Boris (Vik)

Boris (světským jménem: Boris Ivanovič Vik; 28. srpna 1906 Saratov – 16. dubna 1965 Soči) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a metropolita chersonský a oděský.

Život Narodil se 28. srpna 1906 v Saratově.

Byl poslušníkem Spaso-preobraženského monastýru. Roku 1925 dokončil 5. sovětskou školu Saratova a následující rok byl vysvěcen na diákona. O dva roky později byl postřižen na rjasofora se jménem Serafim a roku 1930 do mantie se jménem Boris. Několik let byl kelejníkem renovačního metropolity Kornilije (Popova).

Roku 1931 byl povolán na vojnu a od roku 1934 byl přijat do Moskevského patriarchátu.

V roce 1935 byl zatčen a odsouzen orgány SSSR, avšak v červnu 1937 byl propuštěn (pravděpodobně pod podmínkou, že se vzdá duchovní kariéry).

V srpnu téhož roku nastoupil do podniku Sarmašstroj (později nazývaného „Trust č. 13“), kde pracoval až do září 1940. V květnu 1941 přešel na místo správce výstavby Saratovského městského sovětu a 28. srpna téhož roku byl mobilizován; do října 1942 pracoval jako vedoucí zásobování a správce skladu průmyslové výstavby.

Dne 1. listopadu 1942 jmenoval arcibiskup saratovský Grigorij (Čukov) jeromonacha Borise (Vika) představeným katedrálního vhrámu Nejsvětější Trojice v Saratově.

V listopadu 1942 byl povýšen do hodnosti igumena a 19. srpna 1943 do hodnosti archimandrity.

Působení v Černihivu Dne 31. března 1944 byl jmenován biskupem nižynským a vikářem černihivské eparchie. Biskupská chirotonie proběhla 2. dubna v chrámu Zjevení Páně v Moskvě a hlavním světitelem byl patriarcha Sergij. Dne 16. dubna 1945 byl převeden do úřadu eparchiálního biskupa černihivského a jako první obsadil místo ve zrušené struktuře Ukrajinské pravoslavné autonomní církve které se uvolnilo po zatčení arcibiskupa Simona (Ivanovského). Tehdy šlo o jednu z největších pravoslavných eparchií na Ukrajině.

Po uznání znovusjednocení Japonské pravoslavné církve s Moskevským patriarchátem dne 3. dubna 1946 byl spolu s biskupem Sergijem (Larinem) vyslán do Japonska. Nepodařilo se jim však dostat dál než do Vladivostoku, protože americké okupační úřady jim nevydaly víza ke vstupu do země.

Během svého působení na černihivské katedře dokázal biskup Boris díky energické podpoře metropolity leningradského a novgorodského Grigorije (Čukova) vrátit z Leningradu do Černihivu ostatky svatého Teodosije Černigovského (v Leningradě byly ostatky uchovávány v uzavřeném protináboženském muzeu a církvi byly předány v červnu 1946).

Podle vzpomínek současníků byl vladyka Boris otevřený v komunikaci a věřící i běžné obyvatele ohromoval neobvykle slavnostním a okázalým průběhem bohoslužeb.

Biskup saratovský Od 13. ledna 1947 byl biskupem saratovské eparchie. Využil možnost otevření Saratovského duchovního semináře, která byla povolena již na jaře 1946; seminář byl otevřen 16. listopadu 1947.

Od 8. do 18. července 1948 se účastnil okázalých oslav 500. výročí autokefalie Moskevského patriarchátu, které se konaly v hlavním městě. Zúčastnil se také mnoha jednání s představiteli pravoslavných církví z celého světa, pořádaných pod patronací Kremlu.

Dne 18. listopadu 1948, po zatčení arcibiskupa Manuila (Lemeševského), bylo biskupu Borisovi svěřeno dočasné řízení čkalovské eparchie.

Na počátku roku 1949 podali pracovníci politického oddělení železnice Filimonov a Savvin zprávu tajemníkovi oblastního výboru M. G. Muraškinovi o rozhovoru ve vlaku, jehož účastníky byli oni sami a „osm služebníků náboženského kultu, mezi nimi i BORIS“. Podle jejich svědectví se Boris snažil hovořit s cestujícími a chlubil se vysokými příjmy pravoslavných kněží: „Kdyby mě neomezoval zákon bolševické strany,“ řekl údajně Boris, „otevřel bych v Saratově deset chrámů a lidé by mi přinesli peníze i stavební materiál.“

Když důstojník cestující v témže vagónu prohlásil, že kněží jsou opilci a nemravníci, odpověděl podle Filimonova a Savvina biskup Boris, že se to týká jen některých, ale „strana čistí své řady a my také čistíme“. Na otázku Filimonova, odkud zná podrobnosti o činnosti oblastního výboru, měl Boris odpovědět: „Nebojte se, moje kontrarozvědka pracuje ne hůř než ta vaše.“

Dne 19. ledna 1949 se v Saratově tradičně konalo slavnostní svěcení vody. Biskup Boris obdržel podle tehdy platných předpisů povolení okresního výkonného výboru k bohoslužbě; předem byly na Volze vysekány otvory v ledu a instalováno oplocení. Teplota vzduchu činila −10 °C.

Po skončení obřadu se duchovenstvo a většina věřících vrátily do města. Přibližně 300 lidí (podle jiných údajů 500) však zůstalo a začalo se ponořovat do vody; činili tak po dobu 35–40 minut.

Saratovské události se staly předmětem projednávání na sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany SSSR v únoru téhož roku. V deníku Pravda vyšel fejeton „Saratovská koupel“. Kromě samotného popisu koupání v urážlivém tónu – jako „pornografického představení“, „výsměchu lidem“ a „obřadu diktovaného idiotismem starého života“ – obsahoval fejeton také jména konkrétních „obětí“ tohoto obřadu.

Místní úřady byly navíc přímo obviněny z podpory „divokého obřadu“: „Jak se nestydí krajané Černyševského následovat blouznivé fanatiky a tmáře a pomáhat jim oživovat divoké obřady z dob pohanství a boha Jarila! … Ať nezůstane bez následků lekce, která byla dána 19. ledna.“

Biskup čkalovský Dne 22. února 1949 jej Svatý synod Ruské pravoslavné církve pod záminkou tolerance projevené během svěcení vody na svátek Křtu Páně v Saratově, která údajně vedla k pohoršlivému narušení veřejné mravnosti a podobně, přeložil na čkalovský stolec a udělil mu přísné napomenutí.

Svěcení vody pod širým nebem během svátku Křtu Páně bylo poté zakázáno.

V Německu a USA V červnu 1950 byl vyslán do Sovětské okupační zóny Německo a do Západního Německa. Po návratu připravil zprávu o náboženském životě na německých územích s návrhy na praktické posílení pozic Moskevského patriarchátu v Německu.

Dne 26. září 1950 byl jmenován biskupem berlínským a německým. Podílel se na činnosti NKVD zaměřené na likvidaci struktur Ruské pravoslavné církve v zahraničí; mimo jiné dosáhl přechodu archimandrity Mstislava (Volonseviče), představeného berlínské obce RPCZ, pod jurisdikci Moskevského patriarchátu.

Obecně jednal v rámci „možností poválečné stalinské éry“, kdy byli pravoslavní hierarchové nuceni projevovat loajalitu a podporu krokům SSSR na okupovaných územích. Současně podnikal kroky k obnově a opravám pravoslavných chrámů v Německé demokratické republice a v Západním Berlíně.

V říjnu 1951 byl povýšen na arcibiskupa se ustanovením dočasným správcem Patriarchálního exarchátu Západní Evropy.

Dne 11. listopadu 1954 byl ustanoven arcibiskupem aleutským a severoamerickým, exarchou Severní a Jižní Ameriky a správcem krasnodarské eparchie.

Jeho zimní cesta po pravoslavných obcích v Spojených státech však skončila deportací ze země, protože vláda v něm zřejmě spatřovala agenta komunistické rozvědky.

V dubnu 1956 se dočasně vrátil na Ukrajinu, avšak až do roku 1960 pravidelně navštěvoval USA, kde se staral o chrámy Moskevského patriarchátu.

Oděská katedra Dne 25. dubna 1956 se stal arcibiskupem chersonským a oděským, dočasným správcem vorošilovgradské eparchie. Za zásluhy byl 25. února 1959 povýšen na metropolitu.

Na počátku 60. let byla ze strany státní moci nastavena politika uzavírání fungujících chrámů a omezování náboženského života. Podle svědectví samotných oděských komunistů jim metropolita v této činnosti výrazně bránil, čímž si získal mnoho nepřátel. Vynakládal značné úsilí na odpor proti zmocněnci Rady pro záležitosti Ruské pravoslavné církve v Oděské oblasti a snažil se uchránit co nejvíce chrámů před uzavřením. Tato činnost měla negativní dopad na jeho zdraví.

V „Pravoslavné encyklopedii“ je však uvedena opačná informace: „Metropolita Boris (Vik) nekladl odpor nové politice úřadů. V roce 1960 souhlasil se zrušením registrace a uzavřením 42 chrámů (z toho 3 v Oděse), bylo připraveno uzavření Pokrovského monastýra v Baltě a probíhala likvidace oděského Archandělsko-Michajlovského monastýru“.

Sehrál zvláštní roli v životě budoucího představitele Ukrajinské pravoslavné církve metropolity Volodymyra (Sabodana). Přiblížil si jej a ustanovil ho ke službě hypodiakona.

Dne 11. května 1963 byl vyznamenán Řádem svatého Vladimíra I. třídy, tehdy také prodělal infarkt.

V roce 1964 jej postihl druhý infarkt, přesto se metropolita zúčastnil výročí patriarchy Alexije I..

Od 5. února 1965 byl tři měsíce hospitalizován a následně pokračoval v léčbě v Soči po třetím infarktu, kde 16. dubna 1965 zemřel.

Pohřeb metropolity vedl 19. dubna metropolita kyjevský a haličský Ioasaf (Leljuchin), exarcha Ukrajiny. Byl pohřben na hřbitově Uspenského monastýru v Oděse.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 28. srpna Kategorie:Narození v roce 1906 Kategorie:Narození v Saratově Kategorie:Úmrtí 16. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1965 Kategorie:Úmrtí v Soči