Starship Flight 14 (Starship 14) je čtrnáctý let sestavy kosmické lodi Starship na nosné raketě Super Heavy. Sestavu vyvinula a vyrobila společnost SpaceX. Let se uskutečnil 28. září 2026 a šlo o třetí použití třetí verze (Block 3) obou součástí, konkrétně kosmické lodi Starship S41 a nosiče Super Heavy B21. Současně SpaceX poprvé vyslala Starship na orbitální dráhu, zatímco při předchozích letech dosahovala pouze transatmosférické dráhy se samovolným návratem lodi do zemské atmosféry.
Nosná raketa Super Heavy a kosmická loď Starship Obě součásti sestavy byly vyvinuty jako plně znovupoužitelné a určené pro vynášení satelitů a dalších kosmických těles, zásob včetně paliva, i pro vesmírnou turistiku, cesty k Měsíci a meziplanetární lety.
Spodní část sestavy tvoří nosná raketa, resp. první, urychlovací stupeň Super Heavy. Podle dat zveřejněných koncem roku 2024 má 3. verze nosiče po celé výšce stejný průměr 9 metrů. Délka boosteru dosahuje 72,3 metru. Pohon zajišťuje celkem 33 motorů Raptor 3, které mají při plném výkonu souhrnný tah přes 73 MN, což ze Super Heavy činí nejsilnější raketu v historii dobývání vesmíru. Nádrže urychlovacího stupně pojmou celkem 3 650 tun pohonných hmot, z toho zhruba tři čtvrtiny připadají na kapalný kyslík a zbylá čtvrtina na podchlazený kapalný metan. Na vrchu boosteru jsou umístěna tři roštová kormidla (na rozdíl od čtyř u předchozích verzí) pro řízení stupně při přistání, podobně jako se to SpaceX osvědčilo již u jejího dříve vyvinutého nosiče Falcon 9. Shora nosič uzavírá dva metry vysoký prstenec s průduchy, kterými se odvádějí spaliny z motorů lodi Starship během jejich spuštění, tedy ještě před oddělením kosmické lodi od urychlovacího stupně.
Také kosmická loď Starship si po většinu své výšky zachovává průměr 9 metrů, shodný s urychlovacím stupněm. Až v horní čtvrtině se průměr postupně zmenšuje, aby vytvořil zaoblenou kuželovitou špičku. Délka od paty ke špičce dosahuje 52,1 metru. Pro řízení během sestupu k Zemi má loď celkem čtyři pohyblivé aerodynamické klapky, dvě v horní a dvě v dolní části. Polovinu lodi po celé její délce a jednu stranu klapek pokrývají dlaždice tepelného štítu pro ochranu lodi při vstupu do atmosféry. Šest motorů Raptor – tři optimalizované pro provoz ve vesmírném vakuu, tři pro provoz v atmosféře – má k dispozici celkem 1600 tun pohonných látek. SpaceX udává kapacitu pro dopravu nákladu na nízkou oběžnou dráhu 100 a více tun.
Příprava a průběh letu Zakladatel SpaceX Elon Musk počátkem srpna 2026 oznámil, že společnost míří ke startu koncem téhož měsíce.
Ředitel NASA Jared Isaacman 14. srpna 2026 při odpovědi na novinářský dotaz ohledně postupu příprav na kosmický let Artemis III, pro který se předpokládá součinnost s kosmickou lodí Starship HLS, naznačil, že počítá se startem nejbližší mise Starship počátkem září 2026.
O týden později se v prezentaci výměnné sítě informací o jihoamerickém a severoamerickém leteckém provozu CADENA objevilo předběžné oznámení, že se start FT-14 plánuje na 15. září 2026 (nejdříve). Na stejném zdroji se pak 10. září objevil třídenní odklad termínu startu na 18. září 2026, v přehledu akcí vydávaném FAA pak i s časy startovního okna – od 12:15 do 14:14 UTC, platnými i pro záložní termín 19. září. Operační plán vydaný FAA 14. září již ovšem obsahoval termín startu a záložní termín 22. a 23. září, i tentokrát se startovními okny ve stejných časech. SpaceX pak o den později plánovaný termín potvrdila, aby již 17. září přidala dalších 6 dní a odsunula očekávaný start na 28. září 2026 ve stejných časech – a stejně jako v předchozích případech i tentokrát upozornila, že čeká na povolení k letu, resp. úpravu startovní licence od Federálního úřadu pro letectví. Pro let byly vyhlášeny celkem 3 různé přistávací zóny, obvyklá severozápadně od Austrálie, druhá západně od Chile a třetí v blízkosti Havajských ostrovů.
Úpravu licence FAA vydal 26. září, zatím ovšem s oprávněním provést jediný řízený vstup do atmosféry, a to právě při 14. letu.
Výroba, testování a předletová příprava Pozorovatelé zaznamenali 22. listopadu 2025 v montážní hale Starfactory první díly ze spodní, pohonné sekce 21. boosteru. První válcové díly trupu se do montážní haly vydaly 7. května 2026, jejich sestavování začalo o 3 dny později a pokračovalo do 29. června 2026. Do testovací oblasti Massey's k testům těsnosti palivové soustavy se B21 vydal 17. července 2026 a ještě téhož dne podstoupil tlakový test a v dalších dvou dnech částečné testy kryogenní (podchlazenými kapalnými látkami). Po nich následovala přes noc z 20. na 21. července úspěšná kompletní kryogenní zkouška obou nádrží boosteru a 22. července cesta boosteru zpět do montážní haly k instalaci motorů a dalšího vybavení. K dalšímu kroku v přípravě k letu, otestování motorů jejich společným statickým zážehem, se B21 vypravil 25. srpna 2026 a ještě téhož dne ho manipulační ramena startovní věže OLT-2 vysadila na startovní lavici OLM-2. O den později SpaceX začala s přípravou statického zážehu, ale po zhruba dvou a půl hodinách pokus zrušila a naplánovala další na 27. srpna, ovšem už ráno místního času byl termín znovu odložen, aniž by viditelné přípravy začaly. A tak se plnohodnotný, patnáctisekundový zážeh odehrál až 28. srpna. Technici pak ještě otestovali spolupráci nosiče se startovní věží, když manipulační ramena vynesla booster až do výšky těsně pod vrcholem věže, kde bude později docházet k záchytu vracejícího se kusu. B21 se záhy poté vydal zpět do haly k finálním pracím včetně instalace nákladu a systému přerušení letu.
První části horního kuželu kosmické lodi S41 byly ve Starfactory zaznamenány 27. května 2025, sestavování přední části a nákladového prostoru pak skončilo 16. března 2026. Skládání spodní části a trupu začalo v hale Mega Bay 2 o měsíc později, 21. dubna 2026, a 20. května 2026 byla konstrukce kosmické lodi dokončena. Po instalaci klapek a dalších technologií S41 absolvovala jednu z nejkratších kampaní pro ověření těsnosti – během pouhých 43 hodin ji technici vyvezli z montážní haly na testovací místo Massey's 29. června 2026, provedli dva kryotesty (testy těsnosti s naplněním nádrží a potrubí podchlazenými látkami simulujícími podchlazené pohonné hmoty) a 30. června ji vrátili zpět do haly. Nečekala ji ale, jak by se dalo očekávat, montáž motorů, protože se už po třech dnech k testovací rampě vrátila. Aniž by proběhly viditelné testy, zavezli ji technici 6. července 2026 znovu do montážní haly. Loď se do Massey's znovu vypravila 19. srpna 2026 a hned v noci na následující den provedla první čtvrtminutový test jednoho ze svých motorů jako simulaci zážehu pro opuštění oběžné dráhy. Další den, 21. srpna, SpaceX provedla plný, minutový zážeh všech šesti motorů kosmické lodi, po němž ji odvezla k finálním předstartovním přípravám zpět do výrobního závodu.
Booster B21 se týden před plánovaným startem, v noci na 21. září 2026, znovu vydal k rampě a bez odkladů na ni byl vysazen. S41 se na stejnou cestu vydala o 2 dny později; také v tomto případě manipulační ramena věže OLT odvedla svou práci záhy po příjezdu na místo a poprvé sestavila letovou formaci pro Flight 14. Generální zkoušku startovního odpočtu SpaceX provedla 24. září 2026, a to včetně plného natankování boosteru i kosmické lodi a spuštění zavodňovacího systému chránícího při startu rampu. Po jejím úspěšném provedení ramena 25. září snesla S41 naposledy na pevnou zem k provedení závěrečných prací a po 24 hodinách ji opět vyzvedla do startovní pozice na boosteru.
Letový plán SpaceX ani tentokrát nespěchala se zveřejněním ucelené informace o plánovaném průběhu letu. Přesto bylo z náznaků a dílčích vyjádření klíčových představitelů společnosti již od přelomu července a srpna více jasno o záměrech, než tomu bylo u předchozích letů – mise mířila na orbitální trajektorii, aby na ní kosmická loď vysadila várku skutečných satelitů Starlink a ani tentokrát se nepokusila o zachycení manipulačními rameny startovní a přistávací věže.
Nejprve prezidentka a provozní ředitelka Gwynne Shotwellová 12. června 2026, tedy ještě před letem FT-13 provedeným 24. července, řekla v rozhovoru pro televizi CNBC: „Doufám, že se při letu č. 14 pokusíme alespoň o vstup na oběžnou dráhu.“ O pouhé 4 dny později pak společnost v žádosti k Federální komisi pro komunikace (FCC) o přidělení dočasné telekomunikační licence na použití části frekvencí uvedla, že se má licence týkat provedení demonstračního orbitálního letu v období od konce července do konce prosince 2026.
Zakladatel SpaceX Elon Musk několik dní po provedení letu FT-13 mimo jiné zveřejnil informaci, že přistání S40 bylo tak přesné, že by loď mohla být zachycena rameny věže na kosmodromu.
A o několik dalších dní později, již počátkem srpna 2026, při prvním oznamování výsledků společnosti po jejím vstupu na burzu v polovině června téhož roku, Musk ohlásil první orbitální let Starship „nejdříve na konec srpna 2026”. Současně informoval, že společnost při tomto letu vypustí první užitečný náklad (při 13. letu vypuštěné skutečné satelity Starlink vstoupily – v důsledku pohybu po transatmosférické dráze – záhy po uvolnění ze Starship do atmosféry a zanikly). Musk navíc uvedl, že pokud pro to budou podmínky, především povolení od FAA, pokusí se SpaceX poprvé zachytit kosmickou loď Starship věží OLT.
A v téže době se objevila další žádost na FCC, z níž vyplynulo, že se uvažuje také o návratu boosteru ke startovací věži.
Očekávání pokusu o zachycení Starship pak znovu zchladil sám Elon Musk, když 20. srpna 2026 na své síti X vyjádřil očekávání, že „pravděpodobně chytíme loď s věží za pár měsíců” a opakované použití kosmické lodi bude „buď na konci letošního roku, nebo na začátku příštího”, tedy koncem roku 2026 nebo počátkem roku 2027.
Společnost pak 15. září 2026 konečně vydala očekávanou informaci o svých plánech. Z té vyplynulo,
že půjde o první orbitální let, zatímco předchozí mise záměrně vedly po pasivně bezpečných suborbitálních trajektoriích, které maximalizovaly bezpečnost letů vůči veřejnosti a zároveň umožnily získat co nejvíce zkušeností a dat. Pro zdůraznění této skutečnosti SpaceX v pojmenování mise poprvé nepoužila slovo „Test”; že S41 během letu vypustí 26 řádných satelitů Starlink 3. generace (3V), a to na oběžné dráze ve výšce zhruba 275 km nad zemským povrchem. Let potrvá téměř 10 hodin a kosmická loď dokončí bezmála 6 oběhů kolem planety s přistáním v Tichém oceánu západně od Chile; že kosmická loď také provede dva orbitální manévry zapálením jednoho ze svých motorů. V prvním případě – po zhruba 19 minutách letu (po transatmosférické trajektorii jako v předchozích letech) nutných pro posouzení stavu kosmické lodi a schopnosti let řádně ukončit – zajistí osmnáctisekundový zážeh uvedení Starship na oběžnou dráhu. V druhém případě pak před koncem letu povede brzdicí zážeh k řízenému vstupu do atmosféry; že se během letu uskuteční více kontrol, které ověří kondici kosmické lodi, a v případě potřeby bude svedení z oběžné dráhy a přistání provedeno dříve dříve; že SpaceX ani v tomto letu SpaceX neopomněla zařadit do programu několik testů tepelného štítu – jednak pomocí videí ze 3 Starlinků, a pak některými experimenty a testováním provedených vylepšení na základě dat z předchozího letu lodi S40. Z něj také pocházejí 2 dlaždice, které budou na lodi S41 opakovaně použity; že Super Heavy se nebude pokoušet o zachycení startovní věží OLT a přistane na hladinu Mexického zálivu. SpaceX v den startu vydala animaci připravené trajektorie.
Průběh letu