Divadlo

Divadlo je výkonné čili múzické umění, při němž herci (případně zpěváci a tanečníci) na jevišti předvádějí divadelní hru. Diváci obvykle sedí v hledišti divadelní budovy nebo v hledišti tzv. otevřené scény (příp. tzv. letní divadelní scény).

Divadlem se zabývá divadelní věda čili teatrologie.

Tvorba

Divadlo vzniká tak, že kolektiv tvůrců (dramaturgové, herci, režiséři, choreografové, scenáristé, inspicient, korepetitor, scénograf atd.) a technických spolupracovníků (technici, zvukaři, osvětlovači) tvoří společně divadelní inscenaci, která je předvedena buďto jednorázově nebo ve vícero reprízách divákům.

Fáze tvorby volba dramatického textu (scénáře, dramatu, komedie, tragédie) zkoušky, na kterých je dramatický text převáděn do jevištní podoby hry herců, scénografií, hudbou a tancem pod vedením režiséra (u hudebně-dramatických žánrů také v úzké spolupráci s dirigentem divadelního orchestru)

Charakteristické znaky

Kolektivní pojetí Jedná se o kolektivní umění (na rozdíl od literatury apod.), tedy o společné dílo několika tvůrců (dramatik, režisér, herec, scénograf, případně hudební skladatel atd.), které také publikum v hledišti vnímá kolektivně. Žádné umění není v tak úzkém vztahu ke společnosti jako divadlo. Divadlo však též ovlivňuje společnost, a to např. z pohledu nahlížení na svět.

Interaktivní pojetí Zatímco u výtvarných umění a literatury divák a čtenář vnímá definitivně ukončené umělecké dílo, divadla se účastní jako aktivní složka při jeho dotváření. Obdobně je tomu i u jiných interaktivně vytvářených děl, kde divák dotváří výsledné dílo svou účastí (např. zvukové objekty, speciální umělecké instalace, digitální interaktivní díla apod.)

Tematická omezenost Tématem klasického divadla (na rozdíl od jiných typů umění) musí být vždy nějaká lidská nebo společenská událost, divadlo se musí zabývat člověkem, neboť hlavním nositelem divadelního výrazu je vždy člověk-herec. To však nemusí platit pro experimentální divadlo.

Paralelnost smyslových vnímání Divadlo je umění opticko-akustické a časově-prostorové. Ostatní druhy umění vnímáme buď zrakem (literatura, klasické výtvarné umění), nebo jen sluchem (hudba, zpěv), kdežto divadlo všemi lidskými smysly současně.

Obdobně je tomu v některých proudech současného výtvarného umění, jako je procesuální umění, akční umění, performance, kinetické umění, multimediální umění, interaktivní umění apod.

Podíl jiných umění Do divadelní struktury vstupují i jiné druhy umění jako její složky. Některé jsou i mimo divadlo samostatnými uměními (malířství, hudba, architektura, zpěv, tanec), jiné existují v divadle (herectví, režie, scenáristika) a v divadlu příbuzných oborech, jako je film, rozhlas nebo televize. V současném výtvarném umění od začátku 20. století (futuristé a dadaisté) a potom od poloviny 50. let (Jackson Pollock, Robert Rauschenberg, akční umění a performance) je umělec též integrovanou součástí uměleckého díla.

Úlohy náhled|vpravo|Budova divadla v Bílsku-Bělé Kromě základní estetické úlohy může divadlo plnit i mnoho dalších funkcí – etickou, výchovnou, politickou, zábavní, náboženskou nebo didaktickou – které podporují účinek divadla a zvyšují jeho celkovou společenskou prestiž v kultuře.

Členění

Podle prostorového členění a hereckého projevu Divadlo zahrnuje rozličné žánry dramatického umění nebo hudebně-dramatického umění podle prostorového členění a hereckého projevu:

jevištní formy činohra hudební divadlo opera opereta muzikál zpěvohra pohybové balet pantomima tanec loutkové divadlo (případně stínové divadlo nebo černé divadlo)

nejevištní audiovizuální formy rozhlasová hra a televizní hra film a video

Někdy se nejevištní formy nepovažují za divadlo a divadlo se spolu s rozhlasem, televizí a filmem řadí mezi dramatická (scénická) umění.

Lidové divadlo

Zvláštním druhem je lidové divadlo, tedy celá škála dramatických prvků v různých projevech lidové kultury (lidové zvyky a obřady, pohádky, pověsti, dětské hry, lidové tance, lidové písně) a samostatné lidové dramatické útvary (různé vánoční kolední hry, hra o Dorotě apod.). Zařazujeme sem i loutkové divadlo.

Například v pohádkách lidový vypravěč vlastně zčásti hraje divadlo (svým projevem dramatizuje děj pohádky, používá mimiku apod.). Pokud jde o zvyky, různé divadelní prvky je možné nalézt hlavně při svatebním obřadu (námluvy prováděné obrazným vyjadřováním, výstupy maskovaných postav v době svatby) a jiných obřadech (chození Mikuláše a Lucie, průvody masek na konci masopustu, vynášení Morany apod.). Patrně nejvyspělejším lidovým divadelním útvarem jsou vánoční kolední a pašijové hry (betlémská hra s námětem narození Krista, hra chození s hadem prezentující biblický příběh vyhnání Adama a Evy z Ráje, chození s kolíbkou va Tři krále, chození s hvězdou na Tři krále). Hra o Dorotě je zdramatizovaná středověká legenda o vztahu vladaře a poddaného (krále a Doroty).

Dějiny

Vznik divadla O vzniku divadla neexistují žádné přímé prameny, jedná se pouze o domněnky a teorie. Podle těchto teorií divadlo pravděpodobně vzniklo z pravěkých slavností a rituálů. Tyto obřady měly snad také zabezpečit úspěšný lov, od kterého bylo přímo závislé přežití pravěkých lidí. Při těchto rituálech člověk používal, mimo jiné, zvířecí masky, aby se co nejvíce připodobnil lovenému zvířeti. Maska se tak možná stala jednou z prvních divadelních rekvizit. Jisté však je, že ještě starověké řecké divadlo se chápalo jako součást kultu a uprostřed jeviště (orchestra) stával obětní oltář.

Divadlo v období starověku (Mezopotámie, Starověký Egypt) Šlo o divadlo provozované v kontextu rituálů a náboženských obřadů. V Mezopotámii šlo o oslavy nového roku, které tehdy probíhaly v březnu. Předváděna byla Mardukova smrt a zánik Sarpanit, což bylo symbolizováno rozsekáním a spálením soch. Pozůstatky byly poté převezeny do chrámu. Rituál souvisel se vzkříšením přírody a vyznačoval se kultivovaným tanečním projevem a integrací hudby i akrobatických prvků.

Ze starověké egyptské kultury se do dnešních dob dochovalo množství různých svitků v kontextu egyptských bohů (Usírův cyklus zachovaný v Knize mrtvých).

V Číně se za dynastie Šang také objevují počátky divadla.

Divadlo v antickém Řecku náhled|upright=1.2|Divadlo v Dodoně (Řecko) náhled|Řecké divadlo na ostrově Kos| upright=1.1

Vývoj řeckého divadla můžeme sledovat od 5. do 4. století př. n. l., kdy nastal jeho úpadek. Divadelní umění se zde vyvinulo z náboženských slavnosti, zejména dionýsií, které doprovázel sborový zpěv, živé obrazy a tanec a teprve později je doplnil dramatický děj, předváděný jedním, dvěma a později třemi herci. Divadelní představení se pořádala o velkých svátcích a měla podobu soutěže. Herci byli pouze muži, účastnili se jich však všichni včetně žen a dětí. Thespis snad uvedl v letech 636–633 př. n. l. první tragédii, která se pokládala za vyšší formu, ale brzy se k ní připojila i komedie. Řecké divadlo v této době položilo základ evropskému divadlu, na toto divadlo navázal starověký Řím a tím se rozšířilo do celého světa.

Tragédie i komedie se hrály v přírodních divadlech (theatron od theaomai, dívat se, pozorovat), která se stavěla na návrších. Divadelní prostor byl rozdělen na tři části: Theatron, tj. stupňovitý, terasovitý půlkruhový prostor pro sedící diváky. Některá divadla mohla pojmout i více než 10 tisíc diváků (Epidauros). Orchestra, tj. kruhový či půlkruhový prostor dole uprostřed hlediště, kde původně vystupoval pouze chór, později i herci. Skené čili divadelní budova, obvykle patrová, se sloupovím, balkony a branami, která uzavírala orchestru. Později před ní vzniklo proscénium, vyvýšené nad orchestrou, kde vystupovali jednotliví herci. Když Římané zavedli oponu, vznikla zde „naše“ předscéna.

První divadelní hry měly přesná a poměrně přísná pravidla: ještě v Aischylových hrách převládá úloha sboru hráli pouze muži, a to i ženské role od Aischyla hráli dva herci, třetího zavedl Sofokles; každý však mohl hrát i více rolí, které odlišoval hlasem hrálo se ve slavnostních kostýmech s maskami. Maska symbolizovala danou postavu a při změně role se měnila maska, ne oblek. Dutá maska a paruka zvýrazňovala nějakou typickou vlastnost postavy, a zároveň podporovala slyšitelnost mluveného slova pod širým nebem.

Významné osobnosti starověkého řeckého divadla Thespis (asi 7. století př. n. l.) Aischylos (asi 525–456 př. n. l.) Sofoklés (asi 496 – 405 př. n. l.) Aristofanés (asi 445 – 380 př. n. l.)

Divadlo v antickém Římě náhled|upright=1.2|Divadlo v Taormině (Sicílie) Divadlo Starověkého Říma je pokračováním starořeckého divadla, do něhož vstoupily i prvky etruského divadla. Římané spojili amfiteatrální hlediště s divadelní budovou (scaena) v jeden celek, proscenium bylo nižší a hlubší a orchestra polokruhová. Zavedli také oponu, která se původně vytahovala zespodu. Římská divadla se často stavěla v rovině, což bylo daleko náročnější. Původně byla dřevěná, první kamenné divadlo dal postavit Pompeius v Římě roku 55 př. n. l.

Představení se konala v době slavností ludi Romani (Římské hry) – představení se odehrávala na veřejných prostranstvích, později se začalo se stavbou dřevěných a kamenných divadel. Ve velkých městech císařské doby účelem divadelních představení bylo především bavit, podle státnického hesla panem et circenses – chléb a hry.

Latinský výraz herec (histrio) pochází z pojmenování profesionálních aktérů (ister) etruských představení, která zahrnovala pantomimu, zpěv, tanec a později i improvizovaný dialog. Herci přestali používat masky a namísto toho se po vzoru Etrusků líčili. Herci nedávali důraz na správnou výslovnost a procítěné deklamování textu, ale na výřečnost a přesvědčivost, na výraznou mimiku a gestikulaci, obzvlášť pokud nepoužívali masky. Římané neomezovali počet herců na jevišti, vystupovalo zde tolik herců, kolik hra vyžadovala. Ženské role také začaly hrát ženy-herečky.

Římané především inscenovali latinské překlady řeckých dramat; komedie přebásněné podle řeckých předloh, tzv. fabulae palliatae a komedie čerpající náměty z římského života, tzv. fabulae togatae.

Nejznámější tvůrci římských komedií Titus Maccius Plautus Publius Terentius Afer

Mezi publikem byly nejoblíbenější tzv. attelánské frašky.

Římské divadlo nikdy nedosáhlo tak vysoké úrovně jako divadlo řecké. Jeho význam však spočívá v tom, že Římané zprostředkovali řecké divadelní umění a jeho pokrok dalším národům žijícím na území Římské říše. S úpadkem říše upadlo i divadlo, které bylo později považováno nastupující křesťanskou církví za nežádoucí a bylo zakázáno.

Středověké divadlo náhled|upright=0.9|Středověké divadlo o sv. Apoléně Rozvoj středověkého divadla trval v Evropě od 9. století do poloviny 16. století. Šlechta a církev se snažili o vybudování nové, křesťanské civilizace. Církev sice udržovala antickou literární i filozofickou tradici, populární pozdně římské divadlo však pro jeho pohanský ráz odmítala a účast na něm věřícím zakazovala.

V 9. století sa divadlo začalo rodit znova, tentokrát však vycházelo z křesťanského kultu. Církev potřebovala oslovit i negramotné lidové masy a přiblížit jim biblické příběhy a postavy. V kostelech se začaly hrát latinské dramatické výstupy při velikonočních bohoslužbách (tzv. velikonoční tropy). Vznikaly i další náboženské žánry jako mystérium, mirákulum a moralita. Kromě náboženských žánrů vznikly později i žánry světské – plebejské: fraška a pastorála.

Divadlo

Źródło i licencja