Katedrála svatého Fulkrana v Lodève ( ) je bývalý biskupský kostel v srdci města Lodève v departementu Hérault v regionu Okcitánie. Katedrála se nachází na úpatí hor přibližně 54 km severozápadně od Montpellier, kousek od středomořského pobřeží.
Stavba je typickou ukázkou strohé jihofrancouzské gotiky (gothique méridional). V minulosti byla sídelním chrámem starobylé diecéze Lodève. Ta však byla během reforem za Velké francouzské revoluce zrušena a její území bylo začleněno pod arcidiecézi v Montpellier. V současnosti budova slouží jako běžný farní kostel.
Katedrála je chráněna jako národní francouzská historická památka (monument historique) již od roku 1840. thumb|Celkový pohled na město s katedrálou Předchůdci katedrály Vznik a raný územní rozvoj loděvské diecéze kopíroval administrativní a teritoriální členění pozdního Římského impéria, podobně jako ve zbytku tehdejší Galie. Územní rozsah loděvského biskupství přesně odpovídal hranicím antické správní oblasti civitas Lutevensis. Vůbec nejstarším doloženým dokumentem, který existenci této diecéze potvrzuje, je dochovaný list papeže Bonifáce I. ze srpna roku 421.
V průběhu období stěhování národů tento strategický region obsadili Vizigóti. Král Theodorich II. totiž v roce 462 nátlakem přiměl západořímského císaře Libia Severa k podstoupení města Narbonne a podstatné části celé provincie Gallia Narbonensis.
Po porážce a následném vyhnání vizigótských vojsk z Akvitánie franským králem Chlodvíkem I. v bitvě u Vouillé v roce 507 získal tento zbytek vizigótské državy název Septimánie. Část historiků se domnívá, že samotné Lodève přešlo pod přímou franskou kontrolu bezprostředně po bitvě u Vouillé; v roce 533 se pak města vojensky zmocnil franský král Theudebert I. poté, co napadl sousední Rouergue.
Lodève následně setrvalo pod franskou správou až do roku 585, kdy jej Vizigóti dobyli zpět. Na toledském církevním koncilu v roce 680 pak vizigótský král Wamba přesně definoval hranice všech septimánských diecézí. Vizigótská Septimánie byla v průběhu 8. století podrobena arabskými armádami během islámské expanze na Pyrenejském poloostrově; jejich postup dále do vnitrozemí Galie definitivně zastavil Karel Martel v bitvě u Poitiers v roce 732.
Král Pipin III. Krátký dobyl celou Septimánii zpět v roce 759 po pádu Narbonne. Tato jižní část franské říše následně přijala název Gótské markrabství (marquisat de Gothie).
V nynější podzemní kryptě se dochovalo několik stavebních reliktů předchozích svatyní. Přesná architektonická podoba první katedrály z období založení loděvského biskupského stolce na sklonku 4. století zůstává neznámá.
Soubor bohatě zdobených kamenných sloupových hlavic ze 6. a 7. století, které vystavuje Loděvské muzeum (Musée Fleury), dokládá existenci významného sakrálního staveniště v éře Vizigótského království. Obvodové vnější stěny nynější krypty pocházejí právě z tohoto vizigótského období.
Podle historika Émila Bonneta vykazují tyto nejstarší části krypty rysy, které je řadí do období karolinské renesance. Francouzský archeolog Joseph Berthelé však při detailním průzkumu zdiva doložil, že úseky těchto základů jsou vyzděny z pískovcových kvádrů hrubé rustikální vazby, které středověcí stavitelé druhotně použili z původních zničených gallorománských městských hradeb pozdní antiky.
V průběhu druhé poloviny 10. století nechal loděvský biskup svatý Fulkran (v úřadu 949–1006) od základů přestavět a rozšířit starou katedrálu, zasvěcenou tehdy svatému Genesiovi z Arles (saint Geniès d'Arles). Tuto novou svatyni biskup Fulkran posvětil 6. října 975. Medievisté Ernest Martin a Émile Bonnet ve svých studiích ukázali, že se jednalo o halové trojlodí o třech stejně vysokých lodích.
Tento fulkranovský předrománský chrám měl tyto parametry. Jednotlivé podélné lodi od sebe byly odděleny masivními čtvercovými pilíři bez jakéhokoli sochařského dekoru či profilace hlavic. Celá trojlodní hmota horního kostela byla rozvržena přesně nad půdorysem zachované podzemní krypty. V nynějším plášti katedrály se však z tohoto chrámu z 10. století nedochovalo téměř nic.
Profesor Jean Nougaret k tomu uvedl: „V roce 975 nová katedrála zahrnovala převýšený horní kostel a nynější podzemní kryptu. S výjimkou samotné krypty se však do dnešní doby z této fulkranovské předrománské stavby nedochovalo vůbec nic.“
Veškeré zdivo tohoto kostela totiž pohltila mladší gotická přestavba. Jediným konstrukčním pozůstatkem, který z fulkranovské huti roku 975 v podzemí zbyl, je vnější zesílení obvodových stěn krypty a její nynější masivní pískovcová valená klenba, jež tvořila nosný základ pro původní sálové trojlodí předrománské katedrály.
Vznik biskupského dominia Na počátku 12. století drželi světskou moc nad městem hrabata z Rodezu (jako vikomtové z Lodève), jejichž suverénem bylo hrabství v Toulouse. K obratu došlo 11. dubna 1145, kdy byla vyhlášena papežská bula Eugena III. Ta předala loděvský kostel i s farním majetkem pod přímou ochranu Svatého stolce a kodifikovala majetkový fond loděvské kapituly. Francouzský král Ludvík VII. následně v roce 1157 listinně potvrdil výhradní soudní pravomoc loděvských biskupů nad všemi poddanými diecéze, čímž eliminoval zásahy okolní šlechty.
Tento proces vyvrcholil v roce 1162, kdy král Ludvík VII. postoupil loděvskému biskupovi královský úřad fojtství (vicaire) v Lodève s privilegii stavět obranné věže (donjony), hloubit obranné příkopy po obvodu města a právem plného vyjmutím všech biskupských svobodných statků (alodií) z dosahu světských feudálů, což vzápětí bulou potvrdil papež Alexandr III.
Téhož roku byl hrabě z Rodezu donucen podepsat dohodu, v níž se zřekl práva obývat biskupský palác během sedisvakance a zavázal se, že v celém městě nevykope žádný příkop bez předchozího písemného schválení biskupa.
Dne 14. března 1174 zapůjčil tehdejší loděvský biskup Gaucelin de Montpeyroux finanční sumu 6000 melgorienských solů Hugovi II. z Rodezu. Hrabě nebyl schopen dluh v termínu splatit a v březnu roku 1188 byl nucen podepsat smlouvu, v níž biskupovi v Lodève postoupil veškerá svá zbývající světská a feudální práva a daně na území loděvské diecéze za dodatečné vyrovnání v hodnotě 60 000 melgorienských solů. V tomto okamžiku se loděvský biskup stal suverénním pánem nad celým městem, což v jižní Francii zformovalo ojedinělé nezávislé biskupské knížecí dominium.
thumb|Celkový pohled na pískovcovou architekturu katedrály Saint-Fulcran v Lodève, která je typickou ukázkou strohé jihofrancouzské gotiky.
Mezi lety 1196 a 1201 se ve městě rozvinul kult svatého Fulkrana, podnícený nálezem jeho neporušeného těla v roce 1198. Opat z Mazanu, Pierre Lélut de Millau, sepsal v té době Životopis svatého Fulkrana (Vita Sancti Fulcrani). Tento spis posloužil jako ideologická zbraň loděvského episkopátu k potření šířící se katarské hereze, k omezení moci světských feudálů a k odůvodnění translace (přenesení) těla svatého Fulkrana do katedrály. K tomu došlo za velké účasti věřících ve čtvrtek před svátkem Nanebevstoupení Páně v roce 1209 za asistence legáta papeže Innocence III. a biskupa z Béziers. Tělo svatého Fulkrana bylo uloženo do nově zřízené katedrální kaple a jeho kult papež Mikuláš IV. potvrdil bulou z roku 1290.
V důsledku albigenské křížové výpravy se v roce 1216 stal novým světským hrabětem z Toulouse vůdce křižáků Simon IV. z Montfortu. Francouzský král mu nařídil vojensky garantovat a vynutit dodržování veškerých výsad loděvského biskupa. Jeho syn Amaury VII. z Montfortu v roce 1218 postoupil svá práva a toulouská alodia přímo do rukou francouzského krále Ludvíka VIII., čímž se kapetovský panovník stal přímým suverénem loděvského biskupa. Biskup Guillaume de Caselles (Guilhem de Cazouls) vzápětí zreorganizoval církevní poplatky v diecézi, aby získal finanční fondy nezbytné pro zahájení stavby nové gotické katedrály, a v letech 1241 a 1246 skoupil veškerá lenní práva nad strategickým hradem Montbrun od Guilhema I. z Lodève.
V srpnu roku 1260 se nový biskup Raymond II. de Belin a obyvatelé Lodève dohodli na jmenování nestranného arbitra, který měl narovnat jejich vleklé majetkové spory. Tím se stal narbonský arcibiskup Gui Foulques (budoucí papež Klement IV.), který po průzkumu registrů vydal 18. března 1262 loděvskou městskou listinu (charte communale), jež zafixovala mírové soužití obou stran pod nadvládou loděvské katedrály.
Výstavba gotické katedrály Přesná chronologie jednotlivých fází výstavby gotické katedrály Saint-Fulcran v Lodève zůstává předmětem vědeckých diskusí. Přímé písemné prameny jsou vzácné a neposkytují přesná stavební data. Medievisté jako Jules Renouvier, Ernest Martin, Raymond Rey a nověji Henri Vidal se proto opírají o nepřímé indicie v církevních aktech.
Jules Renouvier kladl počátek gotické novostavby obecně do 13. století a její dokončení do století čtrnáctého. Ernest Martin upřesnil, že stavební práce byly zahájeny za episkopátu biskupa Pierra IV. Raymonda de Montpeyroux (1207–1237). Ten během albigenské křížové výpravy vojensky podpořil křižáky, pročež stavební huť v letech 1216 až 1224 finančně i politicky výrazně podpořili samotní Montfortové (Simon a Amaury).
Dokument ze dne 5. prosince 1239, vydaný biskupem Bertrandem de Mornas, nese topografické označení in ecclésia sancti Genesii (v kostele svatého Genezia). Podle Martina byl tento akt sepsán přímo v rozestavěném gotickém chrámu. Celou tuto úvodní fázi Martin datuje do roku 1289, kdy nástupce Bérenger II. Guirard obdržel 30. července od papeže Mikuláše IV. privilegium odpustků pro všechny poutníky, kteří navštíví a finančně podpoří loděvskou katedrálu.
Klíčovou osobností, která pro staveniště zajistila stabilní přísun finančních prostředků, byl však biskup Guillaume de Caselles (Guilhem de Cazouls). Tento energický biskup zreorganizoval hospodářská práva episkopátu a v roce 1252 vydal nová synodální statuta. Autorem těchto stanov byl proslulý kanovník Pierre de Sampson a text ukládal všem farním rektorům v diecézi povinnost odvádět pevné desátky na novostavbu katedrály. V roce 1253 biskup Caselles přepsal ve prospěch stavebního fondu katedrály část církevních desátků z obcí Salses a Saint-Privat. Již od roku 1246 systematicky měnil regály na těžbu dřeva v biskupských lesích, poplatky z veřejných vah, tržní cla (leude) i mýta. Souběžně s tím v zemi zorganizoval rozsáhlou síť putovních církevních sbírek a kvestorů.
Tato materiálová a duchovní kampaň vyústila v tyto specifické kroky a milníky: Translace arleských relikvií (1257): V roce 1257 nechal biskup Caselles slavnostně dovézt z Arles relikvie patrona chrámu svatého Genezia, které byly uloženy do karolinské krypty. Úmrtí biskupa (1259): Guillaume de Caselles zemřel 23. října 1259; nebyl však pohřben v rozestavěné katedrále, nýbrž v premonstrátském převorství Saint-Michel de Grandmont. Městský spor (1262): V roce 1262 podali loděvští měšťané stížnost na stavební huť, která pro stavbu kapitulních budov neoprávněně zabrala a zasypala městské hradební příkopy.
Jak ve svých rozborech uvádí Raymond Rey, jednolodní gotický chór a první dvě klenební pole kněžiště bez ochozu (ambitu) byly v hrubé stavbě dokončeny kolem roku 1280. Tento slohový přelom a dataci osvětluje Ernest Martin: ústřední pískovcový svorník v klenbě závěru nese sochařsky mistrný, hluboce prořezávaný novozákonní výjev Nanebevstoupení Páně a scénu Noli me tangere (Nedotýkej se mne), zobrazující vzkříšeného Ježíše Krista a Máří Magdalenu. Vzhledem k tomu, že k celonárodnímu církevnímu nálezu údajného autentického těla svaté Máří Magdaleny v Provence došlo přesně v roce 1279, dospěla stavební archeologie k závěru, že tento svorník nemohl být vyřezán ani usazen před tímto datem.