Městské opevnění v Uherském Hradišti je soustava středověkých a barokních fortifikací, které chránily strategické sídlo Uherské Hradiště na řece Moravě. Původně vrcholně středověké opevnění bylo v 17. a 18. století velkoryse přestavěno na moderní zemskou pevnost bastionového typu, která tvořila klíčový obranný bod proti nájezdům z Uher. Díky kombinaci hradeb a přirozené vodní ochrany nebylo město nikdy vojensky dobyto. Přestože byla pevnost v roce 1782 zrušena a v 19. století z velké části zbořena, dochovaly se významné fragmenty obou stavebních etap, které jsou chráněné jako kulturní památka.

Historie

Založení města a středověk vlevo|náhled|Veduta Uherského Hradiště z konce 16. století zachycuje středověký hradební okruh Město Uherské Hradiště bylo založeno před rokem 1257 králem Přemyslem Otakarem II. na ostrově v řece Moravě, na půdě náležející velehradskému klášteru. Jeho primárním účelem byla funkce pevnosti proti vpádům z Uher. Nejstarší formu ochrany tvořil zemní val s dřevěnou palisádou na vrcholu, k jehož účinnosti přispíval okolní močálovitý a pravidelně zaplavovaný terén. Již v roce 1304 město údajně odolalo vpádu vojsk Albrechta Rakouského.

K postupné výstavbě kamenných hradeb se přikročilo v první polovině 14. století. Panovníci z lucemburské dynastie (zejména Jan Lucemburský a později Karel IV.) podporovali toto nákladné budování četnými daňovými úlevami v letech 1315, 1323, 1327, 1331, 1342 a 1343. V této době vznikla hlavní hradební zeď o výšce kolem 4 metrů a šířce u paty až 150 cm. Opevnění bylo tehdy zpevněno sedmi věžemi (třemi válcovými a čtyřmi hranolovými) a přístupné dvěma hlavními hranolovými branami: severní Staroměstskou (Vodní) a východní Kunovickou.

Během husitských válek zde sídlila posádka krále Zikmunda. Nejdůležitější zkouškou středověké fortifikace byly česko-uherské války ve druhé polovině 15. století. Město zůstalo věrné Jiřímu z Poděbrad, za což bylo postiženo klatbou a v letech 1468, 1469 a 1470 obléháno uherským vojskem Matyáše Korvína. Král Jiří město osobně zásoboval a nechal pobořit bašty obléhajících, díky čemuž Hradiště jako jedno z mála moravských měst nebylo Korvínem dobyto.

Třicetiletá válka a úpadek

Na počátku 17. století bylo opevnění narychlo zesilováno kvůli tureckému nebezpečí. V roce 1609 však postihl město požár, při kterém shořela Zadní brána, která byla následně zaslepena. Po vypuknutí stavovského povstání město v lednu 1621 kapitulovalo před císařským generálem Buquoyem. V následujících letech (1621 a 1623) se město díky své nepřístupné poloze ubránilo pokusům o dobytí ze strany Gábora Bethlena.

Dlouhá válka a nečinnost však vedly k degradaci hradeb, které byly navíc soustavně podemílány tokem řeky Moravy. V roce 1629 se jedna z bašt zřítila. Kritický stav dokumentuje zpráva pevnostního architekta Giovanniho Battisty Pieroniho z roku 1644, který shledal zdivo zchátralé, nakloněné a proděravělé, s průlomy o délce až 24 stop (cca 7,5 metru). Přestože v roce 1643 do města nakrátko pronikla švédská jízda, byla rychle vypuzena a díky následným opravám, trvajícím až do roku 1653, se město dalším útokům Švédů a Uhrů ubránilo.

Výstavba barokní zemské pevnosti náhled|Veduta ze 17. století zachycuje už i vnější pevnostní okruhZásadní zlom nastal v roce 1655, kdy císař Ferdinand III. prohlásil Uherské Hradiště za jednu z moravských zemských pevností. Výstavba nového, moderního bastionového opevnění byla financována ze zemských prostředků a trvala s přestávkami téměř sto let.

První etapa (1658–1670): pod vedením velitele Diega de Massonis vzniklo prvních šest zemních bastionů v úseku mezi Staroměstskou branou a městským mlýnem. Bastiony byly původně propojeny pouze provizorními palisádami. I v tomto rozestavěném stavu město roku 1663 odolalo nájezdům tureckých a tatarských oddílů.

Druhá etapa (1676–1702): stavitel Santino Castiliole vedl práce na propojení bastionů kurtinami a zvětšování některých obranných prvků. V této době vznikl i desátý bastion za jezuitskou kolejí. Jeho nepravidelný tvar byl výsledkem vleklých sporů s jezuity o pozemky jejich zahrad. V roce 1695 došlo k tragické události, kdy blesk zasáhl Červenou (Prachovou) věž, jejíž výbuch zničil část starého opevnění.

Třetí etapa (1702–1737): inženýr Karel Iacher z Lindenheimu navrhl ambiciózní projekt vodního příkopu a přeložení toku Moravy, který však byl pro vysoké náklady zamítnut. Mezi lety 1716 a 1737 probíhalo postupné armování (obkládání) dosavadních zemních valů cihlovou plentou, ovšem pouze ve východní polovině pevnosti. V letech 1721–1723 byla uvnitř pevnosti vybudována barokní zbrojnice (arzenál).

Během válek o rakouské dědictví v roce 1742 obsadili pevnost bez boje Prusové, poté co ji slabá císařská posádka vyklidila. Následně inženýr F. X. de Bonomo navrhl zvýšení počtu bastionů na jedenáct (rozdělením bastionu u jezuitů) a vybudování předsunutých klešťových hradeb, k jejichž plné realizaci však již nedošlo.

Zrušení a demolice náhled|Indikační skica města (1873) se zřetelnými obrysy bastionůSe stabilizací hranic a přesunem válečných konfliktů do Slezska ztratila pevnost svůj strategický význam. V roce 1782 ji císař Josef II. oficiálně zrušil. Jako první začaly být rozebírány vnitřní středověké hradby, jejichž pískovcové kvádry posloužily jako užitečný stavební materiál pro rozrůstající se město.

Ačkoliv bastionové opevnění existovalo v téměř plném rozsahu ještě v roce 1827 (jak dokládá stabilní katastr), během 19. století muselo ustoupit moderní výstavbě. Kurtiny a valy byly postupně rozvezeny a příkopy zasypány. Poslední velké demoliční práce probíhaly ve druhé polovině 19. století, kdy byly odstraněny hlavní brány, aby uvolnily cestu rostoucí dopravě.

Popis

Opevňovací systém Uherského Hradiště představoval ve své vrcholné fázi složitý dvouokruhový komplex, který kombinoval tradiční středověké hradby s moderní barokní bastionovou fortifikací. Celková koncepce maximálně využívala specifických hydrologických podmínek ostrovní polohy města v inundačním (zátopovém) území řeky Moravy. Obranný potenciál nebyl založen pouze na zděných konstrukcích, ale také na rozsáhlém systému vodních příkopů, kanálů a slepých ramen, které v případě ohrožení umožňovaly zaplavení předpolí pevnosti.

Dva obranné okruhy vlevo|náhled|Moderní plastická mapa zachycující město v roce 1670 s dosud jen částečně propojenými bastiony barokního okruhuVnitřní linii tvořilo původní vrcholně středověké opevnění vybudované z lomového pískovce. Tato hradba, jejíž tloušťka dosahovala u paty až 150 cm a výška se pohybovala kolem 4 metrů, úzce obepínala historické jádro města. Součástí vnitřního okruhu bylo sedm věží – tři válcové bašty a čtyři hranolové věže, přičemž jedna z nich, tzv. Červená či Prachová věž, sloužila až do svého zániku v roce 1695 jako hlavní sklad střelného prachu. Spojení s okolím zajišťovaly tři hlavní brány: severní Staroměstská (Vodní), východní Kunovická a jihozápadní Královská, později nazývaná Matyášova. Tato brána byla po požáru v roce 1609 načas zaslepena a znovu otevřena až roku 1737.

Vnější okruh tvořila bastionová pevnost budovaná od poloviny 17. století, která přibližně v konstantní vzdálenosti sledovala oválný půdorys středověkého jádra. Celkem soustavu tvořilo jedenáct bastionů, které nesly jména sv. František, Marie Terezie, sv. Karel, Bonomo, sv. Jiří, sv. Šebestián a Roch, sv. Antonín, sv. Ignác, Stubenberg, Wallis a sv. Josef. Jednotlivé bastiony byly navzájem propojeny kurtinami (spojovacími valy). Zatímco východní polovina pevnosti byla postupně zpevněna kamenným zdivem a v úseku od Staroměstské brány k bastionu sv. Františka po roce 1716 i cihlovou plentou (armováním), západní část opevnění zůstala v mnoha úsecích pouze v polopermanentním provedení, tvořeném zemními valy doplněnými soustavou palisád. Přestože dobové plány z 18. století uváděly pro vnější hradby monumentální výšku přes 18 metrů, moderní archeologické výzkumy i analýza vedut prokázaly, že reálná výška kurtin se pohybovala kolem 5 metrů.

Konstrukce Unikátním technickým prvkem uherskohradišťské pevnosti byl způsob zakládání staveb v nestabilním, trvale podmáčeném terénu. Jak odhalil archeologický výzkum v roce 2018, spodní řada kvádrového zdiva hradeb byla ukotvena pomocí husté dřevěné pilotáže, jejíž princip odpovídal již plánu z roku 1676. Základ tvořila linie velkých dubových kůlů v rozestupech kolem jednoho metru, mezi nimiž byly zatlučeny další menší kůly. Horizontální stabilitu pískovcových kvádrů zajišťovalo obložení z masivních dubových fošen, které byly proti posunu zapřeny další linií pilotů čtverhranného průřezu. Nad touto podzemní konstrukcí pak spočívalo lícované zdivo z jemnozrnného pískovce, v horních partiích doplňované lomovým kamenem nebo cihlovou vyzdívkou.

Zbrojnice náhled|Nádvoří bývalé zbrojnice renovované jako galerieNedílnou součástí vojenské infrastruktury byla budova císařské zbrojnice (arzenálu), vybudovaná v letech 1721–1723 v Otakarově ulici podle projektů Leandra Anquisoly a Jacoba Albla. Jednalo se o barokní jednopatrovou stavbu, jejíž projekt původně počítal se čtyřkřídlou dispozicí, avšak realizováno bylo pouze jedno křídlo. Budova je pozoruhodná dochovanou technickou konstrukcí krovu s tzv. ondřejskými kříži. Bezprostředně za zbrojnicí, v bastionu sv. Alžběty (později sv. Jiří), bylo vybudováno nové válečné skladiště střelného prachu s klenutými stropy, které nahradilo zaniklou prachárnu v Červené věži.

Současný stav a památková ochrana vlevo|náhled|Hradební zeď u zbrojnicePřestože byla drtivá většina bastionového opevnění v 19. století srovnána se zemí, zůstal hradební systém v urbanismu Uherského Hradiště čitelný i v pozdějších dobách a tvoří nedílnou součást identity historického jádra. Od 5. prosince 1968 je dochovaný soubor městského opevnění zapsán na seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem ÚSKP 24671/7-3455. Od 20. listopadu 1990 je navíc celý prostor chráněn v rámci městské památkové zóny (rejst. č. ÚSKP 2096).

Nejucelenější nadzemní pozůstatek představuje areál v zahradě za jezuitskou kolejí a komplexem Reduty, kde se nachází tzv. Matyášova brána s přilehlým úsekem vnitřní gotické hradby. Dalším výrazným prvkem je těleso bastionu Bonomo u budovy sokolovny v Tyršově ulici, které dodnes definuje terénní reliéf severní části města. V ulici Na Baště a na Moravním náměstí lze v dispozici zástavby i v terénu vysledovat půdorysy bastionů sv. Šebestiána a Rocha a sv. Antonína. Fragmenty zdiva a základů věží jsou patrné také v Dlouhé ulici nebo v těsném sousedství Galerie Slováckého muzea, která sama sídlí v objektu bývalé barokní zbrojnice.

Archeologický výzkum Systematické poznávání hradišťského pevnostního systému umožnila řada archeologických výzkumů, které se soustředily na tři hlavní úseky. Nejčetnější drobné odkryvy proběhly v prostoru bastionu sv. Josefa na křižovatce ulic Svatováclavská a Kollárova. Výzkumy vyvolané rekonstrukcemi inženýrských sítí a budov v letech 1981, 2000, 2001, 2007, 2009 a 2016 shodně potvrdily existenci mohutného tělesa z pískovcového lomového kamene proloženého zlomky cihel, které se v hlubších partiích rozšiřovalo až na šířku 230 cm.BARTÍK a CHRÁSTEK (2018). Kapitola 3. Dosavadní výzkumy barokního opevnění. S. 139–141.

Další významný nález byl učiněn v roce 2012 na Velehradské třídě v prostoru kurtiny mezi bastiony Bonomo a sv. Karla. Jednalo se o dosud jediný úsek, kde byla archeologicky doložena existence vnější cihlové plenty o šířce 35 cm, jejíž použití v této části pevnosti předpokládaly historické plány po roce 1716. Dosavadní poznání pak završil rozsáhlý předstihový archeologický výzkum v roce 2018 mezi ulicemi Hradební a Kollárova. Ten kromě dokumentace lícovaného pískovcového zdiva v horních partiích přinesl nález zachovalých podzemních dřevěných konstrukcí, odpovídajících konstrukčním schématům z plánu pevnosti z roku 1676.BARTÍK a CHRÁSTEK (2018). Kapitola 2. Výzkum kurtiny mezi ulicemi Hradební a Kollárova. S. 125–139.

Moderní obnova