemi Tádžiků“. Přípona „-stan“ je perské slovo pro „místo“ nebo pro „zemi“ a Tádžik je s největší pravděpodobností název předislámského kmene (před sedmým stoletím).A Country Study: Tajikistan, Ethnic Background. Library of Congress Call Number DK851. K34 (1997)

Jeden z nejvýznamnějších perských slovníků, Amid Dictionary, poskytuje následující vysvětlení tohoto termínu podle více zdrojů:

Ani arabský, ani turecký, ten, kdo mluví persky, persky mluvící osoba. Arabské dítě, které je vychováváno v Persii, a tak mluví persky.

Starší slovník Qias Al-luqat definuje Tádžika jako „toho, kdo není ani Mongol, ani Turek“.

Historie Starověk První obyvatelé přišli na území Tádžikistánu okolo roku 4000 př. n. l. V době bronzové zde žili lidé kultury Baktrijsko-margiánského archeologického komplexu a Andronovské kultury. Z této doby je i starověké předměstské osídlení Sarazm (3500–2000 př. n. l.), světové dědictví UNESCO. Někteří autoři tvrdí, že v 7. a 6. st. př. n. l. byla část území současného Tádžikistánu součástí starověkého království KambódžaSee: The Deeds of Harsha: Being a Cultural Study of Bāṇa's Harshacharita, 1969, p 199, Dr Vasudeva Sharana Agrawala; Proceedings and Transactions of the All-India Oriental Conference, 1930, p 118, Dr J. C. Vidyalankara; Prācīna Kamboja, jana aura janapada =: Ancient Kamboja, people and country, 1981, Dr Jiyālāla Kāmboja, Dr Satyavrat Śāstrī – Kamboja (Pakistan). než bylo částí Achaimenovské říše. Po roce 600 př. n. l. začali na území přicházet Židé, kteří prchali před pronásledováním z Babylónu.

Po porážce Perské říše Alexandrem Velikým a jeho krátkodobé okupaci území, ovládli tuto oblast helenistické nástupnické státy, Seleukovská říše z níž se později oddělilo Řecko-baktrijské království. Jüe-č'ové, v letech 90 př. n. l. až 30 př. n. l., zničili poslední nástupnická helenistická království a společně s Tochary založili Kušánskou říši. Kušánská říše kontrolovala region až do svého úpadku v 3. st. n. l. a poté bylo území současného Tádžikistánu většinou pod kontrolou Sásánovské říše s krátkodobým ovládnutím nomádskou říší Hefthalitů a v letech 650 n. l. až 680 n. l. Tibetskou říší.

Středověk V 7. století přišly nájezdy Arabů a s nimi i šíření islámu. Politicko-kulturně-obchodními centry celé Střední Asie se v té době stala města Samarkand a Buchara (převážně obývaná Tádžiky). Po Arabech byla oblast ovládnuta Chórezmskou říší, kterou vyvrátili a zpustošili Mongolové pod vedením Čingischána. Mongolové založili Čagatajský chanát. Po nich území ovládala Tímúrovská říše, kterou založil turkický dobyvatel Tamerlán, a poté Bucharský chanát.

Ruské impérium a Sovětský svaz V 19. století do celé Střední Asie vpadlo carské Rusko a celou oblast zabralo. Místní muslimští obyvatelé proti Rusům začali vést partyzánskou válku. Po bolševické revoluci v Rusku se boj za svobodu zintenzivnil. Rudá armáda nebyla schopna ovládnout toto území a nastolit bolševický režim. Avšak koncem 20. let Rudá armáda vytlačila partyzány do hor a v roce 1929 vznikla Tádžická sovětská socialistická republika. Hlavní město Dušanbe bylo přejmenováno na Stalinabad. Hranice vytyčila Stalinova vláda, která vůbec nebrala ohled na etnické složení obyvatelstva. Například tádžická historická města Samarkand a Buchara připadla sousední Uzbecké sovětské socialistické republice a naopak některé oblasti, které byly obydleny výhradně Uzbeky, připadly Tádžické sovětské socialistické republice. Sověti začali silně bojovat proti místním náboženstvím.

V roce 1972 byla povolena emigrace sovětských Židů a následkem toho nastala masivní emigrace do USA a Izraele. Emigrace pokračovala i po získání nezávislosti a místní židovská komunita tzv. bucharských Židů, která zde žila už od 6. století př. n. l., de facto zanikla (dnes má komunita centrum v New Yorku). V 80. letech se opět probudil boj za sebeurčení a nezávislost země.

Nezávislost a občanská válka

V roce 1991, po kolapsu SSSR, vyhlásil Tádžikistán nezávislou republiku a ještě téhož roku vstoupil do Společenství nezávislých států. V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka. Občanská válka byla vedena proti režimu prezidenta Emómalí-ji Rahmóna, který zcela eliminoval opozici. Demokratická opozice se spojila s islámskými radikály a některými menšinami, které bojovaly za sebeurčení a začala válku proti oficiální vládě. Vládní vojska s pomocí ruské a uzbecké armády měla převahu, ale porazit opoziční vojska se jim nepodařilo. Válka se zvrhla v nejhorší etnické čistky v oblasti. Statisíce lidí musely odejít ze svých domovů a desetitisíce jich byly povražděny. Válka skončila v roce 1997. V roce 1999 se konaly nové volby, které ovšem byly opozicí označeny za nesvobodné. Vláda ale z voleb vznikla. Během let 1999 a 2000 vznikly v zemi základny islámských radikálů ze sousedního Uzbekistánu. Používají převážně severozápadní území obydlené Uzbeky pro útoky proti uzbecké vládě. Tádžická vláda není schopna proti radikálům zasáhnout, protože poslání vojska do oblasti obydlené Uzbeky by mohlo vyvolat další vlnu násilí.

21. století

Země zažila další šok po 11. září 2001. Do země začalo proudit mnoho uprchlíků z Afghánistánu, kde právě probíhala válka mezi Tálibánem a vojsky USA. Do země byly umístěny jednotky Američanů, Indů a Francouzů. Prezidentské volby v roce 2006 byly bojkotované většinou hlavních opozičních stran. Režim však je nyní méně represivní než v minulém desetiletí. Přesto v zemi není náboženská svoboda. Což dokazuje zákaz Svědků Jehovových roce 2007, kteří se po pádu komunismu začali velice rychle šířit po celém bývalém východním bloku.

Státní symboly Vlajka

[Tádžická vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy: červeným, bílým a zeleným, v poměru šířek 2:3:2. Ve středu bílého pruhu je znak se zlatou korunou a sedmi zlatými pěticípými hvězdami v oblouku nad korunou.Tádžická vlajka na Flags of the WorldZpravodaj Vexilolog č. 51, březen 2014

Znak

Tádžický státní znak je tvořen stylizovanou kresbou zlaté koruny a sedmi zlatými pěticípými hvězdami v oblouku nad korunou (v podobné grafické podobě jako na vlajce). Pod korunou je paprsčité zlaté slunce, vycházející za trojicí zlatých hor, pokrytých stříbrným sněhem. Výjev je ohraničen (heraldicky) vlevo věncem zlatých pšeničných klasů a vpravo zelenou větévkou bavlníku s listy a rozevřenými tobolkami. Věnec je převázán stuhou v národních barvách (červeno-bílo-zelenou) a v dolní části je překryt zlatou knihou v červených deskách.

Hymna

Tádžická hymna] (Суруди Миллӣ) byla oficiálně přijata v roce 1991, stejnou melodii ale měla i hymna Tádžické SSR v rámci Sovětského svazu. Text napsal Gulnazar Keldj (Гулназар Келдӣ) a hudbu složil Sulajmon Judakov (Сулаймон Юдаков).

Geografie náhled|Mapa Tádžikistánu Tádžikistán má rozlohu 143 100 km², je to vnitrozemský stát bez přístupu k moři a rozlohou je nejmenší ze zemí Střední Asie. Leží převážně mezi 36° a 41° severní šířky a 67° a 75° východní délky. Je tvořen pohořím Pamír a většina země je v nadmořské výšce přes 3 000 metrů. Oblasti s nižší nadmořskou výškou se nacházejí na severu (část Ferganské kotliny) a v jižních údolích řek Kafirnigan a Vachš, které tvoří řeku Amudarju. Tádžikistán leží mezi Kyrgyzstánem (délka hranice 630 km) a Uzbekistánem (910 km) na severu a západě, Čínou (519 km) na východě a Afghánistánem (1356 km) na jihu. Hory pokrývají 93 % rozlohy Tádžikistánu. Ze dvou hlavních pohoří, Pamíru a Alajského hřbetu, pramení mnoho ledovcem napájených potoků a řek, které se od pradávna používají k zavlažování zemědělské půdy. Severní Tádžikistán lemuje další významné středoasijské pohoří, Tian Šan. Hornatý terén odděluje dvě populační centra Tádžikistánu, která se nacházejí v nížinách jižní (řeka Pandž) a severní (Ferganská kotlina) části země. Zejména v oblastech s intenzivní zemědělskou a průmyslovou činností zanechala politika Sovětského svazu v oblasti využívání přírodních zdrojů nezávislému Tádžikistánu dědictví v podobě environmentálních problémů.

Nejvyšší místa pohoří Pamír se nacházejí na východě, poblíž hranic s Kyrgyzstánem. Této oblasti dominují vrcholy Pamírsko-alajského horského systému, včetně dvou ze tří nejvyšších vrcholů bývalého Sovětského svazu: Pik Lenina – 7 134 m a Štít Ismaela Samáního, v dřívějších dobách známý jako Pik Kommunizma, – 7 495 m.

Vodstvo vlevo|náhled|Pohoří Pamír v Tádžikistánu