Lagle Parek (* 17. dubna 1941, Pärnu) je estonská politička, disidentka a bývalá ministryně vnitra Estonska. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti estonského odporu proti sovětskému režimu a aktivně se podílela na obnově nezávislosti Estonska na konci 80. let 20. století.
Dětství a deportace Narodila se v Pärnu jako dcera Karla Pareka, důstojníka estonské armády, a Elsbeth Parekové, ředitelky muzea. Její otec byl po sovětské okupaci Estonska zatčen orgány NKVD a později popraven v Leningradu.
V roce 1949 byla během masové deportační akce známé jako Operace Priboj společně se svou matkou, sestrou Eva-Marju a babičkou Annou Markus deportována do Novosibirské oblasti na Sibiři. Její matka byla následně uvězněna kvůli držení zakázané literatury. Po smrti Josifa Stalina a následné amnestii se rodina mohla vrátit do Estonska.
Zkušenosti z deportace a života v exilu výrazně ovlivnily její pozdější politické názory a odpor vůči sovětskému režimu.
Vzdělání a profesní kariéra Po návratu do Estonska vystudovala Tallinnskou technickou univerzitu. Následně pracovala jako architektka, technička a technoložka v různých projekčních organizacích v Tartu a Tallinnu.
Disidentská činnost V 70. a 80. letech 20. století se zapojila do estonského disidentského hnutí. Podílela se na šíření samizdatu a udržovala kontakty s odpůrci sovětského režimu v dalších republikách Sovětského svazu.
Dne 10. října 1981 se připojila k otevřenému dopisu adresovanému představitelům Sovětského svazu a severských států, který podporoval vytvoření bezjaderné zóny v oblasti Baltského moře a upozorňoval na militarizaci pobaltských republik.
Dne 5. března 1983 byla zatčena sovětskými úřady. Nejvyšší soud Estonské sovětské socialistické republiky ji odsoudil za „protisovětskou agitaci a propagandu“ k šesti letům vězení a třem letům vyhnanství. Část trestu si odpykávala v pracovním táboře Dubravlag určeném pro politické vězně.
Během věznění se účastnila protestních akcí a hladovek společně s dalšími známými sovětskými disidenty. Za tyto aktivity byla opakovaně umisťována do samovazby. Na svobodu byla propuštěna v roce 1987 během období reforem známých jako perestrojka.
Obnovení nezávislosti Estonska Po návratu do Estonska se aktivně zapojila do hnutí za obnovení estonské státnosti. V roce 1988 patřila mezi zakladatele strany Eesti Rahvusliku Sõltumatuse Partei (ERSP), první nekomunistické politické strany v sovětském Estonsku. V letech 1988–1992 byla její předsedkyní.
V letech 1990–1992 byla členkou Kongresu Estonska, alternativního zastupitelského orgánu usilujícího o obnovení právní kontinuity estonského státu před sovětskou okupací.
Politická kariéra Po obnovení estonské nezávislosti byla v roce 1992 zvolena do Riigikogu, estonského parlamentu. Ve stejném roce kandidovala v prvních prezidentských volbách nezávislého Estonska, kde získala 4,3 % hlasů.
Ve vládě premiéra Marta Laara zastávala od 21. října 1992 do 27. listopadu 1993 funkci ministryně vnitra. Rezignovala v souvislosti s tzv. Pullapääskou krizí, která se týkala konfliktu mezi vládou a jednotkou estonských rangerů.
Později působila ve straně Isamaa, která vznikla sloučením několika pravicových a národně orientovaných politických subjektů.
Náboženská a charitativní činnost
V polovině 90. let přijala katolickou víru. Dlouhodobě se věnuje charitativní činnosti a stala se vedoucí organizace Caritas Estonia, estonské pobočky mezinárodní humanitární organizace Caritas Internationalis.
V pozdějších letech žila v klášteře v tallinnské čtvrti Pirita.
Ocenění Za své zásluhy o svobodu a demokracii obdržela řadu estonských i zahraničních vyznamenání:
1996 – Řád státního znaku II. třídy 2006 – Řád bílé hvězdy II. třídy 2007 – titul „Občan roku“ v Estonsku 2009 – Řád Polonia Restituta (Polsko) 2013 – Řád Kříže Vytis (Litva)
Odkazy Reference
Související články Operace Priboj Zpívající revoluce Mart Laar Riigikogu Perestrojka Sovětská okupace pobaltských států
Kategorie:Estonští politici Kategorie:Narození 17. dubna Kategorie:Narození v roce 1941 Kategorie:Narození v Pärnu Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Ženy