Kostel Vieille Major ( ) neboli stará katedrála svaté Marie v Marseille je významná románská sakrální stavba, která v minulosti sloužila jako hlavní sídelní chrám marseillských biskupů. Byla vybudována v průběhu 12. století jako přímá architektonická náhrada za původní raně křesťanskou biskupskou baziliku, která na tomto strategickém ostrohu nad Středozemním mořem prokazatelně stávala již od 5. století.

Historie Starověké město Marseille (antická Massalia) se dispozičně dělilo na horní město, kde se nacházela opevněná akropole, a na navazující dolní podhradí. Novodobé archeologické objevy a odkrytí zbytků monumentálních kamenných hradeb, které město v minulosti chránily před útoky římských legií Julia Caesara, spolehlivě prokázaly, že celková rozloha antické aglomerace přesahovala 50 hektarů.

Jakožto významný námořní přístav udržovala Marseille intenzivní obchodní a kulturní kontakty s oblastí východního Středomoří. Právě těmito námořními trasami se na jih Francie velmi brzy dostali první křesťané. Tento raný kontakt materiálně dokládá světově významný nález křesťanského náhrobního nápisu (epitafu) z 2. století, věnovaného památce křesťanů jménem Fortunatus a Volusianus (FORTVNATVS, VOLVSIANVS), kteří ve městě podstoupili mučednickou smrt upálením.

Samostatná marseillská církevní obec tak prokazatelně existovala již v průběhu 2. století. Vůbec prvním historicky bezpečně doloženým a v listinách přímo jmenovaným marseillským biskupem je Oresius, který se v roce 314 osobně účastnil významného církevního koncilu v Arles.

Na samém počátku 5. století se tehdejší vlivný marseillský biskup Proculus zapojil do ostrého církevně-politického zápasu s biskupy v Aix-en-Provence. Spor se týkal založení a uznání metropolitního sídla (archiepiskopátu) pro provincii Narbonensis secunda (druhá Narbonská provincie).

Marseille tehdy musela obhajovat své pozice také vůči sousednímu Arles, jehož biskupa papež Zosimus v roce 417 oficiálně povýšil na primase Viennské provincie a obou provincií Narbonských. Právě do této ambiciózní a dynamické epochy rozmachu marseillského biskupství spadá založení první monumentální paleokřesťanské katedrály na ostrohu La Major.

První paleokřesťanská katedrála a monumentální baptisterium Historik Jean-Maurice Rouquette předpokládá, že první marseillská katedrála byla vybudována právě na počátku 5. století, přičemž sledovala identické urbanistické schéma jako tehdejší katedrála v Arles: byla situována bezpečně uvnitř městských hradeb, avšak záměrně stranou od hlavního civilního a správního centra aglomerace. Původní katedrála Panny Marie (Notre-Dame) vyrostla v západní části města, v těsné blízkosti mořské zátoky anse de l'Ourse a severní městské brány Porta Gallica.

Přesné umístění tohoto prvního chrámového komplexu je spolehlivě známo díky poloze jeho monumentálního baptisteria (křestní kaple), které je v písemných pramenech z 11. století označováno jako kostel svatého Jana Křtitele (église Saint-Jean-Baptiste). První fragmenty této křestní kaple byly náhodně odkryty již v 18. století a k jejich definitivnímu vědeckému odkrytí došlo v roce 1850 během výkopových prací pro novou katedrálu pod vedením architekta Henriho-Jacquesa Espérandieua.

Tyto archeologické vykopávky prokázaly, že se jednalo o vůbec největší paleokřesťanské baptisterium v celé Provensálsku, které vykazovalo úctyhodný vnitřní průměr 22 metrů. Tento monumentální křestní prostor zůstal nepřetržitě v provozu až do 12. století. Detailní architektonická studie Françoise Roustana prokázala, že se základy tohoto baptisteria nacházely přesně v místech, kde dnes prochází pravá boční loď nové novobyzantské katedrály.

Po dramatických barbarských invazích v 5. století a následných vlnách cizích okupací celého regionu – kdy se v nadvládě nad Provence postupně vystřídali Vizigóti, Burgundi, Ostrogóti krále Theodoricha Velikého, Frankové, Langobardi a plenící Saracéni – postihla Marseille hluboká demografická i hospodářská recese. Městský život se drasticky zredukoval a zbývající obyvatelstvo se stáhlo do lépe chráněného útočiště na kopci Saint-Laurent. V této krizové epoše byla původní paleokřesťanská katedrála na pobřeží pravděpodobně zcela opuštěna a tehdejší marseillští biskupové dočasně přenesli své sídlo a rezidenci do bezpečí opevněného opatství svatého Viktora na protilehlé straně zálivu.

Druhá katedrála (10. až 12. století) V roce 977, za episkopátu biskupa Ponse I. (syna marseillského vikomta Viléma) a jeho synovce Ponse II., byl areál La Major úspěšně obnoven. V této epoše došlo k celkovému vztyčení a znovuvybudování městských hradeb a samotná výstavba druhé katedrály byla definitivně dokončena mezi lety 1050 a 1073. Tento raně středověký kostel z 11. století byl následně v průběhu 12. století kompletně nahrazen novou, podstatně monumentálnější románskou stavbou, jejíž torzo se dochovalo dodnes.

Románská třetí katedrála (12. století) K radikální přestavbě chrámu do podoby monumentální třetí katedrály došlo kolem poloviny 12. století. Tato románská stavba, kompletně vyzděná z charakteristického růžového vápence z lomů v La Couronne a rozvržená na půdorysu latinského kříže, představuje vynikající ukázku provensálské románské architektury. Její vnitřní uspořádání zahrnuje prostorný chór (presbytář) s hlavní apsidou, boční lodi a věnec radiálních absidiol.

Konstrukční řešení vykazuje typické románské prvky: hlavní loď je zaklenuta masivní valenou klenbou, nad centrálním křížením příčné lodi (transeptu) se tyčí osmiboká kupole na trompech a samotná koncová heptagonální (sedmiboká) apsida je zastropena polokruhovou konchou v podobě čtvrtkulové klenby.

Monumentální kamenná zvonice byla k severnímu bloku budovy přistavěna a vztyčena až v průběhu 14. století. Mezi 15. a 18. stoletím prošel kostel dalšími dílčími úpravami, kdy k němu byla připojena další podélná klenební loď spolu s navazující příčnou lodí situovanou na severní straně.

Ústředním uměleckohistorickým klenotem interiéru románského torza je oltář svatého Lazara. Tento monumentální komplex z carrarského mramoru vytesal v letech 1475 až 1481 slavný renesanční sochař Francesco Laurana. Oltář je situován v severním rameni příčné lodi, které vykazuje sdruženou renesanční arkádu, jež je v odborné literatuře pokládána za vůbec jeden z prvních projevů renesance na celém území Francie.

V navazující kapli svatého Seréna se nachází drahocenný mramorový oltářní relikviář tohoto světce ze 13. století a významný fajánsový basreliéf Snímání z kříže (La mise au tombeau), který byl zhotoven na přelomu 15. a 16. století a je připisován věhlasné toskánské umělecké dílně sochaře Lucy della Robbia.

Bohatě vyřezávané dřevěné obložení chóru a původní barokní kazatelna byly v roce 1794 v dramatických dobách francouzské revoluce odkoupeny italským rejdařem Luigim Oxiliou. Ten je na vlastní náklady tajně evakuoval a převezl do Itálie, čímž je zachránil před revolučními radikály, kteří je plánovali veřejně spálit. Artefakty byly druhotně osazeny a dodnes se nacházejí v bazilice San Nicolò v ligurském městě Pietra Ligure.

Rozhodnutí o demolici Staré katedrály, která se původně prostorově táhla až k samotnému mořskému břehu, padlo v roce 1852, aby se uvolnila stavební parcela pro novostavbu, jejíž základní kámen položil Ludvík Napoleon Bonaparte. Okamžitý odpor a oficiální protesty, které v roce 1853 vznesla Francouzská společnost pro konzervaci památek (Société française pour la conservation des monuments), spolu s masivním tlakem veřejného mínění marseillského obyvatelstva však dokázaly stavbu zachránit před úplným zničením.

Stavební plány byly revidovány a z chrámu byl natrvalo uchován kompletní chór (presbytář) a jedno podélné klenební pole. Budova byla tímto zásahem zkrácena o dvě kompletní klenební lodi. Po dokončení nové katedrály byla Stará Major prohlášena za běžný farní kostel a k pravidelným liturgickým účelům sloužila až do 50. let 20. století.

Vzhledem k narušené statice musely být v roce 1994 k obvodovým zdím přisazeny mohutné dřevěné opěrné vzpěry, které zajistily stabilitu nosných konstrukcí. Celý interiér chrámu byl následně masivně vyztužen a vnitřně zapažen během náročné výstavby městského silničního tunelu de la Major, jež byla úspěšně završena v prosinci 2002. V roce 2009 nařídil marseillský starosta Jean-Claude Gaudin kompletní odstranění těchto dočasných vnějších dřevěných vzpěr v souvislosti se zahájením velkého projektu obnovy celého areálu v rámci příprav na akce Evropského hlavního města kultury Marseille-Provence 2013. Součástí tohoto plánu bylo restaurování Lauranyho oltáře svatého Lazara a obnova starobylých podzemních galerií v délce 300 metrů, které procházejí hluboko pod základy celého chrámu.

Oficiální veřejné výběrové řízení na stálý archeologický a stavební dozor nad zpevňováním konstrukcí Vieille Major bylo vyhlášeno v roce 2015. V říjnu 2015 byly zahájeny komplexní inženýrské práce na celkové hloubkové stabilizaci základů s vyčleněným státním rozpočtem ve výši jednoho milionu eur.

Tyto technologicky náročné podzemní práce musely urgentně vyřešit kritické strukturální anomálie, zejména excentrické zatížení několika hlavních mezilodních pilířů, téměř úplnou absenci historických základových patek pod středověkým zdivem a extrémní mechanickou slabost základové půdy a podloží. V rámci statické sanace bylo zrealizováno osazení nového zpevňujícího hřebene a montáž pevných ocelových táhel v úrovni hlavního křížení příčné lodi, zpevnění základové půdy pod polokruhovou apsidou pomocí inženýrského systému geotechnických inkluzí a kompletní strukturální podchycení tří ze čtyř hlavních nosných pilířů v křížení transeptu.

Státní památková ochrana chrámu Stará katedrála (Vieille Major) zaujímá výsostné postavení v dějinách francouzské památkové péče. Byla zařazena mezi zakládající národní kulturní památky v historicky vůbec první oficiální listině chráněných historických objektů Francie (monument historique) z roku 1840.

Na tento status navázalo moderní rozšíření památkové ochrany z celostátního hlediska: veškeré přilehlé budovy, podzemní prostory, archeologická naleziště a pozemky tvořící ucelený katedrální okrsek Sainte-Marie-Majeure – včetně všech historických prvků a starobylých pozůstatků, které se v nich nacházejí (s výjimkou již dříve chráněné vlastní budovy Staré Major) – byly oficiálně zapsány na seznam památek ministerským výnosem ze dne 28. června 2024.

Odkazy

Literatura Paul Amargier, « Marseille et sa Major », dans La cathédrale (XIIe – XIVe siècle), Toulouse, Éditions Privat, coll. « Cahiers de Fanjeaux 30 », 1995, s. 61-77. Fernand Benoit, Marseille - La Major, in: Congrès archéologique de France. 95e session. Aix-en-Provence et Nice. 1932, Paris, Société française d'archéologie, 1933, s. 157-172. Régis Bertrand, Marc Bouiron, Andreas Hartmann-Virnich, Françoise Paone et Jean-Michel Sanchez, Marseille, La Vieille-Major et la Nouvelle-Major : siège épiscopal depuis 314, Strasbourg/Paris, La Nuée Bleue, 2015, 610 s. (ISBN 978-2-8099-1275-3), s. 399-429. Casimir Bousquet, La Major, cathed́rale de Marseille, Marseille, Veuve Marius Olive libraire-éditeur, 1857, s. 681. Françoise Paone, L'ensemble ecclésiastique de la Major à Marseille, Archéologia, č. 490,‎ juillet-août 2011, s. 32-33. Jean-Maurice Rouquette, Provence romane : La Provence Rhodanienne, sv. 1, La Pierre-qui-Vire, Édition Zodiaque, coll. « la nuit des temps no 40) », 1980, s. 407-433. François Roustan, La Major et le premier baptistère de Marseille, Marseille, H. Aubertin et G. Rolle, 1905 (réimpr. 1994), 63 s. Jean Vallery-Radot, Les dates des autels de la Major de Marseille (1122) et de Saint-Guilhem-le-Désert (1138), in: Gazette des beaux-arts, septembre 1938, s. 73-86.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Provence-Alpes-Côte d'Azur Kategorie:Vzniklo ve 12. století Kategorie:Stavby v Marseille Kategorie:Románské katedrály ve Francii Kategorie:Kostely zasvěcené Panně Marii ve Francii