Železniční trať Santos–Jundiaí (portugalsky: Estrada de Ferro Santos-Jundiaí) je širokorozchodná trať vedoucí mezi brazilskými městy Santos a Jundiaí. Byla otevřena roku 1867 a jde tak o nejstarší železnici ve státě São Paulo. Do 30. let 20. století byla jedinou tratí, která spojovala Santos s městem São Paulo.

Historie Pozadí alt=Calçada do Lorena|vlevo|náhled|266x266bod|Calçada do Lorena Již od počátku kolonizace se první portugalští osadnící v kapitanátu São Vicente potýkali s problémem, který představovalo pohoří Serra do Mar. Pohoří s převýšením 800 metrů totiž tvořilo těžce překonatelnou bariéru mezi pobřežím a vnitrozemím, což se stalo obzvláště problematickým se založením vnitrozemní osady São Paulo dos Campos de Piratininga. Portugalci proto začali investovat do silničních spojení. Jednou z nejvýznamnějších cest byla Calçada do Lorena, otevřena roku 1792. I ta byla ale vzhledem k rostoucímu objemu nákladu nedostatečná, obzvláště po rozmachu pěstování kávy. V 70. letech 19. století bylo z plantáží poblíž Campinas nutno každoročně dopravit do přístavu v Santosu na 10 800 tun kávových zrn.

Každá cesta mezi Campinas a Santosem trvala alespoň 15 dní, z čehož jeden den trvalo jen sestoupit Serra do Mar. Doprava po této trase byla drahá, při transportu se často ztratilo 20 % přepravovaných kávových zrn. Produkce se navíc pomalu přesouvala pryč od Campinas dále do vnitrozemí k municipalitám Mogi Mirim a São Carlos.

31. října 1835 byl v Brazilském císařství vydán dekret č. 101, první brazilský zákon týkající se výstavby železnic. O konstrukci tratě spojující pobřeží a interiér São Paula se jako první pokusil Frederico Fomm. 30. března 1838 udělil stát jeho firmě povolení na výstavbu. Společnost se však potýkala s finančními problémy spojenými s pokusy získat koncesi pro provoz mezi Santosem a São João do Rio Claro. Fomm zanedlouho zemřel a projekt byl opuštěn.

Další pokus vybudovat podobnou železnici začal 26. dubna 1856 vydáním imperiálního dekretu č. 1759, který udělil povolení pro založení společnosti pro výstavbu a provoz tratě mezi městy Santos a Jundiaí. Za organizací firmy stáli José da Costa Carvalho (markýz z Monte Alegre), José Antônio Pimenta Bueno (markýz ze São Vicente) a Irineu Evangelista de Sousa (známý jako „baron z Mauá“). Dekret mimo jiné umožnil společnosti expropriovat potřebný majetek, nařídil jí konstrukci telegrafního vedení po celé délce tratě a zakázal jí využívat otrocké práce. Také znemožnil jiným firmám stavět tratě v okolí do vzdálenosti 5 leguí (30,86 km).

Původní rozpočet a plány navrhl skotský inženýr James Brunlees. Na provedení průzkumů vyslal do Brazílie inženýra Daniela Markinsona Foxe, jenž měl již zkušenosti s železnicemi v Pyrenejích a severním Walesu. Fox dokončil svou práci během 15 měsíců a v září 1857 se vrátil zpět do Anglie. Své plány předložil Brunlees brazilské vládě na konci roku; schváleny byly 11. března 1958. O dva dny později byla prodloužena lhůta na založení firmy. Ke konci roku Sousa stále neměl kapitál potřebný k jejímu založení, vláda proto 29. října 1859 upravila podmínky dekretu z dubna 1856. Díky této změně se podařilo shromáždit dostatek financí a 6. června 1860 byla konečně založena společnost São Paulo Railway Company. Konstrukce železnice mohla začít.

Výstavba Projekt byl rozdělen do tří částí:

Santos–Raiz da Serra Raiz da Serra–Alto da Serra Alto da Serra–Jundiaí

Výstavba železnice začala 24. listopadu 1860 v Santosu. První úsek vedl rovinatým a bažinatým terénem a kopíroval trasu silnice vedoucí do Cubatãa. První lokomotiva mezi nádražími Valongo a Raiz da Serra projela roku 1863.

U druhého úseku, vedoucího přes pohoří Serra do Mar, byl realizován Foxův návrh na použití pozemní lanové dráhy. Osmikilometrový výstup byl rozdělen do 4 sekcí o délkách 1 781, 1 947, 2 096 a 3 139 metrů, přičemž každá měla sklon 10 %. Na konci každé z nich byla vybudována trať dlouhá 75 metrů se sklonem 1,3 % a u ní strojovna a parní stroj o nosné kapacitě 60 tun. Překážející horninu nebylo možné odstraňovat s pomocí výbušnin, proto se do ní zatloukaly klíny (někdy do hloubky až 20 metrů) a záměrně vyvolávaly sesuvy. Aby trať byla uchráněna před účinky přívalových dešťů, na některých místech byly postaveny masivní stěny, které si celkem vyžádaly přibližně 230 tisíc m³ zdiva.

Zároveň s druhým úsekem byl budován i ten třetí. Jedním z jeho významnějších děl byl tunel mezi stanicemi Belém (v současnosti nádraží Francisco Morato) a Botujuru dlouhý 590 metrů, jenž byl dokončen v lednu 1866 po čtyřech letech práce.

6. září 1865 uspořádala městská rada São Paula pro 31 dodavatelů tratě zkušební jízdu mezi stanicemi Moóca a Luz. Akce se účastnil i prezident provincie São Paulo, João da Silva Carrão. Vlak se třemi vagóny byl tažen dvěma lokomotivami. U mostu poblíž Tamanduateí avšak došlo ke zlomení pražců a přetržení řetězu mezi lokomotivami. Zatímco ta první, ve které jel prezident, pokračovala dál, ta druhá se spolu s vagóny zřítila z náspu. Strojvedoucí zemřel na místě, zraněny byly významné osoby jako baron Joaquim José dos Santos Silva a plukovník Joaquim Floriano de Toledo. V důsledku nehody byl propuštěn vládní inženýr Ernesto Street.

Pod São Paulo Railway Company Železnice byla využívána již od 21. února 1866 k přepravě dodavatelů, téměř rok před její inaugurací. 15. února 1867 jí z Jundiaí do Santosu projel provinční prezident José Tavares Bastos. Slavnostní otevření se konalo 16. února 1867, 10 měsíců před vládou stanovenou uzávěrkou. Hned po otevření po ní proudil vysoký objem nákladu a osob; jen roku 1867 jí využilo přes 53 tisíc cestujících. Ne všude však měla železnice pozitivní vliv. Snížení silniční dopravy vedlo v Cubatãu k silnému úpadku, stagnací si municipalita procházela až do 20. let 20. století.

Jelikož dráha byla provozovaná britskou São Paulo Railway Company, vysloužila si přezdívku „Inglesa“ (v překladu "anglická"). Do 30. let 20. století, kdy byla otevřena trať Mairinque―Santos, byla jedinou, která spojovala vnitrozemí státu s pobřežím.

Ani nově postavená trať nestačila k uspokojení vysoké poptávky ze strany kávových plantáží a rostoucích měst, proto roku 1895 začala výstavba paralelního úseku přes Serra do Mar. Úsek byla rozdělena do pěti částí, každá s délkou 2 000 metrů a maximálním skolem 8 %. Na konci každé byl postaven tažný stroj o síle 1 000 koní. Nová sekce, pojmenovaná Serra Nova, byla otevřela roku 1901.

Ve státním vlastnictví 13. září byla São Paulo Railway Company znárodněna, a spolu s ní i trať mezi Santosem a Jundiaí, jejíhož provozu se ujalo Minsiterstvo dopravy a veřejných prací. V roce 1957 byla spolu s dalšími železnicemi převedena do vlastnictví veřejné firmy RFFSA.

V roce 1968 provedla na trati partyzánská organizace Akce národního osvobození (pro získání finančních prostředků) nenásilnou loupež vlaku přepravujícího výplaty, jenž .

Privatizace Roku 1997 získala trať pod kontrolu MRS Logística, která ji vlastní dodnes.

Provoz na trati Trať v současné době využívají dvě linky firmy Companhia Paulista de Trens Metropolitanos, linka 7 a linka 10.

Odkazy Poznámky

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Rozchod 1600 mm