Anne-Marie Javouhey (10. listopadu 1779, Jallanges – 15. července 1851, Paříž) byla francouzská římskokatolická řeholnice, zakladatelka a členka kongregace Sester svatého Josefa z Cluny. Je známá jako osvoboditelka otroků ve Francouzské Guyaně. Katolická církev ji uctívá jako blahoslavenou.
Život Narodila se v obci Jallanges jako páté z devíti dětí do bohaté farmářské rodiny Balthazara a Claudine Javouhey. Během dospívání pomáhala ukrývat a starat se o řadu kněží pronásledovaných během velké francouzské revoluce. Mimo jiné pro ně držela hlídku, zatímco sloužili mši svatou. V devatenácti letech složila soukromý slib čistoty, ale nemohla se stát řeholnicí, protože revoluční vláda uzavřela kláštery a kostely. V roce 1800 vstoupila do noviciátu kongregace Sester lásky v Besançonu, ale v kongregaci nezůstala. V roce 1800 měla mít vidění sv. Terezie z Avily, která jí během něho svěřila děti různých ras do péče. V té době nechápala význam tohoto vidění. Roku 1801 založila poblíž Chamblancu školu pro chudé děti. Vzhledem k chudým podmínkám však nebyla příliš úspěšná. Poté vstoupila do trapistinského kláštera, ale po dokončení noviciátu se vrátila domů. Společně s dalšími třemi dívkami, které se k ní přidaly, otevřela školu a sirotčinec. Jejich otec jí poskytl určitou finanční pomoc. V roce 1805 založila ženskou řeholní kongregaci Sester svatého Josefa z Cluny, jejíž členky měly vzdělávat děti a pomáhat zmírnit utrpení způsobené revolucí. Aby svoji školu propagovala mezi dětmi, hrála s nimi fotbal. Od vlády získala povolení využívat bývalý seminář, který se stal národním majetkem, a vzdělávat zde mladé dívky a připravovat je na práci. V roce 1810 se budova stala vězením pro španělské válečné zajatce. Sestry se poté začaly věnovat ošetřovatelství ve vězeňské nemocnici. Během toho onemocněla tyfem, ale uzdravila se. V roce 1812 pro svoji kongregaci zakoupila bývalý klášter v Cluny. Tento klášter se stal jejich mateřským domem, kterým byl až do roku 1849. Otevřela také dílny a domov pro válečné vdovy.
V roce 1817 byla pozvána, aby otevřela školu na ostrově Réunion v Indickém oceánu. V roce 1819 založila misijní pobočku své kongregace v Saint-Louis v Senegalu a v Gorée v témže státě, kde se zaměřila na zlepšení nemocnic. Jejím prvním pokusem o rozvoj afrického duchovenstva bylo založení křesťanské vesnice, ale tento pokus selhal po epidemii. V roce 1822 byla jí založená kongregace přítomna také v Guyaně a na Guadeloupe.
Na žádost britské vlády odcestovala do oblasti Gambie, kde bylo drženo asi 400 otroků odvedených z maurských lodí. Tam neúnavně pracovala na pomoci nakaženým během epidemie. Guvernér ji poté požádal, aby odjela do Sierry Leone, kde se znovu zaměřila na péči o nemocné a zraněné. Po třech měsících u ní však vypukla žlutá zimnice. Opět se uzdravila, ale byla tak oslabená, že se musela vrátit do Francie. Po návratu si uvědomila, že potřebuje znovu získat kontrolu nad misií na Réunionu, kam proto poslala svoji sestru Rosalii, aby se ujala jejího vedení.
Francouzská vláda ji kontaktovala s žádostí o založení misijní stanice ve vnitrozemí jihoamerické kolonie Guyana. Poté, co obdržela plné schválení svých plánů, odcestovala s 36 řeholnicemi a 50 laickými emigranty. Postupem času se ukázalo, že Nouvelle-Angoulême, jak byla misie nazvána, nebyla úspěšná, a tak se po pěti letech práce vrátila do Francie.
V roce 1828 se na žádost francouzské vlády vrátila do oblasti, aby pomohla s přípravou skupiny afrických otroků na osvobození. Osada známá jako Mana se stala poměrně prosperující a přitahovala žárlivost kolonistů u ústí řeky Acarouany. Bylo zosnováno spiknutí s cílem ji zabít, ale převozník, který ji měl hodit do vody zamořené krokodýly, se k jejímu zabití nedokázal odhodlat. Při osvobození této skupiny otroků nedošlo k žádným komplikacím, jaké se vyskytovaly při podobných událostech v jiných francouzských koloniích. Do roku 1841 bylo její kongregací osvobozeno asi 400 otroků.
V roce 1843 se znovu vrátila do Francie, kde čelila několika obtížím, včetně odporu církevních představených. Během revoluce v roce 1848 zorganizovala pomoc raněným. Pokračovala v zakládání nových misijních domů své kongregace po celém světě, včetně Indie, Tahiti nebo Madagaskaru. Zemřela dne 15. července 1851 v Paříži.
Úcta náhled|268x268pixelů|Její socha v kostele Narození Panny Marie v Chamblanc Její beatifikační proces započal dne 13. února 1908, čímž obdržel titul služebnice Boží. Dne 21. května 1937 ji papež Pius XI. podepsáním dekretu o jejích hrdinských ctnostech prohlásil za ctihodnou.
Blahořečena byla dne 15. října 1950 v bazilice sv. Petra papežem Piem XII.
Její památka je připomínána 15. července. Bývá zobrazována v řeholním oděvu.
Odkazy
Reference
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Hagiography Circle Saints SQPN Santi e Beati
Kategorie:Francouzští blahoslavení Kategorie:Francouzské řeholnice Kategorie:Abolicionistky Kategorie:Zakladatelé řeholních kongregací a institucí zasvěceného života Kategorie:Narození v roce 1779 Kategorie:Narození 10. listopadu Kategorie:Narození v Burgundsku-Franche-Comté Kategorie:Úmrtí v roce 1851 Kategorie:Úmrtí 15. července Kategorie:Úmrtí v Paříži Kategorie:Ženy